ZAJÍMAVOSTI

Dvojnásobný olympijský vítěz i mistr světa Lukáš Krpálek odpovídá…

3. 11. 2021

Lukáš Krpálek: „Chci být dětem inspirací, motivovat je ke sportu a k pohybu. Zvláště v dnešní covidové době, kdy byly dlouho zavřené tělocvičny a haly, je to podle mě obzvlášť důležité.“

Text: Lubomír Černek, Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv AGELu

Naše společnost AGEL spolupracuje s nyní již dvojnásobným olympijským vítězem a dvojnásobným mistrem světa Lukášem Krpálkem již třetí rok. Díky spolupráci s Lukášem jsme v lednu 2020 pro naše čtenáře připravili rubriku, ve které v každém čísle časopisu odpovídá na vaše zaslané otázky. Nyní uděláme výjimku a za redakci požádáme Lukáše o zodpovězení otázek, které přiblíží jeho mimořádný úspěch – zlatou olympijskou medaili získanou v samotné kolébce juda – Japonsku.

Na dubnovém mistrovství Evropy jste skončil třetí a na stejné akci o půl roku dříve jste zůstal bez medaile. Navíc jste si před odletem do Tokia pochroumal prsteníček. Věřil jste ve zlato?
Doufal jsem, že bych mohl v Tokiu bojovat o medaili. Naše váhová kategorie ale měla šest sedm lidí, kteří mohli dosáhnout na zlato. Patřil jsem k nim, nicméně jsem ve startovním poli viděl větší adepty.

Takže jste si na zlato moc nevěřil?
Každý by si měl projít prohrou, neúspěchem, aby se mohl zlepšovat. Dokonce i před takovým vrcholem, jakým je olympiáda. Například před pěti lety jsem před Riem vypadl na ME v prvním kole, před titulem z MS v roce 2019 jsem se vrátil z Evropských her s pátým místem. Obojí mě nesmírně mrzelo, prohry nesnáším. Nerad padám i na tréninku. Beru jej jako závod. Nicméně každá prohra, kterou jsem v kariéře zažil, byla nesmírně užitečná. Zjistil jsem, co dělám špatně. Posunula mě dál.

Jak jste se připravoval na soupeře? 
Své postřehy si zapisuji. Dělám si poznámky, co bylo dobře anebo špatně. Čemu se vyhýbat, jak nastupovat na žíněnku. Před samotným olympijským závodem jsem si ty informace pročítal. I po losování, které proběhlo týden před soutěží, jsme si s trenérem analyzovali slabé a silné stránky soupeřů, které jsem mohl potkat. Vymýšleli jsme, co by na ně mohlo platit.

Co Vás dostalo do pohody?
Hudba. Cestou na trénink a zpátky jsem si oblíbil písničku „Nemám strach“ od Hany Zagorové. Nedělám to úplně pravidelně, ale na letošní olympiádě jsem si těsně před zápasem pouštěl i motivační hudbu, aby mě nakopla.

Váš trenér Petr Lacina vyzdvihl, jak jste eliminoval všechny techniky soupeřů a řekl, že jste neudělal chybu. Další odborníci chválili Vaši vůli a fyzickou připravenost. Co podle Vás rozhodlo?
V důležitých okamžicích hrají velkou roli koncentrace, hlava, a tu jsem měl dobře nastavenou. Nikdy jsem se necítil tak silný po psychické stránce. Podal jsem i hodně vyzrálý taktický výkon. Po dlouhé době, a možná vůbec poprvé, jsem v žádném zápase neprohrával. Nějaké napomínání – žluté karty – jsem dostal, ale ani v jednom zápase soupeř neskóroval. To také svědčí o připravenosti na každý zápas. Krásně se to všechno spojilo. Můžete být v hlavě silný, ale když uděláte chybu v technice, tak je to špatné.

Pojďme k finále, kde Vás čekal těžký soupeř z Gruzie.
Měl jsem z finále strach, protože s Tušišvilim jsem prohrál oba vzájemné zápasy. Porazil mě vždy ve velkém stylu už na začátku boje. Ani se mnou neměl moc práce, proto jsem se obával, jak zápas zvládnu. Navíc jsme se měsíc před olympiádou potkali v přípravném kempu v Poreči a v tréninkovém zápase mě šíleně mydlil. Má ohromnou sílu, klidně by mohl v lese škubat stromy ze země. Je to zvíře. Věděl jsem, že musím ustát začátek zápasu, judo mám postavené dlouhodobě na kondici. A když jsem ubránil jeho techniky a dostal se až do druhé půlky zápasu, to už hodně znervózněl a udělal chybu.

Ve finále jste obdržel dvě rychlé žluté karty za pasivitu, třetí by znamenala výhru soupeře. Byl to pro Vás nejkritičtější moment?
I to jsem v hlavě ustál. Dost často se mi v minulosti stávalo, že když jsem dostal dva tresty, sesypal jsem se a zápas prohrál. Udělal jsem nějakou obrovskou chybu, otevřel jsem se a soupeř mě hodil. Teď jsem i přes dvě žluté karty nepanikařil, jen jsem tempo lehoulince zvýšil, pozvolna jej stupňoval a snažil jsem se donutit soupeře k chybě.

Zaujalo nás, že jste se po finále omluvil poraženému. Proč?
Jsem člověk, který má rád, když jsou lidé šťastní. A Tušišvili byl hodně skleslý, půl hodiny plakal. Fakt mi ho bylo líto. I v Riu, když jsem v prvním kole vyřadil Portugalce Fonsecu, tak když jsem scházel ze žíněnky, viděl jsem, že plakal. I jemu jsem se omlouval, že jsem jej porazil. Je mi soupeře líto. Chtěl dosáhnout něčeho více, dokážu se do jeho pocitů vcítit. Také jsem zažil bolestivé porážky. Nicméně byly vždy užitečné. Každý by si měl projít prohrou, neúspěchem, aby se mohl zlepšovat.

Vy jste po vítězství ve finále dával najevo své emoce. Co Vás nejdříve napadne, když se řekne datum 30. července 2021? Finále, stupně vítězů?
Nejsilnějším okamžikem z celé olympiády je moment, když jsem zjistil, že jsem vyhrál. V posledních čtyřech sekundách, než rozhodčí ukončil zápas, jsem už cítil, že nemá sílu, aby mi ze sevření utekl a proběhlo mi hlavou hodně věcí.

Jaké?
Vybavila se mi krize, jakou jsem si prošel tři dny před závodem. Od rána jsem se cítil divně a na tréninku jsem nebyl schopný nikoho hodit na zem. Vůbec mi to nešlo, cítil jsem se na dně. S nikým jsem se nebavil. Byl jsem naštvaný a těšil jsem se, až bude po všem. Druhý den se mi už nálada zlepšila a v den závodu jsem byl úplně v pohodě. Myslel jsem i na rodinu. Člověk jezdí za přípravou, pořád je opouští. Těšil jsem se, až budu zase s nimi a že přivezu zlatou medaili. Krásné také je, když stojíte na stupních vítězů a hrají vám českou hymnu. To jsem si vzpomněl, jak jsem v minulosti trpěl na soustředěních v Japonsku. Také letošní příprava byla hodně náročná, někdy až za hranou. Cítil jsem se hodně vyřízený, bolelo mě celé tělo. Nicméně furt jsem chtěl udělat maximum, aby to vyšlo. Teď se mi vše v dobrém vrátilo.

Jak jste si po vyhlášení vítězů užil návrat do olympijské vesnice, noční oslavy, a pak následně návrat do Česka?
Do olympijské vesničky jsme se po závodě vrátili až před půlnocí, proto byla první oslava decentnější. Dali jsme si nějaké pivo, pokecali. Po příletu jsme si udělali party se všemi mými sparingpartnery a trenéry. Neslavil jsem jen já, ale celý tým, že se to povedlo. Potřebuju ho, má na mém úspěchu obrovskou zásluhu a chtěl jsem tím všem poděkovat, že se mnou celou přípravu trpěli. Úspěch jsem oslavil i s rodinou a přáteli v Jezdovicích, kam jsem celé mládí dojížděl.

Čekala Vás po příjezdu domů nějaká speciální odměna?
Užíval jsem si nejen všech setkání, ale i toho, že se nemusím hlídat v jídle. Mám celkově rád českou kuchyni, nedávno jsem měl i pečené koleno. Z akcí chodívám víc přežraný než napitý.

Povedl se Vám zápis do historie. Jste první, kdo vyhrál olympiádu v kategorii nad 100 a do 100 kilogramů. Někteří už o vás mluví jako legendě. Jak to na vás působí? 
Je hezké, co se mi povedlo. Potěšily mě i gratulace od osobností juda, ale zůstávám nohami na zemi. Mám svou cestu, chci uspět na každém závodě a dělám maximum, abych vyhrál.

V současné době netrénujete, spíše odpočíváte a zúčastňujete se různých společenských akcí. Kdy zahájíte přípravu a kde Vás budeme opět moci vidět na tatami?
Od juda si dám na chvíli pauzu, chci si odpočinout a dát se zdravotně dohromady. Zaměřím se teď spíše na posilovnu a do kimona plánuju jít poprvé na podzim. Olympijská kvalifikace nám už začíná příští rok v květnu a rozjede se to nanovo.

Jak hledá motivaci olympijský vítěz? Co je Vaším sportovním cílem v dalších letech?
Motivaci stále mám. Ta základní, a přitom obrovská, je vrátit se na žíněnku a vyhrávat. Udělám vše pro to, abych se na příští olympijské hry do Paříže dostal a abych bojoval o medaili. Pro mě je i motivace držet tempo s mladými. Přichází noví, nadějní. Chci je porážet, dokud to půjde. Také chci být dětem inspirací, motivovat je ke sportu a k pohybu. Zvláště v dnešní covidové době, kdy byly dlouho zavřené tělocvičny a haly, je to podle mě obzvlášť důležité.

A poslední otázka. Na televizi Nova jste s kamarádem, zlatým olympionikem na kajaku, Jiřím Prskavcem moderoval sportovní noviny. Nenapodobíte Romana Šebrleho a po této zkušenosti se v budoucnu nedáte touto cestou?
Bylo to super, nová zkušenost. Pobavili jsme se, ale do takových věcí bych po kariéře jako Roman Šebrle nešel. Nemyslím si, že mě někdo uvidí pravidelně uvádět televizní noviny. To ne.