Doktor Jakub Králik si splnil cíl – je ambulantním lékařem
1. 3. 2023
Lékař neurologické ambulance Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí své pacienty vnímá jako rodinu, ke které má zodpovědnost a povinnost je léčit a pomáhat jim.
V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších mladých zdravotníků Skupiny AGEL na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát hovořili s lékařem Jakubem Králikem, který od března 2020 pracuje v neurologické ambulanci Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí. V rozhovoru nám rodák z Jasenice při Považské Bystrici například sdělil, proč se po studiích medicíny v Bratislavě rozhodl odejít pracovat do Česka, jak se mu líbí v renomované Nemocnici AGELTřinec-Podlesí, nebo jaké má záliby.
Pracoval někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví?
Mamka pracuje ve strojírenském podniku a otec dříve pracoval jako elektrikář, nyní je již v důchodu. Ve zdravotnictví pracuje moje starší sestra – jako záchranář v RZP (Rychlá zdravotnická pomoc). Já a sestra jsme to zřejmě zdědili po naší mamce, která se chtěla stát zdravotní sestrou. Pochází ale z křesťanské rodiny a v té době nebylo možné, aby šla studovat na střední zdravotní školu. Takže nakonec si vybrala strojírenství.
Jak jste se dostal ke zdravotnictví? Čím vás přilákalo toto náročné povolání?
Pamatuji si, že jako malý kluk jsem si doma hrál na lékaře. Dal jsem si na sebe velký župan od rodičů jako lékařský plášť, chodil po domě a představoval si, že chodím po chodbách nemocnice. Inspirovala mě moje dětská lékařka, ke které jsme chodívali na pravidelné prohlídky (smích). Časem mě to opustilo a začal jsem mít úplně jiné zájmy – propadl jsem letadlům, takže jsem se chtěl stát pilotem velkého dopravního letadla. Této myšlenky jsem se držel ještě na střední škole. Bohužel angličtina mi dělala problémy už od základní školy. Přestože jsem se angličtinu doučil a byl jsem zpočátku odhodlaný absolvovat konkurz na stevarda, nakonec jsem si netroufl a tento sen se mi rozplynul. Pro studium medicíny jsem se tedy rozhodl ke konci střední školy. Být „panem doktorem“ byla pro mne velká výzva. V té době jsem vůbec netušil, jak je tato práce náročná. Vždyť ve filmech a seriálech to vypadá jednoduše a téměř vždy lékař přijde na příčinu (smích).
Po absolvování Střední zdravotní školy v Trenčíně, obor farmaceutický laborant, jste se rozhodl pro studium medicíny v Bratislavě. Proč jste se jako laborant vydal na tuto vysokou školu?
Na konci základní školy jsem věděl, že gymnázium by nebylo pro mne. Chtěl jsem vystudovat střední školu, po které bych mohl jít hned pracovat. Obor farmaceutický laborant se mi líbil – lékárna, laboratoř, příprava léků, čisté prostředí. A protože na základní škole mě bavila chemie, proto jsem si vybral tento obor. Pro studium medicíny jsem se rozhodl ve 3. ročníku, kde jsme měli praxi v lékárnách. Inspirovaly mne recepty, se kterými chodili pacienti od lékaře k našemu okénku, a poté jim magistra vydávala léky. A to byl ten zlom, kdy jsem se rozhodl: „I já chci psát léky na recept, chci být lékařem a léčit lidi“ (smích). Na druhé straně jsem se obával, protože dostat se z takové střední školy na medicínu není vůbec jednoduché.
Jak jste zvládl studium bratislavské Univerzity Komenského?
Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek jsem začal studovat na podzim 2010. Studium všeobecného lékařství bylo těžké. Po šesti letech studií v Bratislavě jsem hned odešel pracovat do České republiky, kde jsem se začal věnovat oboru neurologie. Již během studií jsem měl jeden velký cíl – jak dokončím medicínu, chci pracovat jako ambulantní lékař.
Jak vzpomínáte na studium medicíny?
Na studium medicíny mám jen samé krásné vzpomínky. Měl jsem okolo sebe množství dobrých lidí, super spolubydlící na internátu. Vystudovat medicínu není pouze o učení a čtení velkého množství tlustých knih, ale ke studiu patří i zábava s kamarády, večírky, plesy, probdělé noci (smích). Během praxí ve vyšších ročnících poprvé nahlédnete do reálného života pacientů. Už to není jen kvantum naučených informací, ale přenesení vědomostí do praxe.
Po skončení vysoké školy v roce 2016 jste začal pracovat v třinecké nemocnici Sosna, kde jste strávil s krátkou tříměsíční přestávkou 3 a půl roku.
Nastoupil jsem na neurologické oddělení. Po třech měsících mě to lákalo vrátit se domů na Slovensko, tak jsem začal pracovat ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Žilině. Bohužel to nenaplnilo moje představy a po několika měsících jsem se vrátil do Třince, kde jsem pracoval do roku 2020.
Od března 2020 pracujete v neurologické ambulanci Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí. Proč jste se rozhodl pro renomovanou nemocnici Podlesí?
Mým cílem bylo pracovat jako ambulantní lékař. A když jsem dostal nabídku pracovat na prestižním pracovišti, přestože od mých kolegů v ambulanci nemám tolik zkušeností, tak taková nabídka se neodmítá. Pracovat v neurologické ambulanci je velmi zodpovědné a náročné.
Co vše máte na starosti?
Věnuji se hlavně ambulantní praxi, kde mám v péči tisíce pacientů trpících na různé neurologické nemoci. Práce s takovými pacienty vyžaduje velkou trpělivost, oddanost, respekt, protože mnozí trpí chronickými bolestmi hlavy a pohybového aparátu, poruchami centrálního nervového systému, které jsou často doprovázené psychogenními těžkostmi. Spolupracujeme i s lékaři v oboru psychiatrie a klinickými psychology. Také spolupracujeme s lékaři chirurgických oborů, jako je cévní chirurgie nebo neurochirurgy. Osobně se ještě věnuji ultrazvukovému vyšetření karotických tepen, což je speciální neurologická metoda k vyšetření průchodnosti krkavic, tedy hlavní tepny v oblasti krku, která přivádí krev do mozku. Tato metoda se využívá hlavně u pacientů, kteří překonali mrtvici.
Vašimi pacienty jsou lidé po cévních mozkových příhodách, s různými typy epilepsií, s mozkovými nádory a postižením mozku. Do péče neurologa patří i pacienti s roztroušenou sklerózou, s různými typy bolestí hlav. Kolik máte pacientů na starosti a kterých je nejvíce? Na neurologické ambulanci nepracuji pouze já, ale i další kolegové. Osobně mám na starosti zhruba 5 tisíc pacientů trpících na různé neurologické nemoci. Nejvíce pacientů máme s problémy páteře, kteří tvoří přibližně 60 procent.
Vy jste začal na Podlesí pracovat v době pandemie. Co bylo pro vás v té době nejtěžší – na co jste si musel zvyknout?
Do neurologické ambulance jsem nastoupil v době, kdy začínala pandemie. V té době jsem neznal své nové kolegy – bál jsem se, že mě kolektiv nepřijme mezi sebe. Navíc nikdo z nás nevěděl, co bude pandemie obnášet. Ale netrvalo dlouho a moje práce se mi stala druhým domovem. Zdravotní sestry a lékaři, kteří pracují v neurologické ambulanci delší dobu, mne zahrnuli příjemnou atmosférou a přijali mne mezi sebe. I když je v ambulanci hodně práce a ne každý den je posvícení, tak díky úžasnému kolektivu mě tato práce posouvá dopředu.
Máte již pacienta, na kterého nikdy nezapomenete?
Je jich mnoho, ale jednu pacientku mám neustále na mysli a rád na příhodu s ní vzpomínám. Jedna starší paní chodí ke mně pravidelně jednou či dvakrát za rok, když nemá problémy, tak méně. Jednou paní přišla na obstřik páteře a spokojená odešla domů. Druhý týden přišla znovu, tak jí říkám, aby se – jako vždy – připravila na obstřik. Ona odpověděla: „Pane doktore, já žádné bolesti nemám, já jsem vás chtěla vidět. Já jsem musela za vámi přijít a vidět vás znova naživo, já se na vás vždy tak ráda dívám.“ (smích).
Přináší vám práce lékaře radost, uspokojení, nebo je to něco jiného, než jste si myslel?
Svoji práci miluji a dělám ji s velkým respektem. Mým cílem bylo vždy pracovat jako ambulantní lékař, takže se můj sen stal skutečností. Práce lékaře je těžká, ale v životě bych neměnil. Léčit nemocné lidi je privilegium a zároveň velká zodpovědnost.
Co byste ve zdravotnictví chtěl dokázat?
Mým cílem je nyní úspěšně absolvovat specializaci, na kterou se připravuji. Po úspěšném absolvování bych se chtěl nadále věnovat ambulantnímu sektoru, který mě nesmírně obohacuje. Mé pacienty vnímám jako rodinu, ke které mám zodpovědnost a povinnost je léčit a pomáhat jim.
Když vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Když skončím v práci, tak se snažím myslet na vlastní osobní život, i když je to někdy těžké. Některé problémy pacientů vás trápí, takže na to myslíte, zda jste pacientovi pomohl. Někdy to ale není jen o diagnóze pacienta. Někdy mne „pronásledují“ osobní příběhy pacientů, které mi řeknou. Pacienti vás často vnímají jako někoho, kdo si je poslechne, poradí, usměrní, utěší. Pacienti nás zdravotníky vnímají jakou autority, které jim poradí nejen odborně, ale i v osobním životě.
Vy jste v dětství hrál na klavír a absolvoval jste základní uměleckou školu. Proč jste nedal přednost hudbě, ale medicíně?
Hudbu miluji, ale nemám vyhrazený styl hudby. Pocházím z křesťanské rodiny a jako mladý kluk jsem chodil s rodiči do kostela, kde v době obřadu zaznívaly mohutné tóny varhan. Už jako kluk jsem toužil naučit se hrát na tento královský nástroj. U nás však připadala v úvahu jen hra na klavír. Od druhé třídy jsem začal navštěvovat hudební školu, což mne nesmírně bavilo. Rodiče mi domů koupili klavír, což nebyla levná záležitost. Vystudoval jsem základní uměleckou školu, ale stále to nebylo ono. Můj hudební sen bylo hrát na varhany. Během studií medicíny jsem měl možnost si párkrát zahrát na varhany v některých bratislavských chrámech pod vedením zkušeného hudebníka, ale největším zážitkem byla pro mě příležitost zahrát si na varhany v Domě sv. Martina v Bratislavě. Poté jsem ještě 4 roky hrával pravidelně na obřadech v jednom kostele v malé slovenské vesnici.
Jak často hrajete dnes? Máte nějaké koncerty?
Bohužel hraju velmi málo. Doma sice mám digitální piano, ale spíše slouží jako interiérový doplněk, na který sedá prach (smích).
Jak trávíte své osobní volno – jaké máte koníčky?
Chtěl jsem být pilotem nebo stevardem, což se mi nesplnilo. A protože velmi rád cestuji a miluji oddych u moře, tak neopovrhnu kvalitní dovolenou. Preferuji destinace mimo Evropu. Dvakrát jsem navštívil Austrálii, kde jsem poznal velmi příjemné lidi, se kterými jsem stále v kontaktu. Před pandemií jsem měl možnost navštívit Panamu, kde jsem viděl slavný Panamský průplav, který se táhne dešťovými pralesy. Zde jsem v zátokách pozoroval krokodýly, opice zvané kapucíni a různé typy leguánů. Před několika měsíci jsem navštívil ostrov Mauricius a dvakrát Dubaj. Kromě cestování si rád zajdu do posilovny, čímž se udržuji v kondici. Pokud mám trochu více volna, navštěvuji rodný kraj na Slovensku, kde trávím čas s rodiči, starší sestrou a čtyřletou neteří. ✒ TOMÁŠ ŽELAZKO TOMÁŠ ŽELAZKO, ARCHIV JAKUBA KRÁLIKA
Facebook