S mladíkem

Lékaře Martina Nováka baví pomáhat lidem

10. 6. 2021

Lékař interního oddělení a také vedoucí lékař na oddělení následné péči nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice jde ve stopách rodičů – tatínek je praktický lékař, maminka neuroložka.

Text a foto: Ing. Tomáš Želazko

V našem mapování života lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců skupiny AGEL na začátku jejich profesní kariéry jsme tentokrát hovořili s MUDr. Martinem Novákem, který již čtvrtým rokem pracuje v Nemocnici AGEL Ostrava-Vítkovice. V rozhovoru nám rodák ze Šumperka například prozradil, proč po studiu medicíny nastoupil do vítkovické nemocnice, proč vstoupil do katolické církve nebo jaké má záliby.

Byl jste již na střední škole studijní typ? Byla Vaše cesta k maturitě snadná?
Spíše jsem to měl takové trochu akční. Z mého rodného Šumperka jsem nejprve nastoupil na Moravské gymnázium v Brně s anglickou profilací. Po druhém ročníku jsem na rok přerušil studium a odletěl na jeden rok na do USA na jejich klasickou high school ve městečku Chestertown, v národním parku Adirondacks na severu státu New York. Tam jsem si nejen zdokonalil angličtinu, ale hlavně prožil spoustu úžasných zážitků a cestoval na mnoho zajímavých míst, poznal spoustu skvělých lidí a poznal americký školní systém – do školy jsem jezdil jako každý jiný klasickým žlutým autobusem, po škole zase dělal školní sporty. Studium na střední škole jsem pak dokončil na gymnáziu v Šumperku maturitou v roce 2011.

Proč jste si po gymnáziu vybral studium Lékařské fakulty Ostravské univerzity v Ostravě?
Moje cesta ke studiu medicíny nebyla vůbec přímočará. Od dětství mě zajímaly přírodní vědy, zeměpis a historie, astronomie, později i politologie. Nakonec jsem se však rozhodl pro medicínu a vystudoval lékařskou fakultu Ostravské univerzity v Ostravě, kterou jsem ukončil v roce 2017. Konkrétně Ostravu jsem si vybral z více důvodů. Byl to pro mě neprobádaný kus naší republiky i přes to, že z ní pocházeli oba dva dědové. Navíc moji rodiče, oba lékaři, měli spoustu dobrých zkušeností s ostravskou fakultní nemocnicí. Líbil se mi také přístup univerzity jak k uchazečům, tak později ke studentům, a velká snaha zapadnout mezi již zavedené lékařské fakulty ve třídách o menším počtu studentů – tedy i s více individuálním přístupem.

Pracoval někdo z Vašich předků ve zdravotnictví?
Ano, tatínek je praktický lékař, maminka neuroložka.

Co Vás na medicíně nejvíce bavilo a naopak s čím jste měl největší problémy?
Měl jsem zpočátku problém s velkým množstvím teoretické nauky při absenci té praktické – tedy práce s pacienty, která ale logicky musí přijít až později. Jenže když zpočátku nevidíte pacienty, je to množství chorob takové trochu anonymní. Právě proto se mi více líbila druhá polovina studia, kde už má konkrétní pacient konkrétní nemoci, s konkrétní léčbou. Jeden z předmětů, který mě doopravdy nadchl, byla psychiatrie. Naopak jsem příliš nemusel například chemii či histologii.

Myslíte, že Vás vysoká škola kvalitně připravila na práci v nemocnici?
Dle mého názoru vás žádná škola kompletně nepřipraví na práci lékaře a to ani při sebevětší snaze školy, nebo sebelepších studijních výsledcích studenta. Praxe je vždy jiná. Vždy pak záleží na začínajícím lékaři, jak moc se dokáže učit od starších kolegů, jak dokáže práci i svoji nedokonalost přijmout s pokorou a nakolik je pak důsledný a záleží mu na pacientech, kvůli kterým tu koneckonců vlastně je.

Co Vás přivedlo k rozhodnutí stát se internistou?
Jsem spíše nerozhodný člověk, který přichází ke stále novým konkrétním zájmům. Ty rychle a s nadšením přijmu, ale stejně tak rychle je někdy zase opustím, proto jsem se nedokázal rozhodnout pro žádný úzce specializovaný obor. Interna tedy pro mě byla ideální vzhledem ke své všestrannosti. Je skutečně zajímavé a naplňující starat se o pacienta komplexně – pořádně se „provrtat“ v jeho anamnéze a minulosti, řešit pak nejen jeho vnitřní nemoci, ale i psychický stav a před propuštěním zajistit také to, co se bude dít dále, jestli to ten konkrétní člověk zvládne v domácím prostředí, jestli bude někým sledovaný, a podobně.

Po studiích jste nastoupil na interní oddělení vítkovické nemocnice, kde pracujete doposud. Kdo Vám nejvíce pomohl při nástupu do práce a jaké byly Vaše začátky?
Byli to jistě mojí kamarádi a spolužáci, kteří tam nastoupili přede mnou. Jejich dojmy z práce na mě zapůsobily. Začátky byly dobré, měl jsem štěstí na výborné a zkušené kolegy, nejen lékaře, ale i sestry, kteří mi ochotně se vším pomáhali. Poněkud horší to pak bylo se začátkem služeb na  příjmové ambulanci, které sice mladého lékaře opravdu hodně naučí, za to jsou ale náročné jak psychicky, tak na spánek – nebo spíše jeho naprostou absenci.

Interna zajištuje komplexní diagnostiku a léčbu nemocí vnitřních orgánů. S jakými problémy navštěvují pacienti vítkovickou internu?
Naše interní oddělení má tu výhodu, že je na ostravské poměry v menší nemocnici, tudíž je rozsah naší péče velmi rozsáhlý. Mimo gastroenterologické pacienty, které má na starost specializované oddělení, řešíme v podstatě všechno interní – od kardiologie, přes plicní choroby až po angiologii. Vzhledem k absenci některých specializovaných oddělení v naší nemocnici pak léčíme i takové pacienty, kteří by v některých větších nemocnicích byli hospitalizováni
mimo interní oddělení.

Čím se může pochlubit oddělení vítkovické interny?
Kromě komplexní péče na dle mého názoru velmi dobré úrovni jsme opravdu vyjímeční ve specializaci části našeho oddělení na angiologii. Máme vybavený angiosál se zkušenými intervenčními angiology, kteří provádějí cévní výkony zejména na tepnách dolních končetin, případně i tepnách ledvinných či mezenterických. Naši cévní lékaři mnohdy zachrání končetinu pacienta před amputací a pacienti k nám jezdí z velké části Moravy a Slezska.

V současné době pracujete zejména na LDN. Myslíte si, že je to pro Vás poslání dělat na tomto oddělení?
Na toto oddělení jsem se dostal shodou okolností. Není třeba říkat, že již zkratka „LDN“ budí v mnoha lidech hrůzu. Běžní lidé si představí těžce nemocné, případně neléčitelné lidi, kteří jsou zde jaksi odstaveni, protože jim již není pomoci. Naštěstí, alespoň v případě naší LDN, nebo přesněji řečeno „oddělení následné péče“, tento stereotyp opravdu neplatí. Dostávají se sem pacienti z celé nemocnice i mimo ni, kteří již nevyžadují akutní lůžko, ale stále potřebují nemocniční péči, protože ještě nejsou připraveni na domácí režim. Práce, která se s nimi poté dělá, je rozsáhlá – od „doladění“ například kardiálních léků, přes nastavení psychofarmak či inzulinoterapie až po rehabilitace, které jsou důležitou součástí léčby. Dalo by se s nadsázkou říci, že jsme jakousi kombinací interního, rehabilitačního a geronto-psychiatrického oddělení, jen s trochu „pomalejším“ tempem. Mě osobně na mé práci baví to, že vzhledem k delší hospitalizaci většiny pacientů skutečně vidím plody své práce, kdy hodně lidí přichází ve špatném stavu, a když se zadaří, domů odcházejí po vlastních nohou. Máte čas tyto lidi poznat, zjistit jejich individuální potřeby a dostatečně nastavit veškerou medikaci. A velká část pacientů jsou opravdu skromní a vděční lidé, kterým je radost pomáhat. Musím i zmínit obětavou práci našich sestriček, ošetřovatelek, fyzioterapeutek, nutričních terapeutek, logopedek a dalších. Zvláště naše staniční sestra je páteří celého oddělení.

Palčivý problém lékaře – sdělování vážné diagnózy. Smím se zeptat, kdy jste se s tímto tématem setkal poprvé Vy?
Na interním oddělení se s touto problematikou setká lékař velice brzy, dá se říci, že již v řádu dní po nástupu do práce. Jednak je to sdělení vážné diagnózy, jednak třeba informování příbuzných o úmrtí pacienta. Jsou to jistě jedny z nejhorších momentů v životě každého lékaře, i když si každý lékař postupně vybuduje jistý odstup, protože jinak by se z toho brzy zhroutil. Je to smutná realita. Je pak ale na každém lékaři, jak velký odstup si vytvoří a jestli si při odstupu zachová i velice důležitou empatii a lidskost.

Na oddělení následné péče musí lékaři pacientům často sdělit nepříjemné věci. Říkáte pacientům vždy pravdu?
Lékař je vždy povinnen sdělit pacientovi pravdu, avšak záleží případ od případu, jakou formou se pravda podá a v jakém rozsahu. Roli také hraje to, nakolik je pacient orientovaný. Důležitá je také informovanost rodiny a spolupráce s ní. Myslím, že i nejhorší informace lze podat lidsky a takovým způsobem, aby to člověk co nejlépe přijal.

Jste věřící člověk. Jak Vám to pomáhá při práci?
Ano, vždy mě zajímala teologie a obecně křesťanství, v roce 2019 jsem pak po dlouhém uvažování a také díky vlivu mé manželky a jednoho ostravského kněze vstoupil do katolické církve. Osobně si práci lékaře bez víry nedokáži představit, teď nemyslím třeba konkrétně jen moji víru, ale obecně víru, která se zakládá na takových hodnotách, že existuje opravdové a absolutní dobro, o které má smysl se ucházet. Že si každý člověk zaslouží úctu a lásku, že vše, co člověk dělá, má vyšší smysl. Nedovedu si představit lékaře nihilistu, stejně tak je mi cizí představa lékaře zajímajícího se pouze a kariéru či peníze. A koneckonců, bez křesťanství bychom ani neměli medicínu takovou, jak ji známe dnes.

Tvrdí se, že polovina úspěchu je psychický stav pacientů. Jak zlepšujete pacientům kvalitu života u Vás?
To je jistě pravda. Zvláště na interním oddělení, či oddělení následné péče je velká část pacientů ve vyšším věku a v tom je i vetší zastoupení psychických nemocí. Bohužel, a to platilo i v době předcovidové, je spousta starých lidí velice osamělých. Je tedy důležité najít si čas s těmito lidmi promluvit, ne jen mezi dveřmi, ale skutečně si popovídat o jejich problémech, o jejich starostech a hlavně jim důkladně vysvělit, co všechno jim může medicína nabídnout, co všechno se dá vyléčit a jak přesně bude vypadat jejich konkrétní léčba. Už jen krátká konverzace dovede zázraky. Já na následné péči tento prostor naštěstí mám, běžný internista již bohužel tolik ne, protože na interním oddělení je tempo opravdu rychlé a práce hodně náročná.

Máte již nějakého pacienta, který se Vám vryl do paměti?
Jistě, takových pacientů bylo, je a bude spousta. Je to stejné jako u každého člověka – někoho si pamatujete mnoho let, někoho ne. Samozřejmě pak existují některé vzácné diagnózy nebo případy, na které zapomenout nelze.

Co vás na Vaší práci baví nejvíce?
Bude to znít otřepaně, ale je to pomáhání lidem. Zvláště tehdy, když se léčba podaří, to je opravdu ta největší odměna. Je to také jistá praktičnost v tom ohledu, že lékaři jsou potřeba všude na světě, od nejmenších vesnich po největší velkoměsta, člověk se tedy nikde neztratí.

Čeho byste chtěl v práci dosáhnout – jaké jsou Vaše sny?
Po dlouhém uvažování jsem se nakonec rozhodl v budoucnu pracovat jako praktický lékař, jít v tatínkových stopách. Mým snem je být kvalitním a důvěryhodným lékařem, na kterého se mohou jeho pacienti vždy spolehnout. Stejně tak bych ale chtěl mít dost času i na rodinu, která je pro mě velice důležitá.

Co rád děláte ve volném čase?
Ve volných chvílích hodně čtu o všem možném a rekreačně sportuji. Během studií jsem o víkendech jezdíval na kole, vyzkoušel si i nějaká bojová umění a box. S postupem času bylo času stále méně, ale i tak si s manželkou najdeme čas alespoň na horské tůry, nebo v zimě na běžky a snowboard. Někdy se vrátím do dětských let a zahraji si s mým bratrem nějakou počítačovou hru. Stejně tak rád ochutnám dobré pivo či whiskey. Mojí zatím poslední novou činností je trochu nevšední záležitost a to ministrování na tradiční latinské mši. Doufám, že velkou část mého volného času již brzy zaberou potomci.

Jaký obor dělá Vaše manželka? Bavíte se doma pořád o práci, nebo dokážete vypnout?
Moje manželka pracuje jako dětská neuroložka, už od školy věděla, že chce být lékařkou a starat se o děti. O práci se bavíme takovým způsobem, že když nás něco v práci naštve, tak si o tom popovídáme, postěžujeme si, dostaneme to ze sebe a pak už se věnujeme něčemu jinému. Rozhodně netrávíme příliš volného času pracovními řečmi, to bychom se museli brzy zbláznit.