Radiologický fyzik Paolo Togni je mistr světa na vysokém kole
1. 5. 2025
Sednout si na velociped a šlápnout do pedálů vyžaduje jistou dávku nebojácnosti. V České republice je několik desítek odvážlivců, pro které je pohled z téměř dvoumetrové výšky požitkem, jenž se ničemu nevyrovná. Jedním z nich je radiologický fyzik z Nemocnice AGEL Nový Jičín Ing. Paolo Togni, Ph.D.
Rodák z italského Bergama Ing. Paolo Togni, Ph.D., vystudoval polytechniku v Miláně. V průběhu čtvrtého ročníku v rámci programu Evropské unie Erasmus na podporu vzdělávání, odborné přípravy, mládeže a sportu v Evropě, zamířil na České vysoké učení technické v Praze. Zde v roce 2009 uzavřel doktorské studium. V České republice se mu zalíbilo, poznal hodně přátel, takže od roku 2014 bydlí ve Frýdku-Místku a od roku 2016 pracuje v Nemocnici AGEL Nový Jičín jako radiologický fyzik na oddělení radioterapie.
Pojďme nejprve k Vaší práci. Co vše jako radiologický fyzik máte na starosti?
Spolupracuji při stanovení optimální dávky záření na léčbu rakoviny. Provádím pravidelné kontroly a měření na radioterapeutických přístrojích, abych zajistil, že jsou správně kalibrovány a dodávají přesnou dávku záření. Právě to je klíčové pro bezpečnost pacientů.
Jak jste se k této práci dostal?
Vždy mě fascinovala technologie a její využití v medicíně. V rámci studia na univerzitě jsem dostal možnost se tímto oborem zabývat.
Pojďme k Vašemu koníčku, a to je cyklistika?
Jako pro celou řadu Italů, tak i mou vášní je kolo. Navíc můj táta závodně jezdil na kole a já jej od dítěte na závodech doprovázel. Závody mne sice bavily, ale raději jsem měl cestování na kole. Sjel jsem velký kus Evropy a jízdě na kole se věnuji dosud. Jak je možnost, sednu na kolo a někam zamířím.
Jste členem Klubu českých velocipedistů z Hrabové, což je jeden z obvodů Ostravy. Jezdíte na velocipedu s velkým předním kolem a mnohem menším zadním. Jak jste se stal členem klubu?
Před dvěma roky jsem se jel projet na kole a na jedné cyklostezce bylo zahájení sezóny Klubu českých velocipedistů z Hrabové. Jejich přehlídka mne zaujala, dal jsem se s nimi do řeči a dostal od nich nabídku s nimi jezdit na různé akce.
V Česku je hned několik klubů sdružujících nadšené velocipedisty. Můžete nám sdělit něco o Vašem klubu z Hrabové.
Klub českých velocipedistů Hrabová byl opětovně založen v lednu 2013, a to jako pokračovatel tradic spolku, který působil od začátku dvacátého století a zanikl v padesátých letech. V současnosti má téměř 50 členů, kdy několik jezdí na velkém kole, a zbylí na různých historických klasických kolech. Jako vyznavači cyklistických počátků dbáme i na dobové oblečení – vlněné dresy, pumpky, ponožky, vesty, motýlky, kožené přilby, bekovky nebo klobouky.
Na různých slavnostních akcích a vyjížďkách v takřka dokonalém původním vybavení šlapete do pedálů. Největší atrakcí při těchto akcích jsou elegantní vysoká kola. Velociped s velkým předním a malým zadním kolem jezdil po ulicích na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Kolo nemá volnoběh, takže velocipedista neustále šlape. Jak těžké bylo naučit se na něm jezdit?
Vysoké kolo sice vypadá nebezpečně, ale jezdit na něm není moc náročné. Stačí trochu zručnosti a tréninku. Je ale pravda, že jsem zpočátku několikrát spadl, ale bez následků.
Jak se na to kolo vylézá?
Tak komplikované to zase není. Nad tím malým kolečkem je stupátko. Na to dáte levou nohu, pravou se odrazíte a vyšvihnete do sedla. Tradá, a už to jede. Je třeba si na to zvyknout. Je to úplně jiný posez a úplně jiný zvyk, než na normálním kole.
Jak je těžké jezdit na vysokém kole, kde jezdec sedí téměř půldruhého metru nad zemí. A má oproti normálnímu kolu nějaká specifika?
S rovnováhou je to stejné jako na normálním kole. Naučit se jezdit, nasedat a sesedat mi trvalo několik dnů. Ovšem je třeba na tomto stroji předvídat hodně dopředu, protože z kola nejde seskočit tak jednoduše, jako z běžného bicyklu Nejnáročnější je z kola seskočit v nějaké nečekané situaci, třeba když vám někdo na silnici nedá přednost. Běžně se sesedá dozadu, kde je pro to speciální stupačka. Jenže když musíte zastavit nečekaně, řešíte, jestli se skácíte doprava, kde jsou příkopy nebo doleva, kde hrozí, že se zřítíte pod auto.
Je nákladné pořídit si vysoké kolo? A máte své vlastní?
Zatím jezdím na půjčeném, ale už mi jedna firma repliku vysokého kola vyrábí. A cena? Replika vysokého kola stojí bez doplňků zhruba 50 tisíc korun, vylepšené může přijít i na 200 tisíc.
Nezúčastňujete se pouze přehlídek a výletů, ale i závodů. Prozraďte váš loňský úspěch – oč šlo?
V rámci mistrovství světa – IVCA (International veteran cycle association) Rally v Ostravě jsem se zúčastnil hned dvou závodů. Prvním z nich byl Century Race, stomílový závod (160 kilometrů), který se jel na cyklostezce podél Ostravice, tam jsem se umístil na druhé příčce. Obrovskou oporou mi byla především kolegyně z naší nemocnice Mgr. Naďa Klečková (vrchní radiologický asistent oddělení radioterapie), kdy její podpora v rámci Century Race, který trval skoro 7 hodin, byla k nezaplacení. Další den se konaly sprinty na oválu, což jsou kratší, ale intenzivní závody dlouhé 1 míli (1,6 kilometru) a právě tento závod na své replice vysokého kola jsem vyhrál. V rámci mistrovství světa IVCA, titul mistr světa dostane jen ten, co vyhraje s originální vysokým kolem z 19 století.
Jaké máte další koníčky?
Ve svém volnu mám nejraději jízdu na klasickém kole, cestuji, rád chodím na živé koncerty a miluji čas strávený s přáteli.
VELOCIPED vynalezl v roce 1870 Angličan James Starley. Rozšíření vysokého kola do Čech netrvalo příliš dlouho a už v roce 1880 vznikl první český sportovní spolek, který sdružoval velocipedové nadšence z řad zapálených pánů. V Čechách musel mít každý aktivní velocipedista dokonce řidičský průkaz, který obsahoval jméno majitele vysokého kola, jeho fotografii a stručnou adresu spolu s povoláním vlastníka. Popularita vysokých kol trvala v českých zemích pouze necelých šestnáct let. Velocipedy vytěsnil jejich menší nástupce, takzvaný bezpečník, který se začal vyrábět ve velkých sériích, tím byl levnější a dostupnější. Vzduch také provoněl v následujících letech benzín a ulicemi se začala prohánět auta. Znovuobjevení kouzla jízdy na velocipedu trvalo zhruba jedno století. Až v osmdesátých letech minulého století začíná opět narůstat zájem o tato historická kola.
✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO ARCHIV PAOLA TOGNIHO
Facebook