Významné události

Profesor Češka: Pokud budeme na své srdce včas a více myslet, můžeme předejít vážným onemocněním

15. 2. 2023

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM.

Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, v roce 1985 získal atestaci I. stupně, o čtyři roky později atestaci II. stupně, obojí z vnitřního lékařství. V roce 1992 obhájil kandidátskou práci na téma Farmakoterapie hyperlipoproteinémií, v roce 2001 habilitoval v oboru vnitřní lékařství, o pět let později byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Od roku 1982 působí na III. interní klinice, zabývá se vnitřním lékařstvím, hyperlipoproteinémií a preventivní kardiologií. Je autorem a spoluautorem řady monografií a více než stovky vědeckých publikací. Od roku 1997 je vedoucím Centra preventivní kardiologie, od roku 2006 předsedou České internistické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně a je čestným členem České společnosti pro aterosklerózu, jejímž předsedou byl v letech 2006 až 2012. Je rovněž členem řady mezinárodních společností, například International Atherosclerosis Society, Administrative Council EFIM ad. Od roku 2010 je předsedou přípravného výboru a zvolený prezident Evropského kongresu interní medicíny (v roce 2013 v Praze). Profesor Richard Češka je ženatý, má dceru Zuzanu.

Pane profesore, jak jste se dostal k medicíně?

Pocházím z právnické rodiny, a maminka mi v podstatě zakázala jít studovat práva. Když je někdo jako já netechnického a nematematického zaměření, což bych asi neměl říkat, koneckonců za matematiku dnes dostávají i naši studenti nějaké plusové body, nemá moc na výběr. Medicína mě oslovila hlavně kvůli psychiatrii. A i když jsem se nakonec dostal k interně a preventivní kardiologii, stále si myslím, že naše duše, a to platí nejen u onemocnění, ale například i ve sportu, hraje obrovskou roli.

Jste evropsky uznávaným odborníkem na preventivní kardiologii. Můžete laikům vysvětlit, oč přesně jde?

Preventivní kardiologie je ve stínu intervenční kardiologie, která se zabývá velkými výkony jako katetrizacemi srdce, zaváděním stentů či transplantacemi srdce. O preventivní kardiologii tudíž nevíme, jak je úspěšná. Od roku 1985 máme trvale pozitivní čísla z hlediska poklesu kardiovaskulárních onemocnění, přestože kardiovaskulární onemocnění zůstávají na prvním místě z hlediska úmrtnosti ve statistikách. Za více než polovinou případů poklesu stojí právě úspěšná preventivní opatření, jakými jsou léčba cholesterolu, hypertenze, opatření proti kouření a částečně i změna životního stylu. Vynikající intervenční kardiologie na světové úrovni potom stojí za tou menší částí poklesu, byť možná je mediálně vděčnější. Na druhou stranu musím podotknout, že infarkty léčíme nejlépe na světě. Systém koronárních jednotek a kardiovaskulárních center zajišťuje naprosto ojedinělou dostupnost péče. Preventivní kardiologie se dále dělí na dvě skupiny. Hovoříme o primární prevenci u nemocných, kteří mají nějaké riziko kardiovaskulárního onemocnění v důsledku nějakých faktorů, ale nemají ještě rozvinuté onemocnění srdce a cév. Stejně tak je důležitá sekundární prevence, tzn. prevence další příhody poté, co jedna již proběhla. Člověk, který prodělal infarkt myokardu, už by neměl dostat další, protože ten by mohl být osudný. Tato prevence je někdy komplikovanější z pohledu léčby, protože se vlastně kombinuje léčba po infarktu s léčbou preventivní.

Co má člověk dělat, aby se nestal vaším pacientem?

Člověk pro své zdraví může udělat několik věcí. V prvé řadě se narodit v „dobré rodině“, tedy genetická výbava, se kterou přicházíme na svět, hraje opravdu významnou roli. Winston Churchill nesnášel jakoukoliv pohybovou aktivitu, kouřil, pil, byl monstrózně obézní a dožil se 90 let. On byl ovšem výjimkou. Takže zpět do reality. Jde o to, být rozumný. Vliv dnes oblíbené Středozemní diety nepřeceňuji, ale ani nepodceňuji, neboť všichni asi tušíme, že omega mastné kyseliny jsou důležité. Bylo by iluzí si namlouvat, že řada pacientů bez příslušného vzdělání s určitými životními zvyklostmi bude následovat právě doporučení týkající se této diety. Stručně řečeno všechno tučné, především živočišné tuky, škodí. Uzeniny ve velkém množství rovněž. I vejce by se měla konzumovat s rozumem. Naše doporučení zní dva žloutky týdně. Rád uvádím zdravý příklad pro českého člověka: vepřo-knedlo-zelo, pokud je maso libové, neprorostlé, dva až tři knedlíky a hora nezahuštěného zelí. Tomuto pacient porozumí lépe, než doporučením jíst mořské plody či ryby s cizokrajnými názvy. Za mne tedy je důležité jíst všechno s rozumem.

Co je dle vás důležitější – výživa, nebo pohyb?

Přimlouvám se za maximum možného a kombinaci obojího, ale pokud bych si měl vybrat, tak se přimlouvám za pohyb. Ukazuje se, že jedinci, kteří mají nadváhu, nebo jsou lehce obézní, mají z hlediska srdečních onemocnění lepší prognózu než ti, kteří jsou štíhlí, asteničtí lidé, kteří se sportu vyhýbají. Ve středním a mladším vyšším věku nejlepší prognózu dlouhověkého života mají ti, co mají mírnou nadváhu. Z hlediska kardiovaskulární prevence pro sebe můžeme zejména pohybem a vhodným složením stravy udělat hodně a není potřeba se snažit být jako Twiggy.

Tvrdí se, že zabijákem dnešní doby je stres.

Stres je dvojí. Pozitivní stres, kdy máme hodně práce, nevíme, kde nám hlava stojí, ale pořád nám stres pomáhá, protože nás jednotlivé činnosti baví a dávají nám smysl. Negativní stres, méně viditelný, ale více škodlivý, pramení z pocitu obav, že nám život nepřináší nic nového, často se skloňuje společně se syndromem vyhoření. Víte, že top manažeři trpí kardiovaskulárními onemocněními méně, než lidé se základním vzděláním? Proto bych ani stres jako takový nedémonizoval. Pojďme se spíše podívat na běžné kompenzace stresu, které již rizikové jsou. Většinou na stres reagujeme zvýšenou spotřebou alkoholu, cigaret nebo zajídáním sladkostmi. Řada lidí ve stresu přibývá na váze.

Vy jste garantem projektu „Srdce v hlavě“, ve kterém společně s kolegy radíte, aby lidé na své srdce nezapomínali, věnovali pozornost prevenci rizikových faktorů a dodržovali správnou léčbu. Můžete projekt blíže přiblížit?

Preventivní kardiologie žije tak trochu ve stínu „velké“ kardiologie, zejména té intervenční a akutní. Většina z nás si při slově kardiologie představí hlavně to, jak rychle jede houkající sanitka a v ní záchranáři resuscitují pacienta, kterého potom zachraňují lékaři na sále. Preventivní kardiologie tak dramatická není, je ale stejně důležitá. Preventivní kardiolog se vlastně stará o to, aby ti praví kardiologové a kardiochirurgové neměli práci. Prevence kardiovaskulárních nebo srdečně cévních onemocnění představuje soubor opatření, kdy se snažíme bojovat proti celé řadě rizikových faktorů, které nás mohou dovést k infarktu, cévní mozkové příhodě nebo ucpávání tepen dolních končetin. Staráme se například o hladinu cholesterolu v krvi nebo zvýšený krevní tlak. Snažíme se tedy onemocnění diagnostikovat dříve, než se rozvine v plné podobě. Jsem přesvědčený, že pokud budeme na své srdce včas a více myslet, můžeme předejít vážným onemocněním. Projekt tak odkrývá tajemství preventivní kardiologie a rizikových faktorů, zejména cholesterolu a vysokého tlaku. Pacient je totiž v největší míře zodpovědný sám za sebe i za své zdraví a měl by to v prvé řadě vědět. Ten, kdo neví, že má vysoký tlak, nebo vyšší hladinu cholesterolu, tak s tím asi nebude nic dělat. Je opravdu dobré své hodnoty znát. A také je důležité dodržovat již předepsanou léčbu. Zdůrazňuji hlavně, aby se pacienti nenechávali ovlivňovat neodbornými články z internetu, které psal třeba kvantový fyzik. Často to vede například k tomu, že lidé přestanou brát předepsané léky. Zkrátka, musíte na své srdce myslet.

Pojďme nyní k vašemu osobnímu životu. Ve vašem životě hraje důležitou roli sport, který děláte od dětství. Které sporty jste dělal?

Sport v mém životě hraje roli velkou, zásadní. Ke sportu jsem měl pozitivní vztah od dětství a trvá dodnes. Už v předškolním věku jsem začal gymnastikou, která mě ale nebavila a na kterou jsem chodil spíše z donucení maminky a babičky. Na základní škole jsem brzy začal hrát tenis. Ne že bych hrál na vrcholové úrovni, ale trénoval jsem několikrát týdně. Z dalších sportů, které jsme hrávali s kamarády, to byl fotbal, hokej. Na druhém stupni základní školy pak přibyl basketbal a volejbal. Ve všech těchto sportech jsem se nedostával svým výkonem na vrcholovou úroveň, ale s pravidelností do školních výběrů. Nějaké úspěchy přišly v tenise, když jsem vyhrál pár lokálních turnajů jako jednotlivec, pár turnajů ve čtyřhře. Má vítězství byste ale spočítal na prstech rukou, nebyl jsem žádná hvězda.

Později vám učarovala cyklistika. Dnes se udržujete v kondici díky pravidelnému běhání, procházkám a tenisu. Kolik dní v týdnu a jakému sportu se věnujete dnes?

Cyklistiku jsem opravdu míval hodně rád. Pak ale přišel hodně ošklivý pád a od té doby se na kole bojím. Občas jedu na citybiku, ale jezdím podstatně méně. Ještě před pár lety jsem byl ambasadorem projektu do práce na kole, letos už bych jím být nemohl, nebylo by to upřímné. Doprava v Praze je navíc dnes tak nepříjemná, že po silnici se jet téměř nedá. V této souvislosti vzpomínám na povodně, kdy bylo nábřeží zavřené pro auta a já jezdil do práce, silnice prázdné. To bylo fantastické. Jinak to mám s běháním. Běhat se snažím pravidelně jednou nebo dvakrát do týdne. Trochu zmatku mi do toho vnesla fenka ridgebacka, kterou jsme si nedávno pořídili. Většinou je to totiž ona, kdo určuje, jestli půjdeme, nebo poběžíme (smích). Na klinice nedávno dávali dohromady běžeckou štafetu a přišli za mnou s tím, že potřebují do týmu seniora. Štafetu jsme nakonec neběželi, ale když má člověk před sebou nějakou metu, má i daleko větší motivaci trénovat. Ve stejné době byl u nás, kam jezdíme na chatu, železný muž. Takový malý železný muž – 3 kilometry běhu, 9 kilometrů na kole a 800 metrů plavání. Nesoutěžil jsem, ale vyzkoušel si závod sám pro sebe. Nedá mi nezmínit, že tu soutěž pravidelně vyhrává padesátiletý chatař, a to i přes účast mladých sportovců, kteří se sportu věnují na výkonnostní úrovni. Obecně považuji účast na charitativních nebo rekreačních závodech za velkou motivaci, a mohu ji jen doporučit. Kromě běhu také pravidelně hraji tenis, ale jen na rekreační úrovni. Což je občas trochu otrava. S pár lidmi jsme se shodli, že pro bývalé tenisty je složité sehnat partnera na podobné úrovni. My si s těmi vyloženými rekreanty nezahrajeme, a s námi si zase nezahrají současní dobří tenisté.

A poslední otázka. Pomohl vám sport ve vaší profesní kariéře?

Ano i ne. Ne v tom smyslu, že jsem nepotkal žádného nadřízeného, se kterým bych chodil na tenis a byl za to protežován. Z pohledu běžného života naopak zcela zásadně. Jsem přesvědčený, že si člověk ze sportu nese spoustu věcí, které využije v rámci kariérního rozvoje, ať už jde o medicínu nebo jakýkoli jiný obor. Kromě odolnosti to je určitě fyzická kondice, která se mi v medicíně hodila. Dříve jsme sloužili, to dnešní lékaři neznají, na JIP, začínali jsme v pátek ráno a končili v pondělí odpoledne. Dnes, a je to správně, služba trvá nanejvýš čtyřiadvacet hodin. Ne že bychom tehdy byli vzhůru celých osmdesát hodin, na hodinku dvě jsme se natáhli na lékařském pokoji a zase běželi na další příjem. Fyzicky to bylo docela náročné, člověk byl rád za volný víkend, kdy mohl načerpat síly, zregenerovat. Mimo to mě sport naučil vyrovnat se s porážkou, kterou v medicíně bohužel také občas zažíváme.

✒ TOMÁŠ ŽELAZKO  ARCHIV RICHARDA ČEŠKY