Michaela Musial pracovala deset let na přední klinice v Londýně
1. 8. 2023
Epidemiologická sestra Nemocnice AGEL Jeseník tvrdí, že systém poskytování zdravotní péče v Anglii a v Česku je v mnoha směrech srovnatelný.
Michaela Musial BSc po vystudování Střední zdravotnické školy v Šumperku nastoupila v roce 1999 jako sestra na 1. dětské klinice Fakultní nemocnice Motol, kde do roku 2006 pracovala na kojeneckém oddělení s jednotkou intenzivní péče. Od roku 2006 do roku 2019 působila v Londýně. Nejprve se učila jazyk, a po získání registrace k výkonu povolání zdravotní sestry v Británii začala v roce 2008 pracovat na pediatrii Fakultní nemocnice University College London Hospital – nejprve rok jako zdravotní sestra, později jako vedoucí směnová sestra. V roce 2021 se vrátila domů a od té doby pracuje jako epidemiologická sestra Nemocnice AGEL Jeseník. Michaela Musial je vdaná a během pobytu v Anglii přivedla na svět syna (nyní 12 let) a dceru (4 roky).
Jak vás napadlo jít pracovat právě do Londýna?
Mým cílem bylo naučit se co nejrychleji anglický jazyk a poté zamířit za sestrou do Austrálie, která tam žije. Ale protože jsem po pár týdnech potkala šikovného polského chlapce od Krakova, tak se situace změnila a já zůstala v Londýně 13 let. Mezitím jsem se vdala a porodila dvě děti.
Co vše jste v Anglii dělala?
Jela jsem tam s tím, že budu nejprve pracovat jako au-pair, což jsem dělala několik týdnů. Cíl byl ale jiný. Srdcem jsem zdravotní sestra. Ovšem vyřízení registrace v jiné zemi je zdlouhavý proces a navíc bylo potřeba vypilovat angličtinu, takže jsem zhruba 18 měsíců pracovala jako asistentka v dětských jeslích, kde jsem měla na starosti děti od 3 měsíců do 4 let. Byla to nejlepší výuka angličtiny, protože děti jsou bezprostřední a rády vás vždy opraví, když něco řeknete špatně.
Poté jste nastoupila do Fakultní nemocnice University College London Hospital. Jak velká je tato nemocnice?
Je to jedna z největších a nejšpičkovějších nemocnic v Británii, má zhruba 8000 zaměstnanců. Je celosvětově uznávanou nemocnicí, kde bylo vše na špičkové úrovni. Pracovala jsem jako vedoucí směnová sestra pediatrických ambulantních provozů. Není to tak, že v jedné ambulaci byl jeden lékař a jedna sestra, ale přirovnala bych to asi k naší poliklinice. Je tam 18 ambulancí, kde se dvakrát denně střídají různé specializované multidisciplinární týmy, každý se svými požadavky, a vy celou akci řídíte centrálně, váš tým jim asistuje a realizuje všechny požadavky a péči o pacienty. Je to velice náročné a stresující, ale odměnou je vám práce po boku nejšpičkovějších týmů v Británii a hlavně možnost se od nich učit.
Vy jste v této nemocnici vydržela do roku 2019?
Ano, se dvěma pauzami na mateřské, které v Anglii trvají devět měsíců.
Co vás překvapilo na britském zdravotnictví?
Když jsem začala pracovat v roce 2006, tak zdravotní sestry v Anglii musely mít vysokou školu. Ale neuměly to, co naše sestry vyškolené v našem systému. Například zavádění kanyl, odebírání krve jsme se u nás učily na střední škole, v Anglii vysokoškolsky vzdělané sestry tyto úkony nedělaly. Vše dělali mladší doktoři. Ale během let se tam systém vyvíjel a například kompetence odebírání krve postupně přešla z mladších doktorů na vyškolené ošetřovatelky. Na druhou stranu sestry převzaly spoustu kompetencí lékařů. Například jsem měla svoji ambulanci předoperační péče, kde samozřejmě úzce spolupracujete s chirurgickým a anesteziologickým týmem, ale v mnohém nesete odpovědnost lékaře.
Můžete aspoň trochu porovnat české a anglické zdravotnictví?
Když srovnám nejvyspělejší fakultní nemocnice tam a u nás, tak bych rozdíl neviděla. Měla jsem to štěstí, že jsem v Londýně pracovala v jedné z nejbohatších nemocnic v Evropě, kde vybavení bylo na špičkové úrovni. Právě díky známé univerzitě zde nebyly jen nejmodernější přístroje, ale také díky výzkumu i nové metody léčby.
Jak se liší čeští a angličtí pacienti?
Angličtí pacienti jsou určitě trpělivější, neberou zdravotní péči jako samozřejmost a celkově si všichni zdravotníků velice váží.
Byla jste dlouho v cizině. Nestýskalo se vám?
Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Ale měla jsem tam manžela, děti, řadu kamarádů. A také jsme měli v práci úžasný kolektiv. Navíc jsem tam studovala vysokou školu, takže na stýskání nezbylo moc času (smích).
Vy jste v Londýně získala ocenění?
Za svůj osobní úspěch považuji výhru prestižního ocenění UCH Nurses League Christine Harcourt-Smith Award Registered Nurse Mentor of the Year – Registrovaná Sestra, Mentor roku 2014 v Londýně a také dosažení akademického titulu Bachelor of Science with First Class Honours (Honorovaný Bakalář Věd, s vyznamenáním první třídy), na Univerzitě South Bank v Londýně v roce 2017.
Měla jste dobrou práci. Proč jste se vrátila do Česka?
Londýn je hektický. Milióny lidí tam a zpátky, takže máte pocit, že po ulici běhají roboti. Syn měl školu téměř za domem a já bych ho v životě nepustila samého, takže chodil v doprovodu. Tady bydlíme na vesnici, děti můžeme nechat si užívat větší volnost a vůbec dětství všeobecně. A to za to stojí! I když to spousta lidí nechápe, i život v Jeseníkách má své výhody.
✒ TOMÁŠ ŽELAZKO ARCHIV MICHAELA MUSIAL
Facebook