Významné události

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Prof. MUDr. Ctibor Povýšil, DrSc.

23. 5. 2021

Přední český patolog byl součástí týmu u antropologických výzkumů, kde se podařilo objasnit příčinu smrti Ladislava Pohrobka a ozřejmit základní onemocnění Jiřího z Poděbrad.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv AGELu

Prof. MUDr. Ctibor Povýšil, DrSc., vystudoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze. Po promoci celý život pracoval na univerzitním Ústavu patologie 1. LF UK a FVN v Praze, v různých akademických funkcích jako vysokoškolský učitel, od roku 1990 jako vysokoškolský profesor. Od roku 1989 vedl II. patologickoanatomický ústav patologie. V roce 2000 byl pověřen spojením I. a II. patologickoanatomického ústavu v jeden celek se sídlem v Hlavově ústavu na Albertově. Ve své odborné a vědecké činnosti se z počátku specializoval na problematiku některých granulomatózních onemocnění urogenitálního traktu, kde na základě svých experimentů na zvířatech objasnil etiopatogenezi xantogranulomatozní pyelonefritidy a prokázal možnou účast ischémie při vzniku spermatických granulomů nadvarlete. Později svoji pozornost zaměřil na problematiku chorob pohybového aparátu. Na základě výsledků svých výzkumných prací byl přizván mezi 12 expertů, kteří připravili novou mezinárodní Histologickou klasifikaci nádorů kostí pod hlavičkou Světové zdravotnické organizace vydanou v roce 1993. Svých zkušeností v oblasti osteopatologie mohl využít i jako člen týmu, který pod vedením prof. Vlčka vyšetřoval kosterní ostatky významných osobností českých dějin, jako byli král Václav IV, manželky a děti Karla IV., Ladislav Pohrobek, Jiřík z Poděbrad, Bedřich Smetana, Albrecht z Valdštejna, Svatý Ivan a další. 

Jako člen mezinárodního týmu se podílel na osteoantropologickém výzkumu ostatků astrologa Tycha Braheho. Celkově publikoval více než 200 vědeckých článků v našich i zahraničních časopisech a 16 monografií, 7krát jako hlavní autor a v 9 monografických dílech byl spoluautorem. Jeho práce byly citovány více než 1100krát v zahraničních časopisech a monografiích. Kromě toho byl hlavním editorem moderních celostátních učebnic Speciální patologie a Obecná patologie. Jeho odborné články, učebnice a monografie byly opakovaně odměněny cenami odborných společností, vydavatelství Avicenum a Galén, Předsednictva České lékařské společnosti JEP, Hlávkovou cenou, cenou Rektora UK a cenou Ministra zdravotnictví ČR. V rámci Společnosti českých patologů vykonával řadu let funkci místopředsedy a po dvě funkční období byl jejím předsedou. Byl také členem předsednictva České lékařské společnosti JEP. Jako vedoucí Katedry patologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) zmodernizoval postgraduální přípravu patologů u nás. Je ženatý, manželka je rovněž lékařka – docentka patologie, věnovala se problematice vrozených vývojových vad. Mají dvě dcery a čtyři vnoučata.

Pane profesore, čím jste chtěl být jako malý chlapec? Lékařem?
Ze všeho nejdřív sportovcem. Narodil jsem se v sokolské rodině, sám jsem sportoval, a dokonce jsem byl v Praze několikanásobným dorosteneckým přeborníkem v gymnastice. Když nás pak přišli přesvědčovat, abychom šli na vojenskou školu, chtěl jsem být vojákem. Otec mi na to ale řekl: „To určitě! Jestli chceš vojnu, já ti ji zařídím doma!“ Tím mě moje touha přešla. Asi ve třetí třídě po nás paní učitelka chtěla, abychom napsali, čím bychom chtěli být. Napsal jsem, že lékařem, a jako vzor jsem uvedl doktora Jana Theobalda Helda, o němž psal Alois Jirásek v románu „F. L. Věk“, což se paní učitelce hrozně líbilo. Je fakt, že jsem měl v okolí známého lékaře. To mi imponovalo, takže určité tendence tímto směrem jsem asi měl, ale nedovedl jsem si vůbec představit, co to obnáší. Po celou dobu studia na gymnáziu, tehdy to byla jedenáctiletá střední škola, jsem se velice intenzivně věnoval sportu, takže jsem sice prošel s vyznamenáním, ale nějak vyhraněný jsem nebyl. Vždyť mi bylo sedmnáct. Po maturitě jsem si podal přihlášku na medicínu, že to zkusím, ale vůbec jsem nevěřil, že se to může povést.

Jaké jste měl studium medicíny?
Velice mne bavilo. V době studia jsem pochopil, že nemůžu dělat sport a při tom studovat lékařskou fakultu, to by na to medicína doplatila. Zaujala mě, a proto jsem se jí věnoval plně. Hned od druhého ročníku jsem začal chodit do zájmového kroužku na anatomii pod vedením profesora Radomíra Čiháka. To výrazně ovlivnilo můj osud, protože mi pak hned po rigoróziu, které jsem složil za jedna, dali demonstrátorské místo. Pomáhal jsem při výuce mediků, a dokonce jsem v pátém a šestém ročníku získal funkci pomocného asistenta, což byla na tu dobu relativně dobře placená pozice a zároveň významná z hlediska postavení medika.

Proč jste po studiu na lékařské fakultě zvolil patologii? Rozhodl jste se pro ni už při studiu medicíny?
Kdepak, to vůbec ne. Naopak jsme byli přesvědčováni, že studenty, kteří umí dobře anatomii, si primáři a profesoři chirurgie budou chtít rozebrat na svá pracoviště, protože z nich budou dobří chirurgové. Původně jsem tedy myslel, že půjdu na nějaký chirurgický obor. Napsal jsem žádost asi do dvaceti nemocnic v Čechách. Mohl jsem jít na chirurgii do Čáslavi, kde by mě bývali vzali. Pak jsem se dozvěděl o místě v Praze na anatomickém ústavu, ale bylo jenom jedno a nakonec jej dostal můj spolužák z fakulty, dnešní profesor ortopedie Antonín Sosna.

Poté jste nastoupil na II. patologicko-anatomickém ústavu, dnes Ústavu patologie 1. LF UK a VFN Praha. Jak vzpomínáte na své začátky?
Místo jsem přijal hlavně proto, že manželka už v té době v Hlavově ústavu pracovala na dětské patologii a velmi uvítala, že budeme oba v Praze. Moje žena skončila studia o rok dřív, i když jsme stejně staří, protože začala chodit do školy v pěti letech. Za to místo jsem byl rád, protože jsem rychle pochopil, že patologie je velice široký medicínský obor. Přišel jsem tam v roce 1966 a po roce vojny jsem se hned vrátil – tedy v době, kdy se to tu začínalo „vařit“. V ústavu byli lidé, kteří mi svým vystupováním a přesvědčením imponovali. Mým učitelem a vzorem byl pan docent Záhoř, takže jsem opravdu neměl důvod odejít. Navíc jsem velice rychle začal dělat pokusy na zvířatech, které se mi dařily, a to mě zcela zaujalo a pohltilo – i to bylo jedním z důvodů, proč jsem zvolil patologii a zůstal u ní.

Po roce 1968 byl váš ústav „na černé listině“, protože kvůli emigraci Vašich kolegů jste se dostali do personálních potíží. Jaké to bylo „normalizační“ období?
Tenkrát jsme všichni doufali, že ta situace přece nemůže trvat dvacet let a že se to napraví daleko dříve. Rozhodovat se vůbec nebylo jednoduché, ale už jsme měli dítě. Kolem roku 1968 byl náš ústav patologie z hlediska politického opravdu takzvaně na černé listině. Přednosta ústavu pan profesor Rudolf Vaněček byl odvolán, docent Záhoř nesměl dělat šéfa a my ostatní, protože jsme se rovněž nějakým způsobem postavili proti vstupu vojsk, jsme měli další kariérní postup zastavený. Nejdřív mi vyhrožovali, že nemůžu být ani asistentem, ale později, v roce 1977, když jsem obhájil kandidátskou disertační práci, mi nakonec vyučovat povolili.

Jak vzpomínáte na spolupráci s profesorem Emanuelem Vlčkem na lékařsko-antropologickém výzkumu kosterních pozůstatků významných osobností našich dějin? Které nálezy byly nejzajímavější?
Pan profesor mě přizval k antropologickým výzkumům, kde se nám podařilo víceméně objasnit příčinu smrti Ladislava Pohrobka a ozřejmit základní onemocnění Jiřího z Poděbrad. Tyto nálezy považuji ve své antropologické práci za nejvýznamnější. Očistili jsme tak pověst Jiříka z Poděbrad. Ještě v 70. letech němečtí historikové psali, že Ladislava Pohrobka zavraždil právě on. Přitom příčina Pohrobkovy smrti je téměř exaktně doložitelná, protože ve skeletu byla nalezena osteolytická ložiska a takto mohou vypadat jen nádorové metastázy. Navíc jsem prokázal změny v kostní tkáni, která byla ve vysokém stupni demineralizace, což nemohlo vzniknout posmrtně. Takové změny se vyskytují u některých pacientů s nádory a kombinace ložisek v kosti a její demineralizace do toho plně zapadá. V době, kdy jsem diagnózu stanovil, byla tato choroba, jež se jmenuje onkogenní osteomalacie, ještě málo známá.

Co považujete za svůj další velký úspěch ve své kariéře?
Kdybych začal odzadu, dokončili jsme učebnici patologie, která byla v českých zemích publikována od začátku minulého století jen asi třikrát či čtyřikrát. Spolupracoval jsem na vzniku několika monografií jako první autor či spoluautor, dostali jsme různé ceny, také právě za některé z monografií. I v zahraničních publikacích jsou opakovaně citovány některé naše výzkumné nálezy, o nichž jsme referovali jako první na světě. Pak máme poměrně dobrý ohlas v pedagogické činnosti, přednáškovou síň máme stále plnou.

Patologie je oborem, který přináší informace a důkazy pro všechny ostatní lékařské obory. Co všechno dnes práce patologa představuje a obnáší?
Je to základní medicínský obor, který spolupracuje s většinou ostatních medicínských oborů. Dodáváme nálezy, které jsou založeny na patomorfologickém vyšetření buněk nebo tkání. A dodáváme samozřejmě nálezy i od zemřelých, ale to je dnes, aspoň v rámci univerzitního ústavu, položka, která představuje tak 10, možná 15 procent objemu práce. Ostatní je činnost pro živé, většinou nemocné, ale i zdravé pacienty.

Do jaké míry se dnes patologie specializuje?
Specializace souvisí s nedostatkem patologů. V podstatě je to asi hlavní handicap české patologie. Podle mého odhadu nyní v oboru chybí třetina lidí, kteří by v něm měli být navíc, aby byla možná právě subspecializace pro jednotlivé oblasti patologie, hlavně z hlediska orgánového. Když v Americe univerzitní ústav vypisuje konkurz na patologa, rovnou napíšou, že hledají patologa se zaměřením na gastroenterologii, hematologii, ortopedii. U nás musíme dělat všichni všechno, i když na větších pracovištích, jako je to naše, už máme práci rozdělenou a každý se zaměří na dvě tři oblasti, aby se pokrylo široké spektrum tohoto oboru.

Jak moc patologie ovlivňuje současnou lékařskou vědu?
V řadě případů zásadním způsobem. Jestliže má pacient nějaké ložisko v těle, žádná vyšetřovací metoda s jistotou nepozná, jestli to je nebo není nádor. A pokud ano, pak jestli je zhoubný, nebo ne. A jde-li o zhoubný nádor, tak jestli je maligní vysoce, nebo nízce. V poslední době pak navíc samozřejmě určujeme řadu dalších parametrů, které jsou východiskem pro stanovení účinné léčby, především biologické. Všechny tyto znaky je třeba identifikovat a popsat v každém našem nálezu. Objem vyšetřovaných parametrů narostl ve srovnání s dobou nedávnou přibližně 3 až 4krát. Ještě před 20 roky jsme nádor popisovali pouze několika větami a žádná specializovaná vyšetření nebyla prováděna, neboť v té době nebyla k dispozici.

Základní význam patologie tedy spočívá v diagnostice a léčbě žijících pacientů.
Patolog je dnes v situaci, kdy diagnostické závěry musí stanovit jako jeden z prvních nebo vůbec první. Ať již ve smyslu nádorového či nenádorového onemocnění. Nálezy pak samozřejmě rád poskytuje svým kolegům, ale autora těchto nálezů většinou znají jen jeho nejbližší spolupracovníci. Pacient ani nemá představu, že se na jeho léčbě podílí i patolog. Dnes se bez patologie neobejde prakticky žádný chirurgický výkon. Navíc počet vyšetření narostl zavedením nových diagnostických technologií v jednotlivých klinických oborech, zavedením endoskopických vyšetření zažívacího traktu, punkčních technik, které odeberou tkáň z jakéhokoli orgánu, počínaje mozkem a konče třeba kostí. Má-li být diagnóza skutečně přesná, většinou se bez naší práce neobejde žádný obor. Samozřejmě existují výjimky, například běžný infarkt srdečního svalu se dnes spolehlivě rozpozná i bez patologa.

Kdy se vlastně přistupuje k pitvě zemřelého?
Na doporučení ohledávajícího lékaře se zemřelý pitvá, když zemře náhle doma. Zemřelý v nemocnici tehdy, když o to požádá ošetřující lékař – patolog o tom nerozhoduje. Dále se pitvají úmrtí v souvislosti s těhotenstvím a děti do šestnácti let. A pak ve všech případech, kdy je podezření na cizí zavinění. V takových případech k pitvě voláme soudního lékaře nebo zemřelého transportujeme do ústavu soudního lékařství. Pitvy jsou stále zlatým standardem pro hodnocení kvality zdravotní péče a úspěšnosti léčby. Bez nich se medicína neobejde.

Může se také stát, že ani patolog neodhalí příčinu choroby či úmrtí?
Patologie přísně pracuje s principem medicíny založené na důkazech. To znamená, že i když problém třeba poznám na první pohled, v řadě případů ještě provádím další vyšetření, která prvotní názor potvrdí. Ovšem může se také stát, že se to prostě nepozná. Patolog, stejně jako jiný lékař, nemůže poznat úplně všechno hned. To je právě falešná představa, která se do povědomí lidí dostává ze sdělovacích prostředků, s nimiž někteří lékaři komunikují. Někteří odborníci se tváří, jak dnešní medicína všechno pozná, všechno se vyléčí. Ale ani moderní medicína není všemohoucí. Kdyby tomu tak bylo, lidé by neumírali. A pak se divíme, že si pacienti na postup lékařů někdy neoprávněně stěžují. Prostě je třeba vzít na vědomí, že člověk je bytost smrtelná a život není nekonečný.

S manželkou – docentkou patologie – máte dvě dospělé dcery lékařky a čtyři vnoučata. Zdědili medicínské geny?
Nevím, jestli za to mohou geny, ale je pravda, že nejstarší vnuk již dostudoval lékařskou fakultu a specializuje se v oblasti ORL. Nejstarší vnučka je ve druhém ročníku medicíny.

A poslední otázka. Jaké máte koníčky?
Většinu volného času mi zabere chalupa. Tam je pořád dost práce a zatím jsem na ni převážně sám. Mladí spíš „běhají“ po světě, mají zkrátka jiné zájmy. Jinak mě baví literatura a kultura vůbec. Někdy si zahraju stolní tenis nebo malý fotbal s nejmladším vnukem, ale jinak už sportu tolik neholduji.