S pamětníkem

Zdravotní sestra Marie Adamusová žije a pracuje od roku 1964 v Třinci

15. 7. 2022

Po nástupu do Třince byla v šoku z místní řeči – to byla pro ni neuvěřitelná bariéra. Tady se mluvilo a stále mluví nářečím „po našymu“ a sestra tomu vůbec nerozuměla.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Foto: Rostislav Šimek

Pracovně nejstarší zdravotní sestra ve Skupině AGEL, Marie Adamusová, nastoupila po vystudování Střední zdravotnické školy v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlíně) 1. 7. 1964 na chirurgické oddělení Závodního ústavu národního zdraví (ZÚNZ) Třinec, který se nacházel v areálu Třineckých železáren VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce). V roce 1985 se ZÚNZ přestěhoval do prostor mimo areál Třineckých železáren a po privatizaci byl přejmenován na Nemocnici Podlesí (dnes Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí). Od roku 1987 pracovala paní Adamusová na mamologické ambulanci Nemocnice Podlesí, která byla součástí chirurgické ambulance, a později také v cévní ambulanci. V roce 1997 se podílela na založení Klubu MARIE, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Od roku 2005 je jeho vedoucí. Přestože od ledna 2004 je v důchodovém věku, vypomáhá na neurologické ambulanci a rehabilitaci na dohodu. Marie Adamusová je vdaná, má dvě dcery a dva vnuky.

Proč jste si vybrala studium na střední zdravotnické škole?

Ve 14 letech má asi málokdo představu, jakou práci si vybrat. Líbila se mi práce sekretářky, ale po vzoru kamarádky jsem si nakonec podala přihlášku na zdravotnickou školu. V roce 1960 jsem byla přijata na Střední zdravotní školu v Gottwaldově (Zlín) na obor zdravotní sestra.

Pracoval někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví?

Nepracoval.

Jste rodačka z Holešova na Kroměřížsku. Jak jste se dostala do Třince?

Po dokončení Střední zdravotnické školy jsem dostala umístěnku do Třince. Tehdejší umístěnka byl dokument, který obsahoval údaje vztahující se k umístění absolventů odborných, středních a vysokých škol do zaměstnání. Nastupovali tam, kde byl nedostatek pracovních sil. Díky umístěnkám měli absolventi škol a učilišť vždy zajištěno pracovní místo. Mohla jsem zůstat ve Zlíně, ale řekla jsem si: „Jdu do světa, takže do Třince.“ Dnes se jezdí za hranice republiky, my jsme mohli jen za hranice krajů.

Takže jste zamířila do Třince.

Do Třince jsem zamířila s kamarádkou, se kterou jsem čtyři roky studovala. Myslely jsme, že jdeme do Frýdku-Místku, umístěnka byla ale do Třince. Věděly jsme, že z Holešova do Frýdku-Místku je velmi dobré spojení, ale po obdržení umístěnky jsme zjistily, že musíme jet do Třince (okres Frýdek-Místek). Tenkrát jsme ani nevěděly, kde Třinec je. Ve škole nám říkali, že musíme kvůli ubytování a dalších technických věcí přijet tři dny před nástupem do práce. Tak jsme do Třince přijely, ale nikdo nás nečekal. Byly jsme vykulené a tři noci jsme spaly na rehabilitaci na lehátkách, než nám sehnali ubytování.

Ale to nebyl jediný problém při nástupu do práce, že?

V Třinci byly dvě nemocnice – Nemocnice Sosna (dnes Nemocnice Třinec) a druhá Závodní ústav národního zdraví Třinec (dnes Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí). A my dvě holky zamířily na Sosnu, kde nám na ředitelství řekli, že to máme do ZÚNZu. Vůbec jsme nevěděly, jak se tam dostaneme. Naštěstí do ZÚNZu odjíždělo auto s prádlem, takže jsme s kufry sedly k balíkům prádla. Vysadili nás na hlavní bráně Třineckých železáren a my s hrůzou zamířily do areálu železáren. Na hlavní bráně nám ukázali, kam jít. Asi po sto metrech jsme se opět ptaly a bylo nám sděleno, že stojíme před nemocnicí. Byla to jednopatrová budova z červených cihel, u vjezdu byla malá vrátnice a RTG z jedné strany, z druhé strany byla kuchyně, naproti vjezdu laboratoř, a nad ní ředitelství nemocnice. Kolem nemocnice vedla potrubní pošta do laboratoře TŽ, naproti budovy přes dvůr byl „šrotplac TŽ“.

Pro holku z malého venkovského města to musel být šok, pracovat uvnitř železáren.

To nebylo nejhorší. V šoku jsme s kamarádkou byly z místní řeči – to byla pro nás neuvěřitelná bariéra. Tady se mluvilo a stále mluví nářečím „po našymu“ a my jsme tomu vůbec nerozuměly. Přišla jsem na pokoj, a první, co mi paní říká: „Šostřičko pytečky herbatke.“ A má reakce: „Prosím? Co si přejete?“ Pak jsem se ještě desetkrát zeptala, desetkrát jsem řekla, že nerozumím. Naštěstí vedle ležící pacientka mi přetlumočila, že paní se chce napít čaje.

Jak dlouho jste si zvykala na zdejší nářečí?

Zvykla jsem si, musela jsem se přizpůsobit. Pracovala jsem se sestrami, které mluvily „po našymu“ a ty mě „vyškolily“, takže jsem brzy rozuměla všemu, ale nářečím stále nemluvím.

Na co si ještě vzpomenete, ze svých začátků?

Mohla jsem nastoupit buď na chirurgické oddělení, nebo na oddělení interní. Obor chirurgie mě zaujal již ve škole, proto jsem nastoupila na chirurgické oddělení. Po mateřské jsem ještě ve staré nemocnici nastoupila na chirurgickou ambulanci. Práce na chirurgické ambulanci byla pro mne velká škola. Ošetřovaly se úrazy jak lehké, tak těžké, spáleniny, vnitřní zranění, akutní příhody… Než přišel doktor na ambulanci, museli jsme si se vším poradit.

Kdo vám nejvíce pomohl?

Určitě v počátcích naše staniční sestra, spolupracovnice a lékaři.

V roce 1985 jste se stěhovali do nové nemocnice, později přejmenované na Nemocnici Podlesí. Pořád jste pracovala na chirurgickém oddělení?

Po přestěhování do nových prostor jsem v práci na chirurgické ambulanci pokračovala.

V roce 1997 jste založila Klub MARIE, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Co je jeho hlavní náplní?

Hlavní cílem klubu je pomáhat ženám s nádorovým onemocněním ke zlepšení psychického a fyzického zdravotního stavu, k rychlejšímu pochopení a smíření se s nemocí a začlenění opět do života, který byl nemocí narušen. Činnost klubu je zaměřena na společné schůzky, výlety, zajištění rehabilitačního programu, arteterapii, návštěvu společenských akcí, pořádání rekondičních, ozdravných pobytů, odborné přednášky vedoucí ke zvýšení všeobecné informovanosti o onemocnění, zajištění kompenzačních pomůcek.

Již přes 15 let jste v důchodu. Kde stále vypomáháte?

Pomáhám na neurologické a rehabilitační ambulanci, když je někdo nemocný nebo v době dovolených – jak je potřeba.

Můžete srovnat minulost a dnešek? Jak se práce sestry změnila?

Dřív měla sestra víc času věnovat se pacientům i přesto, že jsme musely dělat celou řadu jiných věcí. Například připravovat veškerý obvazový materiál. Dnes je materiál už hotový, sterilizovaný, na jednou použití. Jako minus vidím současnou nadměrnou administrativu.

A co pacienti – jak se změnili?

Ke každému pacientovi, který přijde do nemocnice, musí zdravotníci přistupovat stejně jak v minulosti, tak i nyní. Je to pacient a zaslouží si maximální péči, ať má problémy jakékoliv. V minulosti byli pacienti pokornější, vděčnější, ale to bylo dané dobou. Dnešní doba je velmi uspěchaná. My jsme měli na všechno víc času i při tak náročné práci. Bylo například víc času si s pacienty pohovořit.

Zažila jste nějakou těžkou situaci? Máte pacienta, který se vám výrazně vryl do paměti?

Ano, ale raději to nechám bez komentáře.

Litovala jste někdy, že jste šla touto cestou – zdravotnictví?

Vůbec ne. Práci ve zdravotnictví musí mít člověk rád, nemůže ji brát jen jako zaměstnání.

Co vám práce vzala a dala?

Já si myslím, že hodně dala. Člověk při této práci získá přehled o všem, rozšíří si obzory. A pokud chce v oboru pracovat, tak se musí pořád vzdělávat, školou nic nekončí. A vzala? Já myslím, že ne.

Můžete prozradit vaše koníčky?

Mými koníčky je turistika v Beskydech. S manželem jsme začali s turistikou koncem sedmdesátých let. Beskydy jsou úžasné. Raději chodíme ve všední dny, kdy je na horách méně lidí. 

JAK UKLÍZEČKA Z NEMOCNICE VYHODILA GENERÁLNÍHO ŘEDITELE TŘINECKÝCH ŽELEZÁREN

Pamatujete si na nevrlou paní uklízečku Kiliánovou z filmu Jak Básníkům chutná život? Jak uklízela v nemocnici a všichni z ní měli respekt? „Dobré jitro, paní Kiliánová,“ říkali uklízečce doktoři i sestry. A její odpověď: „Hergot, furt se tu couráte jak bílí havrani, kdo to má poklízet? Já se vám na to tady mohu vyprdnout, půjdu k dráze…“ Tak na to jsem si vzpomněl, když mi paní Adamusová vyprávěla příhodu ze ZÚNZ Třineckých železáren, někdy ze sedmdesátých let minulého století: Měli jsme ráznou paní uklízečku. Vždy po obědě se vytírala chodba nemocnice, a v té době nesměl nikdo po chodbě přejít. V Třineckých železárnách bylo také zvykem, že když se stal úraz některému zaměstnanci, tak vedení podniku přišlo pacienta navštívit na oddělení, kde ležel. Když jednou přišla delegace železáren v čele s ředitelem Ing. Miroslavem Boublíkem, CSc., uklízečka měla zrovna vytřenou podlahu a na delegaci zhurta spustila: „Panočku! Panočku! Kaj idětě? Nevidíte, že je vytřené?“ Nejvyšší muž Třineckých železáren, který byl váženou osobou, stačil jen odpovědět: „Jdeme za pacientem, který měl pracovní úraz. Já jsem Boublík“. A uklízečka, která vůbec neměla ponětí, že je to sám pan ředitel železáren, reagovala: „Boublík Neboublík, tady je vytřeno! Až to bude suché, můžete jít!“ Delegace odešla a pan ředitel Boublík na druhý den paní uklízečce poslal kytici s bonboniérou a omluvou: „Tak to má být, každý si má hájit svoje, na svém pracovišti“.