Významné události

Iveta Kociánová nejlepší v prestižní soutěži Sestra roku 2025

7. 11. 2025

Staniční sestra Kanylačního centra Nemocnice AGEL Nový Jičín nastoupila do nemocnice v roce 1986 a od roku 2005 zastává vedoucí pozice.

Obrovského úspěchu dosáhla Bc. Iveta Kociánová, staniční sestra Kanylačního centra Nemocnice AGEL Nový Jičín. Ta byla za svou práci nominována do celostátní soutěže Sestra roku 2025 a zvítězila v kategorii přímá ošetřovatelská péče. Skupina AGEL již v minulých letech získala v této soutěži významné ocenění. V roce 2015 zvítězila v kategorii přímá ošetřovatelská péče Kateřina Palinčáková z Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí a o dva roky později získala Čestné ocenění za celoživotní dílo Marie Volková z Podhorské nemocnice (tato nemocnice od letošního roku již není součástí Skupiny AGEL).

Samotné ocenění se uskutečnilo na konci října na slavnostním galavečeru v pražském Kině Lucerna. „Mám obrovskou radost a jsem vděčná za toto ocenění. Chtěla bych poděkovat všem, kteří mě podporovali. Práce s mým týmem a možnost zlepšovat kvalitu života našich pacientů je pro mě obrovskou motivací. Vaše důvěra a podpora jsou pro mě každodenním zdrojem síly a energie,“ řekla oceněná Iveta Kociánová.

Prestižní oborová soutěž Sestra roku, která oceňuje zástupce tohoto nelékařského zdravotnického povolání, se v letošním roce konala již po čtyřiadvacáté. Letos byl titul Sestra roku udělen ve dvou hlavních kategoriích – Sestra v přímé ošetřovatelské péči a Sestra v sociálních službách, kde se stala vítězkou Lenka Hussová ze Znojma. Porota rovněž tradičně udělila i čestné ocenění za celoživotní dílo.

„Sestra roku je tradiční soutěž, za kterou jsem ráda, protože to je poděkování všem sestrám za jejich každodenní a celoživotní práci. Je výjimečná v tom, že oceňuje lidi, kteří jsou v té profesi dlouho, kteří neodcházejí a neberou nabídky z jiných oborů, protože zdravotnictví je prostě náročné. Sestrám by se mělo děkovat každodenně, ale jsem moc ráda, že alespoň jednou ročně mají tuhle skvělou příležitost, kdy se vyzdvihne a ukáže se význam té práce,“ řekla k soutěži také Martina Šochmanová, prezidentka České asociace sester.

Jak to vidí: Sestra Iveta Kociánová je dlouholetou a respektovanou členkou našeho týmu. Její profesionalita a lidskost jsou inspirací pro všechny kolem. Za vedení Nemocnice AGEL Nový Jičín jí srdečně gratulujeme a děkujeme za její každodenní práci, která přináší úlevu a jistotu našim pacientům. Jsme hrdí, že tak výjimečná sestra působí právě u nás.

MUDr. Jakub Fejfar, LL.M., předseda představenstva Nemocnice AGEL Nový Jičín

Bc. Iveta Kociánová

Sestra Iveta Kociánová svoji profesní dráhu zahájila v roce 1986 po absolvování Střední zdravotnické školy v Novém Jičíně. Od roku 2005 zastává vedoucí pozice – nejprve jako staniční sestra interního oddělení, následně onkologického oddělení, kde mezi lety 2014–2023 působila také jako vrchní sestra. Od letoška pak působí jako staniční sestra kanylačního centra.

V oblasti žilních vstupů je v České republice považována za jednu z nejrespektovanějších odbornic. Působí jako školitelka, mentorka a aktivní propagátorka správné praxe v oblasti centrálních a periferních žilních katétrů. Věnuje se edukační činnosti napříč nemocnicemi skupiny AGEL, působí na zdravotnických školách a pravidelně přednáší na odborných konferencích, včetně Colours of Sepsis a Brněnských onkologických dnů. Je autorkou a spoluautorkou odborných článků, výzkumných studií i posterů publikovaných doma i v zahraničí.

Paní Kociánová má dceru (38 let) a čtyřletého vnuka.

Text: Ing. Tomáš Želazko, Bc. Dominika Tedesková

Ocenění patří celému kolektivu Kanylačního a onkologického centra, říká sestra Kociánová

Byla jste překvapena z nominace na sestru roku? Kdo vás navrhl?

Překvapení to určitě bylo - jak nominace samotná, tak i potom vyhodnocení. Byla jsem nominována na doporučení vedení společnosti AGEL.

Kdo byl s vámi na slavnostním večeru?

Na slavnostním vyhlášení mne byly podpořit moje tři spřízněné duše a zároveň mé spolupracovnice z týmu. Určitě by bylo pro mě velmi potěšující mít s sebou i rodinu, ale vzhledem k tomu, že nebylo možné zajistit hlídání pro vnuka, musela dcera zůstat doma. Ale společně s vnukem sledovali z domu televizní vysílání a malý křičel, že je v televizi pohádka, a tam je babi, ale nemává mu.

Jak jste si večer užila? Byla jste nervózní?

Přípravy na vyhlášení byly pro mě trochu nestandartní, dalo by se říci, že i trochu stresující. Nemám problém hovořit o své práci před studenty a vést semináře, ale při pohledu do první řady, kde seděly uznávané kapacity našeho zdravotnictví, mě trochu vyvádělo z míry. Určitě se to projevilo nervozitou, která se projevila tím, že si z vyhlášení z mých doprovodných rozhovorů s redaktorem skoro nic nepamatuju.

Za svou profesní kariéru jsem se ještě nesetkala s takovou podporou okolí, které se mi dostalo už při samotné nominaci a pak i po vyhlášení sestry roku. Když došlo k samotnému vyhlášení, cítila jsem se velmi dojatá a vděčná. Velmi si vážím toho, že jsem se mohla účastnit takovéto akce a vnímám to jako důkaz uznání práce nelékařských pracovníků.  Dalším krásným momentem galavečera bylo setkání s lidmi, kteří mi ocenění předávali a kterých si velmi vážím. Ale i tak stále největším oceněním pro práci sester je spokojený pacient, ale svou váhu má i uznání a pochvala vedoucích pracovníků.

Jaká byla reakce na ocenění vašich kolegů včetně vedení?

Jelikož mě kolegové doprovázeli, jejich reakce byla po vyhlášení velmi spontánní a hlasitá. Po ukončení ceremoniálu pak gratulace velmi vřelé. Neubránila jsem se slzám dojetí. Co se týká reakcí vedení nemocnice, byla jsem mile překvapena za okamžité reakce s blahopřáním ihned po vyhlášení. V dalším týdnu jsem byla pozvána na komorní posezení při kávě, kde mi byla předána kytička a dar s osobním poděkováním. Taky mě velmi překvapil zájem široké veřejnosti, kteří mi přáli cestou sociálních sítí. Je milé vědět, že práci, kterou děláte, okolí vnímá, a to je ta zpětná vazba, že to má smysl.

Co toto ocenění pro vás znamená?

Je to pro mě velká pocta. Toto ocenění ale nepatří jen mé osobě, ale je to vždy práce celého kolektivu. Patří tedy jak sestrám onkologického oddělení, tak i Kanylačního centra, kde v současné době pracuji. Zdravotnictví není o práci jednotlivce, ale vždy je to o celém kolektivu, takže ocenění, které jsem dostala, patří těmto všem. Sestry si zaslouží respekt ze strany pacientů, lékařů a managementu zdravotnických zařízení, protože jsou důležitou složkou dobře fungující společnosti.

Pojďme k vaší práci. Co vás vlastně přivedlo k práci zdravotní sestry?

Asi už jako malá jsem neustále někomu pomáhala, hlídala děti, byla jsem takový pečující typ. Takže volba povolání byla snadná, i když tvrdím, že jsem si vybrala zdravotní školu jen z důvodu absence matematiky. Druhým povoláním, které jsem měla tenkrát zvoleno, byla letecká dispečerka. Dnes jsem ráda, že jsem si vybrala zdravotnictví obor všeobecná zdravotní sestra.

Velkou část své téměř čtyřicetileté praxe jste věnovala onkologicky nemocným pacientům. Co vás přivedlo k tomuto oboru?

První léta mého profesního života po škole vedly interními obory a JIP péče. A jelikož jsem po mateřské dovolené potřebovala práci na jednu směnu, zakotvila jsem i na centrální sterilizaci. Ale v tu dobu jsem začala pociťovat, že mi chybí kontakt s pacienty, a tak se vrátila zpět jako směnná sestra tam, kde jsem započala svou kariéru, a to na internu a interní JIP. V této době vznikalo v nemocnici onkologické centrum a bylo třeba vybudovat onkologické oddělení a tehdy jsem byla oslovena vedením nemocnice, jestli bych se toho neujala. Byla to pro mě obrovská výzva, která mi změnila život. Onkologie je takový multiobor, který pečuje o pacienty téměř všech odborností a bylo potřeba se připravit a přeškolit personál na jinou skladbu pacientů, a to byla výzva. Onkologie kráčí velmi rychle vpřed, takže bylo důležité se učit novým věcem, abychom zajistili potřebnou péči pacientům, o které jsme měly jako interní sestry pečovat a poskytnout jim adekvátní péči. Bylo potřebné si prohloubit kvalifikaci, a tak jsem nastoupila na pomaturitní studium ošetřovatelské péče o onkologického pacienta a následně pokračovala studiem na vysoké škole. Onkologie byla a stále je moje srdcová záležitost, i když už se rok věnuji plně jinému oboru.

Onkologická péče je psychicky náročná oblast. Jak si udržujete sílu a pozitivní přístup k práci?

Práce na onkologii je vysoce specializovaná práce, ale zároveň velmi náročná jak odborně, tak i psychicky. Pacienti, často i v mladším věku, se zde často stávají plně závislými na okolí, což klade mimořádné nároky na ošetřovatelský personál. V naší nemocnici je onkologie velmi rozmanitá, jelikož oddělení poskytuje léčbu akutní – chemoterapie, radiační, léčbu bolesti, poskytujeme péči o defekty a rány, poradiační změny – připravujeme pacienty k operačním zákrokům, léčíme pacienty, u kterých došlo ke zhoršení zdravotního stavu v důsledku probíhající onkologické léčby. A toto vše se ještě prolíná s poskytováním paliativní péče.

Péče o pacienty v poslední fázi života i o jejich rodiny je psychicky náročná, avšak přináší i uspokojení, že co děláte, má smysl. Pacienty po celou dobu léčby doprovázíte, znáte je, znáte jejich rodiny, jejich bolístky a vlastně se stáváte takovou důležitou součástí jejich života. Podstatné a důležité je skloubit péči akutní s paliativní.  Doprovázení pacientů (a jejich blízkých) v nejtěžším období jejich života a účast na zmírňování jejich utrpení mohou být pro zdravotníka i obohacující zkušeností.

Můžete nám přiblížit, jak vypadala cesta k vybudování Kanylačního centra v Nemocnici AGEL Nový Jičín? Jak dlouho to trvalo a co bylo největší výzvou?

Cesta k vybudování centra byla dlouhá a trnitá. Ať se to nezdá, ale trvala 17 let, ale podařilo se. Začátky nebyly lehké, neměli jsme od koho čerpat zkušenosti. Měli jsme vizi, ruce a chuť něco nového začít dělat pro pacienty ale taky pro ošetřující personál.

Kromě své práce ve vedení onkologického oddělení jsme se začali zabývat žilními vstupy. A tak se z primáře onkologického oddělení stal cévař, radiolog a chirurg. A ze mě vrchní sestry instrumentářka. Našli jsme v rámci České republiky dvě pracoviště, které nás motivovaly a zaučily. My se nevzdali a šli za svým cílem a v roce 2023 se nám podařilo vytvořit plnohodnotné Kanylační centrum a od letošního roku zcela samostatné se svým nákladovým střediskem. Největší výzva před těmi x lety byla podávat onkologickým pacientům cytostatickou léčbu bezpečnou žilní cestou bez poškození. To se nám podařilo a v současné době zavádíme několik druhů žilních vstupů, řešíme jejich komplikace, edukujeme personál, přednášíme, podílíme se na výzkumu a publikujeme. Výzva vybudovat Kanylační centrum byla tedy naplněna.

Co je to vlastně Kanylační centrum a jak pomáhá pacientům? Můžete to vysvětlit běžným lidem?

Žilní vstup je zavedení tenké hadičky do krevního oběhu do žíly pacienta. Při prvních kontaktech s léčbou je na odděleních sestrou pacientovi zavedena takzvaná flexila. Je to tenká kanyla, která je zavedena do povrchových žil na ruce. Používá se pro podání léků, infuzí atd. V případě, že pacient bude potřebovat více jak týdenní léčbu, několikaměsíční nebo až na roky a budou mu podávána léčiva, která pro své vlastnosti již nemohou být podána do povrchových žil na rukou, je potřeba tyto pacienty zajistit speciálním žilním vstupem a katetrem. Tyto katétry již zavádí naše specializované pracoviště, a to do velkých žil na paži, krku a na stehně, ale vše pod ultrazvukovou kontrolou. Vstupy dle kompetencí zavádí jak lékaři, tak i sestry specialistky. Konce těchto katetrů končí v místě, kde velká žíla vstupuje do srdce.

Jak důležitý je pro vás tým. Co je na vaší spolupráci speciální?

Týmová práce je pro mě velmi důležitá při fungování celku. Jsme tým, kde se upozadila hierarchie sestra – lékař. Ano, každý má své kompetence a ty jsou dodržovány. Jsme tým, který společně konzultuje pacienty, radí se nad nejlepším řešením pro pacienta. Není problém, kdy lékař asistuje sestře, nebo přijme její radu. Vzájemně se podporujeme a pomáháme si.

Jaký je váš přístup k pacientům? Máte nějaké zásady, kterými se řídíte?

Vždy a všude je to jenom o lidech. Je pravda, že sestřičky mají obavy nastoupit na onkologická oddělení, protože vědí, že práce bude psychicky náročná. Ale ty, které na onkologii nastoupí a vydrží, dělají tuto práci srdcem a bez toho to nejde. Snažila jsem se mít k pacientům empatický přístup, ale být profesionál a působit na pacienty s klidem a rozvahou. Důležité je také být podporující a naslouchající jak pro pacienta, tak i pro jeho rodinu. To je důležitá stránka, která doprovází onkologickou léčbu a je jedním ze stěžejních faktorů.  Lidé jsou různí, takže je to někdy složité, protože každý se s nemocí pere po svém. Na onkologii opravdu poznáte, co jsme se učily na školách a jak pravdivý je model vyrovnávání se ze smrtí dle Elisabeth Kübler-Ross. Každý pacient je individualita a potřebuje jiný přístup.

A mé zásady přístupu k pacientům? Projevit pochopení a vytvořit v pacientovi důvěru, respektovat ho být zodpovědná a umět naslouchat.

Pamatujete si nějaký příběh pacienta, který vás zvlášť zasáhl nebo inspiroval?

Za ty roky mám hodně příběhů s pacienty, ale to by asi bylo na román. S některými pacienty vznikly i přátelské vztahy. I když někteří již nejsou mezi námi, tak to přátelství zůstalo s jejich rodinami doposud. Z těch příběhů, co bych vzpomněla, bylo třeba organizování svatby pacientky na oddělení, ke které již ale nedošlo v důsledku zhoršení zdravotního stavu. Jeden pacient byl spisovatel a ten nám každému zaměstnanci věnoval výtisk své knihy s věnováním. Někteří pacienti se rádi vraceli ukázat se, jak porazili rakovinu nebo s ní statečně bojují a říci, že se cítí skvěle, a že nám děkují.

Nezapomenu příběh našeho pacienta a jeho dětí, který se mi opravdu vryl do srdce. Pacient otec dvou chlapců (věk do 8 let), který u nás podstupoval léčbu, ale bohužel po několika měsících umřel. Několik týdnů po úmrtí pacienta přišla na oddělení jeho manželka, jestli může přivést své chlapce. V době léčby tyto děti věřily, že se táta vyléčí a dostane se zase domů. Ale nestalo se tak a chlapci na nás zanevřeli, že jsme zlí, že jsme tatínkovi nepomohli a nechali ho umřít. Po nějaké době se chlapci s maminkou objevili na oddělení s kyticí, přišli se omluvit, a poděkovat sestřičkám a lékařům za péči, kterou jsme tatínkovi poskytli, že to tenkrát nechápali. Byl to pocit k nezaplacení, plný emocí a slzí, ale velmi obohacující. Dodnes tu situaci vidím.

Jak se během vaší kariéry změnilo ošetřovatelství?

Zdravotnictví jde mílovými kroky dopředu. Došlo k velkým změnám v ošetřovatelských procesech, které dostaly ten správný směr. Kvalita ošetřovatelské péče se zvyšovala s narůstajícími vědomostmi a zkušenostmi sester, přičemž došlo k velkému vývoji ve vzdělání sester. Sestry se mohou dovzdělávat na vysokých školách, zvyšovat si kompetence. Jsou jim k dispozici doškolovací kurzy pro získání odborné způsobilosti a spousta možností pro zvyšování kvalifikace. To za mých začátků nebylo. Vznikla také pro zdravotnický personál daleko větší administrativní zátěž. Tento proces jde ale společnou cestou s legislativou, kdy je potřeba chránit sestry ale i pacienta. Jelikož pracuji 40 let tak ty změny jsou nepopsatelné a je to obrat o 360 stupňů. V 80 letech se třeba začaly objevovat pomůcky na jedno použití. Jehly a stříkačky jsme do té doby znaly jen kovové s potřebou sterilizace. Když už přišlo balení jednorázových jehel na oddělení v počtu 100 kusů, dostaly jsme je za odměnu. Tampony jsme motali na nočních směnách. Péče o pacienta byla tehdy skupinová. Velmi podceňována v té době byla psychologie, etika a sociologie. Nedílnou součástí sestry byl psací stroj, nebo jen propiska a papír. Dnes vše nahradila počítačová technika, takže jsme vyměnily kopíráky za tonery.

Práce s onkologickými pacienty je psychicky náročná. Kde berete sílu i po takové době?

Asi ve zpětné vazbě od pacientů a příbuzných. Přijde pochvalný dopis nebo písemné poděkování, vyléčení pacienti se vám přijdou ukázat, pošlou pohlednici a přání k Vánocům. A to pak zjistíte, že práci, kterou děláte, vám dává smysl.

Máte nějaký sen nebo cíl, který byste ještě chtěla v rámci své práce naplnit?

Měla jsem spousty snů a cílů, které se mi postupně podařilo plnit. Vybudovat fungující onkologické oddělení, vybudovat Kanylační centrum a předávat nabité zkušenosti dál. Dalším mým cílem je edukovat personál v péči o pacienty ve formě školení a kurzů v rámci skupiny AGEL.

Zdravotníci nemají moc volného času. Co vy a vaše koníčky?

Někdy jen tak lenoším, ale především si užívám dny trávené s rodinou, v přírodě, na zahradě, po výletech na kole. V posledních letech jsem si začala plnit své sny, jako je tandemový seskok padákem, začala jsem opět lyžovat, potápěla jsem se v moři s kyslíkovou lahví, zkusila jsem paragliding, let vrtulníkem a ultralehkým letadlem. Asi občas potřebuji trochu jiného adrenalinu. Ale největší kůň je můj vnuk a rodina.

Text: Ing. Tomáš Želazko, Bc. Dominika Tedesková, Mgr. Lukáš Horák