Významné události

Docentka Jana Prausová: Úroveň léčby rakoviny může Česku závidět celý svět

16. 1. 2023

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Doc. MUDr. Jana Prausová, PH.D., MBA.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Doc. MUDr. Jana Prausová, Ph.D., MBA

Docentka MUDr. Jana Prausová, Ph.D., MBA, vystudovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1985 složila atestaci I. stupně v oboru radioterapie, o pět let později atestaci II. stupně v oboru radioterapie. V roce 2008 získala titul Ph.D. a v roce 2013 byla jmenována docentkou pro obor onkologie. V roce 1981 nastoupila na radioterapeuticko-onkologické oddělení Fakultní nemocnice v Motole, kde se v roce 1990 stala primářkou a současně vedoucí lékařkou Komplexního onkologického centra. V roce 2013 byla jmenována přednostkou Onkologické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice v Motole.

Od roku 2018 je vedoucí lékařkou Národního onkologického centra FN v Motole a 2. LF UK. Docentka Jana Prausová je členkou vědecké rady ministra zdravotnictví ČR, předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP, místopředsedkyně akreditační komise pro obor klinická onkologie, členkou vědecké rady 2. LF UK, členkou Společnosti radiační onkologie, biologie a fyziky, členkou České společnosti paliativní medicíny, členkou České společnosti všeobecného lékařství a členkou České lymfologické společnosti. Docentka Jana Prausová je vdaná a má dceru Lucii.

Paní docentko, proč jste se rozhodla studovat medicínu?

Nikdo z mých rodičů a nikdo z nejbližších příbuzných se medicíně nevěnoval. V rodině jsme měli vzdálenou příbuznou paní Kadlecovou, která byla věhlasnou profesorkou očního lékařství. I proto jsem začala zvažovat studium medicíny. V době studia střední školy jsem u paní profesorky na klinice dělala každý rok měsíc brigádu jako sanitářka, abych vůbec poznala, co je nemocnice. Během té doby jsem zjistila, že mne tato práce bude bavit, a proto jsem se přihlásila ke studiu medicíny. Zároveň jsem se této vzdálené tety ptala, co mám vše udělat, abych se na medicínu dostala. Ona mi odpověděla: „Hlavně neříkej, že jsme příbuzné.“ Paní profesorka totiž podepsala 2000 slov (Dokument Dva tisíce slov vznikl v roce 1968 a byl nejvýznamnějším dokumentem pražského jara. Vedení KSČ tento dokument později, v době tzv. politické normalizace, označilo za kontrarevoluční). Musím říct, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitovala.

Jak dlouho pracujete jako onkoložka?

Po promoci jsem nastoupila v roce 1981 v Motole. Zpočátku jsem neměla vůbec v plánu dělat na onkologii. Mým přáním bylo pracovat jako gynekolog, především porodník. Jenže jsem potřebovala kvůli manželovi pracovat v Praze a volné místo bylo na radioterapii. To oddělení se tehdy skládalo z primářky, jedné lékařky a mě. Měly jsme 17 lůžek, nedokonalé vybavení. Po čase jsem zjistila, že onkologie je pestrý multioborový obor, který zahrnuje celého člověka od hlavy až k patě, protože všude může být nádor. Onkologii jsem tak zůstala věrná.

Onkologie tehdy a dnes – to je úplně jiný pojem. Jaká byla situace ve vašem oboru v minulosti?

Když jsem v osmdesátých letech začínala, neměli jsme k dispozici léčbu, která byla v západním světě běžná. Měli jsme čtyři druhy cytostatik (látky tlumící růst a rozmnožování buněk nádorových tkání) a jednu hormonální léčbu. Pravdou je, že léčebné výsledky nebyly nijak veselé. Kolegové z jiných pracovišť nám onkologům říkali, že chodíme do práce jenom psát úmrtní zprávy. Ovšem během let přicházely nové léčebné metody a vše se začalo rychle obracet k lepšímu. První takovou vlaštovkou byl český preparát, který pomáhal léčit nádory varlat u mladých mužů, kteří do té doby neměli šanci na uzdravení. A najednou jsme jim dokázali zachránit život. Já se dokonce s jedním vyléčeným, tehdy mladým mužem, setkávám dodnes.

Není onkologie smutný obor?

Není. Mnoho lidí s diagnózou rakovina nedopadlo dobře, ale je jich stále méně a méně. My onkologové si toho nesmírně vážíme a jsme rádi za každý úspěch. Ať už za vyléčeného pacienta, nebo za pacienta, kterému významně zlepšíme či prodloužíme život. To je to, co mi dává znova sílu, abych se mohla věnovat dalším nemocným. Proto mi to zase až tak smutné nepřipadá.

V Česku žije přes půl miliónu lidí, kteří měli či mají rakovinu. Jaká je úroveň léčby této nemoci v České republice?

Co se týče úrovně léčby, může Česku závidět celý svět. Naši pacienti dostávají veškerou dostupnou léčbu, která je ve světě, a to v jakékoli linii léčby, a navíc zadarmo. To není jinde vůbec běžné. Problém vidím v tom, že řada lidí s nádorem přijde pozdě. Je to otázka prevence a zodpovědnosti k vlastnímu zdraví. To se Češi budou muset ještě naučit. 

„Mnoho lidí s diagnózou rakovina nedopadlo dobře, ale je jich stále méně a méně.“

Můžete popsat, jak si nyní Česko stojí v porovnání se zbytkem Evropy?

Je to otázka posledních let, kdy opravdu máme možnost užívat veškeré vymoženosti a výsledky klinických studií, kterých jsme se dokonce účastnili. To svědčí o tom, že si nás svět váží a chce s námi spolupracovat. Uvedla se řada postupů a léčebných metod i v oblasti radiační onkologie a my jsme v tomto ohledu na světové úrovni. Podle zveřejněného žebříčku The Economist jsme byli osmí z 29 hodnocených států. Naši pacienti dostávají opravdu stejnou léčbu, jako kdyby bydleli v jiném evropském vyspělém státě. A to za velmi nízké zdravotní pojištění, které platí. Protože většina zemí na západ od nás nemá jenom samotné zdravotní pojištění, lidé musí mít komerční připojištění. Nebo doplácejí hotovostí.

Lze vůbec říci, jakou měrou se na rozvoji závažné onkologické nemoci podílí nezdravý životní styl, stres či psychika, a jakou roli hraje genetika?

Některá onemocnění mají v tom takzvaném „předchorobí“ hříchy, které lidé dělají a které ve zvýšené míře vedou k tomu, že vznikne onemocnění. Samozřejmě, kde je to nepopiratelné, to je kouření. Může za celou řadu onkologických diagnóz. A to jak kouření aktivní, tak i pasivní. Můžeme jmenovat plíce, nádory v oblasti hlavy, krku, jícnu, žaludku, slinivky, močového měchýře a další. Je jich celá řada. A takových zlozvyků a návyků máme víc. Také zvýšený příjem alkoholu určitě může vést k rozvoji maligních onemocnění. A opět ne jen jednoho. Je to tedy dáno životním stylem – tím, jak člověk žije, zda má nadváhu, jestli se přejídá. K tomu má celou řadu dalších civilizačních nemocí, kterými jsou právě obezita, cukrovka, z toho pramenící problémy se srdcem či vysoký tlak. A ruku v ruce s tím jde i onkologie.

Vy se zejména zabýváte pacientkami s rakovinou prsu. Tou jsou nejvíce ohroženy ženy starší padesáti let. Proč?

Těch důvodů je několik. Ale co mně nejvíc vadí, je neodborné předepisování hormonálních léků na pozastavení nástupu menopauzy. Tato léčba se musí opatrně a přesně nastavit. Jinak to totiž může být jeden ze spouštěčů právě rakoviny dělohy, prsu. Setkala jsem se s ženami, které takovou hormonální léčbu braly deset let, a to vážně postrádá smysl. Je to špatné a nebezpečné. Další nebezpečí číhá v hormonální stimulaci před umělým oplodněním, kdy opakované velmi silné hormonální dávky vedoucí k otěhotnění mohou vést také k nádorovému onemocnění. Je to doloženo studiemi. Proto by všechny ženy, které se chystají na umělé oplodnění, měly být vyšetřeny nejen gynekologicky, ale i mamologicky.

Nemocné ženy často přijdou o své ženské přednosti. Co je ještě trápí?

Ano, znám ze své praxe mnoho případů, kdy nemocná ženy přijde nejen o prs, o vlasy, o životní pohodu, nastoupí strach a ještě někdy přijde o manžela. To je opravdu kombinace – to by nevydržel ani slon, ale ty ženy to musejí zvládnout. A aby toho nebylo málo, do toho nastupují ekonomické a existencionální problémy. Obzvlášť když mají děti.

Léčíte tělo, ale ženy v takové situaci mají zraněnou i duši.

Rakovina je těžké životní období. Nedovedu si představit těžší situaci, než unést tuto diagnózu. V posledních letech je snaha pomáhat těmto pacientům prostřednictvím pacientských organizací. Nemocní mají pocit, že v těžké situaci nejsou sami, mohou vzájemně prožívat své osudy. Pomáhá jim to nejen při léčbě, ale i při návratu do života, kdy vidí, že to jde. To je jedna úloha těchto organizací. Druhá zahrnuje pomoc psychologickou, sociologickou i ekonomickou. My bychom byli rádi, aby si to uvědomily i státní orgány, které by mohly pro nemocné udělat ještě víc. Tím myslím pomoc, která bude vycházet ze zákona. Když je totiž člověk nemocný, nemá dostatek prostředků, cítí obrovskou tíži své nemoci, má strach ze smrti, že třeba nedovychová své děti, nezachová rodině ekonomickou jistotu.

Jak chcete pomoci?

My bychom chtěli vyburcovat státní orgány, aby zákony uzpůsobily tak, aby se život nemocných i vyléčených usnadnil. Česká onkologická společnost ve spolupráci s pacientskými organizacemi se snaží, aby u nás byla dostupná veškerá moderní léčba. To se nám, myslím, docela dobře daří i díky plátcům péče a ministerstvu zdravotnictví. Kde narážíme na problémy, je stránka sociální. Tam je to doslova na bodu mrazu.

V rozhovoru nyní přejděme k vám. S manželem máte dceru. Zdědila po vás medicínské geny?

Ne. Dcera vystudovala management cestovního ruchu, ale oklikou se k medicíně dostala. Po určité zkušenosti v organizaci CzechTourism, kde pracovala, začala nejdříve na částečný úvazek pracovat jako administrativní pracovnice u mne (Národní onkologické centrum FN v Motole). Později pracovala zde jako koordinátorka klinických studií a v tomto oboru se výrazně vypracovala. V současné době je na mateřské dovolené, ale stále se této práci částečně věnuje.

Paní docentko, celý život se věnujete medicíně. Jaké máte koníčky a máte na ně čas?

Udělám si čas na koníčky. Mým největším současným koníčkem je má roční vnučka, a to je koníček na celý úvazek. Ráda také pracuji na zahradě, ráda vařím, ráda čtu a ráda cestuji.