Sestra Alena Trnavská ráda pomáhá lidem
14. 4. 2024
Pacienti jsou podle sestry Trnavské dnes náročnější než dříve. Zejména mladší, kteří holdují internetu, přijdou a tvrdí, že mají určitou diagnózu a mají se léčit tím a tím způsobem.
Sestra urologické ambulance Nemocnice AGEL Podhorská vystudovala Střední zdravotnickou školu v Krnově, obor všeobecná zdravotní sestra. Sestřička pracuje v bruntálské nemocnici od roku 1986, kdy nastoupila na oddělení ARO, na kterém pracovala téměř 10 let. Po rodičovské dovolené se vrátila zpět do nemocnice na interní oddělení, kde se k práci zdravotní sestry připojila také administrativa. Následovala druhá rodičovská dovolená a poté práce na chirurgické ambulanci. Odtud se vrátila zpět na interní oddělení, poté na kardiologickou a neurologickou ambulanci. V současnosti pracuje jako sestra urologické ambulance, na které působí od roku 2016. Paní Trnavská je vdaná, má dvě děti.
Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?
Líbilo se mi pomáhat lidem, již v dětství jsem věděla, že chci být zdravotní sestrou. Měla jsem ráda děti, od malička jsem se o ně starala, od sousedů jsem vozila v kočárku malé miminko. Také jsem si v duchu představovala, že budu mít zdravotní čepec, zástěru a budu píchat injekce. Sestra ale často vzpomíná, že jsem jako malá nesnášela pohled na krev. A nechápe, jak jsem mohla jít dělat zdravotní sestru.
Pracoval někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví?
Nikdo. Byla jsem první.
Prošla jste více odděleními. Kde to bylo pro vás nejtěžší?
Nejtěžší to bylo na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO), hlavně z psychického hlediska.
Jak jste to nesla?
První úmrtí pacienta pro mne znamenalo šok a dlouhou dobu jsem na to myslela. Na ARO ale k úmrtí pacienta bohužel občas docházelo, tak jsem si musela zvyknout. Úmrtí patří k práci sestry nejen na tomto oddělení.
Máte pacienta, na kterého dodnes vzpomínáte?
Často si vzpomenu na tří až čtyřletou holčičku, kterou dovezli k nám na chirurgickou ambulanci. Maminka nalila vařící vodu do vaničky a holčička do vody spadla. Byla opařená všude, takže jsem jí ani neměla kde do zadečku píchnout injekci, protože měla samé puchýře. Holčičku následně převezli do Ostravy.
Nemáte nějaký příběh s lepším koncem?
Hodně vzpomínám na pacienta, který měl těžkou autohavárii. Ležel původně na ARO a měl zlomené snad všechny kosti v těle. Ze začátku ležel několik dnů v bezvědomí. Poté, když se jeho stav trochu stabilizoval, byl převezen do Fakultní nemocnice v Ostravě, kde mu spravovali zlomenou čelist. Poté jej převezli opět k nám, kde několik týdnů byl na přístrojích a dýchal s jejich pomocí. Nakonec se vyléčil a po 15 letech jsme se potkali a on vzpomínal, jak mu zdravotníci pomohli. Dokonce říkal, že si pamatuje i to, jak byl v bezvědomí a podle hlasu nás poznával.
Co pacienti, změnili se za těch 35 let, nebo jsou stále stejní?
Pacienti jsou dnes náročnější než dříve. Zejména mladší, kteří holdují internetu, přijdou a tvrdí, že mají určitou diagnózu a mají se léčit tím a tím způsobem. Možná je to tím zdejším krajem, ale pacienti jsou zde hodně vděční. Možná je to jak v Básnících, někdy přinesou pár vajíček nebo ovoce či zeleninu ze zahrádky (smích).
Když porovnáte vaše začátky před 35 roky a dnešek, je to velká změna?
O moderních přístrojích ani nebudu mluvit. Ale jako první si vzpomenu, že v současné době je pouze jednorázový materiál. Dříve byly sterilní rukavice, skleněné stříkačky a podobně.
Co vás na práci nejvíce baví?
Mě baví vlastně všechno. Já jsem se v té práci našla, mě to plně naplňuje.
Co děláte ráda ve svém volném čase?
Nejraději relaxuji při práci na zahrádce. Pěstujeme zeleninu, ale máme i květiny. Navíc máme chodského psa, takže i procházky s pejskem.
✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO ING. TOMÁŠ ŽELAZKO, ARCHIV ALENY TRNAVSKÉ
Facebook