S pamětníkem

Naďa Indruchová je celý život věrná nemocnici ve Valašském Meziříčí

11. 3. 2022

Podle sestry chirurgické ambulance byli pacienti dříve pokorní, pan doktor byl pro něco jak Pán Bůh. Dnes se zdravotníci někdy nedočkají ani pozdravu, natož poděkování.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Michal Václav, DiS., archiv Nadi Indruchové

Zdravotní sestra Naďa Indruchová je legendou Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí. Po vystudování Střední zdravotnické školy ve Vsetíně nastoupila v roce 1979 do valašskomeziříčské nemocnice, kde s pauzami na mateřské dovolené strávila celý svůj pracovní život. Pracovala jako sestra nejprve na lůžkové části chirurgického oddělení a postupně vystřídala všechny tři chirurgické stanice nemocnice. Po skončení druhé mateřské dovolené v roce 1986 až dosud, kdy odchází do důchodu, působila v chirurgické ambulanci. Naďa Indruchová je vdaná, má dvě děti (syna a dceru) a dvě vnoučata.

Proč jste si vybrala práci zdravotní sestry?

Toto povolání byla moje jediná volba, protože jsem vždycky chtěla být sestřičkou.

Pracoval někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví?

Ne, nikdo.

Jaké bylo vaše studium na zdravotní škole?

Co vás nejvíce bavilo? První na co si vzpomenu, že jsme měli dobrý kolektiv. Pro mne osobně byly nejhorší první dva roky, kdy předměty jako matematika, fyzika a chemie, mě vůbec nebavily. A podle toho vypadalo také vysvědčení (smích). Co mě naopak bavilo, byly odborné předměty a hlavně praxe v nemocnici.

Po škole jste nastoupila hned do valašskomeziříčské nemocnice. Proč tam?

Protože meziříčská nemocnice byla v místě mého bydliště a vsetínská nemocnice se mi vůbec nelíbila.

Ve valašskomeziříčské nemocnici jste strávila více než 40 let. Jak se nemocnice změnila?

Nemocnice za tuto dobu změnila několik majitelů. Zažila jsem 7 primářů, 4 hlavní sestry, 4 vrchní sestry a 5 staničních sester. Co se týče nemocnice, tak se především zlepšila péče o pacienty ve smyslu daleko většího komfortu. Nyní jsou třeba v nemocnici dvou nebo třílůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením. Dále se podstatně zlepšily vyšetřovací a diagnostické metody. Dříve nebylo ultrazvukové vyšetření, o CT jsme ani nevěděli. Také v nemocnici narostl počet odborných ambulancí a poraden.

Na koho v nemocnici nejvíce vzpomínáte, kdo vám nejvíce pomohl?

Asi na svoji první staniční sestru na chirurgické ambulanci, paní Milenu Bednářovou. V mých začátcích mi ale pomáhali úplně všichni.

Když zavzpomínáte na svůj nástup do zdravotnictví, a srovnáte se současností. Co vám připadá jako neuvěřitelné?

Nejvýrazněji se k lepšímu posunula péče o pacienty. Také vzpomínám, jak se zprávy pro pacienty psaly na psacích strojích, to už snad není ani pravda.

Poslední dva roky svět souží pandemie. Jak jste toto složité období zvládala?

Zvládla, musela jsem. Ostatně jako všichni zdravotníci.

Jak covid-19 ovlivnil vaši práci?

Práci jako takovou neovlivnil. Jenom přibyla nezbytná opatření jako nošení respirátorů a jiných ochranných pomůcek.

Koronavirová krize trvá už téměř dva roky a kdoví, co bude v dalších měsících. Pozorujete, že je pro zdravotníky vše těžší i po psychické stránce?

Určitě ano. Zejména pro ty, co pracují na covidových jednotkách. Před těmi hluboce smekám.

Pojďme od pandemie. Jak se změnila práce sester od vašeho nástupu?

Výrazně se změnila. Přibylo spoustu papírové práce, to v mých začátcích nebylo. Napsala se ambulantní nebo příjmová zpráva, teplota, a tím to skončilo. Takže z tohoto hlediska si myslím, že teď mají sestry daleko více papírování, a tím pádem méně času na pacienty. Tím ovšem nemyslím péči o ně, ale spíš sednout si k nim, vzít je za ruku, pohladit a potěšit.

Jak jste se sžila s pokrokem posledních let – třeba počítači?

Kupodivu celkem dobře. Samozřejmě s každou novinkou přišlo brblání (smích).

Srovnejte pacienty dříve a dnes.

Pacienti dříve byli daleko víc pokorní, pan doktor byl něco jak Pán Bůh. Byli vděčnější, protože jim zdravotníci pomohli. Dnes? O pokoře nemůže býti řeč, někdy se nedočkáme ani pozdravu, natož poděkování. Lidé se změnili, nejen v roli pacientů. Nevím, jestli je to dobou, výchovou. Pacienti se hodně změnili, bohužel k horšímu.

Vzpomínáte na nějakého pacienta, který vám něčím utkvěl v paměti?

No jéje, těch by bylo. Ale jeden zážitek byl hodně silný – muž středních let, bezdomovec. Zanedbaný, špinavý, nevoněl. V duchu jsem si myslela svoje. Poté se rozpovídal o tom, jak se dostal na ulici. Od té doby nedám nikdy na první dojem a neodsuzuji člověka podle toho, jak vypadá.

Poskytovala jste někdy první pomoc mimo nemocnici?

Ne, ale uvažovala jsem o tom, zda bych se dovedla správně a rychle rozhodnout.

Jaká jste pacientka? Posloucháte rady lékaře, nebo si to děláte po svém?

Několikrát jsem byla ve „své“ nemocnici v roli pacienta. A byla jsem vzorný pacient!

Litovala jste někdy v životě, že jste si zvolila tuto náročnou práci?

Ne, nikdy. Já bych vlastně ani nic jiného nechtěla a ani neuměla dělat.

Co vám ta práce vzala a naopak dala?

Vzala mi spoustu volného času, víkendy, svátky. Chyběl mi čas strávený s rodinou a tehdy mými malými dětmi. Dala mi ale spoustu nových přátelství a kamarádů. Naučila mě nebrat se tak smrtelně vážně, být pokornější a mít sebereflexi.

Rozhodla jste se jít do důchodu. Budete v nemocnici nadále vypomáhat?

Určitě ano, jen co si chvíli odpočinu.

Prozradíte, jakou máte rodinu, koníčky a záliby?

Moje rodina je pro mě vším. Miluju své vnučky. A jak jsem si kvůli zaměstnání neužila svoje děti, tak o to víc si nyní užiju tyto moje cácorky (smích). Takže největším koníčkem jsou moje vnučky. Dále ráda vařím a peču, třeba chleba z žitného kvasu. Kupovaný už u nás nikdo nechce. Ráda fotím, čtu, a miluju pohádky. A nesmím zapomenout na procházky po blízkém okolí, zejména kolem řeky Bečvy.