S mladíkem

Nicol Urbanová již od dětství chtěla pomáhat lidem

1. 8. 2021

Sestru Multioborové jednotky intenzivní péče Nemocnice AGEL Podhorská v Bruntále její práce naplňuje a nedokázala by si představit dělat něco jiného.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Bc. Nicol Urbanové, DiS.

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát hovořili s Bc. Nicol Urbanovou, DiS., která již třetím rokem pracuje na interním oddělení Nemocnice AGEL Podhorská v Bruntále. V rozhovoru nám rodačka z Bruntálu například prozradila, co ji zaujalo během studijního pobytu ve Španělsku, jak těžká byla práce během pandemie nebo také jaké má záliby.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Práce ve zdravotnictví pro mě byla zajímavá už od dětství. V šesti letech jsem absolvovala operaci srdce a každý den v nemocnici jsem si spíše užívala. Sestřičky aplikovaly injekce i mým panenkám, dostávala jsem za odměnu prázdné injekční stříkačky a každý den jsem ze sesterny odnesla nějakou zajímavou věc. Možná toto byl první impuls, že jednou mě bude práce všeobecné sestry živit, ale nejenom to. Pocit pomáhat lidem je mnohdy nenahraditelný.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Moje o dva roky starší sestra pracuje jako dětská lékařka. Ostatní členové rodiny se zdravotnictví vyhnuli obloukem.

Během studia Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické v Ostravě jste si vybrala absolventskou práci na téma „Život s autistickým dítětem“. Co Vás k tomu vedlo?
Zvolit téma absolventské, bakalářské či diplomové práce není vždy jednoduché. Absolventská práce byla moje první dílo a chtěla jsem vybrat onemocnění, které je pro mě zajímavé a u každého jedince svým způsobem originální.

V průběhu školy jste absolvovala studijní pobyt ve španělské Granadě v denním stacionáři. Jaké poznatky jste si přivezla?
Pobyt ve Španělsku mi poskytl mnoho krásných zážitků, nových přátel a také spoustu zkušeností. Ne každému se poštěstí porovnat naši kulturu s nějakou jinou. Ve Španělsku jsem měla možnost nahlédnout do „zákulisí“ španělského zdravotního systému a určitě to byla dobrá škola do života, co se týče samostatnosti, odpovědnosti, znalostí nového jazyka a kultury cizího národa. I přes jazykovou bariéru se nám španělský personál snažil vysvětlit a objasnit princip jejich zdravotní péče, ukázal nám, co dělají jinak a zejména jsme si vyzkoušeli práci v cizím prostředí.

Během studia v Ostravě jste pracovala rok v Centru sociálních služeb pro seniory v Bruntále. Co vše jste tam dělala?
Dělala jsem vše, co bylo potřeba okolo klienta – od dopomoci při hygieně, podávání stravy nesoběstačným klientům, obstarávání běžných denních činností až po pomoc klientům s čím bylo potřeba.

Proč jste se rozhodla po Vyšší odborné škole nastoupit na interní oddělení do Nemocnice AGEL Podhorská?
Myslím, že pro všeobecnou sestru po studiích, kdy je bez zkušeností, je interní oddělení nejlepší škola do života. Nejenom, že tato práce vyžaduje velkou zodpovědnost a rychlost, ale interní obor je také velmi různorodý, co se týče nemocí, farmakologie a celkové péče o pacienta.

Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Při nástupu do práce mi byla přidělena služebně starší sestra Pavla Zieglerová a nemohla jsem dostat lepší školitelku. Nejenom, že mě báječně zaučila v rámci chodu oddělení a povinností všeobecné sestry, ale také se pro mne stala jedinečnou přítelkyní a oporou. Nebudu lhát, začátky jsou vždy těžké. Ale při mé profesi se vždy učíme novým věcem a je potřeba neustále na sobě pracovat.

Několik měsíců po zahájení práce jste absolvovala studijní program na roční Vysoké škole zdravotnické v Praze obor „Ošetřovatelství“. Již od dětství pomáháte lidem?
Ano. Jak jsem již zmiňovala dříve, práce všeobecné sestry mě fascinovala už od dětství. I přesto, že jsem nejprve šla studovat všeobecné a sportovní gymnázium, vždycky mě to k nemocnici nějakým způsobem táhlo. Moje první studium všeobecné setry byl spíše osud poté, co jsem se nedostala na studium fyzioterapie. Ničeho však nelituji. Po prvních praxích během studia jsem pochopila, že tato práce mě baví a bude mě naplňovat. Není to vždy jen o tom pomáhat lidem, i když je to hlavní náplní mé práce. Baví mne učit se novým věcem, pozorovat fungování lidského těla a neustále mě fascinuje, co vše jako zdravotníci dokážeme.

V současné době dokončujete magisterské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci, studijní program „Ošetřovatelství v interních oborech“. Proč jste se rozhodla pro toto studium?
Po druhé vysoké škole jsem stále cítila, že se potřebuji v něčem zdokonalovat. Nejenom, že je potřeba získávat hodně praxe, ale také jsem chtěla obohatit svoje vědomosti zase o něco více. Zvolit tento studijní program bylo jednoduché, vzhledem k mojí současné a nejspíše i budoucí práci na interním oddělení. Studium není jednoduché zejména proto, že probíhá souběžně s mým plným úvazkem v nemocnici. Možná proto také trávím většinu svého volného času studiem a není to jen pro získání titulu, ale aby člověk získal nové poznatky a vědomosti. Vždyť co si budeme, zdravotníci musí studovat neustále, ať už chtějí nebo ne (smích).

Již několik měsíců pracujete na Multioborové jednotce intenzivní péče, která je součástí interního oddělení. Co vše máte na starosti?
Na každé službě nám vedoucí směny přidělí pacienty, o které se pak celou směnu staráme. Za přidělené pacienty jsem zodpovědná a také jim věnuji potřebnou péči. Celkově práce na jednotce intenzivní péče je různorodá. Pacienti většinou potřebují celkovou péči, sestra musí kontinuálně sledovat jejich fyziologické funkce a být vždy pohotová. Mimo jiné naše jednotka působí jako resuscitační tým nemocnice, což vyžaduje také rychlost a spolupráci.

Na Vašem oddělení byla v minulých měsících řada pacientů s covidem-19. Jak jste toto složité období zvládala?
Tato pandemie přišla tak náhle a bez oznámení, že jsme nedostali prostor se na ni jakkoliv připravit, ať už fyzicky či psychicky. Celá naše práce se najednou ocitla ve středu pozornosti. Každou chvíli jsme dostávali nová a nová nařízení a občas jsme ani nevěřili, že se něco takového děje. Nejhorší na tom všem bylo vidět tolik obětí za tak krátký časový úsek. Nejenom, že nám to ztížilo pracovní podmínky, co se týče bariérového přístupu k pacientovi, ale také jsme se museli naučit více spolupracovat a organizovat si práci. Bylo to těžké období, ale jako kolektiv jsme se dokázali semknout a pomoci si, protože bez spolupráce a podpory by to nešlo. Myslím, že období covidu nám také ukázalo, jak si musíme vážit i běžných věcí, a jak se může situace změnit z minuty na minutu.

Jak se Vám ve všech těch ochranných pomůckách vůbec pracovalo? Dá se na to zvyknout?
Práce s covidovými pacienty nebyla vždy jednoduchá, o to horší bylo pohybovat se v ochranných pomůckách. Zvyknout se dá asi na všechno, ale chce to nějaký čas. Na začátku pandemie, když přišla různá nařízení, jsme vždy přemýšleli, kterou část oděvu jako první oblečeme a co všechno vlastně máme na sobě mít. Postupem času jsme se naučili „skákat“ do ochranných pomůcek automaticky a bez přemýšlení. Po pár minutách zabalených do ochranných pomůcek z vás všude kapal pot a při každém dalším pohybu se to zhoršovalo. Všichni jsme vypadali stejně ať už v ochranných pomůckách, nebo po vysvlečení z nich.

Koronavirová krize trvala více než rok a kdoví, co bude v dalších měsících. Pozorujete, že je vše těžší i po psychické stránce?
Práce byla náročná a vyčerpávající, ale to nejhorší je snad už za námi. Po psychické stránce byla těžší zejména práce s pacienty, jelikož všichni měli informace z médií a každý se bál smrti. Občas jsme ani nevěděli, co říci. Někdy však stačilo jen zůstat s pacientem trochu déle a ukázat mu, že na to není sám.

Pojďme od pandemie. Čím se může pochlubit Vaše oddělení?
Jednotka intenzivní péče se zejména pyšní krásným prostorným interiérem a moderním vybavením.

Jaký máte kolektiv, co se týká sester a lékařů?
Lékaři a sestry vždy plně spolupracují a myslím, že nám jde i spolupráce s externími lékaři velice dobře. V kolektivu jednotky intenzivní péče působím sice jenom rok, ale troufám si říci, že fungujeme skvěle. Při potřebě spolupracujeme, pomáháme si a někdy je s námi docela sranda. Když se něco na jednotce děje, všichni jsou v pozoru a každý dělá co má.

Je něco, co Vás na Vaší práci stále ještě překvapuje?
Moje práce mě překvapuje neustále. Každý pacient je originál a ke každému musíme přistupovat individuálně. Určitě nemohu říci, že znám a viděla jsem už vše. Někdy stačí i nový lék, o kterém si musím přečíst nebo se nechat zaškolit jinou sestrou či lékařem. Medicína se neustále vyvíjí a přicházejí nové postupy v léčbě. Práce je hodně rozmanitá a neustále se učím.

Přináší Vám práce sestry radost, uspokojení, nebo je to něco jiného, než jste si myslela?
Práce všeobecné sestry mě jednoznačně naplňuje a nedokázala bych si představit dělat v životě něco jiného.

Když Vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte?
Mnohdy je velmi těžké jen tak odejít z práce a prostě vypnout. Není to papír, který necháte na stole a víte, že ho tam další den najdete znovu.

Jak trávíte své osobní volno – jaké jsou Vaše koníčky, rodina?
Velkou část svého volného času věnuji magisterskému studiu. Pracuji na své diplomové práci a v aktuální době se připravuji na dvoje státní závěrečné zkoušky. Samozřejmě také trávím čas se svojí rodinou, podnikáme nějaké výlety a relaxujeme při sportu. Se svojí mámou se zúčastňujeme různých běžeckých soutěží a „vypínám“ při inline bruslení.