Pamětníci

Jana Václavková pomohla na svět více než tisícům dětí

22. 5. 2024

Porodní asistentka: „Domácí porody považuji za zbytečný hazard se životem a zdravím jak dítěte, tak matky“.

Paní Jana Václavková po dokončení gymnázia ve Valašském Meziříčí vystudovala nadstavbové studium Střední zdravotnické školy v Olomouci, obor Porodní asistentka. V roce 1983 nastoupila na gynekologicko-porodní oddělení nemocnice v Novém Jičíně. Mezi lety 1994 až 1996 pracovala jako ambulantní sestra u privátního gynekologa. Od roku 1996 působí v Nemocnici AGEL ve Valašském Meziříčí, nejprve jako porodní asistentka, poté jako vrchní sestra na gynekologicko-porodním oddělení. Po velkých zdravotních problémech v roce 2016 pracuje nyní jako kodér DRG ve valašskomeziříčské nemocnici.

Proč jste se rozhodla pro práci porodní asistentky a ne třeba dětské sestry?

Chtěla jsem samostatnost a mám ráda výzvy. Pocit, že jste u toho, když se rodí dítě, je úžasný.

Pracoval někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví?

Z blízkých příbuzných nikdo. Jen strýc na Slovensku byl magistr farmacie.

Proč jste se rozhodla pro zdravotnictví?

Původně jsem chtěla být veterinářkou. Jenomže v té době – přelom 70. a 80. let – nebyl tento obor vhodný pro ženy. Definitivně mi zatrhnul studovat veterinární lékařství táta, proto jsem šla studovat obor porodní asistentka

Působila jste více než 30 let jako porodní asistentka v Novém Jičíně a následně ve Valašském Meziříčí. Kolika dětem jste pomohla na svět?

Byly to stovky a stovky dětí, přesné číslo samozřejmě nemám spočítáno. Dříve byla porodnost mnohem větší, ročně bylo hodně přes jeden tisíc porodů. Rodila jsem pravidelně dvojčata a jednou trojčata, to bylo ještě v Novém Jičíně. Maminka byla připravena na dvojčata a přivedla na svět tři holčičky. Od šťastného otce jsem poté dostala vánoční stromeček (smích).

Pamatujete si na svůj první porod?

Pamatuji, ruce se mi třásly a srdce jsem měla v krku.

Jaký porod byl váš nejkratší a naopak nejdelší?

Občas se stalo, že jsme ani nedošli na porodní sál a rodilo se na příjmu. V Novém Jičíně jsem šla k sanitce vezoucí ženu k porodu a ani jsem ji nestihla dát na lehátko. Rodily jsme na kabátě, který položil řidič sanitky na zem. A nejdelší? Tak to opravdu již nevím, někdy to prostě nejde jako po másle.

Zažila jste dobu, kdy otcové nemohli k porodu, což se před několika roky změnilo. Měla jste někdy problém s nějakým otcem?

V Novém Jičíně mě jeden otec chytil pod krkem, chtěl na porodní sál za svou ženou, kam tenkrát ještě nesměl. A párkrát přišel otec v podroušeném stavu.

A v posledních letech, kdy otcové mohou k porodům, je na nich vidět často nervozita?

Každý člověk reaguje na stres a strach jinak, někdo se hroutí a někdo má pocit, že musí mít navrch, takže je i nepříjemný a hrubý. Musíme však vyjit s každým.

Dostala jste se při porodu do situace, kdy jste měla strach?

Mnohokrát, bez velkého respektu tuto práci dělat nemůžete, tady se kaskadérství nevyplácí.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy situace nevypadala dobře?

Jsou situace, kdy máte srdce v krku – alterace ozev, krvácení, hypertenze, nepostupující porod a další, to jsou poté velmi nepříjemné chvíle, se kterými se musí zdravotník vypořádat.

Zažila jste situaci, která se vám určitým způsobem „vryla“ do paměti?

Ráda vzpomínám na ty příjemné, když chtělo rodit několik maminek naráz a všechno se dobře zvládlo. Jednou rodily dvě vlastní sestry najednou a jedna z nich čekala dvojčata. V Novém Jičíně jsem na Štědrý den rodila dvě ženy, které se znaly z vězení. Vždycky jsem byla moc ráda, když byla rodička spokojená a vrátila se s dalším porodem. 

Co říkáte na to, že se věk rodiček stále zvyšuje?

Chápu, že v dnešní době není jednoduché založit rodinu a rodit ve 20 letech, ale z biologického hlediska je ideální věk na rození dětí 19 až 23 let.

Jaký je Váš názor na domácí porody?

Považuji to za zbytečný hazard s životem a zdravím jak dítěte, tak matky.

Jaké největší změny pozorujete ve vašem oboru od doby „vašich“ maminek?

V sesterské práci se změnilo hlavně používání jednorázových pomůcek a materiálu. V mých začátcích jsme veškerý materiál vyráběly samy, talkovaly jsme rukavice, myly a sterilizovaly nástroje, počítaly na každé noční špinavé prádlo a v Novém Jičíně jsme dokonce i praly břišní roušky. Na druhou stranu jsem zase chodila na operační sál jako asistence, umím zašít ránu a resuscitovat novorozence. Porod jako takový bude pořád stejný, jiný je individuální přístup ke každé rodičce.

Valašské Meziříčí je menší město. Poznávají vás rodiče „vašich“ maminek?

Ano, jsou maminky, které se hlásí opakovaně, a na dětech pak vidím, jak letí čas (smích). Mám i pár krásných dopisů a fotografií.

Co vás na vaší práci porodní asistentky nejvíce bavilo?

Určitě radost z výsledku když se narodilo zdravé dítě, smysluplnost mé práce, nedovedla jsem si představit, že bych mohla dělat něco jiného.

Jaký jste měli kolektiv na oddělení?

Mé kolegyně i lékaři byli a jsou fajn, většina má úžasný smysl pro humor. Nemocnice pořádá pro zaměstnance akce, kde se kolektiv utužuje.

Pojďme ke konci roku 2016, co se vám stalo?

Před Vánoci roku 2016 mi na noční směně ochrnula levá noha. Měla jsem kořenový syndrom (projevuje se bolestí vyzařující do dolní končetiny, sníženou svalovou silou, atrofií, poruchou chůze a citlivostí a velkou bolestí). Šest měsíců jsem rehabilitovala a na doporučení neurologa jsem ze sálu a směnného provozu odešla.

Do nemocnice jste se vrátila na pozici kodér. Co vše máte na starosti?

Kodér je celkem nové pracovní zařazení ve zdravotnictví a náplní mé práce je kódování diagnóz v systému CZ–DRG v rámci hospitalizační péče, kontrola diagnóz tak, aby odpovídaly klinickému stavu a poskytované péči. Je to zatím velmi nedoceněná práce.

A poslední otázka – jaké máte koníčky?

Mám moc ráda přírodu, miluji práci na zahradě, mám dva psy a několik koček, takže se fakt nenudím. Bohužel ještě nemám vnoučata, která bych mohla rozmazlovat (má dvě dospělé děti).

✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO, MICHAL VÁCLAV DIS.  MICHAL VÁCLAV DIS.