ZDRAVOTNÍ TÉMA

Pacient není jen soubor diagnóz a symptomů, ale především člověk

27. 11. 2024

Respekt k pacientově osobnosti je podle profesora Pavla Koláře tím pravým klíčem vedoucím k plnohodnotné a účinné léčbě.

Sympozium AGEL letos přivítalo řadu světově uznávaných odborníků, jednou z nejvýraznějších tváří byl prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D., český fyzioterapeut s velkým zahraničním renomé. Jeho přednáška „Posturální funkce jako příčina a následek ortopedických poruch“ patřila k vrcholům celého sympozia, v sále nezůstalo jediné volné místo. Sám profesor Kolář pak vyzdvihl téma letošního sympozia a propojení tří blízkých oborů ortopedie, traumatologie a rehabilitace. 

„Jsem rád, že na mou přednášku přišli i ortopedové a traumatologové a já zase zavítal na ty jejich. Díky tomu si můžeme vzájemně propojit náš odborný jazyk a směřování našich oborů. Obecně jsou akce jako Sympozium AGEL velmi důležité, přestože dnes máme velké množství odborných časopisů, tak osobní kontakt s kolegy, jak ze zahraničí, tak domácími se nahradit nedá,“ myslí si Pavel Kolář.

Pane profesore o vás se říká, že umíte zázraky, že každému pomůžete od bolesti. Jak jste ke svým dovednostem dospěl?
Hodně mi pomohla vlastní zkušenost se sportem, ať z pozice vrcholového sportovce, tak z pozice člena různých realizačních týmů propojená s problematikou těžce nemocných dětí i dospělých v nemocnici, kde pracuji. Základem pro toto propojení je neurofyziologie, biomechanika a zátěžová fyziologie a patologie.

Na přednáškách studenty překvapujete, že během krátkého období pohledem nebo pohmatem dokážete rozpoznat, jaké má daný člověk zdravotní problémy. Je to možné?
Není to tak jednoduché. Spíše se snažím poukazovat na klinické symptomatologické projevy. Když máte ortopedický nebo interní problém, tak na něj vždy reagujete reflexními protektivními změnami funkce, když máte poruchy centrálního nervového systému, tak se projeví v posturálních a reflexních změnách, které můžete vyšetřit klinickými prostředky bez přístrojů. Klinická medicína vám dává strašně moc informací, které vás pak směřují k dalším vyšetřením a umožňují odhalit poruchy už v jejich rané fázi.

Lidským tělem se zabýváte téměř čtyři desítky let. Je ještě něco, co o něm nevíte?
Je pravdou, že díky zkušenostem vidíte některé věci už od dveří, ale tím, že se k nám dostávají pacienti z různých příčin i důvodů, tak se musíte stále učit a stále vás mnoho věcí překvapí. Nejsme oborem jedné specializace, a tak se na naší kliniku dostávají děti i dospělí s neurologickými onemocněními a poruchami, ortopedickými a muskuloskeletálními onemocněními, genetickými a metabolickými poruchami, posttraumatologickými stavy, interními poruchami (metabolickými, respiračními, kardiovaskulárními…), onkologickými onemocněními a s jejich následky, smyslovými poruchami a vadami, vrozenými kardiologickými vadami, poruchami autistického spektra a jinými vývojovými poruchami, funkčními poruchami, se závažnými bolestivými stavy a to bych mohl ještě pokračovat. Už jen z toho vyplývá, že o překvapení na naší klinice není nouze.

Za největší problém současné medicíny považujete to, že u pacientů se „opraví“ jen konkrétní součástka, případně se vymění. Co doporučujete?
To není přesně řečeno. Vadí mi, že v medicínské vědě již delší dobu a stále více převažuje nepoměr mezi obrovským množstvím dílčích poznatků na jedné straně a mezi váznoucím budováním teorií, které umožňují jejich efektivní organizaci do systému. Taková rozsáhlá základna dílčích poznatků lépe slouží úzce specializovanému odborníkovi na jediný aspekt. Superspecializace je určitě nutná, ale je třeba si uvědomit, že přináší omezenost vědomostí po celém oboru a únik představy o člověku jako celku, odličťuje vztah k nemocnému a podceňuje také nespecifické prostředky ovlivňující pacienta. Pacient není pouze soubor diagnóz a symptomů, ale také člověk s vlastními emocemi, obavami a potřebami. Člověk je především a hlavně subjekt, ne objekt. Psychologický a duševní rozměr léčby je stejně důležitý jako ten fyzický.

Jak velkou roli u člověka tedy hraje psychika?
Je potřeba více respektovat, že onemocnění či úraz neprobíhá pouze v biologické rovině, ale probíhá také za konkrétních podmínek psychologických, sociálních a materiálně ekonomických. Nelze striktně rozlišovat a definovat, zda jde o příznak psychický, nebo tělesný. Z medicíny se také nesmí vytrácet smysl života, jinak se stane čistě technickým oborem. Jen tím je možné pochopit pravou příčinu onemocnění a pochopit to, že bolest a utrpení nelze chápat pouze jako neštěstí, ale také jako šanci k růstu. Obojí má v našem životě své místo, neboť nás konfrontuje s limity naší existence a tím nás nutí ke zkoumání našich hodnot. Ačkoli bychom se jim přirozeně chtěli vyhnout, jsou důležitým průvodcem na cestě k sebepoznání. Jejich transcendence může vést k hlubšímu porozumění životu a jeho smyslu.

Proč jste se vlastně rozhodl pro studium Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, obor Tělesná výchova rehabilitace?
V té době se tento obor nově otevíral a byl tak příležitostí učit se medicínské problémy z jiného úhlu. Prostřednictvím pohybového systému můžete nazírat celý organismus. Je propojen do diagnostických, léčebných a preventivních postupů u ortopedických, neurologických i interních onemocnění. Pohybový systém umožňuje také nazírat organismus v jeho integrované funkci, která propojuje mozek, svaly, skelet, ale také kardiovaskulární, metabolický, imunitní, hormonální či respirační systém. Navozuje tedy jiný způsob myšlení.

Jste zakladatel Centra pohybové medicíny, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství, kde pracuje přes 200 zaměstnanců, jste proděkan 2. lékařské fakulty UK – věnujete se vědě, vedete doktorandy a studenty a jejich diplomové práce, vyučujete. Jak vše stíháte?
Vše zvládnout je někdy náročné. Musím pracovat od brzkého rána do večera, včetně víkendů, kdy píšu nebo přednáším. Vše bych ale nezvládl bez kvalitních lidí kolem sebe a podpory rodiny. V nemocnici i v Centru pohybové medicíny pracuji v týmech lidsky skvělých a také vysoce odborně vzdělaných lidí. Bez nich bych byl poloviční.

Vy jste publikoval více než 140 odborných článků, napsal několik odborných knih, které se staly bestselery jako „Posilování stresem: Cesta k odolnosti“ nebo „Labyrint pohybu“. Kromě těchto odborných knih jste před časem vydal román „Řeka pod hladinou“. Co vás přivedlo k psaní románu?
Ten román byl pro mě určitou rehabilitací mozku. Únik do jiného přemýšlení a také formou dalšího rozvoje. Chtěl jsem jím mimo jiné také ukázat, že přirozená podstata člověka zůstává neměnná, prostá času a historických proměn. V hloubi našich bytostí nosíme tytéž emoce a vášně, jež doprovázely lidský rod od počátků – radost, strach, hněv, lásku, nenávist, úzkost, závist. Tyto základní rysy lidského prožívání nejsou podmíněny dobou, v níž žijeme, pouze scéna, na níž hrajeme své životy, se mění. Naše dnešní existence, naše každodenní obtíže, byť vnímané jako tíživé, jsou ve srovnání s prožitky minulých generací často jen stíny jejich utrpení.

Není tajemstvím, že dokončujete další odbornou knihu, která bude o bolesti. Komu bude určena a jak jste toto téma, které se opakovaně dotýká
každého z nás, zpracoval?
Kniha bude určena i laikům. Je to pro mě hrozně důležité téma, protože bolest prostupuje naše každodenní životy a my si s ní musíme umět poradit tak, aby se nestala onemocněním a ve svých důsledcích nás nepoškozovala. V knize se snažím ukázat, že bolest není pouhým nepříjemným počitkem,
ale je zkušeností zahrnující celistvost lidské bytosti. Představuje bod, kde se setkávají tělo a mysl. Ve chvíli, kdy se regulátorem tohoto setkání stane mysl, člověk už není jen pasivním příjemcem bolesti. Je schopný zmírňovat nebo zesilovat její intenzitu na základě mentálních a emocionálních stavů a s tím spojenými chemickými ději v mozku i v celém organismu.

Neinspirovalo vás k sepsání knihy, že vy sám trpíte Bechtěrevovou chorobou (chronické autoimunitní onemocnění, které primárně postihuje páteřní obratle)? Jak vás tato nemoc omezuje, jak s ní žijete?
Moje onemocnění bylo pro knihu jednou ze tří motivací. Odpověď na vaši otázku, která se netýká jen mě najdete právě v té knize.

Máte tři děti – dva syny a dceru. Vydali se ve vašich stopách?
Dcera vůbec, studovala v zahraničí a šla jiným, svým směrem. Starší syn vystudoval ekonomii, ale začal pracovat ve zdravotnictví, tak spolu hodně komunikujeme. Nejmladší Jakub chce tímto směrem jít, ale letos se nedostal na medicínu. Zkusí to příští rok. Teď je v nultém ročníku a pracuje na recepci u mě v Centru.

Léčíte celou řadu sportovců a umělců. Jste součástí tenisových týmů pro Davis Cup a Billie Jean King Cup (dříve Fed Cup). Vy osobně sportujete, případně jak často?
Bohužel se ke sportu moc nedostanu, což mi vadí. Lepší je to v létě, kdy se přece jen více dostanu na kolo a hraju tenis. Hrával jsem ještě i fotbal, ale to je v mém věku už velké riziko. V zimě se občas dostanu na lyže.

A na závěr. Kde nejraději trávíte svůj volný čas a jaké máte další koníčky?
Nejraději jsem na chalupě. Mám tam klid na psaní, ale hlavně tam chovám zvířata, které strašně rád pozoruju. Mám kolem sebe slepice, kozy, ovce, pejsky. Žijí spolu v komunitě a mě moc baví je pozorovat. Je to pro člověka poučné. Chovám také včely. I zde je pro člověka hodně inspirace.

Prof. PaedDr. PAVEL KOLÁŘ, Ph.D.

patří mezi nejuznávanější fyzioterapeuty na světě, po gymnáziu vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, obor Tělesná výchova rehabilitace. Od roku 2000 je přednostou Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol. Je proděkanem 2. LF UK. Pedagogicky působí na českých i zahraničních univerzitách. V roce 2012 otevřel Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře. Je držitelem státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy. Mezi jeho klienty patří celá řada významných sportovců, umělců a politiků. Také léčil tři polistopadové prezidenty republiky, a dlouhé roky byl členem lékařského konsilia prezidenta Václava Havla.

✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO, MGR. KAREL TEJKAL AGEL, ČTS/ PAVEL LEBEDA (SPORT-PICS.CZ)