ZAJÍMAVOSTI

Máma a dcera v jedné nemocnici? Proč ne, říkají Markéta a Sára

5. 5. 2023

Pro obě byla práce ve zdravotnictví samozřejmostí, teď ji prožívají společně

Být všeobecnou sestrou? Pro někoho touha již od mládí – a navíc děděná z generace na generaci. To je případ Markéty Pobořilové a její dcery Sáry, která se od útlého dětství pohybuje v nemocničním prostředí a stejně jako její maminka se chce stát v budoucnu hrdou sestřičkou a pomáhat lidem. Markéta Pobořilová pracuje na gastroenterologickém oddělení Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí, a její dcera Sára chodí aktuálně do 3. ročníku Střední zdravotnické školy. Jaké byly motivace obou dam pracovat ve zdravotnictví, a co od něj očekávají?

MÁMA MARKÉTA

Čím jste chtěla být jako malá, vzpomenete si?

MARKÉTA: Pamatuji si okamžik prvního rozhodnutí. Mamku v bolestech břicha odvážela už poněkolikáté sanitka, já stála bezradně na balkoně, koukala na ni mezi zábradlím a říkala si, že budu zdravotní sestřička, abych mamince mohla pomoci. To mi byly 4 roky.

Doporučovala jste vaší dceři studium ve zdravotnictví, nebo jste nechala rozhodnutí na ní?

MARKÉTA: Studium jsem jí přímo rozmlouvala a zakazovala (úsměv). Říkala jsem jí, že je to strašně náročná práce. Pro ženu podle mě ta nejtěžší. Na to mi odpověděla, že si výběr povolání zvolí ona sama. Loni, když jsme byly svědky dopravní nehody na přejezdu, poskytovala první pomoc a volala záchrannou službu. Tam mi došlo, že je vlastně dobře, nemluvit dětem do povolání. Vlastně i její prababička byla na vesnici „porodní bábou“, i tou, co pomáhala umírajícím.

Od kdy pracujete v nemocnici a kterými pracovišti jste již prošla?

MARKÉTA: V nemocnici pracuju již 25 let. Začínala jsem na standardu čisté chirurgie, pak jsem měla velké zdravotní problémy. Následně jsem byla první vlaštovkou, která dělala agendu pro pojišťovny v rámci chirurgického a urologického oboru. Jakmile jsem mohla opět pracovat u lůžka jako sestřička, tak jsem šla na rehabilitační oddělení. Nyní jsem pátým rokem na gastroenterologii. Po škole jsem chtěla do světa, tak jsem šla na ARO do Prahy, pak do Olomouce na neurochirurgickou JIP. Byly to cenné zkušenosti. Dá se říci, že z nich čerpám dodnes. Dodnes si vzpomínám například na Velikonoční pondělí – 8 lidí na „dýchači“, 2 resuscitace, 1 hrudní drenáž, tracheostomie, k sobě studentku a sestřičku, co se vracela po 10 letech do zdravotnictví. Naučila jsem se na sebe spolehnout a mít chladnou hlavu.

Nyní se můžete setkat se svou dcerou v jedné nemocnici, jaký je to pro vás pocit?

MARKÉTA: Když přišla v „mundúru“ poprvé na praxi, v celé své kráse a úsměvem na rtu pozdravit, tak jsem se neubránila slzám a rozbrečela jsem se jako želva. Někdy se potkáme na chodbě, obejmeme se, dáme si pusu a jdeme dál.

Co považujete za hlavní poslání své profese?

MARKÉTA: Podle mě se to odvíjí od toho, kde člověk pracuje. Na gastroenterologii jste s pacientem krátký, ale intenzivní okamžik. Na endoskopiích třeba pacient poprvé polyká dlouhou hadici a bojí se. Snažím se je uklidnit. Rozebrat strach. Vysvětlit, že to normálně udýchají. Jde o navození důvěry. Pokud vám pacient věří, je to poloviční vítězství. Pak spolupracuje. Každý je jiný – někdo potřebuje vysvětlit méně, stručně, druhému pomůže jen uklidnit, držet za ruku. Snažím se navázat důvěru, aby se pacient nechal ovlivnit člověkem, kterého vidí poprvé v životě.

Jak vnímala vaše dcera dětské období, když jste musela sloužit na tradiční svátky, jako jsou Vánoce, Velikonoce. Nemrzelo ji, že nemůže být s vámi?

MARKÉTA: Paradoxně ji tohle ani nějak nemrzelo, uzpůsobili jsme to někdy podle směn. Možná to bolelo více mě, než ji. Nejhůře jako malá nesla, když jsem odcházela na noční směnu. Obzvlášť o víkendu.

Proč by podle vás měli dnešní žáci devátých tříd uvažovat o práci ve zdravotnictví?

MARKÉTA: Čistě pragmaticky – jistotou práce. Ať je jakákoliv doba, nemocní budou vždycky. Já šla studovat po převratu, kdy se vůbec nevědělo, co bude dál. I tohle rozhodlo. Ale musí to v sobě člověk mít. Pokud nemá, není to pak „ono“ pro pacienty, jde to cítit. Jsem ráda, když lidi ušetříme od více invazivních zákroků.

Byla jste někdy v životě opravdu na sebe hrdá, že pracujete jako sestřička?

MARKÉTA: Asi nedokážu popsat konkrétní okamžik. Je to mozaika. Taková skládačka mnoha vjemů. Když se podaří zastavit těžké krvácení, udělat náročný výkon…

Stalo se vám někdy, že jste poskytovala na veřejnosti první pomoc?

MARKÉTA: Stalo se mi to několikrát. Za všechny třeba dvě situace. Ta první byla při zápase házené, kdy pán upadl do bezvědomí. Ta druhá situace byla dramatičtější, a to jsem byla vlastně na sebe taky poté hrdá. Bylo to v letadle v létě, kdy jsme si všimli bleďoučkého, zvracejícího, čtyřletého chlapečka. Nelíbil se mi a něco mi říkalo, že to nebude dobrý. Zrovna letěli do Turecka na dovolenou s rodiči. Letadlo už začalo startovat motory a všichni se jen dívali, co mají dělat. Tak jsem šla leteckému personálu říct, ať zastaví letadlo a volají 155. Chlapec šel za chvíli do bezvědomí a začal „křečovat“. Chladili jsme jej a ošetřovali do příjezdu sanitky, která si jej následně převzala. Snad Kubík dopadl dobře.

DCERA SÁRA

Čím jste chtěla být jako malá, vzpomínáte si?

SÁRA: Když jsem byla menší, chtěla jsem být kadeřnicí, ale zhruba půl roku před podáním přihlášky na střední školu jsem se rozhodla pro zdravotní školu.

Inspirovala jste se u vaší maminky?

SÁRA: Ano, inspirovala. Jako malá jsem s mamkou chodila na oddělení, kde předtím pracovala. Pomáhala jsem jí s rozvážením obědů pro pacienty, trávila s nimi čas, četla jsem jim, povídala si s nimi a mně samotné dělalo radost, že to nemocným pomáhá a jsou šťastní.

Vybírala jste i z jiných oborů, než jen zdravotnictví?

SÁRA: Ano, chtěla jsem jít právě na kadeřnici, poté jsem chvíli přemýšlela nad pedagogikou, ale nakonec jsem se rozhodla pro „zdravku“.

Na kterém oddělení či ambulanci byste ráda do budoucna pracovala?

SÁRA: To ještě nevím, byla jsem teprve na interním a na chirurgickém oddělení.

Kde studujete a jaký obor?

SÁRA: Studuji Střední zdravotnickou škola Vsetín – obor praktická sestra.

Jak vnímáte možnost být pod „jednou střechou“ se svou mámou?

SÁRA: Někdy je to náročné, protože si každá stojíme za svým, ale většinou je to super. Občas si uděláme pěkný večer, sedneme si k televizi, pustíme nějaký pěkný film, povídáme si a užíváme si klidné a pěkné chvíle.

Zvažujete, že po ukončení vašeho studia nastoupíte do Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí?

SÁRA: Ano. Mám k nemocnici ve Valmezu vztah. Trávila jsem zde hodně času v dětství. Znám hodně sestřiček i doktorů, kteří mě znají a pamatují si mě. A je to pěkný pocit, jít po nemocnici a potkávat se s nimi, bavit se. Ale nevím, jak to všechno ještě bude.

Kde jste nyní na praxi a co vaše činnost na oddělení obnáší?

SÁRA: Nyní jsem na interním oddělení. Provádíme zde ranní hygienu, úpravu lůžka, měření fyziologických funkcí, odběry krve, odběry kapilární krve, podávání léků, aplikace inzulínu a přípravu infuzí. Někdy máme i možnost jít s nemocným na vyšetření. Nejvíce mě baví komunikace s pacienty. Když se mi svěří s jejich životem a trápením, a já mám tu možnost je podpořit a rozveselit.

Bavíte se doma i o práci? Radí vám máma, jak a co správně dělat a jak přistupovat k pacientům?

SÁRA: Ano, bavíme. Kdykoliv jsem si s něčím nevěděla rady, mamka si o tom se mnou promluvila, podpořila mě, a hned jsem se cítila lépe.

Práce sestry není jen o tom pomáhat a léčit, ale bohužel se setkávat i s úmrtím. Jak vnímáte tuto část nedílné reality zdravotnické praxe?

SÁRA: Když to člověk zažije poprvé, je to veliká rána. Obzvlášť, když k pacientovi máte vztah, rozuměli jste si, povídali si a nějakým způsobem si jej oblíbili. Když mi končila praxe, šla jsem se rozloučit s pacientem na pokoj, který jsem měla na starost. Loučila jsem se pánem, který na tom nebyl zdravotně nejlépe a celý den byl už hodně slabý. Nějakou chvíli mě při loučení držel pevně za ruce, pořád mě nechtěl nechat odejít, bylo to silné. Poté jsem se o pár hodin později dozvěděla, že zemřel. Bylo mi ho hodně líto, zasáhlo mě to, neměla jsem na nic náladu a plakala jsem. Vybudovala jsem si k němu vztah a měla jsem ho hodně ráda. Je to bohužel hodně smutné, ale i tohle je součást práce sestřičky v nemocnici a nesmí se tím člověk nechat pohltit, protože by pak nemyslel na nic jiného a měl by trápení.

Máte nějaký vzor, který vás inspiruje ve vašem životě?

SÁRA: Inspiruje mě moje máma. Líbí se mi její pohled na život, její postoj k určitým životním situacím. Dokáže se poprat skoro se vším, dokáže podpořit, je empatická a je s ní veliká legrace.

✒  MICHAL VÁCLAV