Koníčky našich zaměstnanců

Parahokejista Zdeněk Hábl přivezl dva bronzy z mistrovství světa

8. 11. 2024

Administrativní pracovník Společnosti Perfect Distribution je od roku 2007 členem českého reprezentačního výběru, se kterým se zúčastnil čtyř paralympijských her, tří mistrovství Evropy, dvakrát mistrovství světa skupiny B a sedmkrát mistrovství světa skupiny A. Z posledních dvou mistrovství světa, které se konaly v Kanadě, přivezl dvě bronzové medaile.

Zdeněk Hábl se narodil v roce 1982 ve Zlíně. Po vystudování odborného učiliště v Kroměříži pracoval jako řidič a pomocný kuchař. V listopadu 2004 ve Zlíně při vykládání zboží přirazilo Zdeňka Hábla projíždějící auto, přičemž mladému muži museli amputovat nohu. I když je od té doby v invalidním důchodu, stále pracuje. Od roku 2021 je zaměstnán na částečný úvazek ve společnosti Perfect Distribution jako administrativní pracovník. Po propuštění z nemocnice se v březnu 2005 přidal k para hokejovému klubu ve Zlíně, kde začal trénovat a po čase i hrát zápasy. S týmem SHK Lapp Zlín získal několik titulů v české soutěži, plnil roli útočníka i obránce, působil jako kapitán. V listopadu 2006 dostal první pozvánku od české para hokejové reprezentace na turnaj ve Švédsku. Od té doby reprezentuje a z posledních dvou mistrovství světa, v kanadských městech Moose Jaw (2023) a Calgary (2024), česká para reprezentace získala první historické medaile – bronzové. Zdeněk Hábl je od roku 2016 ženatý. S manželkou mají dvě dcery – osmiletou Veroniku a sedmiletou Karolínu. Úspěšného sportovce jsme požádali o rozhovor.

K parahokeji jste se dostal dost netradičně, kvůli nehodě, kterou způsobil nepozorný řidič. To musel být pro vás šok, když jste zjistil následky nehody.

Po nehodě mne převezli do zlínské nemocnice. Když jsem se probral, měl jsem stále dvě nohy, takže vše bylo v pohodě. Byl jsem nadopovaný prášky a lékaři řešili můj zdravotní stav a prováděli různá vyšetření. Poté mne převezli do fakultní nemocnice v Ostravě. Bohužel situace byla špatná, proto se lékaři rozhodli nohu amputovat. Jakmile přestaly účinkovat prášky, vše mi začalo pomalu docházet. Samozřejmě mě napadaly různé myšlenky – co teď a co potom bude? Byly tam i nejčernější myšlenky. Ovšem pak mne převezli zpět do zlínské nemocnice a v té době zde dělali „civilku“ mí kamarádi. Oni i má rodina mne často navštěvovali, což mi dost pomohlo.

Kdo vám řekl, že byste mohl hrát para hokej (v té době sledge hokej)?

Týden potom, co jsem přišel o nohu, mi ve Zlíně řekl doktor Marek Bis, že bych mohl zkusit sledge hokej (doktor Bis jim dělal lékaře). Kývl jsem na to. Já jsem v té době byl hodně naštvaný, nepříjemný, sestřičky to se mnou asi neměly lehké. To víte, do té doby běháte, děláte vylomeniny, pak vám uříznou nohu. To je člověk trošku zahořklý. Nechtěl jsem ale sedět a nic nedělat. V listopadu mi o tom řekli a v březnu už jsem byl poprvé na ledě.

To Vám zřejmě dost pomohlo, než se utápět v žalu.

Víte, co mi nejvíc pomohlo? Jednou mě z nemocnice vytáhli do centra Klubíčko, kde byly děti mnohem víc postižené než já. Hrály tam bocciu (obdoba pétanque pro tělesně postižené). Když jsem je viděl, jak hrají, jakou mají radost, normálně jsem se rozbrečel. Odjel jsem pryč a říkal si: Ty debile, vždyť tobě nic není. Nemáš nohu, ale není to konec světa.

Sportoval jste před nehodou?

Na základní škole jsem hrál fotbal za místní vesnický klub. Později už jen rekreačně, aby byla žízeň na dvě pivka (smích).

Čtyři měsíce po nehodě jste poprvé usedl do speciálního sedátka a zkoušel se pohybovat po ledě. Jaké byly na ledě vůbec začátky? Co bylo nejtěžší?

Přece jen je to už 20 let, takže si moc nevzpomínám, co mi dělalo největší problém. Samozřejmě je to jiný pohyb než normální bruslení. Ale dost se mi zpočátku věnovali trenéři. Těžká je koordinace pohybu s hokejkami, těžký je i rozjezd nebo během jízdy přihrávat si puk z jedné na druhou hokejku.

Vaše cesta do reprezentace byla poměrně krátká. Na led jste si sedl na jaře 2005 a o 18 měsíců později jste byl součástí národního týmu. Jste talent?

Asi ne. Bylo mi třiadvacet let a o reprezentaci jsem vůbec nesnil, ani jsem nevěděl, že nějaká je. Tehdejší trenér Zlína David Vrbka mi dával od začátku na ledě dost prostoru a říkal, že nejde o výsledky, ale abychom si zahráli a z „hokeje“ měli radost. I to mne ovlivnilo, že jsem neskončil po pár zápasech. Navíc v té době se začala reprezentace omlazovat a kromě mne se do reprezentace dostali další mladíci – třeba Michal Gaier, Pavel Kubeš.

Na medaili z mistrovství světa elitní kategorie jste se ale načekal. Byl to váš cíl?

První start v reprezentaci jsem měl v roce 2006 a od té doby jsem si vždycky říkal, že bych placku chtěl mít. Řekl jsem, že pak můžu skončit. Jenomže jsem netušil, že se toho vůbec dožiju, natož že to bude takto brzo. Takže teď mám chuť hrát dál a třeba si tu metu zvýšit na stříbro. Spojené státy, Kanada jsou vždycky favoriti. Velké země, kde mají z čeho hráče vybírat. V Kanadě nám říkali, že mají základnu 20 tisíc registrovaných parahokejistů. My jich tu máme tak stovku.

V čem to je, že jsou tak dobří?

Je to určitě v hendikepech, ti kluci jsou mladší, dvacetiletí, takže fyzická stránka je jiná. Mají taky víc z čeho vybírat. Jsou to obrovské země, mají obrovskou základnu, takže když se sejdou na kempu, tak jich přijede třeba 100 a z nich se musí vybrat 15 lidí. Ta rivalita je tam mezi nimi určitě velká.

A jaké podmínky má česká reprezentace?

Myslím, že skvělé. Zázemí se pořád zlepšuje, dělají pro nás maximum a my jsme za ty podmínky k trénování rádi a díky tomu se teď povedly i ty medaile.

Před několika roky se mistrovství světa parahokejistů uskutečnilo v Česku. Zápasy českého týmu byly vyprodané, mistrovství mělo velkou publicitu. Jak na toto mistrovství vzpomínáte?

To je pro mne nezapomenutelná událost. Já osobně bych to přirovnal k narození dětí. Co udělali naši fanoušci jak z Moravskoslezského kraje, tak i ti, co přijeli ze všech koutů republiky, bylo neuvěřitelné. To jsme nikdy nezažili, vždyť na zápasy mistrovství světa v zámoří přijde 300 lidí. A v Ostravě bylo na nás plno a celou dobu fanoušci fandili. A takový náš tvrďák Míra Novotný se v rozhovoru z té atmosféry rozbrečel. Zážitek z Ostravy je stále silný a nikdy nevyprchá. Navíc toto mistrovství přilákalo do klubů hodně mladých talentovaných kluků, což je pro reprezentaci super. Někteří s námi již začali trénovat.

Zažil jste čtyři paralympiády. Sám jste se stal na paralympiádě ve Vancouveru prvním českým para hokejistou, který na této akci skóroval. Která olympiáda na vás nejvíce zapůsobila?

Samozřejmě všechny paralympiády byly úžasné. Ale Vancouver byl pro mne největší zážitek – byl první a já dal hned gól.

Trénujete i individuálně nebo jen v rámci společných tréninků? A jak často?

Podle toho, zda je sezóna. Ta je od září do dubna, května – podle toho, kdy je mistrovství světa. V sezóně trénujeme 3× týdně s reprezentací – a to podle bydliště buď v Ostravě, Pardubicích, nebo Karlových Varech. Jednou měsíčně se na tři dny všichni reprezentanti sejdou v Poděbradech a trénujeme dvoufázově. Samozřejmě se scházíme ještě před turnaji. Doma máme takové trenažéry, kde simulujeme zápasy. Kromě toho trénujeme individuálně, třeba různé cviky, posilování. K tomu rehabilitace.

Máte bronzové medaile z mistrovství světa. Máte další parahokejový sen?

Jaké jsou Vaše další cíle? Mým snem byla medaile z mistrovství světa, což se mi v posledních dvou letech povedlo. Ale cíle se vždy zvyšují. Když něčeho dosáhnete, chcete víc. Třeba stříbrnou, možná i zlatou medaili z mistrovství světa. Nemáme také placku z paralympiády – to je můj další sen.

Uvědomujete si vůbec, co se kolem vás děje? Hrajete za národní tým, získáváte medaile, posloucháte českou hymnu…

Neuvědomuji. Beru to jako sport, který mne baví. Neberu to tak, že jsem něčeho dosáhl. Mí známí ale tvrdí, že jim vůbec nedělám radost, protože jim často způsobíme infarktové stavy (smích).

Co Vám parahokej dal a co naopak vzal?

Vzal? Snad jen více času s rodinou, ale to se dá vykompenzovat jinak. A dal? Co vše sport může dát včetně disciplíny. Určitě mi dal druhou rodinu, protože ti kluci jsou super. Ne vždy je vše ideální, ale s některými jsem zhruba 20 let, takže se známe do detailu.

Oženil jste se před osmi roky a máte dvě dcerky. Jsou Vašimi největšími fanoušky? Jak Vás podporuje rodina při šampionátu?

Manželka i dcery jezdí fandit na ligové zápasy do Zlína. A pokud hrajeme s reprezentací někde blízko domova (bydlí na Zlínsku), tak také dorazí.

Získali jste z posledních dvou mistrovství světa dvě bronzové medaile. Jaké byly oslavy, kde všude jste slavili?

Naše oslavy s mistrovskými oslavami našich hokejistů v Praze po zlaté medaili se nedají vůbec srovnat. Naše letošní oslava byla střídmá. Po posledním zápase o bronz v Kanadě jsme druhý den letěli domů, takže po zápase jsme si dali v kabině pivo, dali vítězný pokřik. Přišla nás pozdravit a pogratulovat do kabiny trenérka ženské hokejové reprezentace Kanaďanka Carla MacLeodová. Večer jsme zajeli do místního baru, dali si večeři a několik drinků.

Máte práci, hrajete hokej, máte rodinu a dvě malé děti. Máte ještě čas na nějaké další koníčky?

Moc volného času už mi nezbývá. V létě se snažím dělat něco na zahrádce kolem baráku. A hlavně se snažím během letních měsíců vynahrazovat rodině čas strávený bez nich v sezóně. 

✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO  ARCHIV ZDEŇKA HÁBLA