Zdravotník se zajímavým koníčkem

Docent Miroslav Kala měl svou první fotografickou výstavu a napsal knihy pro děti a chalupáře

6. 10. 2021

Lékař oddělení následné a paliativní péče Nemocnice AGEL Prostějov je také autorem nebo spoluautorem 90 publikací v odborných lékařských časopisech včetně zahraničních.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Sarah Krčová

Rodák z Nového Jičína doc. MUDr. Miroslav Kala, CSc., který od svých dvou let vyrůstal v Olomouci, vystudoval Lékařskou fakultu na Univerzitě Palackého v Olomouci. V letech 1983 až 2008 působil na Neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci, poté téměř deset let byl vedoucím lékařem Hospice na Svatém Kopečku. Od roku 2018 pracuje jako lékař oddělení následné a paliativní péče v Nemocnici AGEL Prostějov. Od roku 2010 také působí jako docent na Univerzitě Palackého v Olomouci, a to na Fakultě zdravotnických věd. Také téměř deset let přednášel na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně na Fakultě humanitních studií. Docent Kala je také autorem nebo spoluautorem asi 90 publikací v odborných lékařských časopisech, nevyjímaje časopisy zahraniční, a také 4 monografií z oboru neurochirurgie. V posledních letech k výše uvedeným časopiseckým publikacím přibyly asi tři desítky dalších, a to pro změnu se zaměřením na paliativní péči. Kromě odborných publikací napsal několik knih pro děti a chalupáře a také rád fotografuje. Je ženatý, otcem dvou dospělých dětí.

Pane docente, proč jste se rozhodl věnovat medicíně?
Povolání lékaře pro mě v době mých gymnaziálních studií představovalo něco úžasně charismatického. K lidem v bílých pláštích jsem vzhlížel s nesmírnou úctou a obdivem. Připadalo mi, že se na rozdíl od jiných smrtelníků mohou dotýkat tajemství lidského života i smrti.

Podstatnou část Vaší lékařské praxe se věnujete hospicové a paliativní péči, tedy pacientům trpícím nevyléčitelnými chorobami v pokročilém nebo terminálním stádiu. Proč jste se vydal tímto směrem, když jste původně pracoval jako chirurg a neurochirurg?
Proměna neurochirurga v paliatologa trvala řadu let. Neurochirurgií jsem byl coby mladý lékař posedlý, hltal jsem stovky a tisíce stránek ze zahraničních odborných časopisů a ve svém životě jsem vše, co s mou prací nesouviselo, považoval za mrhání časem a energií. Může to znít neuvěřitelně, ale já jsem se tehdy těšil i na noční a víkendové služby. Ani během víkendů a dovolených jsem se nevzdával psaní odborných článků a listování v posledních číslech amerických odborných časopisů. Nejhorší bylo, že jsem tento životní styl považoval za zcela normální. Tehdejší životní zkušenosti mi však daly docela tvrdým způsobem najevo, že to zcela v pořádku není, a tak jsem sundal nohu z pomyslného plynového pedálu. Začal jsem vnímat život z mnohem širšího úhlu. Stal jsem se také svědkem několik let trvající péče o imobilního a téměř nekomunikujícího seniora v domácím prostředí. Pro poskytování této péče se nesmírně obětovali pro mě velmi blízcí lidé. Sledoval jsem jejich fyzické a psychické vypětí a nepříliš kvalitní a nesystematickou podporu ze strany relevantních institucí. Tehdy jsem si řekl, že až mi přibydou léta, budu se této oblasti péče věnovat. Ale nakonec jsem se k změně v profesní kariéře rozhodl už po dosažení padesátky, tedy o dosti dříve, než jsem si původně představoval.

V současné době působíte na oddělení následné a paliativní péče v Nemocnici AGEL, které bylo jako jediné v Olomouckém kraji otevřeno v létě 2019. Kolik pacientů léčíte a co jim nabízíte?
Toto oddělení poskytuje péči na 24 lůžkách a je součástí Léčebny dlouhodobě nemocných Nemocnice AGEL Prostějov. Nedávno uplynuly dva roky od jeho otevření. Snažíme se učinit snesitelnějším závěrečné období života u pacientů postižených závažnými a nevyléčitelnými chorobami. Domnívám se, že zcela právem můžeme říci, že lidé na našem oddělení dožívají v klidu s naší maximální snahou potlačit utrpení způsobené bolestmi, dušností, psychickými a jinými problémy. V terminální fázi uplatňujeme metodu paliativní analgosedace, kterou pokládám za významný prvek v procesu humanizace naší medicíny.

Teď se dostaneme k Vašim koníčkům – focení a psaní knih. Začněme focením. Jaká je Vaše první vzpomínka na focení? Co jste vůbec poprvé vyfotil?
Fotografický aparát byl mým klukovským snem. Jako školák jsem se každý týden po cestě do centra Olomouce, kam jsem chodil do houslí, zcela pravidelně koukal do výkladní skříně příslušné prodejny, která se nacházela v Riegrově ulici. I dnes po zhruba 55 letech si vybavuji prodávané značky fotoaparátů – Exakta, Flexaret, Zenit, Corina, Pentacon Six TL, Yashica, Kiev, Smena a další. Přibližně se mi vybavují i ceny. Pro učitelské platy mých rodičů to však byla čísla příliš vysoká. Na druhém stupni devítiletky mi však otec domluvil zapůjčování docela solidního aparátu (Exakta na kinofilm) a tak jsem se stal na přechodnou dobu „školním fotografem“, který pořizoval fotodokumentaci některých školních akcí. Pak nastalo poměrně dlouhé období fotografické nečinnosti. Až ve středním věku jsem si ze zahraničních zájezdů a života rodiny pořizoval fotografie aparátem Olympus na barevný kinofilm.

Čím fotíte dnes?
K šedesátým narozeninám jsem si vymyslel jako dárek fotoaparát Olympus s výměnnými objektivy. V tomto období jsem se snažil poměrně výrazně změnit celkový životní styl s důrazem na dostatek volného času. A ten jsem věnoval z valné části právě fotografování. Nyní asi půldruhého roku používám Nikon Z6, který je pro amatéra již docela solidním přístrojem a na rozdíl od Olympusu, který se hodí spíše jako výbava na výlety, si Nikon lépe poradí s horšími světelnými podmínkami.

Jak často fotíte a jaká témata patří mezi Vaše oblíbená?
Velmi mě baví fotografovat v přírodě. Pobyt v přírodě s příslušnou technikou na zádech mi přináší krásné chvíle. Vydržím na jednom místě třeba i hodinu, dvě či tři a čekám „co přijde“. Je to hodně o trpělivosti. Velmi často si místo pěkných fotografií z lesa přináším pouze přisátá klíšťata. Anebo je přímo k zbláznění, když velký lišák projde asi 2 až 3 metry za vašimi zády, a poté, co odhalí váš úkryt, se dá na zběsilý útěk. Vy však už nestihnete změnit polohu aparátu, který spolu s objektivem váží asi 3 kilogramy. Ale zážitek zůstává (smích). Rád vyhledávám různé světelné efekty, které vytváří slunce, různé typy osvětlení, třeba také svíčky.

Vystudoval jste nějakou školu výtvarné fotografie, nebo máte nějaké kurzy?
Jsem samouk. Zúčastnil jsem se pouze jednoho workshopu. Pravidelně sleduji fotografie špičkových fotografů na internetu, kde občas sleduji i nějaké lekce. Přečetl jsem si i nějaké knihy z oboru. Důležité je zvládnout řemeslnou část fotografování, tu skutečně tvůrčí část si je třeba vymyslet nejlépe ve vlastní hlavě.

Kolik jste absolvoval výstav?
V letošním roce jsem měl svou první výstavu, a to na zámku v Konici. Výstava proběhla důsledně v režii covidové pandémie, takže byla uzavřena ihned po své instalaci, ale bylo možno ji shlédnout na videu, které pracovníci tamního kulturního centra naštěstí pořídili.

Máte nějaký fotografický sen? Fotografové tvrdí, že vrcholem je fotit papeže nebo nějaké slavné osobnosti.
Slavné osobnosti? To mi mnoho neříká. Já mám rád obyčejné lidi, kteří mě, ač žijí zcela nenápadně, udivují svým charakterem, svou moudrostí, svými znalostmi. Není jich takových mnoho, ale existují. Jako objekt pro fotografování mi však také nepřipadají nijak atraktivní, spíše se snažím pátrat po příčinách, které vedly k tomu, že jsou takoví, jací jsou, proč v tichosti zvládli těžkosti života, a přesto nezatrpkli. Já se spíše snažím zachytit okamžiky, které běžný pozorovatel neuvidí z toho důvodu, že se odehrávají natolik rychle, že je okem nepostřehnete a často také proto, že vyžadují hodiny čekání někde v úkrytu bez záruky, že fotografii vůbec uděláte. Snažím se zachytit i zvláštní osvětlení krajiny při východu či západu slunce, kdy občas vzniká zvláštní a zajímavé světlo, které může trvat třeba pár desítek vteřin a poté krajina zůstává sice stále pěkná, ale svým způsobem už ničím zvláštním zajímavá. Fotografii pojímám jako určitý způsob konzervace času. Z proudu času ukořistíte jeho malý okamžik a zakonzervujete ho do aparátu a posléze až na fotopapír. Tento okamžik je součástí vašeho života, a pokud ho neuložíte do konzervy, zmizí stejně nenávratně jako loňské ovoce z vaší zahrady, které jste nezavařili do sklenic. Fotografie jsou pro mne i určitou formou deníku. Zvláště u těch, které patří k těm lepším, si dost přesně pamatuji, za jakých podmínek a kde jsem to fotil a třeba taky kolik nezdařených pokusů finálnímu výsledku předcházelo.

Pojďme nyní k Vašemu psaní. Kromě velkého počtu odborných publikací jste napsal i několik knih, které byly vydány a lidé si je mohou koupit. Jednak jsou to knihy pro děti a také volně navazující trilogie o chalupaření. Můžete sdělit, co tam děti najdou?
Knihy pro děti jsem psal v době, kdy byl syn malý. Knihy měl a má rád od dob, kdy ještě sám neuměl číst. Většina pohádek vznikala během dovolených a to zvláště ve chvílích turistických výletů ve Vysokých Tatrách i v moravské přírodě. Pokud jsem malému synovi vyprávěl pohádky, šlapal do kopců bez odmlouvání. V okamžiku, kdy jsem ztichl, se zastavil a stěžoval si, že ho bolí nohy. Vymýšlet další pohádku bylo pro mě méně náročné, než ho nést na zádech, což jsem si sice také užil, ale díky mé fantazii jen zřídka.

Tři Vaše knihy jste napsal o chalupářích. Popisujete své vlastní zkušenosti? Co se v nich čtenáři dozví?
Chalupu jsme sehnali v roce, kdy našemu synovi bylo jedenáct let. Jedním z motivujících podnětů pro nás bylo, že si spolu s námi, rodiči, přečetl knihu Františka Nepila s názvem „Jak se dělá chalupa“. On si ten náš kluk tu chalupu pak hrozně moc přál a my jsme nebyli proti. A tak jsme si na hypotéku pořídili celé generace červotočů a já se dal do boje s nimi, ale i s písmeny a slovy, kterými jsem to vše chtěl zachytit. Postupem času jsem napsal o chalupaření knihy tři. Všechny ilustroval skvělý a neopakovatelný Miroslav Barták, což pro mě znamenalo nejvyšší poctu. Chalupářská trilogie je snahou o oslavu ustavičného lopocení městského člověka, který se snaží z hliněné chalupy staré snad dvě století vybudovat domeček, ve kterém se ve dvě hodiny v noci nerozklepete zimou a kde vás při zavřených oknech a dveřích neolizuje průvan svými ledovými jazyky.

Plánujete nějakou další knihu?
Zařekl jsem se, že už nic psát nebudu. Hodiny strávené u klávesnice a monitoru jsem rád vyměnil za hodiny pobytu v přírodě spolu s fotoaparátem. Občas se takto do přírody vydá se mnou i moje manželka, která nejen, že má se mnou neuvěřitelnou trpělivost, ale má téměř indiánský pozorovací talent a dokáže se pohybovat velmi tiše. Dokázala ve větvích najít vzácného čápa černého, kterého bych já zcela jistě přehlédl a vyplašil. A také třeba sotva patrné hnízdo datla. Bez ní by řada pěkných fotografií nevznikla.

Nenapadlo Vás někdy živit se focením nebo psaním knih?
Živit se psaním knih? Kdo toto v našem státě dokáže? Většina autorů a to i těch skutečně dobrých si na živobytí vydělává něčím zcela jiným a dokonce do svého literárního koníčku část s Jedna z vystavovaných fotek na zámku v Konicích vého výdělku investují.Fotografováním se lze živit také pouze v případě, že svou činnost pojmete do značné míry komerčně – fotografování svateb, pořádání placených výukových akcí. V této nesnadné době ovlivněné pandemií ztrácejí své zakázky i zavedení živnostníci. Kromě toho mám při fotografování mnohem raději určitou volnost a svobodu bez komerčních starostí. Takové fotografování mi pak přináší radost. A rád bych zůstal věrný své profesi lékaře v oblasti paliativní péče. Je to práce v oboru častokrát podceňovaném, ale já v ní vidím velký smysl.

Pracujete, učíte na univerzitě, přednášíte, fotíte. Máte ještě nějaký čas na něco jiného?
V posledních letech již nevykonávám lékařské noční služby ani služby víkendové. To mi přineslo úžasnou úlevu od neustálého časového tlaku. Kromě fotografování a práce na chalupě jsem se po padesátém roku věku pustil do hry na trubku. Občas ji i opráším. A když se přiblíží zima, přinese manželka z knihovny pořádnou hromadu čtiva. A já si pak říkám: Ještě přečtu poslední tři knihy a pak už konečně zase bude jaro, na které se tolik těším. S velkým zájmem také sleduji životní snažení mých dospělých dětí. Dcera je praktickou lékařkou a také matkou tří školáků. Častokrát obdivuji její vitalitu a energii při zvládání starostí dnů všedních i nevšedních. Syn vystudoval obecnou a matematickou fyziku a s nadšením se zabývá kvantovou optikou. Také však doufám, že mi vydrží zdraví a že se i v důchodovém věku, který na mě číhá již v příštím roce, budu moci věnovat nejen svým zálibám, ale také pokračovat v lékařské profesi. Myslím si, že workholismu se mi již dávno podařilo zbavit, ale potřeba být každodenně něčím přínosný a užitečný mi stále zůstala. Nechci být patetický, ale rád bych i nadále ty těžce nemocné pacienty ochraňoval před utrpením všeho druhu a myslím si, že u drtivé většiny z nich se mi mé zkušenosti v tomto osvědčují. Je moc dobře, že v prostějovské nemocnici oddělení pro paliativní péči vzniklo. A také musím ocenit práci sester a ošetřovatelek. Jejich práce je nesnadná a způsob, jakým ji většina z nich zvládá, si zasluhuje pozornost a úctu.