Od rentgenu k westernu
2. 5. 2024
Po práci sedlá koně a brázdí krajinu s větrem ve vlasech.
Rozhovor s radiologickou asistentkou Bc. Veronikou Palisovou odhaluje svět plný kontrastů, od rentgenových snímků až po westernové ježdění a túry v Himaláji. Tato dobrodružná žena, která již deset let pracuje v Nemocnici AGEL Ostrava-Vítkovice, žije životem, který by mnohým mohl připadat jako scénář z filmu. Ve dne pomáhá zachraňovat životy a zdraví pacientů s pomocí nejmodernějších zobrazovacích technologií. Po práci sedlá koně a brázdí krajinu s větrem ve vlasech.
Myslela jsem, že Vás jako radiologickou asistentku budeme fotografovat u rentgenu nebo počítačového tomografu. Scházíme se ale na interním oddělení. V čem tedy přesně spočívá vaše práce?
Budeme-li se bavit obecně, pak radiologický asistent spolu s radiologem hraje klíčovou roli v diagnostickém týmu, kde se podílí na provádění radiologických vyšetření, jako jsou rentgen, počítačová tomografie (CT), magnetická rezonance (MR), mamograf (MMG), ultrazvuk (UZ) apod. Naše práce zahrnuje nejen technickou obsluhu radiologických přístrojů, ale také přípravu pacientů na vyšetření, zajištění jejich pohodlí a bezpečnosti či správné polohování těla a nastavení parametrů vyšetření pro získání kvalitních diagnostických snímků.
A nyní konkrétně při probíhajícím gastroskopickém vyšetření zajišťujete pro kolegy gastroenterology rentgenové vyšetření?
Ano, zde je naším úkolem obsluha speciálního skiaskopicko/skiagrafického kompletu, což je rentgenový přístroj určený přesně pro tato vyšetření, při nichž nejenže potřebujete udělat kvalitní snímky v různých projekcích při nulové manipulaci s pacientem, ale také lze díky pulsní skiaskopii sledovat pomocí rentgenu počínání lékaře v reálném čase.
Toto konkrétní vyšetření ale nemůže provádět každý radiologický asistent, je to tak?
Tento přístroj je u nás poměrně nový a po jeho instalaci jsme absolvovali speciální školení se specialistkou z Anglie, která se nám v několika dnech snažila předat veškeré své zkušenosti a rady pro jeho maximální využití. Provádíme na něm i speciální výkony, např. pro logopedii u pacientů po cévních mozkových příhodách. A nyní projevilo zájem i ARO, pro něž budeme zajišťovat výkony v rámci jejich ambulance léčby bolesti, takže spolupráce je multioborová. Z našeho pracoviště jej umí perfektně ovládat všichni sloužící laboranti, protože některá vyšetření se provádějí i akutně na službách, ať už odpoledne nebo o státních svátcích. Na našem oddělení se mi líbí, že se s kolegy střídáme na téměř všech modalitách a oddělení je tak flexibilnější, když někdo onemocní nebo potřebuje dovolenou. Mě osobně nejvíce baví práce na angiolince, kde máme šikovné lékaře a věnujeme se čím dál zajímavějším a složitějším výkonům, jako jsou implantace stentgraftů, akutní intervence při cévních mozkových příhodách, embolizace apod.
Jakým směrem byste se ráda profesně chtěla do budoucna orientovat?
Specializaci už mám naštěstí ukončenou a studovat navazující magisterské studium se prozatím nechystám, ale samozřejmě se chci účastnit radiologických kongresů i se vzdělávat samostatně. Radiologie je rychle se vyvíjející obor a určitě je dobré „být v obraze“. Profesně by mě velmi lákalo odjet alespoň na rok pracovat do zahraničí, do nějaké zajímavé destinace. Již šest let mám podanou přihlášku do nemocnice v Saúdské Arábii, která je mimo jiné výhradní nemocnicí starající se o královskou rodinu. Dostat se tam je ale těžké, protože radiologických míst je méně než např. pro sestřičky nebo fyzioterapeuty. A když už se tam lidé dostanou, zůstávají tam obvykle více let. V dohledné době by se tam ale mělo uvolnit jedno místo právě na angiosále, tak třeba to vyjde, nechám se sama překvapit.
Stejně jako jiné zdravotnické profese jsou i radiologičtí asistenti na trhu práce velmi žádaní. Čím si jejich nedostatek vy osobně vysvětlujete?
Nedostatek radiologických asistentů si vysvětluji čtyřmi důvody. První z nich je dle mě slovo „asistent“ v názvu oboru. Studenti tak mají pocit, že budou celou svou profesní kariéru jen někomu „k ruce“, a obor pro ně přestává být atraktivní. V praxi to tak samozřejmě nefunguje, atestovaní radiologičtí asistenti pracují naprosto samostatně. Všude jinde ve světě je tento obor ale veden jako radiologický technik či radiologický specialista, což už zní samozřejmě lépe.
Co je druhým důvodem? Přecházejí absolventi do jiných oborů?
Další příčinou je dle mého názoru nedostatečná představa studentů o tom, jak je tento obor technicky zajímavý a rozmanitý. Většina mladých lidí se ve svém životě setkala maximálně s rentgenovým vyšetřením a „mačkání čudlíků“ jim nepřijde zajímavé. To, že je možné vybírat ze tří hlavních specializací (zobrazovací technologie v radiodiagnostice, radioterapie a nukleární medicína) ví málokdo. Třetím důvodem je fakt, že vystudovat radiologického asistenta není jednoduché. Kromě ošetřovatelství se musíte prokousat opravdu náročnou fyzikou a zkoušku z anatomie jsme skládali společně s mediky a byly na nás kladeny totožné požadavky jako na ně. Posledním důvodem je donedávna chybějící navazující studium, tzn. že nejvyšší možnou metou ve studiu radiologického asistenta bylo ještě donedávna studium bakalářské. To se ale už změnilo a již několikátým rokem je možné tento obor studovat v navazujícím magisterském programu. Jelikož se jedná o opravdu specifický obor, myslím si, že absolventi do jiných oborů neodcházejí, spíše do zahraničí. A vyšetření samozřejmě přibývá, to je celostátní problém, že čekací doby na jednotlivé modality jsou někdy opravdu dlouhé.
Po práci relaxujete u koní, je to tak?
Ano, mým koníčkem je westernové ježdění. Tento sport vznikl praktickou potřebou obratnosti kovbojů na dobytkářských rančích v USA. Ti mezi sebou soutěžili, kdo je lepší, obratnější, rychlejší… Dnes je tento sport předváděn divákům po celém světě a k původním rodeovým disciplínám se přidalo mnoho dalších, které se v zásadě dělí do tří kategorií: disciplíny zaměřené na přiježděnost a ovladatelnost koně, rychlostní disciplíny a pracovně-dobytkářské disciplíny.
Jak jste se ke koním vůbec dostala?
Na koni jsem toužila jezdit už odmalička, ale moji rodiče mi to dlouho neumožnili. Až po návratu z vysoké školy z Brna zpět do Opavy v roce 2014 jsem vyhledala trenérku a začala jsem se učit od úplných základů a tehdy se můj sen začal stávat skutečností.
Nyní už jste také majitelkou vlastního koně.
Učila jsem se jezdit na koni asi půl roku a poté mi trenérka, která se později stala mou nejlepší kamarádkou, navrhla, abych si pořídila vlastního koně, abychom mohly trénovat společně. Do té doby jsem trénovala na jejím koni. Řekla jsem jí, že se zbláznila, a říkalo to i mé široké okolí. Měla jsem obavy, vůbec jsem nevěděla, co vše vlastnit koně obnáší, byla jsem pořád v podstatě začátečník, ale ta představa se mi zalíbila, tak jsme tajně začaly hledat vhodného koně a šla jsem do toho, navzdory všem. (smích)
Jak se kupuje kůň? Asi je to složitější než si pořídit psa.
Vybrala jsem tenkrát peníze ze stavebního spoření, které mi věnovala babička ke dvacátým narozeninám, a koupila jsem si koně, kterého mám dodnes. Babička doteď netuší, kolik jsem za něj zaplatila. (smích) Koně určení pro westernové ježdění jsou poměrně drazí, jelikož musí být registrovaní v Americe. Když se jedete podívat na koně, kterého si chcete koupit, určitě je dobré mít s sebou veterináře, který koně prohlédne a zhotoví rentgeny končetin a kopyt.
Jak by měl správný westernový kůň vypadat?
Westernový kůň by měl splňovat několik kritérií – mít správnou stavbu těla, klidnou a vyrovnanou povahu, kvalitní chody, být zdravý. Člověk si také musí předem ujasnit, čemu by se chtěl věnovat, zda si kupuje hobby koně na vyjížďky do lesa, nebo „atleta“ do vrcholového sportu. Také je dobré si předem stanovit limit, co se týče finančních prostředků. Ale samozřejmě není pravidlem, že kůň dovezený za vysokou částku přímo z USA bude pro toho konkrétního člověka vhodnější než dobře přiježděný kůň odchovaný v České republice. A samozřejmě, musí tam přeskočit jiskra.
Není péče o koně náročná?
Náročnost péče o koně závisí na tom, kde je ustájen. Pokud jej máte doma, péče je náročnější, ale na soukromém ranči máte o koně postaráno 24 hodin denně, aniž byste tam museli být každý den. Pokud odjedete na delší dobu do zahraničí, sice vás ustájení stojí více peněz, ale kůň mezitím s trenérem pokračuje v práci. Za Carry jste tedy dojížděla trénovat, jak často? V zimě bývá více volna, ale od raného jara se začíná intenzivně trénovat, v létě a na podzim se pak závodí. Dělali jsme to tak, že jsem si koně nejprve po zimě připravovala sama a poté jej odvezla na měsíc až dva na profesionální trénink do závodní stáje, kde pak trénink probíhal dvoufázově, ráno s trenérem a odpoledne se mnou pod trenérovým vedením cca 5× týdně. Důležité je, aby na koni jezdil i trenér, protože ten dokáže rychleji reagovat a opravit chyby.
Westernové ježdění není pouze o samotné jízdě na koni, že?
Westernových disciplín je mnoho. Za královnu všech je obecně považován reining. Při této disciplíně je pro správné provedení úlohy zapotřebí dokonalá souhra jezdce s koněm, který se musí nechat ochotně vést téměř neznatelnými pobídkami a splnit korektně předem danou sestavu pohybů. Další disciplínou je trail, kde kůň překonává různé překážky, se kterými se kovbojové setkávali při práci na ranči. Existují i disciplíny zaměřené na práci s dobytkem a rychlostní disciplíny, jako je např. barrel race, kde jezdec s koněm obíhá barely v určeném pořadí a snaží se o co nejlepší čas.
Jakých největších úspěchů jste dosáhla?
Mým největším úspěchem bylo, když jsme na otevřeném Mistrovství ČR v Kostelanech vyhrály s Carry první místo ve třech různých disciplínách.
Ráda na toto období vzpomínáte?
Byl to můj koníček číslo jedna a aktivita, které jsem se věnovala téměř každý den, ale samozřejmě aktivit mám více a později už mě mrzelo, že se mohu věnovat jen jedné z nich. Navíc se od té doby westernové ježdění v České republice dostalo na opravdu vysokou úroveň, jezdí k nám na soutěže rozhodčí ze zahraničí, ať už z Rakouska, Německa nebo i přímo z USA. A ti mají opravdu přísná kritéria. I proto je dnes praxe většinou taková, že na koni jezdí v tréninku i v závodě převážně trenér a ne jeho majitel, a navíc je třeba se opravdu specializovat na jednu disciplínu. A takové závodění by mě už netěšilo. Začaly jsme se proto s kamarádkou věnovat už převážně chovu.
Chov koní asi taky nebude zrovna jednoduchý proces.
Není, protože je třeba dávat pozor, aby koně nebyli příbuzní, a vše musí být schváleno v Americe. V Česku není mnoho vhodných hřebců, většina z nich už má nespočet hříbat, proto v budoucnu uvažuji o připuštění hřebcem z Ameriky pomocí zmraženého semene. Umělé oplodnění je u závodních koní běžné, aby se předešlo zraněním, ale nechat si dovézt semeno ze zahraničí už je zase o stupeň náročnější, obzvlášť co se týče papírování a také ceny. Po narození hříběte je nutné projít procesem genetického testování, to znamená, že genetický vzorek hříběte je odeslán do speciální laboratoře v Texasu, která vám potvrdí, že se opravdu jedná o potomka rodičů, které jste uvedli v rodném listu. Až poté vám v Americe vystaví průkaz koně, který poštou odesílají do ČR. U prvního hříběte nám tento proces trval jeden rok, vloni už to byla polovina.
Pojďme probrat vaší další vášeň, cestování. Kde jste trávila vaši poslední dovolenou v únoru?
Naši únorovou dovolenou jsem spolu s manželem a přáteli strávila na Kostarice a v Nikaragui. Tuto kombinaci jsme si vybrali záměrně, protože Kostarika je nejbohatší zemí střední Ameriky a sousední Nikaragua nejchudší, takže nám to dalo krásný kontrast. V Kostarice vše funguje, půjčíte si auto, všichni mluví anglicky, cesta vede tam, kam ukazuje mapa, všude je spousta turistů, mají zde nádherné národní parky plné zvířat a v podstatě nenarazíte na žádné problémy. Naproti tomu v Nikaragui nemluví anglicky téměř nikdo, nejsou tam žádní turisté, autobusy nemají jízdní řády, takže lidé přijdou na zastávku a čekají, až nějaký pojede, ale s jistotou vlastně neví, jestli to bude dneska. Do těchto zemí jsme se vydali zejména kvůli endemickým zvířatům, která nežijí nikde jinde, a sopkám, které patří k nejaktivnějším na světě. Na Kostarice je vstup na většinu z nich kvůli bezpečnosti úplně zapovězen, většinou se na ně můžete dívat během treků v národních parcích pouze z dálky. Naproti tomu v Nikaragui si s bezpečností hlavu moc nelámou a pustí vás až přímo na hranu samotného kráteru vulkánu.
Cestování vás drží už od malička?
Ano, cestování mě fascinovalo už od dětství. Rodiče mě často brali na výlety po Evropě, ale já jsem vždy toužila po něčem víc, po opravdovém dobrodružství. Třeba Himaláje byly mým snem už od střední školy. Bohužel, jako student jsem na takovou cestu neměla dostatek peněz.
I tento sen jste si nakonec splnila?
Objevila jsem tenkrát organizaci Brontosauři v Himalájích, která tam pro žáky i učitele místní školy realizovala vzdělávací projekty. Protože můj tehdejší přítel nebyl nadšený z myšlenky, že bych se tam vydala sama, nakonec z dobrovolnické cesty sešlo a do Himaláje jsme odjeli cestovat společně. Prožili jsme nezapomenutelný měsíc plný treků a objevování místní kultury a klášterů mezi nezvykle vlídnými místními lidmi. Když jsme se vraceli zpět do Čech, na letišti jsme potkali studenty, kteří dobrovolničili právě v té škole, kterou jsem si už dříve vyhlédla. Vyprávěli mi o svých zážitcích a mě to samozřejmě nadchlo.
Co byla vaše hlavní úloha při dobrovolnické práci?
Tato škola Spring Dales Public School ležící vysoko v horách vznikla, protože pro místní děti bylo příliš obtížné dostat se kvůli vzdálenosti do jiných škol. Vzdělání zde tehdy na začátku spolupráce bylo na velmi nízké úrovni, takže naší hlavní úlohou bylo motivovat děti ke studiu a ukázat jim i jejich vyučujícím, že se mohou učit i zábavně. Nejenže jsme při prázdninovém dobrovolnictví pomáhali ve škole, ale také jsme měli možnost cestovat a poznat jejich kulturu zblízka. Děti chtěly, ať chodíme spát k nim domů, takže jsme hodně času strávili přímo v rodinách, což nám umožnilo nahlédnout do jejich každodenního života. Dokonce jsme dostali možnost se osobně setkat s Dalajlámou, který pro dobrovolníky uspořádal setkání ve svém paláci v Choglamsaru.
Jak se vám daří skloubit cestování s vaší láskou k ježdění na koni?
Co se týče mého koně, tak ten je nejšťastnější, když jsem pryč, může se celý den v klidu pást na louce a nikdo ho neobtěžuje pro něj nesmyslnými úkoly. Ale jinak se to dá skloubit krásně. Předloni jsme například v Gruzii absolvovali přejezd hor na koních. Byl to nádherný zážitek, který bychom pěšky nikdy nezvládli. Pohybovali jsme se v naprosto opuštěné oblasti chevsurských hor na hranici s Čečenskem, kde jsme během týdne putování nepotkali téměř žádné lidi, zato ale spoustu medvědů. Museli jsme s sebou vozit kalašnikov kvůli bezpečnosti. Letos nás tamní průvodce pozval do Gruzie znovu, protože potřebuje pomoct přehnat stádo asi sta divokých koní z hor do údolí. Takže se zase máme na co těšit.
Zůstal vám vůbec ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?
Mým asi největším cestovatelským snem je odjet na Antarktidu. Samozřejmě se tam dá pohodlně dostat all inclusive ledoborcem za spoustu peněz, ale to by mě jako dobrodruha asi neuspokojilo.
✒ MGR. RADKA MILOŠEVSKÁ LUKÁŠ KABOŇ, ARCHIV V. PALISOVÉ
Facebook