Významné události

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: prof. MUDr. Zdeněk Krška, DrSc.

19. 4. 2021

Přední český onkochirurg se svým týmem ročně provede 10 tisíc chirurgických operací.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv AGELu

Prof. MUDr. Zdeněk Krška, DrSc., pochází ze Dvora Králové nad Labem. V roce 1983 dokončil FVL UK v Praze, poté působil rok na chirurgickém oddělení NsP Náchod. Od roku 1984 až dosud působí na 1. chirurgické klinice – klinice břišní, hrudní a úrazové chirurgie 1. LF UK a VFN, od roku 2009 jako její přednosta. Z chirurgie atestoval v letech 1987 a 1992, z onkochirurgie v roce 2011. Docentem byl jmenován v roce 2000, profesorem v roce 2008. Dlouhodobé zahraniční praxe absolvoval na chirurgickém oddělení kantonální nemocnice ve švýcarské Basileji (1989, 1991, 1992), na vídeňské II. chirurgické klinice AKH (1992) a na chirurgických odděleních nemocnic v Linci a Štýrském Hradci (1996). Je jedním ze zakladatelů České společnosti pro trombózu a hemostázu ČLS JEP a členem prezídia společnosti ČLS JEP, dále Mezinárodní společnosti pro trombózu a hemostázu, Evropské hematologické společnosti, Evropské společnosti pro miniinvazivní a endoskopickou chirurgii, Severoamerické společnosti pro endoskopickou chirurgii a International Master Club for Thrombosis, IHPBA a E-AHPBA a řady dalších. Je prezidentem každoročního tradičního celostátního chirurgického kongresu s mezinárodní účastí Pražské chirurgické dny. Je členem specializační oborové rady pro postgraduální vzdělávání v chirurgii pro ČR, členem akreditační komise MZ. V odborné a vědecké práci je autorem či spoluautorem téměř 300 publikací v českých i zahraničních periodikách a autorem či spoluautorem 30 monografií včetně mezinárodních. Je ženatý, manželka pracuje jako lékařka anestezioložka. Mají dva syny.

Pane profesore, proč jste si vybral chirurgii?
Chirurgie je neuvěřitelně široký a zajímavý obor. Patří k němu anatomie, fyziologie, onkologie, interna a další medicínské obory, dále znalosti komplikací a možností vyšetřovacího procesu. Neobejdeme se například ani bez znalostí hematologie, protože musíme vědět, jak nám pacienti budou při operacích krvácet. Chirurgie není o tom, jak se naučit operovat slepé střevo, které, jak se říká v jednom vtipu, může operovat i vrátný. U chirurga šikovnost musí být dána a znalosti poctivě celý profesní život získávány.

Co musí mít dobrý chirurg?
Musíte mít při operaci vrozený respekt a cit ke tkáni, to si celý život zdokonalujete. Setkávám se s šikovnými chirurgy, kteří nikdy nebudou excelentní, protože ke tkáni nejsou jemní, nebo se manipulace s ní bojí. Ve Spojených státech, když adept nastoupí na chirurgii, rok ho pozorují. Pak jasně řeknou, zda má jít dělat něco jiného. Někdo udělá stejnou operaci za hodinu s minimální krevní ztrátou, jiný za tři hodiny, a ještě s poruchou hojení. To je hlavní důvod, proč někomu stůňou pacienti. Ve Státech, ale i leckde na západě, existuje index kvality chirurga, kde se porovnává čas, krevní ztráty a počet zánětlivých komplikací u stejných diagnóz. Dokonce vycházejí žebříčky, kdo je třeba nejlepší kardiochirurg.

Přednostou kliniky jste 13 let. Čeho si na své klinice nejvíc ceníte?
Jsem pyšný na to, že může provádět jakýkoli chirurgický výkon, a nejen v onkologii, ale i například v traumatologii. Ročně “děláme“ 10 tisíc operací, máme v provozu sedm sálů. Operujeme i komplexní spektrum nádorů. Vycházíme maximálně vstříc pracovištím, která se na nás obracejí. Není to proto, že bychom byli šikovnější, ale máme zavedený systém od diagnózy, přes operaci až po následnou péči. Zvládli bychom i transplantace, ale nemá smysl, abychom měli v Praze několik transplantačních center. Naši lékaři jezdí provádět tyto výkony na prestižní zahraniční pracoviště, aby byli kdykoli připraveni je u nás udělat. Považuji za veliký přínos, a to není chlubení, že mám na klinice řadu hostujících zahraničních profesorů. Spolupracuje s námi legenda světové chirurgie, profesor Büchler. Je přednostou v Heidelbergu a upravili jsme podle něj techniku operací slinivky. V Heidelbergu mají najednou v provozu dvacet operačních sálů, lékaři si mezi sebou můžou v jakékoli fázi operace převzít pacienta. Je to dovedeno k dokonalosti, lékaři tvoří tým, který si pomáhá, proto mají vynikající výsledky. Podobně spolupracujeme aktuálně s klinikou v Curychu a Mainzu. Chirurgie se učí na chybách, ne na vítězstvích. Školou života pro mě byla nemocnice ve Dvoře Králové, kam jsem chodil během studií pracovat bez nároku na honorář. Měl jsem štěstí, že jsem mohl sbírat zkušenosti na klinikách ve Vídni a Švýcarsku. Tam mi ti nejlepší machři vyprávěli o svých zkušenostech, kvůli nimž nespali. Upřímnost je nezaplatitelná, protože má cenu života. Držím se hesla, že dobrý chirurg umí operovat, lepší ví, kdy operovat a nejlepší ví, kdy a proč neoperovat.

Je nějaké vyšetření, bez něhož si už nedokážete představit, že byste mohl operovat?
Bez magnetické rezonance, CT vyšetření, endoskopických technik a pokroku v patologii. Díky vyšetření tkáně patologem během operace se dozvíme, o jaký typ nádoru jde, či zda je to nenádorové onemocnění. Když jsem začínal, čekalo se na výsledky i dva týdny. Bez toho by si už pracoviště nemělo dovolit dělat chirurgii nádorů. Pro pacienta to může znamenat přežití.

Nemáte už za ty roky intuici, která Vám říká, o jaký typ nádoru se jedná?
Na to nevsázím. Kdysi jsem se ale naučil od venkovských primářů, kteří tehdy ještě neměli k dispozici ultrazvuk a CT, že si intuitivně všímají malých známek nádorů. Typická situace: Přijdou s dědečkem a říkají: „Ten náš děda je takový divný. Ani hrušky nesklízí, jen sedí na lavičce.“ To může být příznak anémie a vyčerpání organismu při nádorovém onemocnění. Projevuje se to tak, že se člověk o sebe hůř stará, je smutný, unavený, ztrácí životní zájmy. Hodně dám na rozhovor s pacientem, který často napoví víc, než nejmodernější vyšetření. Změn v chování by si měli všímat i mladí lidé. Někdy si myslí, že jsou jen vyčerpaní z práce, a proto právě u nich máme nejvyšší šanci přehlédnout velký nádor.

Jste považován za evropskou špičku zejména na operace slinivky. Ani u nádorů slinivky nelze rozpoznat, o jaký se jedná?
Minimálně. Stále nemáme spolehlivou screeningovou metodu, zkoumají se i některé ukazatele nádoru. Teoreticky nás může v malém procentu navést na správnou diagnózu jeden marker, který se týká genetiky.

Rakovina slinivky je v Česku ročně zjištěna u tisícovky mužů a stejného počtu žen, 95 procent z nich na ni zemře. Je rakovina slinivky opravdu téměř nevyléčitelná?
Rakovina slinivky břišní je velkým zabijákem, neznamená to ale, že svěsíme hlavu a skloníme zbraně. Šance přežít tento nádor je ve včasné diagnóze a včasné operaci. Pacienti s pozdě odhaleným nádorem žijí v průměru jen 4,6 měsíce. Naopak včasná operace může přinést až stoprocentní vyléčení, čtvrtina operovaných pacientů přežívá deset let. Jenže problém je přijít včas.

Jak vidíte budoucnost chirurgie? Budou nás někdy operovat pouze roboti?
Robotického chirurga navádí člověk. Je to smysluplná aktivita, ale problém je, že náklady na ni a reálný benefit nejsou přelomové. Není to zásadní metoda, která by prodlužovala život a revolučně omezovala komplikace. Má jednu obrovskou výhodu. Joystickem řídíte ramena, která pracují i ve směru proti vám. U laparoskopie neumím operovat proti sobě, jsou věci, které nejdou dělat ani technicky, ani z hlediska chápání protilehlého pohybu. U robota vše vidíte na obrazovce a ovládáte ho jako počítačovou hru. Robot je vynikající na spektrum diagnóz, ale není všemocný. Můžete jím zabít stejně, jako otevřenou chirurgií.

Je chirurgie stále doménou mužů?
Měla by být doménou mužů. Proč by se ženy měly dřít? Vůbec to neberu jako diskriminující. I když je řada pomůcek ulehčujících práci, většinu věcí za vás žádný robot neudělá. Moje kolegyně, profesorka Marie Pešková, věnovala celý život chirurgii, dělala ji excelentně, ale neměla děti. Obětovala se práci. Přizpůsobila se mužskému myšlení, říkali jsme o ní, že byla jediný chlap mezi námi. Problém je, že to muži nechtějí dělat. Na medicíně už je víc žen než mužů. Ženy jsou pečlivější, spolehlivější, sečtělejší a víc si váží práce. Velmi je obdivuju, ale tu dřinu jim nepřeju.

Vy jste kritik mladých studentů a chirurgů. Proč?
Dnešní studenti medicíny nemají v rukou takový cit, jaký měli před lety jejich předchůdci. Na lékařské fakulty přichází nová generace, která v mládí tráví volný čas u počítačů, mobilů a videoherních konzolí namísto stavebnic Merkur či Lego, a také rukodělných prací. Kvůli tomu tak dnešní studenti nemají rozvinutou souhru mezi zrakem a jemnou motorikou. Tedy schopnosti, které se rozvíjejí zejména v mládí. Pokud chce chirurg operovat dobře a bez krevních ztrát, musí mít cit pro tkáň a zacházet s nástroji přesně, takřka automaticky a intuitivně. Nepředpokládá se, že se bude člověk rozmýšlet o dalším postupu, to musí být automatismy. Ty chirurg musí mít a získává je právě v dětství. Nejrůznější ovladače, klávesnice a mobilní obrazovky, které nevyžadují preciznost, však podle něj berou mladým zájemcům o chirurgii jistotu z rukou.

Musí se chirurg ve volnu vyvarovat některých činností, aby se nezranil?
Osm let jsem pracoval jako kardiochirurg. Pokud jsem měl ráno šít koronární řečiště, večer jsem samozřejmě nemohl stavět garáž nebo kácet stromy, protože by mě bolela záda a ruce. Ale nikdy jsem se nevymlouval, že bych něco nemohl dělat. Naopak rád fyzicky pracuji, třeba se dřevem. Baví mě restaurovat staré věci, manželka je musí schovávat, jinak už vytahuji nářadí a dávám se do díla.

Chirurgové jsou denně na operačním sále i sedm hodin. Jak se Vy udržujete v kondici?
Tělo si na to zvykne. Problém by byl, kdybych na sále jen stál a mezitím ležel. Ochably by mi svaly a všechno by mě bolelo. Sport je pro chirurga ideální. Když jsem pracoval ve Švýcarsku, denně jsem plaval. Teď chodím aspoň několik kilometrů pěšky do práce a z práce.

Vaše manželka je také lékařka. Bavíte se doma o práci?
Už jsme si několikrát řekli, že se o práci bavit nebudeme. Ale to se nedá. Medicína je zaměstnání, které si nosíte domů. Žena je vynikající lékařka a pro mě je inspirativní s ní mnoho věcí konzultovat. Není na mé pacienty přímo vázaná, a tak je vidí z jiného úhlu.

Máte dva dospělé syny. Zdědili medicínské geny?
Mladší vystudoval mediální komunikaci a makroekonomiku, starší je stavební inženýr. K medicíně jsme děti s manželkou, která je anestezioložka, nenutili. Mladší syn by asi zlomitelný byl, o to víc by mě to teď mrzelo. Jednou nám kluci řekli: „My bychom to možná i dělali, uznáváme, že vaše povolání má velký smysl. Občas vnímáme, že naše práce nemá takové výsledky, jako když vy někoho vyléčíte. Ale když vás vidíme, jak večer odpadnete u knihy, tak to absolvovat nechceme. Kdysi jsem se synů zeptal, jestli by nám jako rodičům něco vytkli. Odpověděli, že jsme si s nimi málo hráli. Ohradil jsem se, že jsem jim vyprávěl před spaním vlastní pohádky. Kontrovali, že mě u toho museli několikrát budit. Strašně si to vyčítám. Snažím se vynahradit si to nyní na vnukovi.

Je pravda, že jste stále skautem a jako dítě jste se pohyboval okolo klubu, který zřejmě inspiroval Jaroslava Foglara k napsání Rychlých šípů?
Moji prastrýci Jaroslav a Vladimír Krškovi byli spoluzakladateli českého skautingu. Pak byli nuceni emigrovat do Ameriky. Jsem skautem od dětství, přilákali mě na organizovaná trampská pravidla a vztah k přírodě. Pořád jsem veden v původním foglarovském oddílu, kde mám spoustu kamarádů, teď už jsou z nás dědci. Je to skupina, která se skutečně točila okolo Rychlých šípů, tak se občas jdeme po Praze podívat po jejich stopách. Tedy ne že bychom se vyžívali v lítání v kraťasech. Spíš pořád vyznáváme skautské ideály. Považuji za štěstí zasadit strom. Mám k přírodě obrovskou úctu, protože tu byla před námi. My jsme její patologickou součástí, jelikož se chováme atypicky. Jsme jako nádor, který jí nepomáhá. Nejvíc si přírodu užiji na  rybách, pokochám se s nimi, a pak je pouštím zpátky. Nemám rád rybníky, ale miluji řeky. Vyrůstal jsem na Berounce. Měl jsem to štěstí, že jsem se tam na rybách setkával se spisovatelem Otou Pavlem. Jeho příběhy jsem od něj slýchával dávno předtím, než vyšly. Znám i spoustu lidí, o nichž psal. Je to pro mě magické místo. Když mám blbou náladu, tak tam jedu. A ono to tam ze mě zázračně spadne, protože se dostávám do krajiny dětství. Pak jsem zase připraven na další chirurgův den, který s sebou, bohužel, vedle radosti z uzdravených pacientů, někdy nese i umírání.