Zdravotník se zajímavým koníčkem

Kardiolog Vojtěch Novotný zdolal jeden maratón a 12 půlmaratónů

20. 4. 2021

Lékař Kardiologického centra AGEL v Pardubicích na jednom z půlmaratónu zachránil vyčerpaného soupeře, který mu zkolaboval před očima.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv MUDr. Vojtěcha Novotného

MUDr. Vojtěch Novotný po vystudování gymnázia Jana Nerudy v Praze vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Během vysokoškolských studií absolvoval dvě stáže ve Francii. Po ukončení lékařské fakulty začal pracovat na kardiologii Pardubické nemocnice a od roku 2012 působí jako invazivní kardiolog v Kardiologickém centru AGEL v Pardubicích. Je členem České kardiologické společnosti, Evropské kardiologické společnosti a jako první český lékař se stal členem EuroCTO klubu, který po celém světě sdružuje specialisty na zprůchodňování dlouhodobě uzavřených srdečních tepen. Doktor Novotný je od dětství velkým sportovcem – závodně hrál lední hokej a florbal. V současnosti se věnuje zejména běhu.

Pane doktore, jak jste se dostal k medicíně?
Na prvním místě musím zmínit svoji maminku, která byla lékařkou a své umění a empatii předávala nejen svým pacientům v ordinaci, ale byla i rádkyní a léčitelkou pro rodinu a okolí. Rozhodování o svém budoucím povolání bych popsal asi nejspíš jako pocit, že to tak má být.

Proč jste se rozhodl pro kardiologii a co Vás na kardiologii baví nejvíc?
Za studií mě spíše přitahovala interna, k chirurgickým oborům jsem měl respekt, ale nikdy mě nelákaly. S kardiologií jsem se poprvé setkal na stáži ve Štrasburku, chodil jsem i na kardiologický kroužek na 2. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice. A když jsem po fakultě hledal první angažmá a na kardiologii Pardubické nemocnice mi pan primář Petr Vojtíšek nabídl místo slovy Winstona Churchilla, že mě čekají krev, pot a slzy, bylo rozhodnuto. K invazivní kardiologii jsem se dostal až po atestaci, ale od prvních zkušeností na katetrizačním sále jsem cítil, že to je ono. Kombinace precizní práce rukama, rychlého rozhodování a okamžitě viditelných výsledků samozřejmě přináší spoustu stresových a mnohdy dramatických situací, ale ruku v ruce s tím jde i pocit smysluplnosti a uspokojení z práce.

Česká kardiologie má i ve světovém měřítku dobrý zvuk a několik světových prvenství. Jak to, že jich je zrovna v kardiologii tolik?
Lidé. Skvělí lékaři a vědci. Purkyně, Thomayer, nedávno zesnulý profesor Jiří Widimský starší a mnozí další, kteří přinesli nápady a ukázali světu, že fungují a pomáhají. A samozřejmě spousta jejich bezejmenných kolegyň a kolegů, bez kterých by to ale nešlo. Je to tak ve všech oborech, v kardiologii je to možná trochu více vidět, protože jde doslova o život. Česká kardiologie má být na co hrdá, ale je to i závazek do budoucna.

Můžete nám říct, kam se ještě může kardiologie v dalších letech posunout? Jaké jsou ještě možnosti?
Hranice možného se stále posunují a určitě tomu tak bude i nadále, ale nese to s sebou i řadu nových problémů k řešení. Na jedné straně se zlepšuje diagnostika a máme k dispozici stále dokonalejší prostředky ke zvládnutí život ohrožujících a dříve neřešitelných stavů. Na druhé straně rychle přibývá pacientů, kteří se díky léčbě akutních stavů dožijí vysokého věku. A konkrétně v kardiologii to znamená zajistit péči pro více a více pacientů se srdečním selháním – tedy dlouhodobým důsledkem překonaných infarktů, srdečních arytmií a jiných srdečních chorob. 

V Kardiologickém centru AGEL Pardubice zprůchodňuje dlouhodobě uzavřené srdeční tepny. Výkony se sem přijíždějí učit lékaři ze světa. Kolik pracovišť v republice tyto výkony dělá?
Zprůchodňování dlouhodobě uzavřených srdečních tepen je takovou poddisciplínou v rámci intervenční kardiologie. Jde o nálezy technicky velmi obtížně řešitelné. A je to zrovna příklad situace, kdy rozvoj vybavení a technik v posledních asi 10 letech umožnil pomoci pacientům, kterým jsme dříve tvrdili, že to nejde. V Pardubicích jsme vytvořili první ucelený program v Česku věnovaný této léčbě a jsem velmi rád, že další pracoviště se přidala. V současné době se těmto výkonům věnují kolegové asi na 7 nebo 8 pracovištích.

Od kterého roku tyto výkony děláte a v čem jsou unikátní?
Problematice CTO (anglická zkratka pro dlouhodobě uzavřené srdeční tepny) se věnuji od roku 2016. Prošel jsem řadu kurzů a workshopů a měl jsem možnost se učit přímo od špičkových zahraničních operatérů a získané zkušenosti dále sdílíme s kolegy z oboru. Popisovat podstatu těchto výkonů by bylo na dlouhé povídání. Jejich určitá jedinečnost ale podle mě spočívá hlavně v tom, že u takto komplexních nálezů často nefunguje strategie A, mnohdy ani strategie B a je třeba mít výrazně širší arzenál technických dovedností a zkušeností, aby strategie C, D nebo dokonce E vedla k úspěchu – zprůchodnění tepny, ale hlavně zlepšení či úplnému odstranění pacientových obtíží.

K Vašim koníčkům patří od dětství sport – zejména lední hokej a florbal, které jste hrál do svých 30 let. Jaké úrovně jste dosáhl?
S hokejem jsem začal ve Slavii Praha v první třídě a zhruba v době, kdy Jaromír Jágr vyhrál první Stanley Cup, jsem ještě snil, že to zvládnu také (smích). Nakonec to bohužel nedopadlo, a odehrál jsem 10 sezón za Bohemians Praha. Skončil jsem až v prvním ročníku na medicíně. V té době už jsem s kamarády z gymnázia hrál druhou ligu florbalu, který přeci jen nebyl tak časově náročný. Každopádně emočně vypjatých zápasů jsem v obou sportech zažil hromadu a rád na ně vzpomínám.

V posledních letech se věnujete zejména běhu – a to delším trasám. Jaké byly Vaše běžecké začátky?
Běhal jsem odjakživa, hlavně v rámci letní přípravy na hokej. V roce 2005 jsme s kamarády z florbalového týmu běželi Pražský půlmaratón, tehdy spíše z hecu a bez zvláštního tréninku. Ale pravidelně běhám od roku 2010.

Kolik jste dosud absolvoval maratónů a půlmaratónů a kde všude?
Většinou se snažím natrénovat na jeden nebo dva půlmaratóny za sezónu. V Pardubicích se vždy v dubnu běží Vinařský půlmaratón, takže ten si nenechávám ujít. Letos bych ho běžel podeváté, samozřejmě pokud se poběží. Dvakrát jsem běžel Pražský půlmaratón a terénní půlmaratón v Nových Hradech a jednou půlmaratón v Hradci Králové. Tam trasa vede po krásném okruhu lesem, a tak jsem v roce 2019 pro svůj první maratónský pokus zvolil právě tento závod.

Jaký byl Váš největší dosavadní úspěch?
Bitvy o stupně vítězů se mě netýkají ani vzdáleně. Za úspěch považuji určitě to, že jsem dokázal natrénovat na maratón a uběhnout ho bez nějaké větší krize a v čase lepším, než jsem si předsevzal.

Jak často trénujete? Běháte v přípravě sám nebo s někým?
Když se připravuji na nějaký závod, běhám většinou 3 až 4krát týdně, jinak spíše 1 až 2krát. Běhám sám, ale společnost mi dělává hudba.

Kolik kilometrů měsíčně naběháte?
Jednou jsem zvládl 200 kilometrů za měsíc, ale průměrně jen kolem 50 kilometrů.

Máte nějaký sportovní sen? Nějaký vysněný závod?
Ještě bych si rád zopakoval maratón. Nebudu střílet nízko, tak proč ne třeba rovnou maratón v New Yorku? I když vlastně jsem maratón v New Yorku už uběhl. Během kongresu, vždy ráno před přednáškami. Jen mi těch 42 kilometrů trvalo tři dny (smích).

Máte speciální jídelníček, hlídáte si stravu? Jak regenerujete?
Tak to bude krátké: ne. Ne, ale měl bych. Pro regeneraci je zásadní protažení po běhu. Když vynechám, tak se druhý den ráno při vstávání nenávidím.

Maratóny a půlmaratóny mají vynikající atmosféru. Závody sleduje obrovské množství lidí. Proč je běh tak oblíbený?
Máte pravdu. Městské závody jsou skvělé v tom, že stejný závod běží profesionálové i ti, kteří běhají jen pro radost, aby překonali sami sebe nebo aby si takzvaně udělali žízeň. A ta atmosféra je skvělá, strhne vás to. Pokaždé musím na začátku vědomě brzdit, abych po pár kilometrech nezjistil, že ještě nejsem v půlce a už nemůžu. A oblíbenost běhu myslím souvisí s tou jednoduchostí. V dnešní době navíc každý má nějaké chytré hodinky nebo aplikaci, která spočítá kilometry, spálené kalorie, pochválí za výkon a pochlubí se před kamarády na sociálních sítích (smích).

Doporučujete běh i svým pacientům?
Velká část mých pacientů je po srdečním infarktu, takže jim spíše doporučuji pravidelný pohyb v nižší intenzitě – turistiku, kolo, plavání. Ale mám i velmi aktivní pacienty, bývalé sportovce a někteří z nich běhají rádi.

Na jednom půlmaratonu jste zachránil vyčerpaného soupeře, který Vám zkolaboval před očima. Co mu bylo a co jste udělal?
Stalo se to před několika lety v Pardubicích na konci půlmaratónu. Mladý, asi 25-ti letý kluk, běžel svůj první delší závod a přepálil tempo. Doslova se mi složil k nohám. Zastavil jsem a dohlížel na něj, než dorazila záchranka. Naštěstí byl jen dehydratovaný a vyčerpaný, chvilkami ztrácel vědomí, ale srdce a plíce fungovaly dobře. Ty zbývající asi 3 kilometry do cíle jsem nakonec doběhl, tedy pokud se tomu po skoro deseti minutové pauze vkleče, dalo vůbec říkat běh (smích). Pikantní bylo, že druhý den jsem měl službu na kardiologii a mladíka jsem tam na jednom z pokojů při vizitě našel. Po infuzích se už cítil dobře a říkal mi, že si pamatuje jen, jak se nad ním skláněl někdo, kdo tvrdil, že je doktor. Vlastně jsem mu i poděkoval, protože sám jsem toho v té fázi závodu měl taky plné zuby a měl jsem skvělou záminku si odpočinout (smích).

K Vašim koníčkům patří také hudba. Studoval jste hru na housle a kontrabas v hudební škole, během studií jste hrál na kontrabas v orchestrech, zpíval ve sboru, hrál na basovou kytaru v kapele. Jak se hudbě věnujete nyní?
Hudba tvoří podstatnou část mého života a jsem vděčný rodičům, že mě k ní přivedli. Měl jsem možnost si zahrát s orchestrem v Rudolfinu, s kapelou v Lucerně nebo na filmovém festivalu v Banja Luce, se sborem jsme zpívali v New Yorku a Washingtonu. Nezapomenutelné zážitky. Měl jsem obrovské štěstí na učitele, spoluhráče, kamarády ze sboru nebo z kapely. Spousta z nich se prosadila jako profesionální muzikanti a já s radostí a trochou nostalgie sleduji jejich projekty. Bohužel v posledním roce jim spíš držím palce, aby se mohli co nejdřív vrátit na pódia. Hudbě se teď věnuji spíše jako posluchač, cvičím se synem a starší dcerou na klavír, doma jsem si zařídil takové ministudio, kde si hraju sám pro sebe. Ale samozřejmě nevynechám příležitost, když je možné si zahrát nebo zazpívat ve společnosti, to se nedá ničím jiným nahradit.

Práce kardiologa je náročná, věnujete se sportu, hudbě. Zvlášť nyní – v době pandemie, kdy zdravotníci neví, kam dříve „skočit“ – máte na své koníčky nějaký čas? Co děláte ve volném čase, pokud nějaký máte?
Mým nejdůležitějším koníčkem jsou posledních skoro deset let děti. Máme se ženou syna a dvě dcery a volný čas se snažíme trávit společně. Sportujeme, zpíváme a hrajeme si, takže vlastně většinu času dělám to, co mám rád. A čas na večerní nebo víkendové proběhnutí si lze nalézt vždycky. Často běhám, když mám příslužbu na telefonu, kroužím někde v dosahu nemocnice, a když přivezou pacienta s infarktem, osprchuju se a jdu s čistou hlavou na sál. Rád také v teniskách poznávám města, kam se pracovně dostanu. Po ránu před odborným programem, když se město probouzí, jsem proběhal už spoustu měst od Tokia přes Jeruzalém až po San Francisco.