Zdravotník se zajímavým koníčkem

Kamil Vašťák v roli basketbalového trenéra mládeže získal titul mistra Česka

15. 3. 2023

Učitel na AGEL Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Ostravě kromě výuky budoucích zdravotníků stíhá trénovat mládež, pořádat turnaje a dokonce sám dál studuje.

Po vystudování Sportovního gymnázia Dany a Emila Zátopkových v Ostravě vystudoval Mgr. Kamil Vašťák Ostravskou univerzitu, obor biologie a tělesná výchova. Od roku 2020 vyučuje na AGEL Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Ostravě. Koníčkem Kamila Vašťáka je basketbal, kterému se věnuje od dětství. Nejprve jako hráč, nyní jako trenér mládeže. Se svými mladými svěřenci se stal jako hlavní trenér dvakrát mistrem České republiky a dvakrát skončili druzí.

Proč jste se po studiu pedagogické fakulty rozhodl právě pro zdravotnickou školu AGEL v Ostravě?

V roce 2020 jsem zdárně ukončil studium na Ostravské univerzitě v oboru Učitelství biologie a tělesné výchovy pro vyšší stupeň základních škol a střední školy. Myslel jsem si, že v tomto oboru naleznu hodně nabídek, avšak našel jsem pouze tři. Nejvíce se mi zalíbila právě zdravotnická škola AGEL, jelikož to byla nová, mladá, začínající, perspektivní škola a jsem rád, že jsem získal zaměstnání právě zde.

Co na škole učíte?

Věnuji se především přírodovědným předmětům, kdy učím biologii a chemii na střední škole, na vyšší odborné potom biochemii a genetiku a od letošního roku vyučuji ještě hematologii, která je jedním z odvětví biologie. Samozřejmě učím také tělesnou výchovu, ale tu máme rozdělenou s mým druhým kolegou, který těchto hodin vede více.

Pojďme k vašemu koníčku. V kolika letech jste začal hrát basketbal a kdo vás k tomuto sportu přivedl?

Rád bych začal tím, že to byla vlastně úplná náhoda. Pamatuji si, že mě mí rodiče přihlásili do kroužku sportovních her na Dům dětí a mládeže na ulici Gurtěvova v Ostravě, kdy jsem byl v první třídě základní školy. Tam si mě vyhlídl pan trenér Mgr. Josef Trnka a vzal si mě k sobě do basketbalu. Tam jsem začal trénovat od svých šesti let s kluky, kterým v té době bylo už 10 až 11 roků.

Jak vzpomínáte na svou aktivní kariéru a co byste z ní vypíchl?

Na svou aktivní kariéru „sportovce“ vzpomínám velmi dobře. Vlastně díky této části mého života jsem se dostal tam, kde jsem teď. A co bych z ní vypíchl? Já si myslím, že těch zážitků je několik a nedá se to shrnout na pár vybraných, ale asi bych vypíchl to, že jsem poznal a potkal velkou spoustu lidí, podívali jsme se s týmem po celé Evropě a hlavně jsem získal kamarády na celý život.

Kdy jste a proč začal novou etapu svého basketbalového života – trénování?

Začal jsem kolem svých 18 let a to z důvodu zranění, které jsem prodělal. Byl jsem ten rok zrovna na operaci a vrátit se zpět k týmu již bylo hodně složité. Začal jsem tedy dělat asistenta trenéra extraligy U-19 a zároveň jsem začal trénovat svůj úplně první mládežnický tým.

Hrajete ještě závodně, nebo jen pro radost a všechny síly věnujete rozvoji mládežnického basketu?

Basketbal hraju již jen s kamarády pro radost, ale pořád se to jmenuje Severomoravská liga mužů, takže si můžu říct, že hraji ligu. Zbývající čas věnuji rozvoji mládežnického basketbalu.

Jakých největších úspěchů dosáhla vaše družstva?

S mým prvním týmem (kluci ročník 2004 a mladší) jsme společně s mým otcem získali několik úspěchů. Dvě sezóny po sobě jsme získali titul mistrů ČR, a to v kategorii U-12, U-13 a v další sezóně jsme se v kategorii U-14 umístili na druhém místě v rámci ČR a také jsme se dostali do Superfinále evropské ligy mládeže, kde jsme skončili na 8. místě. S druhým týmem jsme získali také stříbrné medaile na MČR U-12. Toto jsou asi největší úspěchy, kterých dosáhla moje mužstva.

Jak se daří hráčům, kteří prošli „vašima“ rukama? Jaké mají úspěchy?

Kluků, kteří prošli mýma rukama, je několik. Někteří z nich nahlédli do mládežnických reprezentačních výběrů a jeden z nich si zahrál i nejvyšší českou soutěž. Mí první svěřenci jsou aktuálně v maturitním ročníku a čeká je zkouška z dospělosti. Co se týká mých dalších svěřenců, tak ti jsou aktuálně v prvním ročníku středních škol, nebo v 9. třídě ZŠ, a věřím, že právě na tyto kluky ještě úspěchy čekají.

Situace ohledně pandemie značně zkomplikovala také sportování. Jak probíhala příprava hráčů během této nucené pauzy?

Pandemie určitě zkomplikovala nejen sportovní život všem příznivcům jakéhokoli sportu. V tuto chvíli jsme se museli spoléhat jen na hráče samotné a jejich rodiče. Kluci dostali individuální plány, které měli plnit. S kluky jsme si poté volali prostřednictvím platforem, abychom je viděli, někdy jsme si i zacvičili společně a dělali jsme také různé soutěže. Dost nám na začátku pandemie pomohla také Česká basketbalová federace, díky které kluci plnili různé úkoly a mohli hrát o hodnotné ceny, což pro ně bylo určitou motivací.

Jaká je současná situace českého mládežnického basketbalu? Máme šikovné hráče, kteří by následovali hvězdy typu Satoranský nebo Veselý?

Já si myslím, že tohle je hodně těžká otázka. Samozřejmě máme kluky v různých evropských soutěžích a také v NBA (Vít Krejčí), ale podle mě bude teď delší dobu trvat, než se zformuje nový národní tým Česka, který bude dosahovat výsledků jako tato generace (Veselý, Satoranský).

Co je podle vás největší problém v mládežnickém basketbale?

Těch problémů je za mě několik. Jedním z největších problémů, které sám vnímám, je rozmanitost dnešní doby. Děti a především jejich rodiče si mohou vybírat z desítek sportů, kde umístí své dítě. Já neříkám, že je to špatně, ale tady potom vzniká ten problém, že nemáme ty typy hráčů, které bychom v jednotlivých týmech chtěli mít. Takže za mě toto vnímám jako ten největší problém.

Co patří mezi vaše nejdůležitější činnosti při zápase? A co mimo zápas?

Aktuálně trénuji malé kluky, které basketbalem nejdříve musím nadchnout, jsou teprve na začátku své kariéry. Takže během utkání především sdělit jednoduše a rychle základní pokyny a následně samozřejmě kluky střídat. Mimo zápas jde především o komunikaci s rodiči, zavazování tkaniček klukům a sbírání zapomenutých věcí v šatně (smích). Když jsem trénoval starší kluky, tak tam už musíte znát nějakou taktiku, hrát herní systém, po zápase i před zápasy mluvit s hráči. Záleží, u jaké kategorie se zrovna nacházíte. 

Jak vycházíte s mladými hráči? Je výhodou, že jste sám hrál a můžete jim vše předvést přímo na hřišti?

S žádnými hráči, které jsem kdy trénoval, jsem neměl žádný problém, ba naopak. Řekl bych, že kluci ke mně vždy vzhlíželi a měli určitý přirozený respekt. Skutečnost, že jsem sám hrál, je velkým benefitem. Můžu klukům vše názorně ukázat a hlavně v nich vzbuzuji důvěru. Znám některé trenéry, kteří v mládežnických kategoriích nehráli basketbal, ale dělali jiné kolektivní sporty a jako trenéři získali se svými týmy několik úspěchů, ale je to spíš výjimka.

Jste klidný, nebo impulzivní trenér? Používáte na své svěřence raději cukr, nebo bič?

Řekl bych, že časy se hodně změnily. Byl jsem velice impulzivní trenér, který používal 80 procent biče a 20 procent cukru. Když jsem se teď dostal k mému nově vznikajícímu týmu, tak jsem hodně klidný, používám více cukru než biče, ale ať už se budu bavit o mých předešlých týmech nebo o tom aktuálním, tak jsem si vždy zakládal a budu zakládat na disciplíně.

Jak je těžké v dnešní době přesvědčit kluky k trénování a hraní?

Myslím si, že když jste se mne ptal na začátku na otázku pandemie, tak právě ta nám možná aktuálně pomáhá. Ten částečný strach a nejistota, jestli se něco nezavře, nebude lockdown, tlačí ty kluky do kolektivu, do tělocvičny, a s mým aktuálním týmem si tréninky nemohu vynachválit. Chtějí trénovat, a když se jedná o hru, tak by nejradši byli všichni najednou na hřišti, což samozřejmě nejde.

Jaké hráče máte nejraději?

Asi bych to rozdělil na dvě skupiny. V tréninku mám rád hráče, kteří opravdu makají a nevynechají ani vteřinu tréninku. Naopak v zápasech mám rád „vychytralejší“, tedy „vyčůrané“ hráče (smích). Co ale oba tyto typy spojuje, je sebevědomí. Kluci, kteří mají určité sebevědomí, jsou asi nejlepší pro trénování.

Co ambiciózní rodiče? Nemáte s nimi problémy?

Kdysi jsem se jako mladý nezkušený trenér s tímto problémem setkal. Musím říct, že v těchto chvílích mi nesmírně pomohl můj otec, který mě vlastně naučil jak a jakým způsobem s lidmi komunikovat a od určité chvíle jsem s tímto již problém neměl. Důležitá je totiž komunikace s rodiči a to nejen před sezónou, před zápasy, ale i obecně.

Jaký by podle vás měl být trenér mládeže?

Vytrvalý, empatický, komunikativní, odborný. Tyto 4 vlastnosti bych dal jako ty nejdůležitější a vysvětlím proč. Vytrvalý – proces učení trvá velmi dlouhou dobu a je potřeba stovek nezdařených pokusů, než se daná dovednost zvládne správně. Empatický – vy byste se měli dokázat vcítit do těch dětí, s jakou náladou přišly, jestli neodcházejí s jinou náladou a pokud je netrápí ještě něco dalšího, může to být škola, sourozenci, rodina a další věci. Komunikativní – zde si myslím, že to rozvádět asi úplně nemusím, pokud nám bude váznout komunikace na úrovni trenér-hráč, trenér-rodič, tak máme zaděláno na nějaký problém. Odborný – myšleno spíš jako odbornost samotná. Trenér by měl vědět co, proč a za jakým účelem to přesně dělá.

Vystudoval jste trenérské kurzy 3. a 2. kategorie. V současné době studujete profesionální licenci? Jak dlouho trvá studium a zvažuje později odchod k basketbalu?

Ano, je tomu tak, že aktuálně studuji profesionální licenci basketbalu. Studium trvá 2 roky a je to dálkové studium na Univerzitě Karlově v Praze, která spolupracuje i s naší federací. Jestli zvažuji odchod k basketbalu, vám asi aktuálně neřeknu. Ne, že bych vám to nechtěl prozradit, ale práce učitele mě zatím baví a naplňuje. Přece jen jsem před chvílí začal. Možná kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, tak nad tím budu uvažovat, ale jak jsem již řekl, aktuálně mě práce učitele baví a naplňuje.

Proč je ve světě – na rozdíl od Česka – basketbal tak populární?

Řekl bych, že každá země má své oblíbené sporty a některé mají i místo v jejich kultuře. V Česku je velká rozmanitost sportu a Češi fandí zrovna tam, kde se nejvíce daří a získávají se medaile.

Kromě trénování organizujete turnaje. Oč přesně jde a co máte na starosti?

Turnajů jsme s mým otcem a dalšími lidmi organizovali mnoho. A ano, je to v čase minulém. Organizovali jsme turnaj X-MAS Snakes Cup, který jsme si vypiplali úplně sami od píky, a dlouhou dobu to byl jeden z nejlepších turnajů v Česku. Následně jsme ještě organizovali i turnaj evropské ligy mládeže. Měl jsem na starosti různé věci, ale především část překladatelskou a komunikační, což obnášelo korespondenci a telefonáty s cizojazyčnými týmy a pak následné ubytování a pomoc s organizací samotnou.

Jaké máte další koníčky?

Když jsem ještě bydlel s rodiči, tak jsme s taťkou stavěli plastikové modely vojenské techniky, ale teď už jsem žádný model hodně dlouho nepostavil. Jinak jsem člověk velmi společenský, takže se snažím svůj čas trávit s přítelkyní a s kamarády. Když vyjde čas, tak si zajdeme i na nějaký výlet, nebo něco společně podnikneme. ✒ TOMÁŠ ŽELAZKO  ARCHIV KAMILA VAŠŤÁKA, MICHAELA ČÍŽKOVÁ