Gabriela Smítková pracuje jako zdravotní sestra přes 30 let
13. 10. 2021
Staniční sestře interního oddělení Nemocnice AGEL Říčany dala práce ve zdravotnictví spoustu zkušeností, přátelství a nádherných vzpomínek.
Text: Ing. Veronika Masaryková / Foto: archiv Gabriely Smítkové
Práce zdravotních sester je stejně důležitá jako práce lékařů. Současná situace ještě více prokázala jejich obětavost a neskutečnou pracovní energii. Z řad mladých byl ještě donedávna o tuto nelehkou profesi umírněný zájem, ale epidemiologická krize změnila jejich rozhodování o své budoucnosti. Poslední zprávy ze středních zdravotnických škol hovoří o navýšení zájmu o studium u nich. Zdravotní sestra říčanské nemocnice Gabriela Smítková se však pro své povolání rozhodla již před více než třiceti lety.
Vždy jste věděla, že chcete být zdravotní sestrou?
Vůbec ne. Naopak. Absolutně jsem nevěděla, na jakou školu podat přihlášku. A tak jsem šla k výchovné poradkyni na základní škole a ta nadhodila, že bych mohla zkusit „zdrávku“. A musím říci, že jsem nikdy nelitovala. Tuto práci mám moc ráda.
Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Nepracoval, ale má nejstarší dcera i má švagrová jsou zdravotní sestry.
Co Vás přivedlo do říčanské nemocnice a jak dlouho už tu jako zdravotní sestra pracujete?
Po první mateřské dovolené jsem se již nemohla z rodinných důvodů vrátit do IKEMu na kardiochirurgii, kde jsem začínala po škole. Tak byla nemocnice v Říčanech jasná volba a měla jsem štěstí, že bylo volné místo na interním oddělení. Jsem tu již 22 let.
Změnila se v něčem Vaše práce tady během posledních dvaceti dvou let?
Určitě změnila, ale jak v čem. Je to pořád práce s lidmi. Určitě přibylo administrativy k nelibosti všech zdravotníků. Péče se rozšiřuje, jsou jiné postupy. Celkově je práce více, ale především právě kvůli administrativě.
Čím se může pochlubit Vaše oddělení?
Nad tím jsem nikdy takto nepřemýšlela, ale máme fajn kolektiv a individuální přístup k pacientům.
A jaké jsou vztahy, co se týká sester a lékařů?
Jak už jsem zmínila, kolektiv máme velmi dobrý. A vždy jsme měly i dobré vztahy s lékaři. Dříve jsme pořádali různé společné akce jako bowling, různé tematické večírky, výlety. Máme na to hezké vzpomínky. Ale bohužel covid-19 do toho zasáhl.
V době pandemie byla bezesporu Vaše práce náročnější než dřív. Jak jste to na Vašem oddělení zvládali?
Musím říci, že jaro v roce 2020 bylo velmi náročné. Několikrát se stěhovalo „covid oddělení“. Pro všechny zaměstnance nemocnice to byla naprosto neznámá situace. Nevěděli jsme, co nás čeká. Učili jsme se za pochodu a vlastně učíme se dodnes. Jen tu druhou vlnu jsme brali více v klidu, protože jsme už lépe věděli co a jak. A hodně dělá i to, že máme skvělý personál, který každodenní změny zvládl i v době, kdy covid zasáhl naprosto citelně i do našich řad. Tímto patří mé velké poděkování všem lékařům, sestřičkám i sanitářům, že jsme to ustáli a nemuseli úplně zavřít.
V čem se liší ochranné obleky od standardních nemocničních, které jste museli nosit?
Liší se zásadně. Je v nich dost horko. A samozřejmě veškeré úkony jsou těžší. Ochranné štíty a brýle se mlží, člověk je celkově omezen v pohybu. Další věc, která je naprosto odlišná, je čas, který vám zabere neustálé oblékání a svlékání těchto ochranných prostředků.
Pojďme od pandemie. Můžete odhadnout, kolik pacientů prošlo Vašima „rukama“? A jak se změnili pacienti od Vašeho nástupu po současnost?
To si netroufám vůbec odhadnout, ale za tu dobu jich bude opravdu hodně. A osobně si nemyslím, že by se pacienti změnili. Možná jen vlivem možnosti vyhledání si všeho na internetu se leckdy snaží lékařům radit, jak mají postupovat v léčbě (smích).
Je nějaký pacient, který se Vám vryl do paměti?
Takových pacientů je více a nejvíce se mi vryli do paměti ti dobří, kteří byli vděční, že jsme se o ně postarali, jak nejlépe jsme uměli, a kteří třeba i po několika letech od své hospitalizace se přišli na nás podívat a pozdravit.
Setkala jste se s agresivitou pacientů? Měla jste někdy v nemocnici strach?
Ano, setkala. Je to bohužel riziko naší práce. Bylo pár pacientů, ze kterých jsem strach měla.
Kdy poprvé jste se setkala se smrtí pacienta a co to s Vámi udělalo? Zvykla jste si, nebo to je vždy trauma?
Mimo zdravotnictví jsem se se smrtí poprvé setkala v dětství, což byl hodně nepříjemný zážitek. Profesně asi na střední zdravotní škole při praxi v nemocnici. Příjemný pocit to určitě nebyl. Za všechny ty roky jsem si nezvykla, ale naučíte se to brát jako součást života.
Uměla byste říct, co Vám tato práce vzala a co naopak dala?
Naše práce je náročná jak po fyzické, tak psychické stránce, ale pro mě je naplňující. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Takže mi asi nic nevzala. A dala mi spoustu zkušeností, přátelství a nádherných vzpomínek.
Jakým způsobem se Vám teď daří „dobít baterky“?
Pro mě je dobíječem baterek jednoznačně má rodina.
Co jinak ve svém volném čase ráda děláte?
Ve volném čase se věnuji rodině, dětem, vnoučatům. V létě jezdíme rádi do jižních Čech na kola a chodíme na procházky se psem.
Facebook