S mladíkem

Lékař Serhii Filzhak má na své práci nejraději rychlou viditelnost výsledků

26. 1. 2023

Chirurg Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí vnímá rozdíl mezi ukrajinským a českým zdravotnictvím hlavně v nemocničním vybavení, mzdách, ale i povinném zdravotním pojištění.

Text: Michal Václav, DiS., Ing. Tomáš Želazko / Foto: Michal Václav, DiS., archiv Serhii Filzhak

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců Skupiny AGEL na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát hovořili s lékařem Serhii Filzhakem, který již čtvrtým rokem pracuje na chirurgickém oddělení v Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí. V rozhovoru nám rodák z Nové Ušycji na Ukrajině například prozradil, proč po studiu medicíny a čtyřleté práci v menší ukrajinské nemocnici zamířil do České republiky, jaké zkoušky musel absolvovat, aby mohl pracovat jako lékař v Česku, nebo jaké má záliby.

Z kterého města (oblasti) Ukrajiny pocházíte?

Je to malé městečko, nazývá se Nova Ušycja a nachází se v Chmelnické oblasti na západní části Ukrajiny.

Co vás přimělo jít studovat medicínu?

Nevím přesně, nikde jinde jsem se do budoucna neviděl, než v medicíně. Jste z rodiny jediný, který se vydal cestou stát se lékařem? Kromě mě jsou ještě z širší rodiny lékaři strýc, teta a bratranec.

Ve kterém městě jste studoval?

Ve Vinnice. Je to zhruba 250 kilometrů na jihozápad od Kyjeva.

Kam jste po škole nastoupil?

Celkem pět let jsem pracoval na chirurgii a traumatologii na Ukrajině v jedné nevelké okresní nemocnici.

Proč jste se rozhodl odejít z Ukrajiny?

Kvůli tehdejšímu nízkému platovému ohodnocení.

Zamířil jste do Česka. Jaké jste měl důvody, že právě zde?

V České republice bylo především reálné potvrdit svůj lékařský diplom. Dalším důvodem byla podobnost českého jazyka ukrajinskému.

Co všechno jste musel absolvovat, než jste se zde mohl stát lékařem? Musel jste skládat nějaké zkoušky? A z čeho?

Moje cesta začala na jazykové škole v Praze, kde jsem se během osmiměsíčního studia připravoval k písemným zkouškám z všeobecného lékařství a medicínské legislativy – to vše v rámci tzv. aprobační zkoušky. Poté následovalo hledání zaměstnání podle přísných podmínek ministerstva zdravotnictví ČR a samozřejmě pod odborným dohledem. Přiznám se, že hledání práce není tak snadné, jak se může zdát. Spousty odpovědí na možnost pracovat jsem se ani nedočkal – z nemocnic mi odpověděla každá desátá. Někde nemocnice nesplňovaly všechny podmínky – neměly volné školitele, neměly akreditaci a podobně. Tehdy jsem nebyl tak „legislativně“ zkušený, proto mám za sebou podepsané dvě pracovní smlouvy v nevyhovujících nemocnicích, tím jsem ztratil hodně času. Jako první na můj dopis odpověděl primář MUDr. Aleš Bařinka z Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí. Jen pro informaci – poslední, kdo odpověděl, byl primář z jedné jihomoravské nemocnice, a to po třech letech! I přesto jsem mu vděčný.

Tak jste se ocitl ve Valašském Meziříčí?

Zde započala má práce. Díky spolupráci s personálním oddělením byla nemocnici přidělena speciální akreditace pro aprobační zkoušku z ministerstva zdravotnictví ČR, což mi a dalším zahraničním lékařům po mně umožnilo absolvovat praktickou část a poté ústní zkoušku z interny, chirurgie, dětského lékařství a gynekologie – tím pádem i celou aprobaci s možností pracovat na úrovni českého absolventa.

Jak dlouho již pracujete v Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí?

Ve zdejší nemocnici pracuji od srpna 2018.

Můžete ze své pozice srovnat české a ukrajinské zdravotnictví?

Rozdíl je opravdu velký, hlavně co se týká menších nemocnic. Spočívá v nemocničním vybavení a mzdách. Velkým nedostatkem ukrajinského zdravotnictví je absence povinného zdravotního pojištění.

Jak moc je podle vás těžké se prosadit v cizí zemi?

Co se týká lékařství, je to docela složité, dlouhé, ale je to možné. První, bez čeho se člověk neobejde, je čeština. Musíš se naučit česky, nastuduješ českou legislativu, dále zopakuješ skoro celé studium na lékařské fakultě, složíš zkoušky, a až poté najdeš práci. 

Kdo vám nejvíce pomohl při nástupu do nemocnice ve Valašském Meziříčí a jaké byly vaše začátky?

Nástup byl komplikován vyřizováním různých nutných dokladů, dlouhým čekáním na rozhodnutí ministerstva zdravotnictví. V naší nemocnici mi v tom pomáhaly paní Limberská a Šimová z personálního oddělení. Začátky na oddělení byly už relativně hladké, pomáhal mi celý kolektiv chirurgického oddělení.

Byla vaším přáním vždy specializace a práce na chirurgii?

Mám ještě i specializaci z traumatologie a ortopedie. Tu jsem ale nestihl plně využít.

Co vás na chirurgickém oboru nejvíce baví?

Nejvíce mě baví v chirurgii možnost vidět výsledky naší léčby skoro ihned. Kromě toho je to práce s lidmi a téměř vždy různé klinické případy. Dá se říct, že se nikdy nenudíme.

Kolik pacientů denně ošetříte na ambulanci, případně jaké operace provádíte?

Průměrně 40, občas bývá i kolem 50, naše ambulance je v současné době dost vytížená. Na oddělení provádím typické výkony pro neatestovaného lékaře – operace, vše pod dohledem atestovaného lékaře, jako jsou laparoskopické operace žlučníku, operace pupeční kýly, operace varixů dolních končetin, osteosyntéza mnoha druhů zlomenin, amputace dolních končetin při gangrénách a k tomu i veškerá „malá“ chirurgie – nádory podkožní tkáně a kůže, ošetření hnisavých kožních ložisek, popálenin, ran, poškozených šlach, a podobně.

Čeho byste chtěl v práci dosáhnout?

Chci se stát dobrým lékařem, a co nejvíce poznat lékařské umění.

Když vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?

To bych si moc přál, ale kdepak. V medicíně to tak často udělat nejde.

V současné době se nemocnice ve Valašském Meziříčí chystá přijmout vaše krajany na pozice lékařů a sester. Jakou roli sehráváte při pohovorech s nimi a vedením nemocnice?

Většinou jako tlumočník, občas i poradce stran aprobační zkoušky a zaměstnání.

Jak dlouho jste zde byl sám, než mohla přijet i vaše manželka s dětmi? Vaše manželka je lékařkou, která nyní také pracuje v nemocnici ve Valašském Meziříčí.

Trvalo to déle, více než rok.

Jak trávíte své osobní volno – jaké máte koníčky?

Jako koníček rád programuji, to však zřídka. Nyní preferuji aktivní odpočinek – s rodinou jezdíme na výlety na kole a provozujeme lokální turistiku. Naštěstí v okolí je spousta zajímavých míst: krásné hory, rozhledny, zámky a hrady, naučné stezky a parky.