Významné události

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc.

11. 1. 2022

Vědecko-výzkumná práce českého profesora byla oceněna cenou za nejlepší publikace roku 1974 a 1983 v oborech patologická fyziologie a gynekologie a porodnictví.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv AGELu

Profesor Jaroslav Živný, DrSc., vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze (nyní 1. LF UK). Po promoci nastoupil na umístěnku na několik měsíců do OÚNZ Děčín, poté celý život pracoval na 1. LF UK a VFN v Praze, nejprve na Ústavu patologické fyziologie a od roku 1983 na II. gynekologicko-porodnické klinice 1. LF UK a VFN, kde byl přednostou v letech 1994 až 1998. Po spojení I. a II. gynekologicko-porodnické kliniky byl přednostou sloučených klinik v letech 1998 až 2004, od roku 2004 je emeritním přednostou této kliniky. V roce 1990 byl jmenován docentem a o 3 roky později profesorem. Účastnil se zahraničních stáží na univerzitách v Bernu, Švýcarsku, a Universitě ve Wisconsinu v USA. Jako autor nebo spoluautor publikoval 436 sdělení, z toho 37 v zahraničních časopisech. Jeho vědecko-výzkumná práce byla oceněna cenou za nejlepší publikace roku 1974 a 1983 v oborech patologická fyziologie a gynekologie a porodnictví a cenou časopisu Česká gynekologie. V roce 1998 byl vyznamenán Pamětní medailí a plaketou děkana 1. LF UK při příležitosti 650. výročí založení UK a v témže roce Pamětní medailí a plaketou rektora UK, v roce 2015 plaketou děkana 1. LF UK a v roce 2019 Pamětní medailí a plaketou rektora za vynikající práci. Profesor Živný je nebo byl členem 10 vědeckých organizací, dále byl vedoucí redaktor a zástupce vedoucího redaktora časopisu Česká gynekologie, předseda komisí pro obhajoby kandidátských a doktorských dizertačních prací (CSc., DrSc.), předseda oborové rady a garant oboru Experimentální chirurgie Doktorských studijních programů v biomedicíně pro získání titulu Ph.D. za jménem (obhájeno 176 dizertací), byl členem VR a AS 1. LF UK a AS UK, člen předsednictva SČL JEP. Ve vědecko–výzkumné činnosti se zabýval regulací krvetvorby v experimentu, zavedl metodu stanovení erytropetinu, později se věnoval regulaci krvetvorby a metabolizmu železa v těhotenství, významu beta endorfínů u plodu a novorozence, humorální regulaci ženského reprodukčního systému, endokrinologii klimakteria, hormonální substituční terapii. Je ženatý s manželkou Magdou, která je zubní lékařkou. Spolu mají 3 syny a 6 vnoučat.

Pane profesore, čím jste chtěl být jako malý chlapec?

Lékařem? Neměl jsem vyhraněný názor, co budu dělat v dospělosti, ale po rozhovorech se svým příbuzným doc. MUDr. Rudolfem Tachezym jsem dospěl k závěru, že léčit pacienty by mohlo naplňovat můj život.

Proč jste po studiu na lékařské fakultě zvolil gynekologii a porodnictví?

Před studiem medicíny jsem jeden rok pracoval ve výzkumném Endokrinologickém ústavu v Praze a zde jsem získal pod vedením profesora MUDr. a RNDr. Stárky, DrSc., kladný vztah k vědecké práci a napsal svoji první vědeckou publikaci. Dobrý vztah k vědě přetrvával i po dokončení studia medicíny, takže jsem se chtěl věnovat vědecké práci a výuce studentů. Vyhrál jsem konkurz na místo vědeckého aspiranta na Ústavu patologické fyziologie FVL UK v Praze, kde jsem pracoval ve skupině pod vedením prof. MUDr Jana Neuwirta, DrSc., a dosáhli jsme spolu s kolegy prof. Poňkou (+McGill University, Montreal, Kanada) a prof. Nečasem dobrých výsledků v oblasti krvetvorby, které jsme publikovali v zahraničních časopisech. V řadě pokusů na experimentálních zvířatech jsem získal manuální zručnost a seznámil jsem se se základy chirurgie. V té době, v době hluboké totality, jsem se oženil a měl 3 děti, ale žili jsme s manželkou u rodičů manželky v nevyhovujícím bytě 2+1 a naděje na získání bytu v Praze byla malá. Rozhodli jsme se, že získáme byt a zaměstnání někde mimo Prahu. Manželka, zubařka, měla již atestaci a já titul CSc., který byl pro klinickou práci mimo fakultní pracoviště k ničemu. V té době pracovní skupina prof. Macků, doc. Kučery a další pracovníci II. gynekologicko-porodnické kliniky FVL UK prováděli experimenty na králících týkající se neplodnosti, které jsem ve zvířetníku Ústavu patologické fyziologie pomáhal organizovat. Díky této známosti a díky pochopení tehdejšího přednosty prof. Trnky a později prof. Kobilkové jsem ve svém volném čase začal pracovat na II. gynekologicko-porodnické klinice FVL UK a VFN, složil dvě atestace a později definitivně přešel na kliniku. Příběh má dobrý konec, neboť po dlouhých útrapách jsme získali družstevní byt, a s manželkou jsme zůstali v Praze. Teoretické znalosti z fyziologie a patologické fyziologie a operační zkušenosti s prací na experimentálních zvířatech mně zpočátku velmi pomohly v další práci na klinice.

Pane profesore, pojďme k našemu tématu – stárnutí žen a hormony. Co se děje v ženském těle v čase ukončení reprodukčního života a jak se mění její organismus?

Změny jsou často významné, ale velice individuální. Určuje je dědičnost, vliv prostředí, životní styl a zdravotní stav. Ještě před menopauzou, kdy už dochází ke snižování produkce estrogenu, postihují některé ženy akutní klimakterické obtíže. Projevují se zejména pocity horka, silným pocením, bušením srdce a někdy i nespavostí. Brzy po menopauze může ochabovat urogenitální svalstvo. Zhoršuje se kvalita kůže, mohou řídnout vlasy a někdy hrubne hlas. Návaly jsou přechodným projevem, další změny k horšímu jsou chronické a projevují se později. Závažné je především řídnutí kostí, tzv. osteoporóza, a kardiovaskulární poruchy – ty se výrazněji projevují s odstupem osmi až deseti let. Souběžné je snížení kvality pojiva především pánevních orgánů a atrofie hmoty sliznic urogenitálního traktu, zejména pochvy a močových cest, to vede k jejich zhoršené funkci a často k inkontinenci.

Podávání ženských hormonů tato rizika a projevy výrazně snižují?

Ano, od začátků, kdy se s tímto léčebným programem začalo, uplynulo už více než 50 let, takže bylo možno sledovat tento efekt u mnoha žen a po dlouhý čas. V šedesátých letech se tato terapie teprve rozvíjela a byla poznamenána některými omyly. V USA se začalo s preparátem zvaným Premarin, který se extrahoval z moči březích kobyl. Obsahoval pouze estrogen. Přibližně za deset let se zjistilo, že když ženy přijímají samotný estrogen, zvyšuje se u nich výrazně riziko karcinomu sliznice děložní dutiny. Proto se ženám, které mají dělohu, začal do preparátu přidávat další ženský hormon, gestagen. Dnes se v hormonální substituční terapii používají hormony vyrobené synteticky. Jejich složení je ovšem stejné jako u hormonů přírodních.

Jak se projevují účinky těchto hormonálních preparátů?

Žena, která je užívá, zvyšuje kvalitu některých tkání a orgánů, na nichž by se jinak přirozené ukončení reprodukčního života nepříjemně projevilo. Výrazně u ní klesá riziko řídnutí kostí, které mívá na svědomí, zvláště v pozdějším věku, zlomeniny krčku stehenní kosti, zápěstí a zlomeniny obratlů. Ty jsou, díky řídké kostní tkáni, zlomené vlastně tlakem a páteř se pak deformuje, což se projevuje ohnutím zad. Asi čtyřiceti procent žen po padesátce hrozí tyto zlomeniny. U mužů je to jen třináct procent. Dále se zlepšuje kvalita pojiva a sliznic, včetně sliznic močového traktu a pochvy. Díky tomu tyto ženy mívají menší problémy se samovolným únikem moči. Mají kvalitnější pokožku a vlasový porost. Prostě viditelně si zachovávají některé ženské estetické kvality a mají v lepším stavu cévy, srdce, sliznice, kostní tkáň a v důsledku toho všeho mají lepší kvalitu života a tedy i psychiku.

Kterým ženám byste hormonální substituční léčbu nedoporučil?

Tyto preparáty jsou kontraindikovány u žen s onkologickým nálezem nebo žen, které mají v rodinné anamnéze rakovinu prsu či sliznice dutiny dělohy. Další kontraindikací jsou závažná onemocnění jater, hluboká žilní trombóza, akutní tromboembolická nemoc a těhotenství. Může se totiž stát, že žena je ještě schopná otěhotnět, ale zároveň už bere tyto preparáty. Ty ovšem nemají antikoncepční účinek. Pokud k otěhotnění dojde, měly by se okamžitě vysadit. Například diabetes ale překážkou není. Nedoporučoval bych tuto léčbu také silným kuřačkám a ženám zapomnětlivým, které by tyto léky užívaly nepořádně, s přestávkami.

V jakých formách lze tyto preparáty přijímat?

Preparátů jsou už na světě desítky a formy podávání jsou různé. V tabletách, transdermálně, a to formou náplastí a gelů, a dokonce i nazální, vstříknutím sprejem do nosu, tablety se vkládají také do pochvy. Některé preparáty vyvolávají menstruaci, jiné nikoliv. Přitom jsou jejich účinky stejné. Ale ukázalo se, že některé ženy dávají menstruačnímu cyklu přednost z ryze psychologických důvodů. Cítí se díky tomu více ženami.

Jak lékař zjistí, který preparát se pro konkrétní ženu hodí?

Bohužel, pokusem. Lékař by měl především ženě podrobně vysvětlit, jaké jsou možnosti podávání hormonální substituční terapie a jaké jsou výhody a nevýhody jednotlivých způsobů podávání. Musí se někde začít, zkusit některý preparát a rozhodnout se podle toho, jak ho konkrétní žena snáší. Protože reakce mohou být pestré a mnohdy nepříjemné. Zatímco některé ženy konkrétní preparát snáší naprosto bez potíží, jiné po něm mohou mít průjmy, nadýmání, zvracení, napětí v prsou. Takže pak nasadíme jiný preparát a formu a nežádoucí reakce nemusí nastat. Tato terapie má být prostě šita konkrétní ženě na míru.

Spousta žen odmítá tyto preparáty proto, že jsou proti přírodě?

Je to spíš otázka filozofická. Od doby římské říše, kdy se lidé dožívali v průměru třiceti let, se u žen zvýšil průměrný věk přibližně na 75 let, například v Japonsku je ještě vyšší. Menopauza ale zůstává po tisíciletí záležitostí žen kolem padesátky. Jde o to, v jaké kondici prožívat své stárnutí, jestli ho zpomalit, když to lékařská věda umožňuje.

Doporučil byste hormonální substituční léčbu všem ženám bez zmíněných chorob?

I těm, které výrazné klimakterické potíže nemají? Kontraindikace jsou uvedeny výše. Rozsáhlá odborná sledování tisíců žen a naše dosavadní zkušenosti svědčí o tom, že prvních pět až deset let přijímání těchto preparátů je jen minimálně rizikových. A rizika jsou vyvážená lepší kvalitou života. Teoreticky lze brát tyto preparáty i delší dobu. Většinou se k této léčbě uchylují ženy, které o sebe dbají, kterým na sobě záleží. Nedělá jim potíže chodit na pravidelné gynekologické prohlídky a na mamografické vyšetření. Díky tomu lze u nich také zjistit například karcinom v počátečním stadiu a mají výraznou naději na vyléčení. Ženám, které nemají klimakterické obtíže, hormonální substituční terapii nedoporučuji. U žen, které mají akutní klimatickterický syndrom, záleží na dohodě mezi pacientkou a lékařem. Záleží na pacientce, zda s těmito obtížemi lze důstojně žít nebo je již nechce snášet. Záleží i na lékaři, aby se řídil zdravým selským rozumem, zda hormonální substituční léčbu pacientce doporučí nebo ne.

S manželkou máte tři dospělé děti a 6 vnoučat. Zdědili po Vás medicínské geny?

Moje děti částečně zdědily medicínské geny. Nejstarší syn doc. MUDr. Jan Živný, Ph.D., pracuje na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK. Prostřední syn MUDr. Jaroslav Živný pracuje jako vedoucí oddělení Invazivní gastroenterologie na University of Massachusetts ve Worchestru MA. v USA. Nejmladší syn Mgr. Martin Živný, MBA, nezdědil rodičovské geny a pracuje v manažerské funkci v oblasti stavebnictví.

A poslední otázka. Jaké máte koníčky?

Mým hlavním koníčkem byl a je sport. V mládí jsem hrál závodně košíkovou I. a II. ligu, odbíjenou v nižších soutěžích, rekreačně kopanou a v pokročilejším věku tenis. V mládí jsem dokonce uvažoval o studiu na FTVS, ale to mne brzy přešlo.