Biochemička Andrea Gruberová sestavuje rodokmeny
14. 1. 2026
Třicet let pátrání v archivech a na hřbitovech ji dovedlo až k objevu šlechtických předků.
Deset let stojí v čele Oddělení klinické biochemie a hematologie společnosti Dopravního zdravotnictví, a to na Poliklinice AGEL Praha Italská. Laboratorní svět a chemie Ing. Bc. Andreu Gruberovou baví a naplňuje, přesto si našla koníčka ve zcela jiném oboru – genealogii. Sestavování rodokmenů se věnuje téměř třicet let a už více než 10 lidem rodokmen zpracovala. Díky němu se tak mohou podívat hluboko do minulosti svého rodu, poznat své dávné prapředky a udělat si představu o generacích před námi.
Pojďme ale nejprve k Vaší práci. Co vše máte na starosti?
Jsem analytik. Naší prací je rozbor krve. Musíme zajistit správnou laboratorní praxi, kontrolu kvality a po stanovení i správné zhodnocení výsledků. K mojí práci patří celkové vedení laboratoře.
Máte ale i zajímavý koníček – genealogii, tedy přípravu rodokmenů. Co Vás k tomu přivedlo?
Prapůvod mého zájmu o genealogii pochází asi z mého dětství, kdy jsem měla domeček s devíti panenkami a moje babička mi vždycky vyprávěla, že to je jako děti její babičky a dědečka. Takže mi říkala, že tohle byla nejstarší Olina, Toník, Pepík, pak Maruška, co umřela na záškrt, a tohle byla moje maminka. Ale k tomuto zájmu se přidával ještě jeden, a to historie mé rodné obce Radotína, protože v té době už byla v Radotíně Letopisecká komise, která pořádala přednášky o historii této obce, kam jsem s babi a dědou ráda chodila. To bylo ještě před revolucí a já byla na radotínském gymplu. Divákům na přednáškách bylo průměrně 70 let a pak já jako studentka. Když to takhle píšu, tak by každý očekával, že jsem studovala historii. Jenže mě nebavil dějepis. Možná mé budoucí povolání rozhodli učitelé. Prostě jsem nepotkala dějepisáře, který by mě zaujal, a tak je ze mě chemik a ne historik.
Takže jste se rozhodla pro studia chemie?
Po maturitě na radotínském gymnáziu v revolučním roce 1989/90 jsem začala studovat VŠCHT, kterou jsem ukončila s mírným zpožděním, protože jsem se během studia vdala a měla holčičku. Takže jsem po promoci zůstala na mateřské dovolené. A začala se nudit, protože jsem byla nastavená na „fičák“ – tedy škola, dítě, domácnost. A tak jsem se v roce 1997 stala členkou Letopisecké komise Radotín (LPK). A tam jsem nejenom začala pracovat na zkoumání historie Radotína, ale díky práci jednoho bývalého člena LPK, který prozkoumal matriky Radotína, i na pátrání po svých předcích, které jsem právě v té práci našla. Bohužel v té době bylo pátrání časově náročné, protože se muselo opravdu fyzicky do archivu. Ale zase jste do ruky dostali originální matriku.
Takže to byly první kroky ke genealogii.
V té době jsem se genealogii věnovala spíše nárazově. Jednou za čas mě to chytlo a vyrazila jsem do archivu. Ale hlavně jsem se věnovala práci v LPK, kde jsem se v roce 1999 stala kronikářkou městské části Praha-Radotín, což jsem dělala 15 let. Zhruba před 15 roky, kdy se mi v té době narodila druhá dcera, jsem se stala spoluautorkou Knihy o Radotínu. V té době se i plně rozvinul můj další koníček genealogie. Hlavní předěl byla totiž digitalizace matrik. První, kdo zveřejnil matriky na internetu, byl jihočeský archiv v Třeboni, kde máme jednu větev, a pak následovaly i další archivy.
Co bylo dále?
V té době jsem se stala členkou i Genealogické a heraldické společnosti, která pořádá i genealogické kurzy, kterých jsem se zúčastnila. Jedním kurzem byl i kurz s názvem „Psaní rodové kroniky“, do kterého jsem docházela několik let. Ten otevřel totiž trochu jiný pohled na ta čísla, která v matrikách člověk dohledá. Prostě pro mě genealogie nejsou jen matriky narozených, oddaných, zemřelých. Pátrám vlastně komplexně, chci vědět, jak předci žili, kam chodili do školy, kde pracovali, kde bydleli a kde jsou i pohřbeni. Ke všem těmto otázkám dostanete odpověď v různých archivech. Ale k práci genealoga patří i cestování. Chci vědět, v kterém domě moji předci bydleli, tak navštívím obec, odkud pocházeli. Tam je velká šance, že můžou žít nějací příbuzní, od kterých lze získat další materiály.
Z jakých materiálů vycházíte? Matriky, fary, policejní záznamy?
Nejdříve je nutné najít doma rodné listy, případně oddací nebo úmrtní. Úplně nejlépe je, když budou více než 100 let staré. Protože matriky narozených se mohou zveřejnit a stávají se tzv. mrtvými matrikami, po 100 letech od posledního zápisu. U oddacích matrik je to 70 let a zemřelých 50 let. To může být pro začátek bádání problém. Pokud toto není, tak alespoň nápis na hrobě, nebo jestli si někdo pamatuje, jak se pradědeček jmenoval a odkud byl. Ale nesmí být Josef Novák třeba v Budějovicích. Pokud máte štěstí a dohledáte prvního nejmladšího předka, pak se pokračuje do historie, narození, oddavky, zemřelí. A teď závisí, zda chcete jít jen po jménu nebo po všech svých předcích. Pak jsou důležité i rodinné mýty. Nesmí se na ně moc dát. Většina se zboří. Já jich zbořila několik. Ale všechno tohle míří k vyprávění v Rodové kronice.
Hledáte třeba také na hřbitovech?
Návštěva hřbitovů přímo souvisí s genealogií, přičemž tento koníček máme společný s manželem. Navštěvujeme nejenom hřbitovy související s rodinou. My kamkoliv přijedeme, jdeme na hřbitov (smích). Ale fotografie hrobu mi napomohla najít předky u osoby, pro kterou byl malý rodokmen překvapením. Někdy totiž stačí vesnice a jméno a přibližný rok. Ale musí být jméno tzv. unikátní, prostě dohledatelné. Proto je pro genealoga nejhorší, když najde náhrobek s „Rodina…“
Je pravda, že se v poslední době zájem o historii vlastní rodiny zvyšuje? Jaká je motivace lidí k tomu znát vlastní rodovou linii?
Myslím, že to je zvědavost, po kom jsme, po kom se jmenujeme, odkud pocházíme.
Rodiny většinou nepocházejí pouze z jednoho místa nebo země. Je těžké hledat předky například v zahraničí?
V zahraničí jsem pátrala jen minimálně – a to v Rakousku, což byla vlastně jedna země. Pátrání v cizině může napomoci třeba My Heritage, což je genealogický mezinárodní program, kde lze vytvořit rodokmen.
Jak dlouho může trvat sestavení rodokmenu?
To je velmi individuální. Záleží na tom, zda chcete mít všechny předky nebo jen otcovskou linii. Pak také záleží na tom, zda rodina tzv. seděla na jednom gruntu, v jedné vesnici, nebo se stěhovala. Stěhování může být někdy problém a zavede vás třeba přes celou republiku. Ale v době nevolnictví to bylo méně časté. Takže většinou se stěhovali v rámci jednoho panství.
Předpokládám, že čím hlouběji jdete do historie, tím náročnější tato práce je.
To samozřejmě. Čím více do historie, ubývá písemných materiálů. Většina matrik byla zavedena až počátkem 18. století. Jen málo matrik je ze 17. století. Tam nastupují pozemkové knihy, jako zdroj, z kterého lze předky zjistit.
Prozradíte nejstarší osobu, kterou jste v rodokmenu vypátrala? Kam nejdál jste kdy došla?
Moje maminka pochází z rodu Klánů. A u nás se říkalo v rodině, že jméno není z německého „malý“, ale že je to označení rodu. Pak že první Klán přišel po řece. Takže ten, co opravdu přišel po řece, byl Václav Klán, který přišel po Bílé Hoře a usadil se v oblasti Lahovic. Pocházel ze salzburského rodu Clan, resp. Clanner. Takže dle informací o tomto rodě se lze dostat až do 9. století. Takže se mi v tom vlastně splnilo přání každého, kdo se pouští do pátrání po předcích. Najít šlechtický původ. V ostatních větvích se mi to již nepodařilo, a proto jsou nejstarší předci dohledatelní jen koncem 16. století.
V minulosti byly nemoci jako cholera, tuberkulóza, v rodinách byl velký počet zemřelých dětí, byly války. Jak to ovlivňuje hledání příbuzných?
To samozřejmě ovlivňuje pátrání. Badatel si totiž musí dávat pozor na správnost údajů. Týká se to hlavně úmrtí dětí, protože v historii bylo běžné dávat jména dětem i po zemřelých dětech. Při vysoké úmrtnosti, obzvláště dětské, jsem i našla, že se dospělosti dožil až čtvrtý Josef. Války samozřejmě také ovlivňovaly hledání v případě, že předek někde bojoval. Nejvíce to ovlivňuje první světová válka a velké ztráty českých vojáků na různých bojištích. Ale zrovna tato válka je dobře zmapovaná Vojenským archivem.
Jaké kuriózní věci jste například zjistila?
Nevím, jestli je to úplně kuriozita, ale spíš mě napadá jedna zajímavost. Moje babička byla z druhého manželství. První žena pradědečkovi umřela mladá a pak si vzal moji prababičku a narodila se jim babička. Když babička zemřela a napsali jsme její nacionále na náhrobek, vyšlo najevo, že zemřela téměř – opravdu pár dní – po 100 letech po své nevlastní matce.
Musela jste třeba už někomu říci, že jeho pra prapředek byl vrah?
To se mi naštěstí ještě nestalo. Spíš se objevily zkrachovalé existence. Jedna praprababička zemřela jako žebračka, i když za to vlastně nemohla. Jako domkářka předala domek synovi a ten ji bohužel nemohl uživit. Naopak jeden praprastrýc Václav Klán, který založil Klánovice a říkalo se o něm „developer 19. století“, se vlastně přeinvestoval a zemřel chudý a sám.
Pracujete, sestavujete rodokmeny. Jaké máte další koníčky?
Jak jsem již řekla, je to zmiňovaná lokální historie mé rodné obce Radotína a okolí. S kolegy z LPK připravuji články, přednášky, vycházky apod. S genealogií a Radotínem souvisí i sbírání pohlednic z míst, kde předci žili. Dále ráda čtu, hlavně historické knížky, ale ráda se vrátím i ke Kájovi Maříkovi. Pak samozřejmě rodina je velký koníček, v poslední době hlavně vnučka a také fenka retrívra, kterou se snažíme nějak vychovat a vycvičit. Ze sportu bych jmenovala v zimě lyže, v létě ale jezdím na koloběžce – ne elektrické. Pak rádi s rodinou jezdíme do Alp, a to jak v zimě, tak i v létě.
ANDREA GRUBEROVÁ je rodačka z Prahy, po absolvování gymnázia vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, Fakultu potravinářské a biochemické technologie, obor Chemie a technologie sacharidů a následně i na stejné fakultě Specializaci v pedagogice, obor Doplňující pedagogické studium učitelství chemie. Poté vystudovala Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, obor Klinická biochemie. Od roku 2015 pak pracuje jako vedoucí laboratoře Oddělení klinické biochemie a hematologie společnosti Dopravního zdravotnictví, a to na Poliklinice AGEL Praha Italská. Je vdaná, má dvě dcery, 29 a 16 let a jednu vnučku Zuzanku – 2 roky.
GENEALOGIE...je pomocná historická věda, která zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu. Genealogie se zabývá buď studiem jednotlivých osobností, nebo sledováním proměn jednotlivých druhů vztahů. Soukromý zájem v této oblasti bývá označován starším názvem jako rodopis
✒ TOMÁŠ ŽELAZKO ARCHIV ANDREY GRUBEROVÉ
Facebook