Významné události

Profesor Lindner provedl přes 400 unikátních operací, při kterých pacientům čistil ucpané plicní tepny

28. 4. 2022

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Prof. MUDr. Jaroslav Lindner, CSc.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Prof. MUDr. Jaroslava Lindnera, CSc.

Profesor MUDr. Jaroslav Lindner, CSc., vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze (nyní 1. LF UK). V roce 1986 a 1992 atestoval v oboru chirurgie, v roce 1995 z cévní chirurgie a v roce 2000 z kardiochirurgie. V roce 2001 obhájil svou kandidátskou práci, o čtyři roky později obhájil habilitační práci z oboru chirurgie a v roce 2011 byl jmenován profesorem v oboru chirurgie. Zahraniční praxe absolvoval například na univerzitách v Německu, Itálii, Francii nebo USA. Od roku 1983 působí na II. chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty UK v Praze, od roku 2009 je zde přednostou. Ve své práci se zaměřil především na traumatologii a intenzivní péči, specializoval se na cévní chirurgii a kardiochirurgii. V rámci vědecko-výzkumné činnosti se zapojuje do centrálních a institucionálních projektů, do projektů SVV (specifického vysokoškolského výzkumu), do projektů GA ČR (Grantové agentury České republiky) a GA UK (Grantové agentury Univerzity Karlovy), na kterých se podílí jako hlavní řešitel či spoluřešitel. Vědecko-výzkumná činnost zahrnuje například výzkum v oblasti chirurgické léčby nemocných s plicní hypertenzí nebo vlivu centrifugální pumpy na systémovou zánětlivou odpověď a změny krevních elementů u mimotělního oběhu s hlubokou hypotermií. Další významnou oblastí výzkumu je vaskulární transplantace v experimentu i v klinice. Intenzivně se věnuje pedagogické činnosti studentů na 1. LF UK a je garantem vzdělávání stážistů v rámci předatestačního vzdělávání lékařů pro obory cévní chirurgie a kardiochirurgie. Je členem akademického senátu 1. LF UK Praha, předsedou Akreditační komise Ministerstva zdravotnictví ČR pro cévní chirurgii. Profesor Jaroslav Lindner je ženatý, manželka je lékařka, má jednu dceru, která je advokátka, a má dvě vnoučata ve věku 8 let a 4 roky.

Pane profesore, pocházíte z malé vesničky Pnětluk ležící na hranici lounského a rakovnického okresu. Jak se stane, že mladý muž z takové vísky jde studovat medicínu?

U nás v rodině nikdy lékaři nebyli. Možná rozhodlo, že jsem měl v deváté třídě půl roku nohu v sádře a prostředí ortopedie se mi dostalo do povědomí. A v době, kdy jsem v polovině sedmdesátých let navštěvoval lounské gymnázium, jsem přemýšlel, co dál. Reálná mi připadala chemie, ale nakonec a bez větších ambicí jsem se přihlásil i na medicínu. A překvapivě mě přijali. 

Stal jste se kardiovaskulárním chirurgem. Proč jste si vybral tento obor?

Za našich časů – osmdesátá až devadesátá léta 20. století – ještě nebyly chirurgické obory úplně vyprofilované, hned se z vás nestal specialista. I proto má většina chirurgů starší generace větší všeobecný přehled. Já postupně směřoval k chirurgii cévní, no a ke kardiochirurgii jsem se dostal osudem, protože se změnilo zaměření mého pracoviště. Celý život jsem na klinice, která bývala všeobecná, ale roku 1995 se z ní stala klinika kardiovaskulární. Nejdřív jsem uvažoval o odchodu, ale nakonec jsem si doplnil vzdělání. Dodnes si pamatuji, jak mi profesor Vaněk při vstupním pohovoru položil otázku, zda nejsem starý na to, abych začínal s kardiochirurgií – bylo mi 38 let! Dal mi ale příležitost, abych mu to vyvrátil. Poslal mě na tříměsíční stáž do USA, Houstonu Texas Heart Institutu, na špičkové americké pracoviště (prof. Cooley, prof. Reul., prof. Fraizer a další), kde se dělalo měsíčně více operací, než u nás za rok. Za 4 roky jsem byl připraven na atestaci a v roce 2000 jsem atestoval z kardiochirurgie.

Jste špičkovým odborníkem na léčbu plicní hypertenze. Jak se projevuje?

Pacient je nejčastěji dušný, má svíravou bolest hrudi a je unavený. U nás touto chorobou, která způsobuje zúžení plicních cév, trpí tisíce lidí. Mnozí však o své diagnóze vůbec nevědí a riskují vážné zdravotní potíže, kterým lze přitom včasnou léčbou zabránit. Nejčastěji to je tak, že za sebou má pacient plicní embolii, stav se zlepší, ale po čase nastane zhoršení – jste dušní a unavení. Začnete promodrávat, fialovět, zvětší se pravé srdce, a když se neléčíte, umíráte stejně rychle jako na nejzhoubnější maligní nádory.

Co vlastně plicní hypertenze obnášejí?

Onemocnění s vysokým tlakem v plicích existuje několik druhů. Jsou plicní hypertenze, jež jsou způsobené onemocněním plicních tepen, ale vůbec nejčastější je vysoký tlak v plicích u pacientů, kteří mají nemocné srdce s chlopenními vadami. Když se u nich tzv. levé srdce přetíží, krev se městná před levým srdcem, tedy v plicích. Jedná se tedy o pacienty s nemocnými chlopněmi a s nemocnými koronárními tepnami. U nich je ale plicní hypertenze druhotná, vzniká na základě onemocnění srdce a léčí se odstraněním primárního onemocnění, a to například výměnou chlopně u chlopenních vad. Primární a vzácnější onemocnění plicních tepen se léčí pomocí léků, které se i u nás začaly objevovat před nějakými 20 lety. Do té doby se pacientům v podstatě jen snižovaly obtíže, a to tak, že se jim dodával kyslík a ředila krev. V tu dobu, když nebyly dostupné speciální operace, medikace, ani speciální léčba, pacienti velice časně umírali. Jejich prognóza byla horší, než u pacientů, kteří mají rakovinu.

Můžete to číselně vysvětlit?

U pacientů s těžkou tromboembolickou plicní hypertenzí (to je ta co vzniká po emboliích a dá se chirurgicky většina léčit) jich podle studie dělané u nás v 80. a 90. letech během pěti let přežívalo jen 10 procent. To znamená, že jich devět z deseti zemřelo. Zájem o tuhle chorobu vlastně vzrostl, když se pro ni objevila možnost léčby. Když jste pro pacienty nemohl nic dělat, pak to, že jste stanovil, co jim je, byla víceméně záležitost akademická. Dokud jste jim nemohl nabídnout, že s jejich stavem můžete něco dělat.

Při operacích jste začali plicní tepny zprůchodňovat.

Oba ty směry šly současně. Začaly se objevovat možnosti farmakologické i chirurgické léčby pro pacienty, kteří měli plicní tepny ucpané vmetky, což je jediná z hypertenzí, která jde chirurgicky léčit – tedy tromboembolická plicní hypertenze.

Jak cévy od sraženin čistíte?

Pomocí speciálních nástrojů provádíme desobliteraci – zprůchodnění plicních tepen, což znamená, že se neodstraňuje jen to, co tam vletělo. Když se totiž vmetek přilepí nebo přiroste na stěnu tepny, vyvolává tam další změny ve stěně tepny a ta se pak už sama může i zavřít. My proto mechanicky odstraňujeme nejen vmetek, ale i vnitřní vrstvu tepny, a to tak, aby při hlubším odstranění nedošlo k perforaci a masivnímu krvácení a při příliš povrchním odstranění k uzávěru. Správná vrstva je to, co určuje úspěch operace.

Od roku 2004 jste se svým týmem provedli přes 400 chirurgických operací, při kterých pacientům čistíte ucpané plicní tepny. Vysvětlíte výjimečnost zákroků svého týmu?

Děláme unikátní operaci pro tromboembolickou plicní hypertenzi, kdy pacienti mají vážné obtíže způsobené vysokým krevním tlakem v plicních cévách, což neúměrně zatěžuje srdce. Zprůchodňujeme plicní tepny a děláme tyto operace i pro pacienty z některých cizích zemí, kde se tyto operace neprovádí, jako například ze Slovenska, Rumunska a dalších zemí. Tato zhruba osmihodinová operace se jmenuje endarterektomie plicních tepen a výkon je zvláštní v tom, že se operace provádí v hluboké hypotermii a cirkulační zástavě. To znamená, že aby se operace mohla provést, pacient – který je v celkové anestezii – se musí zchladit na 17 až 20 stupňů Celsia. Zastaví se mu nejen jeho vlastní oběh krve, ale i mimotělní oběh, který vlastně jeho tělo zásobuje kyslíkem.

Takže máte několik desítek minut, ve kterých můžete zákrok provést?

Jedná se zhruba o 20 minut, při teplotě pod 20 stupňů. Ta nízká teplota mozek ochraňuje, protože u mozkové buňky za normální teploty 37 stupňů po čtyřech minutách bez kyslíku dochází ke změnám, které už jsou nevratné. A tím, že se sníží teplota, se vlastně zvýší tolerance mozku k nedostatku kyslíku. Jak mozek při různých teplotách spotřebovává kyslík, se zjišťovalo tak, že se měřila krev, jež šla do mozku karotidami, což jsou největší krční tepny. A když jsme s těmi operacemi začínali, museli jsme se o spotřebě přesvědčovat. Speciálním katétrem jsme odebírali žilní krev, která tekla z mozku, a měřili, jestli v ní kyslík neubývá. Když neubývá, znamená to, že ho mozek nespotřebovává, a tudíž ho ani nepotřebuje. V současné době ale už na to existují speciální čidla, která se pacientovi nalepí na čelo, a na monitoru přesně vidíte, jak moc mu ubývá kyslík v mozkové tkáni. A podle toho se dá přesně říct, jestli těch 20 minut, jež jsou ověřené u předchozích pacientů jako bezpečné, platí i u konkrétního pacienta. Často se totiž ukazuje, že toho kyslíku je tam dost a my tu operaci můžeme dělat třeba 26 minut nebo její průběh uzpůsobit.

A co když se operace nestihne do této doby?

Platí, že čím je ta operační doba kratší, tím víc pacient ze zákroku profituje. Pokud se zákrok do těch zhruba dvaceti minut nestihne, musíme znova spustit mimotělní oběh a zase mozek okysličit. A když se kyslík v mozku vrátí k původním hodnotám, můžeme zase asi po nějakých patnácti minutách mimotělní oběh zastavit. Normálně se takové zástavy dělají dvě, pro každou plíci zvlášť. A ta doba, než se přejde z jedné plíce k té druhé – tedy než se to všechno opraví a zašije – je právě kolem těch patnácti minut. Máme vypracovaný standardní postup, ale když je potřeba, počká se na takzvanou reperfuzi, tedy na opětovné okysličení mozkové tkáně.

Kdy jste tuto operaci dělal poprvé?

V září 2004 jsme dělali tuhle operaci na našem pracovišti poprvé s profesorem Eckhardem Mayerem z Mainzu, který mi asistoval u prvních dvou operací a dále mě byl učitelem, rádcem a mentorem. Od roku 2003 se celý náš tým, včetně anestesiologa a perfuzionisty, na klinice v Mainzu u pana profesora Mayera na tuto operaci, a vše co s tím bylo spojené, včetně pooperační péče, připravovali.

V Česku jste byli první, kteří začali s těmito unikátními operacemi. Jsou u nás ještě nějaká pracoviště, kde tyto zákroky dělají?

Byli jsme a jsme jediní, kdo tyto operace v Česku a na Slovensku provádí.

Váš tým se může pochlubit i další unikátní operací se zavedením mimotělní plíce, že?

Ano. U pacientky s hypertenzí jsme dělali takový bypass, tedy překlenutí mezi plicnicí a levou síní, do toho bypassu jsme připojili oxygenátor, a tak vytvořili umělou mimotělní plíci. Tenhle případ je složitější tím, že jsme neřešili chorobu jako takovou, ale pomohli jsme pacientce odlehčit pravé srdce, aby se mohlo trochu vzpamatovat, zregenerovat a zlepšily se mu funkce. Nové je natom především to, že jsme tam jakoby jednu plíci přidali. Její plíce tam zůstaly, a my jsme k tomu přidali ještě jednu mimotělní plíci navíc. Tuto operaci u nás nikdo předtím neprovedl. Ta umělá plíce má malý odpor, to znamená, že se pacientce snížil tlak v plicní tepně, a protože má vlastní plíce nemocné, víc krve jí teď protéká plící umělou.

Jak vypadá a funguje tato umělá plíce?

Je to krabice velká asi 15 krát 15 centimetrů, z jedné strany přitéká neokysličená krev, z druhé strany vytéká okysličená a v třetí části toho systému se pouští buďto kyslík, nebo vzduch, podle toho, jak velkou koncentraci potřebujete. Celé zařízení je pasivní, stejně jako plíce, krev plící pohání pacientčino srdce. A to, co do ní nateče, okysličí. Nemá tedy žádné čerpadlo, což má několik výhod, protože sebešetrnější pumpa krevní destičky a krvinky ničí. Také potřebujete relativně hodně ředěnou krev, aby se krevní deriváty v některých místech nesrážely. V tomhle případě ale bypass používá jako čerpadlo pacientčino srdce, které si navíc uleví, protože čerpá proti menšímu tlaku.

Pacient pak s touto umělou plící žije?

Hlavní přínos téhle operace spočívá v tom, že pacient získá více času pro čekání na vhodnou transplantaci. Pacient může rehabilitovat, může se hýbat, může sedět, stát, chodit kolem postele. Jako příprava k transplantaci se pacientům vylepší funkce pravého srdce. Je to podobné jako s těmi pacienty, kterým vyčistíme tepny. Během dejme tomu týdne má většina z nich normální tlak, ale ještě pořád veliké srdce, a v průběhu tří týdnů až měsíce se to srdce začne zmenšovat, a po dvou měsících můžou mít pacienti srdce stejně velké, jako když byli zdraví. Těch pacientů, kteří se připravují k transplantaci, není moc – je jich odoperovaných tímto způsobem 20 až 25 na celém světě. Tento nový druh operace dělá dosud jen 5 pracovišť na světě. Kromě nás například v německých klinikách v Regensburgu a Hamburku, a pak v USA.

Jak dopadla konkrétně vaše pacientka?

Naší pacientce byla následně úspěšně provedena transplantace plic, po rekordní délce použití mimotělní plíce 143 dní. V současné době je v dobrém stavu a stará se o malé dítě.

Pojďme nyní k vám. Můžete nám představit vaši rodinu?

Jsem ženatý, manželka je lékařka. Máme jednu vdanou dceru, která procuje jako advokátka. Máme dvě vnoučata 8 a 4 roky, která jsou v poslední době mou radostí a smyslem života.

Jaké máte koníčky, záliby?

Na záliby a koníčky mám málo času. Pokud nejsem v práci, nebo někde nepřednáším, snažím se trávit čas s rodinou. Rád cestuji, mám rád moře. Snažím se také aktivně odpočívat, jezdím na kole, pracuji na zahradě nebo hraji golf. V současné době spíše charitativně.