Stříbrnou Sestru roku Alenu Potěšilovou poznávají v ulicích Jeseníku
31. 1. 2024
Zasloužené pozornosti a uznání, a to nejen od kolegů a pacientů v nemocnici, ale rovněž od kolemjdoucích v ulicích Jeseníku, se v těchto dnech dostává Aleně Potěšilové, která obsadila stříbrnou příčku v prestižní soutěži Sestra roku 2023.
Tato skromná sestřička, pracující v oboru již čtyři dekády, je důkazem, že skutečná péče o pacienty přesahuje hranice nemocnice i regionu. V jesenické nemocnici pomohla Alena Potěšilová vybudovat vyhledávané endoskopické pracoviště. Kolegové i pacienti oceňují její empatii, trpělivost a humor, které dělají i náročné chvíle snesitelnějšími. Paní Alena si váží ocenění a považuje jej za motivaci pro další práci.
Paní Potěšilová, změnil se vám nějak po získání titulu Sestra roku život?
Trochu ano, protože mě pacienti poznávají, volají na mě na ulici, občas mi gratulují. Je to příjemné a milé. Dokonce i moje vůbec první staniční sestra, Božena Vrbková, která na mne bývala vždy přísná a často mě v mých profesních začátcích napomínala, že jsem něco neudělala, mi moc gratulovala. Měla velkou radost, že jsem stříbrná a srdečně mě objímala, takže to bylo úžasné. Byla na mě pyšná, protože to, jak jsem dopadla, je i její úspěch. Ona mě naučila pracovat, a také se sžít s personálem a pacienty.
Pro Jeseník byl váš úspěch velkým tématem, že?
Moje ocenění bylo tady na Jesenicku hodně medializované, takže ti, kdo se o něm nedozvěděli z televize nebo novin, se o něm dočetli na sociálních sítích. Lidé to prožívají se mnou, ale naštěstí jsem zaznamenala pouze pozitivní reakce a gratulace, to je moc příjemné. Jsem za to všechno ráda, i když jsem nikdy po takové popularitě netoužila. Jsem ráda, když si odvedu svoji práci v klidu a také pro pacienty tak, aby byli bez stresu. Nerada se vystavuji na odiv. A především, získaný titul není pouze moje zásluha, je to zásluha celého mého týmu a hlavní sestry, která mě do soutěže nominovala.
Jako držitelka prestižního ocenění, myslíte, že společnost v dnešní době obecně dostatečně oceňuje zdravotníky?
Každý zdravotník by měl být oceněn za dobrou práci. Je to stimul ve snaze o další zlepšení jeho práce. Ze zdravotnictví se stala spíše služba. Pacient si může vybrat zařízení, které navštíví.
Jaké byly největší překážky a výzvy, se kterými jste se setkala na začátku své kariéry? Jak jste je překonala?
Zásadní překážky snad žádné nebyly. Já měla hned od startu neuvěřitelnou staniční sestru, a spoustu zdravotních sestřiček, které byly a jsou úžasné. Když se mi něco nepovedlo, tak mě upozornily a dál se o tom nemluvilo. Já měla školu života, kdy jsem se dostala ke všem výkonům. Velkou výzvou pro mě bylo dělat staniční sestru na JIP při interním oddělení. Nastoupila jsem na postgraduální studium. Pan primář Navrátil nás nenápadně zaučoval kardiologii, učila jsme se EKG křivky, asistenci při provádění katetrizací, dočasné stimulace, zavádění centrálních žilních katetrů atd. V té době to nebylo běžné.
V jesenické nemocnici jste založila endoskopické pracoviště. Jaký byl hlavní impulz pro jeho vznik?
Šlo o rozšíření endoskopické ambulance. Vybavení jsme získali skrze nadaci Vize 97, konkrétně to byla endoskopická věž, gastroskop a kolonoskop. Byla to naše týmová práce. Tým je MUDr. Jiří Pernica, moje druhá pravá ruka Lada Berčáková a také naše hlavní sestra Věra Kociánová. Pracoviště jsme zakládali v roce 2002, začalo to jedním umyvadlem a skřínkou a postupně se vše rozšiřovalo až po nový sál s moderními přístroji pro endoskopická vyšetření.
Můžete popsat konkrétní případ nebo situaci, kdy jste byla obzvláště hrdá na své pracoviště?
Jsou to okamžiky, kdy zastihneme včasný záchyt onkologického onemocnění. Brzy máme k dispozici diagnózu a odesíláme pacienta k další léčbě. Pacienti se k nám pak vracejí s úsměvem na tváři a děkují za pomoc. Tak na to jsem nejvíce hrdá.
Vaše pracoviště je vyhledávané i klienty ze vzdálenější regionů, přijíždějí k vám z různých koutů republiky. Jak jste na rostoucí poptávku reagovala?
S překvapením. Sociální sítě jsou opravdu k nezaplacení. Já osobně sice žádnou síť nepoužívám, ale občas se dozvídám od lidí, kteří u nás byli akutně ošetřeni, že nás doporučili dalším příbuzným a známým. Když objednáváme pacienta, netušíme, z jakého koutu republiky k nám putuje, to se dozvídáme, až když přijde na vyšetření. A opravdu jsme někdy překvapeni.
Které klíčové faktory činí vaše endoskopické pracoviště tak vyhledávaným a respektovaným?
Myslím, že je to o přístupu k pacientovi. Vždy si uděláme tolik času, kolik potřebuje pacient. Čekací objednací doba je u nás v průměru 4 až 6 týdnů, což je v porovnání s velkými městy, kde se běžně čeká dva, tři i čtyři měsíce, velmi příjemné. Pacientům se vždy snažíme nabídnout co nejvčasnější termín, samozřejmě v závislosti na potížích. Ale pokaždé, když se někdo ze svého termínu omluví, hned obvolávám další klienty, abychom volného místa využili.
Vašeho oboru se týká celá řada vážných onemocnění, často s nejistou prognózou. Jak to zvládáte, když se pacienti dozvídají, že trpí závažným onemocněním?
Prožívám to s nimi, a to vždy. Je to těžké, hlavně u mladších jedinců. Poměrně často najdeme ve střevě karcinom, kdy krátce po zahájení vyšetření vidíme, že je zřejmé, že tam karcinom je. Asi to na mě lidé poznají, zvážním, chytnu je za ruce a říkám, všechno bude dobré. Snažím se je motivovat a uklidnit. A vždy mám velkou radost, když se k nám ti samí pacienti vracejí po úspěšné léčbě.
Změnila se od doby založení pracoviště skladba vašich pacientů?
Ano, přicházejí k nám daleko mladší lidé. A to jednak na prevenci, když jsou například zatíženi rodinnou anamnézou. Ale i lidé, které už nějaký zdravotní problém trápí.
Koloskopie a gastroskopie nepatří k nejpříjemnějším vyšetřením. Lidé se určitě také stydí. Jak se stavíte k situacím, kdy pacienti mají tyto obavy?
Já sama jsem obě vyšetření zažila, tak vím o jejich strachu a obavách. Snažím se klienty vždy uklidnit, vysvětlíme jim chystaný zákrok a mluvíme na ně během celého výkonu, aby na tu nepříjemnou situaci nemuseli tolik myslet. Když pacient váhá, zda se objednat, uklidňuji ho, že já mám vyšetření už také za sebou. Klienty často uklidní, když se dozví, že při vyšetření mají na sobě speciální jednorázové kalhotky a my vlastně vůbec nic nevidíme, jen obrazovku. (smích)
Jak byste popsala spolupráci s vaším týmem na endoskopickém pracovišti? Jaké kvality považujete za nejdůležitější při komunikaci s kolegy?
Máme zde přátelský vztah a jsme vrstevníci, tedy máme i podobné zájmy. Navzájem se doplňujme a snažíme se podpořit jeden druhého. A nejdůležitější je určitě komunikace, spolehlivost, důvěra a tolerance – jinak by to ani nešlo. Provádíme vyšetření, kde musí být souhra týmu. Často tu zažíváme čistý adrenalin při akutních výkonech, kdy je nutno zastavit krvácení.
Váš manžel rovněž pracuje v jesenické nemocnici, a to na oddělení LDN. Měli jste někdy možnost spolupracovat na stejném oddělení?
S manželem jsme sloužili na interně, kde jsme se také poznali. Nyní s ním pracuji jen výjimečně na interní ambulanci, naposledy v době covidu, kdy mi byl velkou oporou. Byla to těžká doba, ale byla jsem moc vděčná, že jsem mohla pracovat po jeho boku.
Oba pracujete v jesenické nemocnici už dlouhé roky, což je obdivuhodné. Čím si vás jesenická nemocnice získala?
Oba jsme zde dostali umístěnku, ale postupem času nás práce v této nemocnici naplňovala. Založili jsme zde rodinu a starali jsme se o naše rodiče.
Jaké rady byste dala mladým zdravotním sestrám, které začínají svou kariéru?
Za velmi důležité považuji to, aby sestra vykonávala své povolání srdcem. Začátky jsou náročné, postupem času se ale zaučí a vše jde plynuleji. Je důležité, aby si každý našel něco, čím ho ta práce bude naplňovat.
Jak se podle vás změnila role zdravotní sestry během vašich čtyřiceti let v oboru?
Sestra je a byla vždy prostředníkem mezi lékařem a pacientem. To se za těch 40 let nezměnilo, ale dochází k věšímu administrativnímu zatížení. Stále se aktualizují a vytváří nové vyšetřovací metody. Jezdíme na semináře a sledujeme nové trendy v našem oboru, to je nezbytné pro naši práci.
Jak se vám daří skloubit rodinný život s náročnou prací v nemocnici? Máte čas na koníčky?
Zdravotnictví je velmi psychicky náročné, takže existují dny, kdy nás práce neopouští ani doma a musíme myslet na osudy našich pacientů. Je potřeba být si vzájemnou oporou. A mezi mé záliby patří turistika, cestování, plavání, jízda na motorce a práce na zahradě. Chalupaření nás nejvíce nabíjí energií. Také rádi vaříme a objevujeme nové chutě.
✒ MGR. RADKA MILOŠEVSKÁ MGR. RADKA MILOŠEVSKÁ, EEZY PUBLISHING
Facebook