Sport je zdravá záležitost. Od dětství se musí podporovat, říká profesor Havlas
26. 6. 2023
Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Ortoped prof. MUDr. Vojtěch Havlas, MD., Ph.D.
Ortopedie je životní náplní Vojtěcha Havlase už téměř čtvrt století. Díky výzkumu se podílí i na rozvoji svého oboru a díky svým aktivitám má zkušenosti i ze zahraničí. Jeho rozsáhlé zkušenosti Skupina AGEL využívá od minulého roku, kdy se stal členem její vědecké rady.
Pane profesore, jak jste se dostal k medicíně?
Můj otec chtěl dělat medicínu, ale z kádrových důvodů mu nebylo dovoleno studovat. To byl určitě jeden z popudů, proč jít studovat medicínu. K tomu jsem navíc od malička měl vztah k ošetřovatelství a zdravotnictví. Už jako malé dítě jsem chodil s lékařskou brašničkou po sídlišti v rámci aktivit lokální pobočky Československého červeného kříže a účastnil jsem se nejrůznějších soutěží mladých zdravotníků. Zdravotnictví – poznání člověka, poznání medicínské vědy – mě lákalo celé dětství i později, takže studium medicíny byl v podstatě zákonitý krok.
Původně jste se chtěl stát dětským lékařem, ale nakonec jste se rozhodl pro ortopedii – proč?
Myslel jsem si, že by mne bavila práce s dětmi, a proto jsem nastoupil na Fakultu dětského lékařství (nynější 2. lékařskou fakultu). K otropedii mne ale osud přivedl náhodou. Ve čtvrtém ročníku studií jsem s profesorem Pavlem Dunglem, který je velmi uznávaný ortoped a věhlasná osobnost našeho oboru, jeli na stáž do Vídně, kterou pan profesor organizoval. Tam mi učarovalo, jak o ortopedii vyprávěl a velmi mne oslovil jeho přístup k pacientům, ale i k nám studentům. Také svou malou roli možná sehrálo to, že jsem v té době viděl několik dílů populárního seriálu Nemocnice na kraji města, kde hlavní roli hráli ortopedové. Přesto jsem se po ukončení vysoké školy hlásil na dva zcela rozdílné obory – ortopedii a neonatologii (podobor pediatrie, který se zabývá komplexní péčí o novorozence) a na oba se shodou okolností dostal. Nastoupil jsem nakonec, v podstatě bez většího váhání, na ortopedickou kliniku v Motole, kterou mám nyní tu čest vést jako přednosta, čímž jsem si současně splnil i svůj sen pracovat s dětmi, protože na naší klinice máme část jak pro dospělé, tak i pro děti.
Ortopedi a chirurgové bývají manuálně nadaní. Byl jste zručné dítě?
Aspoň malé manuální nadání je jednou z podmínek, abyste v těchto oborech měli šanci obstát. Jako dítě jsem asi moc šikovný nebyl, z výtvarné výchovy jsem měl vždy dvojku. Ale protože můj otec byl velmi zručný a manuálně nadaný, vedl mne k práci se dřevem a učil mě vyrábět nejrůznější věci, což mne později velmi bavilo. Byli jsme tak v rodině vychováváni, a to je možná jeden z důvodů, proč jsem si vybral částečně manuální obor – ortopedii. Vzpomínám si, že při mém výběrovém řízení na kliniku, se mě tehdejší přednosta docent Smetana zeptal, zda si myslím, že jsem manuálně šikovný. Samozřejmě, jsa stydlivý mladý muž, jsem odpověděl, že nevím, že to musí posoudit jiní. Dodal jsem však, že hraju na piano, a že by toto mohlo být jistou odpovědí na jeho dotaz. To se mu zalíbilo a v mých osobních materiálech mám na straně přijímacího protokolu zapsáno: „hraje na klavír“. Možná to byl jeden z důvodů, proč si mě pan docent Smetana tenkrát vybral na kliniku.
Vím, že se od dětství věnujete sportu a celý život se kolem něj jako lékař pohybujete. Co kdybychom tento rozhovor vedli směrem medicína–sport?
Souhlasím.
Kdy by dítě mělo se sportem začít? A s jakým sportem?
Nedá se říct úplně přesně a dogmaticky s jakým konkrétním sportem a kdy přesně začít. Sport a pohyb je nesmírně zdravá záležitost. Pokud se bavíme o vrcholovém sportu, je otázka, jak dítěti sedne takový či jiný sport. Kdybychom byli v ideálním světě, bylo by dobré dítěti udělat někdy kolem 5. až 6. roku kineziologický rozbor jeho pohybových aktivit, tělesné konstituce a podle toho určit směr sportovních aktivit a zátěže. Pak lze volit například buď individuální typ sportu, dovednostní sport, sport náročný na postřeh a koordinaci, a podobně. Takže se asi nedá vyslovit zcela obecné doporučení, kdy a jaký sport zvolit. Pokud má ale dítě dělat vrcholový sport, tak je důležité, aby mu zvolený sport sedl co do fyziognomie těla, výšky postavy, tělesné konstituce, rychlosti, aby si extrémní zátěží nepoškozoval pohybový aparát.
Jaký sport tělo nejvíc vysiluje nebo je nebezpečný?
Co se týče vysílení, jsou jistě sporty, které jsou energeticky náročnější, třeba na kyslíkový metabolismus, například plavání, basketbal a další běhavé sporty. Pokud bychom chtěli definovat sporty nebezpečné, tak to bude například horolezectví, závodění v autech, na motocyklech či motorkách. Asi nejbezpečnějším sportem budou pravděpodobně šachy. Nicméně sport jako takový nelze považovat primárně za nebezpečný typ aktivity, naopak, sport je zdravá věc, která se má od dětství podporovat. Jaké sporty doporučujete pro udržení dobrého kondičního zdravotního stavu? Pokud se jedná o populaci dospělých, respektive starších lidí, tak jsou to obecně sporty udržující dobrou fyzickou kondici. Sport, který v rozumné míře zatěžuje oběhový systém. Mám na mysli třeba jen rychlou chůzi, kondiční běh, cyklistiku, ale třeba také plavání či běžecké lyžování. Každý sport, který se dělá ve vyšším věku v rozumné míře s dostatečnou technickou vyzrálostí, je zajisté správný. Tělo si musí samo říct, zda zvolený typ aktivity toleruje nebo ne. Jiná volba sportovních aktivit tedy jistě bude v mládí a jiná v pokročilejším věku.
S jakými zraněními se u vrcholových a amatérských sportovců nejvíc setkáváte?
Zranění vídáme podle toho, jaký sport daný pacient provozuje. U kontaktních sportů je nejčastější poranění kolenních kloubů, poranění v oblasti hlezna, nejrůznější zlomeniny, ať již drobných kloubů na ruce, anebo v oblasti dolních končetin či ramenních kloubů. U běhavých sportů pak často vídáme onemocnění z přetížení, jako chronická poranění úponů svalů a šlach, například v oblasti Achillovy šlachy či v podobě tenisového lokte. U vysokoenergetických sportů jako je sjezdové lyžování, motorismus, anebo cyklistika se mohou vyskytovat poranění vážnějšího rázu a někdy může u těchto aktivit dojít dokonce i ke smrtelným zraněním.
Liší se léčba zranění u amatérských a profesionálních sportovců?
Ta se neliší a nesmí lišit. Liší se možná přístup k fázování a rychlosti rekonvalescence a návratu zpět k aktivitě po proběhlém poranění, která je u profesionálních sportovců jistě o něco rychlejší. Lékaři jsou sportovními kluby často tlačeni k neúměrně rychlé rekonvalescenci, což ale není dobré pro pacienta, třebaže v tomto případě vrcholového sportovce. Kluby často tlačí na rychlý návrat k plnému výkonu a my lékaři jsme tak v trochu v mlýnském kameni, protože balancujeme na hraně konzervativního přístupu medicíny a pohledu sportovního klubu. A je pak na nás rozhodnout, kdy sportovce-pacienta vrátit do plné sportovní aktivity tak, abychom neohrozili jeho zdraví.
Dočetl jsem se, že jste vrátil do závodění Zuzanu Hejnovou po těžkém zranění. Kteří známí sportovci už vám „prošli“ pod rukama – tedy, že jste je operoval?
Ano, je tomu tak. Na naší klinice se mnoho let věnujeme všem sportovcům, jak profesionálním, tak amaterským. Od mladých talentů po seniory.
Je těžké říct vrcholovému sportovci, že musí kvůli zdravotním problémům skončit se sportem?
Neříká se to snadno, ale není to až tak těžké. Ke každému pacientovi – ať už je vrcholovým sportovcem nebo „průměrným“ člověkem – se musí přistupovat férově a s plnou odpovědností za jeho zdraví. S mladým talentem či vrcholovým sportovcem je zapotřebí jednat na rovinu, informovat o rizicích a objektivním zdravotním stavu a z toho vyvodit patřičné závěry, třebaže by se jednalo o ukončení aktivní kariéry vrcholového sportovce. Povinností lékaře je sdělit pacientovi bez rozdílu fakta a prognózy a je pak jen na něm, jak se s doporučeními popasuje.
Jako lékař nyní působíte u české basketbalové reprezentace žen, na klubové úrovni u basketbalistek USK Praha. Přece jen – oba týmy hrají často v zahraničí, navíc liga. Jezdíte s nimi na každý zápas?
Práce lékaře u basketbalistek je trochu v časovém kontrastu mé práce na klinice. Ale nejsem na práci lékaře u basketbalistek sám, je tady skupina lékařů, kteří se o týmy starají. Na klubové úrovni se věnuji také florbalistům, ragby, v minulosti triatlonu a dalším sportům. Ale u většiny klubových či reprezentačních sportů je vždy více lékařů a o aktivity a péči se tak časově dělí.
Máte tři děti – všechny kromě toho, že studují (nejstarší syn ČVÚT, prostřední medicínu a dcera gymnázium), tak jsou dobří sportovci. Prostřední syn Matěj vybojoval stříbrnou medaili na nedávném mistrovství světa ve florbalu, další dvě děti hrají volejbal a tenis). Jste na děti hrdý?
Byl bych špatný otec, kdybych řekl, že na své děti nejsem hrdý. Na druhou stranu, příliš chvály někdy škodí (smích). Samozřejmě jsem rád, že žijou přirozeně normální život, všichni tři studují, dobře se učí a k tomu aktivně sportují. Jsem velmi rád, že sport a pohyb jsou podstatným kořením jejich života.
Myslíte si, že skloubit vrcholový sport – například florbal a práci lékaře – jde dohromady?
Myslím u vašeho prostředního syna? To nevím, zda to v budoucnu půjde. Syn Matěj studuje druhý ročník medicíny na 2. lékařské fakultě v Praze a zatím vše ve škole zvládá. K tomu zvládá vrcholový sport, přítelkyni a občas se vidí také doma se svými rodiči (smích). Možná je to i typem sportu, kterému se věnuje, přičemž bych nechtěl snižovat florbal jako takový, protože syn trénuje a hraje každý den a o víkendech hraje zápasy. Ale dá se říct, že tento sport je blízký vysokoškolskému studiu a provozují jej vesměs pohodoví a inteligentní lidé, možná také proto se dá skloubit se školou či prací. Shodou okolností jeho tým Tatran Střešovice před pár dny vyhrál superligu, takže se opravdu pohybuje na samém vrcholu tohoto sportu a přesto zvládá i zbytek, zatím.
Prof. MUDr. Vojtěch Havlas, MD., Ph.D., vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy (2. LF UK). V roce 1999 získal atestaci I. stupně v oboru ortopedie a traumatologie a o pět let později atestaci II. stupně. V roce 2011 habilitoval v oboru ortopedie a v roce 2019 byl jmenován profesorem pro obor ortopedie. Od roku 1996 působí na Klinice dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. LF UK a FN Motol, v současné době v pozici přednosty kliniky. V rámci oboru se kromě obecné ortopedie pro dětský i dospělý věk, endoprotetiky velkých kloubů a skeletální traumatologie blíže specializuje na komplexní operativu ramenního a kolenního kloubu u dětí i dospělých. Posledních 15 let se aktivně podílí na výzkumu v oblasti ortopedie, se zaměřením na problematiku hojení defektů chrupavky, poruchy rotátorové manžety ramenního kloubu, vývoj implantátů a moderních materiálů pro hojení tkání a na dalších výzkumných aktivitách v oblasti sportovní traumatologie u dětí a dospělých. Absolvoval několik zahraničních stáží a dlouhodobých pracovních pobytů jako lékař i pedagog. Je řešitelem několika grantových projektů. Od roku 2014 působí také jako proděkan pro specializační vzdělávání na 2. LF UK. Profesor Vojtěch Havlas je ženatý, s manželkou rentgenoložkou Petrou má tři děti – Josefa (22 let), Matěje (21 let) a Adélu (16 let).
✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO AGEL
Facebook