Zdravotník se zajímavým koníčkem

Lékař Pavel Bača přes 30 let zpívá ve sboru Žerotín

5. 8. 2021

Praktický lékař POLIKLINIKY AGEL Olomouc měl k hudbě vztah od dětství – hrál v Základní umělecké škole na klavír a krátce také na housle.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv. MUDr. Pavla Bači

MUDr. Pavel Bača po gymnáziu vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po roční prezenční službě v roce 1973 nastoupil do Nemocnice Šternberk. O pět let později začal pracovat na Železničním zdravotnictví, kde vydržel 17 let. Poté 9 let působil v privátní sféře jako praktický lékař. Od roku 2013 opět působí jako praktický lékař POLIKLINIKY AGEL Olomouc (dříve Železniční poliklinika).

Pane doktore, jak jste se dostal k medicíně?
Na gymnáziu jsme byli tři přátelé, z nichž dva měli zájem o medicínu. Já jsem rozhodnut nebyl. Moji rodiče tajně doufali, že se přihlásím na Pedagogickou fakultu, oba byli totiž učiteli na základní škole. Mé rozhodnutí respektovali a nepřemlouvali mne. Když mě a kamarády přijali ke studiu, po celou dobu mě všestranně podporovali.

Zdědil jste po někom vlohy pro medicínu?
Lékařem v rodině jsem pouze já, v širší rodině jsou zdravotní sestry nebo lékárnice.

Dlouhé roky pracujete jako praktický lékař nynější POLIKLINIKY AGEL v Olomouci. Co vše máte na starosti? 
Vykonávám běžné povinnosti praktického lékaře, tj. léčebnou a preventivní péči, závodní lékařskou péči pro určené podniky a dle potřeby návštěvy nemocných doma. Vzhledem ke svému věku jsou i moji pacienti často starší, což přináší problémy a řešení nejen zdravotních, ale i sociálních otázek. Navíc mám z historických důvodů pacienty nejen z Olomoucka, ale prakticky celého Olomouckého kraje. Snažím se držet linii rodinného lékaře.

Pojďme k Vašemu koníčku – zpěvu. Kdo Vás přivedl k hudbě?
K hudbě jsem měl vztah od dětství. Hrál jsem v Základní umělecké škole na klavír a krátce také na housle.

Kdy jste začal zpívat? Zpíval jste v dětství, nebo později?
Počátky zpívání byly na základní škole. S mým mladším bratrem jsme zpívali úpravy Hukvaldských písní od Leoše Janáčka. Docela se nám to povedlo a byli jsme vybráni do dalšího soutěžního kola v Olomouci. V dětství jsem sváděl občasný boj s trémou, proto jsme do Olomouce již nešli. Ve vzpomínkách se také vracím k vystoupení v obecním rozhlase nebo při vítání občánků. Společně se spolužačkou jsme zpívali dvojhlasně. Obtížnější druhý hlas jsem dobře “nezakotvil” a vyšlo z toho jiné pojetí, než bylo původně napsáno. Jinak mi ale zpívání vždy přinášelo radost.

Přes 30 let zpíváte ve sboru Žerotín. Jak jste se do sboru dostal?
V pěveckém sboru Žerotín v Olomouci jsem začal zpívat ve svých 40 letech. Byla to svým způsobem náhoda. Manželka známého olomouckého sbormistra Jiřího Klimeše pracovala na Železniční poliklinice a v té době došlo ke generační výměně ve sboru. Můj kolega v práci byl osloven a získán pro sborový zpěv. Přemluvil mě, abychom začali spolu. Ovšem začátky nebyly lehké. Přestože jsem měl k hudbě vztah od dětství, o technice zpěvu jsem téměř nic nevěděl. Začal jsem chodit na pravidelné zkoušky po večerech dvakrát týdně, přibývalo veřejných vystoupení. Líbila se mi přátelská atmosféra ve sboru, takže jsem brzy překonal ostych.

Do jakého hlasu Vás zařadili?
Zařadili mne do tenoru, protože jich bývá většinou nedostatek. Naučil jsem se zvládnout i vyšší polohy, díky technice falzetu (technika zpěvu, která pěvci umožňuje zpívat nad rámec svého běžného rozsahu).

Můžete představit Váš soubor?
Pěvecký sbor Žerotín vznikl v roce 1880 v Olomouci a záhy po svém vzniku se stal jedním z nejdůležitějších organizátorů národního kulturního života na území Moravy. Pořádal koncerty, operní představení a spolupracoval s předními českými umělci jako například hudebním skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem nebo operní pěvkyni Emou Destinnovou. Nejvýznamnější však byla spolupráce s hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem, který několikrát osobně Žerotín řídil, svěřil mu první české provedení některých svých kantát a dedikoval mu kantátu Svatá Ludmila. Zásluhou činnosti Žerotína vznikla v Olomouci také hudební škola a symfonický orchestr – dnešní Moravská filharmonie.

Kolik má soubor členů?
Zpočátku měl více než 200 členů. Dnešní Žerotín již není tak obrovským pěveckým tělesem a má celkem 35 žen i mužů. Je tvořen jádrem zpěváků, kteří prošli pěveckou průpravou v Campanelle, což byly sbory od nejmenších po dospělé zpěváky. Vychovali je legendární otec a syn Klimešové. Dotvářejí jej studenti Univerzity Palackého v Olomouci.

Jaký má soubor repertoár?
Mimo drobnější věci jsme zpívali i díla s orchestrem, chrámové písně, muzikály – zkrátka různé žánry. Vystupovali jsme i jako výpomoc sboru Moravského divadla.

Kde všude zpíváte? Jezdili jste se sborem i na zahraniční zájezdy?
Koncertovali jsme doma i v zahraničí, například na festivalech jako Dvořákova Olomouc, Podzimní festival duchovní hudby, Svátky písní, Varhanní festival, Smetanova Litomyšl, Janáčkův Máj, Hukvaldy, Janáček a Luhačovice, Klášterní hudební slavnosti Šumperka, festival Martinů Fest Polička, Mezinárodní hudební festival Petera Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou. Dále jsme vystupovali při otevření Kongresového centra ve Zlíně, při zápisu Sloupu nejsvětější Trojice na seznam památek UNESCO. Měl jsem možnost setkat se s významnými osobnostmi naší kultury, například Václavem Hudečkem, Jiřím Pavlicou, světoznámým dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Jaký máte největší zážitek z koncertů?
Obrovským zážitkem jsou nastudování oratorních děl se symfonickým orchestrem, umocněná chrámovou akustikou.

Jsou místa, kde vyloženě neradi zpíváte? Třeba venku?
Každý prostor má své kouzlo. Důležité je, s kým zpíváme a jaký je kontakt s posluchači.

Žijeme nyní ve zvláštní době. Co dělal sbor během pandemie?
Přerušili jsme zcela činnost, ale věřím, že brzy bude kulturní život obnoven. Naše společnost nesmí zpohodlnět a komerčně zhrubnout.

Pokud se situace vrátí do normálu, co Váš sbor čeká na podzim letošního roku? 
V září část zpěváků sboru bude participovat na uvedení Sv. Ludmily od Antonína Dvořáka, kde se připojí k Českému filharmonickému sboru Brno. V listopadu bude sbor zpívat ve Zlíně Mozartovo Requiem, v prosinci dále Schreierovu Missu pastoralis v Olomouci. Na příští rok se pak chystají Markovy Pašije od Keisera, Pavlicovy Svatojánské vigilie a Pocta Janu Skácelovi v rámci Smetanovy Litomyšle, a to ve spolupráci s Hradišťanem.

Co Vám dává hudba?
Zpěv se stal pevnou součástí mého života.

Jak se staráte o hlasivky?
Hlasivky jsou velmi citlivé na přepínání, zvláště při zánětech dýchacích cest nebo alergických projevech. Jinak ale pravidelný trénink potřebuji k dobré kvalitě hlasu. Velmi důležité je důkladné rozezpívání.

Máte před vystoupením trému?
Naučil jsem se s trémou bojovat, při sborovém zpěvu se každý snaží podat co nejlepší výkon, zdravě se vyhecovat, cítit sounáležitost s kolektivem.

Uvažoval jste někdy o sólové pěvecké dráze? Nelitujete, že jste si vybral medicínu a ne konzervatoř?
Nejsem typ sólového zpěváka, zpěv je mým koníčkem, způsobem relaxace, jako doplněk mnohdy náročného lékařského povolání. Věřím tomu, že jde o formu boje proti neduhům přibývajících let. Medicínu jsem si zvolil a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval.

Máte dvě děti – jsou hudebně či pěvecky nadané?
Měl jsem radost, že obě naše děti od malička rády zpívaly. Dcera si pak našla krásného koníčka. Ani jsme netušili, že v ní uzrává plán na hudební kompozici. Mimo vystupování s kapelou Chermon sama začala skládat duchovní hudbu. Tak vznikly velikonoční Pašije, Vánoční oratorium, spojením rockové kapely, komorního symfonického orchestru, sólistů a sboru. A poslední, náročnější scénické provedení zhudebněného Labyrintu světa a ráje srdce od J. A. Komenského.

Práce, hudba – co další koníčky? Máte ještě na něco čas?
Doma vědí, že pravidelné zkoušky sborového zpěvu dvakrát týdně mají u mne prioritu. Jinak mám rád přírodu, turistiku, vyžívám se na zahrádce. Vůbec mám raději život na venkově, v sepětí s přírodou a domácími zvířaty. Rád se také vídám se svými vnoučaty.