S pamětníkem

Doktor Pavel Klus léčí v Třinci více než 45 let

29. 4. 2022

Bývalý primář Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí vzpomíná, že pacient s infarktem myokardu ležel na interně v 70. letech šest týdnů, z toho tři týdny nesměl opustit lůžko. Dnes jde za pár hodin domů.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí, archiv MUDr. Pavla Kluse

MUDr. Pavel Klus ukončil Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v roce 1975. Po roční základní vojenské službě a jednom roce v Závodní nemocnici OKD Karviná nastoupil v prosinci 1976 jako lékař interního oddělení do Závodního ústavu národního zdraví Třinec, který byl po privatizaci přejmenován na Nemocnici Podlesí. Od roku 1992 do roku 2016 vykonával funkci primáře Oddělení klinické biochemie. V roce 1997 byl téměř rok také ředitelem Nemocnice Podlesí. V současnosti pracuje na Oddělení klinické biochemie a je také lékařem Lipidové poradny.

Pane doktore, pracoval někdo z vašich předků ve zdravotnictví? Jak jste se dostal ke zdravotnictví?

Pokud vím, nikdo z mých předků ve zdravotnictví nepracoval. Ani já jsem neměl už od dětství vyhraněnou představu, čím bych chtěl být. Možná proto, že mě bavila spousta věcí – nejen přírodní vědy (dodnes kompletuji svůj fotoherbář, který navazuje na mé první gymnazijní pokusy), ale také vědy humanitní a dokonce i matematika. Rozhodnutí o studiu medicíny padlo vlastě až během druhého ročníku na gymnáziu a přišlo mi docela logické.

Proč jste si vybral medicínu v Olomouci?

Volba Olomouce byla víceméně náhodná, ale už při prvním setkání během přijímacích zkoušek mě město zcela okouzlilo – spousta nádherných historických památek sevřených na poměrně malém prostoru historického jádra a obklopených rozlehlým pásem zeleně za hradbami města.

A jak vzpomínáte na studia?

Studium medicíny patřilo vždy k těm náročnějším, ale moje vzpomínky na toto období jsou naprosto idylické. Člověk asi postupně vytěsní noci strávené biflováním anatomie. Dodnes si pamatuji, že, podle pana Borovanského: „Osa srdeční probíhá šikmo zprava seshora zezadu nalevo dolů vpřed!“ Ale už navždy si pamatuji kamarády, pocity mladické svobody, první lásky a také první doteky s medicínou, která nám připadala fascinující a tajemná.

Po škole jste nastoupil do Karviné.

Po osmi dnech strávených v karvinské nemocnici (tehdy to byla Závodní nemocnice OKD) jsem, jako všichni ostatní, nastoupil roční vojenskou prezenční službu. Obyvatelé Rozvadova se těšili na vojenského doktora, protože nejbližší lékařská pohotovost fungovala v třicet kilometrů vzdáleném Boru u Tachova. Netušili ovšem, jak „rozsáhlou“ klinickou zkušenost jsem stihl získat.

Po vojně jste zamířil zpět do Karviné, kde jste strávil rok, a odešel do Třince. Proč?

Karvinskou nemocnici jsem s lítostí opustil několik měsíců po návratu z vojny. Líbilo se mi tam a úroveň interního oddělení byla i v té době na velmi vysoké úrovni. Důvod byl smutný – v mladém věku zemřel můj otec a já jsem byl nucen převzít řadu rodinných povinností. Za situace, kdy jsem každý den vstával ve čtyři hodiny ráno, abych stihl vlak, a doma byl kolem půl sedmé večer, to nebylo možné. Nicméně, tato vynucená volba se nakonec ukázala jako šťastné rozhodnutí, mimo jiné i proto, že jsem ve zdejší nemocnici našel svou celoživotní partnerku.

A co všechno jste měl na interně v Třinci na starosti?

Internu vedl MUDr. Miroslav Šimka, klinik ze staré školy. Jedna z pouček zněla: „Poslouchej, co ti říká pacient – říká ti totiž diagnózu!“ Bavilo mě pronikat do tajů vnitřního lékařství, ale na mladého sekundáře zde čekaly i jiné povinnosti – šlo o závodní nemocnici Třineckých železáren a párkrát jsem se také, spolu s hasiči, zúčastnil záchranné akce pracovníka intoxikovaného oxidem uhelnatým přímo v areálu železáren. Takže jsem se podíval i na nejvyšší bod vysoké pece, tzv. kychtu, ale také spadl do výkopové jámy na staveništi nové ocelárny. Po necelých šesti letech praxe na interně jsem si vyzkoušel i práci tzv. závodního lékaře. Šlo vlastně o praktika v dnešním pojetí, akorát ordinace byla umístěna přímo v železárnách, kde dieselové lokomotivy tahaly hned za okny rozžhavené ingoty.

Poté jste se v roce 1985 stěhovali do nové nemocnice, později přejmenované na Nemocnici Podlesí. Zde jste se o několik let později stal na čtvrt století primářem oddělení klinické biochemie.

S klinickou biochemií jsem začal koketovat už dříve. Dopátrat se diagnózy u pacienta mi připadalo vždy jako vzrušující detektivka a biochemická vyšetření jsou v tomto procesu neocenitelným pomocníkem – umožňují vidět do hloubky, přičemž ale klasický klinik a laboratorní pracovník vědí navzájem o své práci poměrně málo. Dobře si pamatuji jednoho mladého lékaře před asi čtyřiceti léty, který zapomněl naordinovat nějaká vyšetření, a pak, před svým přísným šéfem zbaběle zalhal, že je to chyba „labiny“. Tím mladým lékařem jsem byl samozřejmě já, a protože boží mlýny melou sice pomalu, ale zato relativně spolehlivě, musel jsem v následujících desetiletích opakovaně čelit pochybám kliniků o validnosti našich výsledků. Přitom naprostá většina takzvaných laboratorních chyb má mimolaboratorní původ.

Na čem jste pracovali a co se oddělení pod vašima rukama povedlo?

Považuji za svůj úspěch, že s mou klinickou i biochemickou zkušeností se mi podařilo přispět k vytvoření funkční spolupráce mezi těmito dvěma složkami. Jinak, biochemická laboratoř v době mého nástupu připomínala ještě občas alchymistickou dílnu s bublajícími zkumavkami ve varných lázních. Některé historky z tohoto období jsou dnes už skoro neuvěřitelné. Nástup moderní sofistikované techniky a také nových vyšetřovacích možností byl pak ohromující.

Byl jste téměř rok ředitelem Nemocnice Podlesí. Proč tato kumulovaná funkce?

Byla to velmi turbulentní doba. Nemocnice Podlesí zahájila svou činnost v roce 1993 jako první soukromá nemocnice a zahájila ji velmi úspěšně. Stalo se tak díky nezměrnému úsilí pár nadšených vizionářů, kteří v nových podmínkách a přes odpor pochybovačů vytvořili špičkové, moderní pracoviště. Fandil jsem jim a v roce 1997 jsem se po dobu deseti měsíců snažil pomoci tomuto úsilí z pozice ředitele. Tehdy ještě stále nebyla budoucnost nemocnice jistá, zaznívaly nápady na přeměnu v léčebnu dlouhodobě nemocných, ale zároveň v únoru 1997 byla uvedena do provozu první angiolinka, zárodek budoucího kardiocentra. Čím dál tím víc bylo ale jasné, že spojit manažerskou funkci s medicínou je poněkud iluzorní, a tak jsem se vrátil ke klinice.

V Nemocnici AGEL Třinec–Podlesí jste pořád členem týmu biochemického oddělení. Co vše máte na starosti?

Velké množství laboratorních vyšetření vyžaduje klinickou kontrolu, ale také občasnou pomoc se správnou interpretací nebo řešením někdy jen zdánlivě nelogických výsledků. Důležitý je i návrh a plán dalších upřesňujících postupů. Dohlížím také na analyzátory krevních plynů na ARO a RES kardiochirurgie. Práce mě stále baví, také proto, že jsem vždycky měl a mám štěstí na skvělé spolupracovníky.

V současnosti jste také lékařem Lipidové poradny, která se zaměřuje na vyhledávání a léčbu pacientů s poruchou látkové přeměny tuků a cholesterolu i s jinými rizikovými faktory aterosklerózy. Kolik máte pacientů a kolik dnů v týdnu ordinujete?

Lipidová poradna funguje zhruba třicet let, v současnosti mám v evidenci asi pět set pacientů. S látkovou přeměnou lipidů úzce souvisí řada dalších onemocnění – poruchy metabolismu cukrů, hypertenze, dna, ale také nemoci štítné žlázy a podobně. V ambulanci jsem jeden den v týdnu, občas ordinuji i mimo tuto dobu. Je to velmi zajímavá práce, snažím se také, přinejmenším v mém oboru, držet krok s pokroky současné medicíny.

Srovnejte zdravotnictví v minulosti a nyní.

Zdravotníci se v naprosté většině vždy snažili o postupy maximálně prospěšné pro pacienta, možnosti ale byly kdysi nesrovnatelné s dneškem. Vydalo by to na samostatný rozhovor, tak tedy jen stručné příklady: Pacient s infarktem myokardu ležel na naší interně v 70. letech šest týdnů, z toho tři týdny nesměl opustit lůžko. Více než dvacet pět procent těchto lidí na následky infarktu zemřelo ještě během hospitalizace. Mám osobní srovnání: Když jsem před jedenácti léty potřeboval podobnou pomoc, byl jsem za tři dny s fungl novým stentem doma a po šesti týdnech jsem se už projížděl na kole na rovníku u ústí Amazonky! Koncem 80. let jsem na biochemické přednášce poprvé slyšel o statinech – jednalo se o první z nich, Lovastatin: Mevacor – přednášející nám ale sdělil, že tento zázračný lék na snížení hladiny cholesterolu se u nás nikdy nebude používat, protože měsíční léčba stojí 30 dolarů! Dnes jsme centrum pro moderní léčbu hypercholesterolémie pomocí tzv. inhibitorů PCSK9. A takhle bych mohl pokračovat – nedostupnost dialýzy, ale i řady běžných léků. Pacient, který potřeboval Brufen, mě žádal o potvrzení formuláře pro nějakou církevní organizaci v Ženevě – tři balení tohoto léku pak opravdu dostal. Vnímám velké problémy, se kterými se potýká i současné zdravotnictví, přesto však jsem autenticky a trvale nadšen z pokroků současné medicíny, které tak razantním způsobem vylepšily prognózu pacientů. Mým současníkům, kteří horují pro dobu minulou, nerozumím.

Zažil jste nějakou absurdní situaci, kterou dodnes nechápete?

V nemocnici zažijete řadu absurdních situací. Jednu takovou, kterou jsem ale vzápětí pochopil, jsem zažil kdysi během pohotovostní služby na jednotce intenzívní péče. Dlužno říci, že měla trochu ráz grotesky. Na EKG monitoru jsem náhle zahlédl rovnou čáru, stačil mi jeden pohled na pacienta, který ležel naznak s pootevřenými ústy a okamžitě jsem zahájil resuscitaci prudkým úderem pěstí do jeho hrudníku. Resuscitace měla neobyčejný úspěch. Pacient vyskočil jako na pružině a zařval: „Co je? Co se stalo?“ On totiž jen spal, rovnou čáru na monitoru zavinila odlepená elektroda!

Máte pacienta, který se vám výrazně vryl do paměti?

Takových pacientů je celá řada. Snažím se být empatický, to ale znamená, že se těžce vyrovnávám se situacemi, na které je lékařská věda krátká. Už asi čtyřicet let pamatuji 38letého pacienta, který po infarktu myokardu a kardiogenním šoku, jenž ale obdivuhodně zvládnul, měl akutní selhání ledvin. V té době už existovalo řešení pomocí umělé ledviny, ale přes naši veškerou snahu byla pravidla pořadníku na dialýzu neprůstřelná a pacient zemřel.

Když jste nemocný, dodržujete rady lékařů? Nebo se léčíte sám?

Moji nejbližší by Vám asi řekli, že mívám svou hlavu, což se zejména stárnoucím chlapům občas stává, ale není tomu tak. Snažím se dodržovat současná medicínská doporučení, ale nejsem v tom fundamentalista. Také proto, že má dlouholetá praxe mě naučila mimo jiné také pokory a uvážlivosti. Opakovaně jsem zažíval situace, kdy platná medicínská doporučení byla v následujícím období zpochybňována.

Můžete prozradit vaše koníčky?

Ke zdravému životnímu stylu patří ve velké míře také pohoda a životní optimismus, a těch se mi stále dostává mírou vrchovatou. Velkou energií mě nabíjí moje koníčky, zejména turistika. V dobách před revoluci jsme se sice za železnou oponu nedostali, ale o to víc a důvěrněji jsem měl možnost poznat nádherné slovenské hory. Opakovaně jsem prošel celý hřeben Nízkých Tater, nesčetněkrát jsme byli ve Vysokých Tatrách, ale také v Malé i Velké Fatře, na Babí hoře (málokdo ví, že tento vrchol s výškou 1725 metrů posouvá Beskydy co do velikosti před Krkonoše) a jinde. Po roce 1989 jsem ještě stihl Alpy, a pak v roce 1995 vrchol mého turistického snažení, nádherný trek v Himálajích. Láska k horám mě doprovází neustále, byť jsem slíbil, že už nebudu podnikat žádné extrémní cesty. O to víc dokumentuji krásu hor s fotoaparátem v ruce.

A co rodina?

Druhým důvodem, proč nepřemýšlím nad ubíhajícími roky, jsou moji nejbližší – má žena a dvě úžasné dcery, které nás obšťastnily už pěti vnoučaty. A do třetice, medicína je pro mne neustále zdrojem vzrušujícího poznání.