Hory neodmyslitelně patří k životu primáře Štěpána Malce
3. 7. 2021
Primář dětského oddělení nemocnice AGEL Šternberk lozí po skalách většinou dvakrát ročně – v létě obvykle v Alpách, v zimě v Tatrách.
Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Štěpána Malce
MUDr. Štěpán Malec po absolvování gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 2009 nastoupil na dětské oddělení nemocnice v Šumperku. Od roku 2017 působí na dětském oddělení Nemocnice AGEL Šternberk, nejprve jako zástupce primáře a od roku 2020 jako primář. Doktor Malec je ženatý a má 2 děti.
Pane primáři, nejdříve k Vaší práci. Proč jste se rozhodl stát lékařem?
Lékařem jsem chtěl být již od malička. Už si ani nevzpomínám co mě k tomu vedlo. Rodiče lékaři nejsou. Odhodlání dělat medicínu mi zůstalo i na gymnáziu, a tak jsem začal studovat Lékařskou fakultu v Olomouci.
Proč jste si na medicíně zvolil pediatrii?
Práce s dětmi je velmi odlišná od práce s dospělými. Ten kdo si to někdy zkusil Vám to jistě potvrdí. Většinu času je to práce veselá a příjemná.
Čím se může pochlubit dětské oddělení šternberké nemocnice?
Nemocnice má vyhlášenou porodnici, na kterou pak navazuje i dětské oddělení a nyní i nově zřízená ambulance praktického lékaře pro děti a dorost. Můžeme tak poskytovat péči dětem od narození do jejich plnoletosti. Snažíme se o individuální přístup včetně možnosti ubytování rodičů s dětmi na samostatném pokoji.
Nyní k Vašemu koníčku – hory neodmyslitelně patří k Vašemu životu. Máte rád horolezectví a chodíte po horách. Kdo Vám dal počáteční impulz v lásce k horám?
Na čundry jsme chodili už během studia na gymnáziu a vysoké škole. Většinou se jednalo o přechody hor a spaní nadivoko v místech, kde se to vlastně nesmí. Jelikož jsem chtěl čas trávit s kamarády, kteří lezli, tak mi pak nezbylo než začít taky (smích).
Pojďme nejprve k horolezectví. Jaké byly Vaše začátky a v kolika letech?
Až na vysoké škole.
Kolik vrcholů jste zdolal jako první a kolik dosud? A jak často?
Máme teď dobrou partu 4 kamarádů, s kterými plánujeme naše výlety. Tak nějak jsme si sedli a posledních zhruba 5 let už jezdíme vlastně jen spolu. Vzhledem k tomu, že máme rodiny a práci, obvykle jezdíme na dva ,zájezdy” v roce. V létě obvykle Alpy – například Matterhorn, Wildspitze, Ortler a podobně. V zimě pak nejčastěji Tatry.
Lezete také na umělé stěně, nebo pouze ve skalnatém terénu? Preferujete Česko nebo zahraničí?
Umělá stěna je pouze trénink. Primární je lezení venku. Je ale taky třeba rozlišovat lezení a horolezení. Jsou to dva „různé” sporty. Lezení na skalách je to, co lidi znají například od Adama Ondry. Horolezectví zase pak to, co provozuje například Mára Holeček. S kamarády provozujem tak trochu od obojeho. Samozřejmě na výrazně nižší úrovni než zmínění borci. Co se týče lezení, tak s kamarády chodíme lézt po místních sportovních skalkách – Rabštejn, Sokolka, Dobřečov. Pěkné jsou vícedélky na Hohewandu pod Vídní. Na pískovce typu Adršpach si moc netroufám. Stran lezení v horách obvykle volíme klasické výstupy – Liongratem na Materhorn, Normálkou na Lomničák, na Wildspitze a podobně.
Kromě horolezectví absolvujete dlouhé hřebenové túry. Kde všude jste byl?
Co se týče chození po horách, mám slezeno například Matterhorn, Ortler, Wildspitze, Hochvernagtspitze, Lomnický štít, Kežmarák a několik dalších normálně nepřístupných kopců v Tatrách. Žádné extrémy.
Podle čeho si vybíráte destinace, kam jezdíte?
To je různé. Matterhorn byl kamarádův sen, tak jsme jeli s ním. Je to ale populární výstup a na chatě Carrel bylo pěkně narváno. Ostatně od tohoto roku už je tam zavedena myslím kvůli množství lidí povinná rezervace. Loni jsme měli v plánu Zinalrothorn, ale ten kvůli covid-19 nevyšel. Jinak spíše záleží jak se nám kopec líbí.
Jak dlouho připravujete expedici?
Dovolená se plánuje dlouho dopředu kvůli práci, taky musíme často chaty dopředu zarezervovat – v Tatrách klidně i půl roku dopředu. No a pak už jen doufáte, že vyjde počasí.
Je pro vás zdolávání hor adrenalin, nebo „jen“ sportovní výkon?
Je to relax. Už jsme s kamarády zažili i povedené chvilky. Při cestě v zimě na Zbojandu nám volali z chaty a ptali se jestli dorazíme. To jsme ještě byli na cestě v autě. Na naši odpověď, že jasně, zaznělo jen: no, jak myslíte. Po cestě na chatu ve vánici a nulové viditelnosti jen podle GPS jsme pochopili, proč se tak blbě ptali. GPS nás jednou i zachránila když jsme po cestě v masivu Monte rosy na ledovci chytli bílou bouři a kolem šlehaly blesky. Dojít na chatu po ledové pláni bez navigace by nebylo reálné. Jindy jsme zase pod Wildspitze v Rakousku vytahovali trojici Čechů z neprůstupného terénu. Když jsme zjistli, že se navzájem vlastně ani neznají a jeden se ani neumí navázat na lano – no, pěkní kamarádi do hor.
Byl jste někdy v horách na pokraji sil?
Asi zatím ne. Myslím, že máme soudnost a nechceme zbytečně riskovat. Jednou jsme se otáčeli pod vrcholem Piz berniny z důvodu vyčerpání jednoho člena týmu. Na vrchol pak nešel nikdo z nás a sestoupili jsme všichni. Jindy jsme zase pod vrcholem vyhodnotili aktuální podmínky jako objektivně nebezpečné a také se otáčeli. I když to zamrzí, že si takový kopec pak „neodškrtnete“, tak týmová práce, kdy se jede heslem buď všichni nebo nikdo, má své kvality. Takto pak poznáte, že na hory chodíte se správnými lidmi.
Co obnáší tento Váš koníček finančně a časově?
Výbava se dnes dá pořídit celkem za nevelké peníze. Spíše jde o to mít zkušenosti a nebát se případně jít na vrchol s někým, kdo to zná. To znamená dobří kamarádi, na které je za každých podmínek spoleh. Žádní hujeři co jedou na kopec stylem: teď máme volný víkend, počasí sice nic moc, ale to musíme vylézt – to vždy zavání problémem. Existují i cestovky co najímají horské vůdce, kteří vás na vrchol dostanou.
Vyžadují Vaše výstupy nějakou speciální přípravu – fyzickou nebo v životosprávě? Jak se udržujete v kondici?
Někde jsem četl, že abyste mohli s klidem na lehčí čtyřtisícovku, měl byste uběhnout 10 km pod 1 hodinu – a to s přehledem. Možná na tom něco bude. Představa, že jen tak dojdete pod třeba Grossglockner a půjdete nahoru bez jakékoliv přípravy, mi přijde jako nezodpovědnost. Nadruhou stranu asi není třeba běhat pravidelně maratony, než se na kopec vydáte.
Co na Váš koníček říká rodina, respektují ho a podporují Vás?
No – jak to říct. Při minulém odjezdu říkala žena dětem: „Tak se rozlučte s tatínkem, už ho asi neuvidíte”. To asi hovoří za vše.
Facebook