Cyklistická legenda Jaroslav Kulhavý považuje za svůj největší úspěch zlato z olympiády
17. 6. 2023
Medailista z olympiád, mistrovství světa i Evropy a jeden z nejúspěšnějších českých sportovců začal soutěžit v terénním 52 triatlonu. První závod na Maltě vyhrál.
Legendární český cyklista Jaroslav Kulhavý poprvé dal o sobě výrazněji vědět v roce 2003, kdy se na horském kole (disciplína cross contry) stal juniorským mistrem světa i Evropy. Medaile za svou celou kariéru sbíral jako houby po dešti. Na olympiádě v Londýně v roce 2012 získal zlatou medaili, o čtyři roky později na olympijských hrách v Riu 2016 vybojoval stříbrnou medaili. V dospělé kategorii na mistrovství světa získal dvě zlaté medaile, tři stříbrné a jednu bronzovou, na mistrovství Evropy dvě zlaté medaile. Kromě toho se stal celkovým vítězem světového poháru a třikrát vyhrál těžký prestižní etapový závod dvojic Cape Epic. V letech 2010, 2011, 2012 a 2016 triumfoval v anketě Král cyklistiky. V české anketě Sportovec roku obsadil v letech 2011 a 2012 vždy 2. místo.
Co vás přivedlo k cyklistice a v kolika letech jste s ní začal?
Začal jsem jako dítě na BMX kole, kdy jsem jezdil okolo baráku v Ústí nad Orlicí. Závody na horských kolech byly na konci devadesátých let novou disciplínou, a já si horské kolo hodně přál. Rodiče mi první horské kolo koupili v jedenácti letech a já se zúčastnil prvních závodů, které se mi povedly, takže jsem začal závodit. Od počátku se mi dařilo, šlo mi to a cross country mne nadchl.
Zkoušel jste v dětství i jiné sporty?
Víceméně jsem zkusil všechno. Ale že by mne něco nadchlo, to ne. Zkoušel jsem plavání, basketbal, karate. Vše mne bavilo, ale nemělo to takový náboj jako kolo.
Vyhrával jste již od žákovských let. Jak vám to pomohlo pro další kariéru?
Díky úspěchům jsem měl dobrou pozici v týmu, takže jsem zásluhou partnerů měl slušné zázemí jako například dobrý cyklistický materiál, hrazené náklady na závody a další výhody. V juniorech i po přechodu k mužům jsem se díky slušným podmínkám mohl plně věnovat cyklistice.
Ivan Lendl řekl, že s talentem si sportovec vystačí maximálně do 16 let, pak je to o dřině. Jak to bylo u vás?
Je to tak. Slovo talent nechci říct, že nemám rád, ale je to něco vrozeného, souvisí to s fyzickými dispozicemi. Do určitého věku je někdo rychlejší, někdo pomalejší, někdo má lepší techniku. Když se to u někoho sejde, tak tento žák, dorostenec nebo ještě junior má proti druhým výhodu. Ale v přechodu do dospělých kategorií se vše srovnává a je to vysloveně o té dřině. K dobrému závodníkovi pak patří i psychika nebo dobré nastavení odolnosti hlavy.
Ve světové špičce jste byl dlouhou dobu, vyhrál všechno, co se dalo. Které vítězství je pro vás nejcennější?
Samozřejmě zlato z olympiády v Londýně. Myslím si, že pro 90 procent sportovců je olympiáda top závod. Možná pro tenisty je prestižnější vítězství na jednom ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, nebo pro silniční cyklisty je více Tour de France. Navíc olympiáda se uskuteční jednou za čtyři roky a je to jedna z největších sportovních akcí na světě, takže si olympijského zlata vážím nejvíce.
Naopak, co vás nejvíce mrzí, že se nepodařilo?
Ze sportovního hlediska snad nic. Myslím si, že v určitou dobu mne limitovalo zdraví. Kvůli zranění jsem měl někdy menší sportovní výkyvy. Je mi jen líto, že se mi nepodařil přestup na silnici, kterou jsem si chtěl zkusit, a nakonec jsme to nedotáhli do konce. Nyní mně to trošku mrzí, ale není to nic zásadního, byla to spíš taková prestižní záležitost vyzkoušet si to.
K vašim nejtěžším soupeřům patřili Nino Schürter, Julien Absalon a další. Který byl pro vás nejnepříjemnějším soupeřem a proč?
V naší éře byly závody nás tří hodně vyrovnané. Nejvíce soubojů jsem měl s Schürterem, který stále aktivně jezdí a je to nejlepší historický biker. Závodil jsem v jeho éře, takže jsem mohl mít více vítězství – mám tři druhá místa z mistrovství světa, druhé místo z olympiády z Ria. Ale díky našim soubojům horská cyklistika v Česku i na světě prošla tím největším rozvojem a já jsem byl u toho. Takže jsem rád, že jsem byl jeden z těch, kdo dokázal vyhrávat.
Na horském kole jste vyhrál skoro vše, co se dalo. Loni na podzim jste ukončil kariéru. Co vás motivovalo vydržet v sedle tak dlouho?
Samozřejmě nějaká mentální odolnost, že člověk se chce pořád pouštět do těžkých tréninků, závodů, cestování a všech těch věcí, které jsou hodně časově náročné i fyzicky. Ovšem měl jsem sezóny, kdy mě limitovala zranění, ale vždy jsem našel motivaci vrátit se na nejvyšší úroveň. Navíc tréninky i závody horských kol nejsou velký stereotyp, protože se jedou v přírodě a na různých tratích. Navíc závodní program je pestrý – člověk může závodit nejen na osmi světových pohárech, ale i na dalších závodech po celém světě, kde třeba nikdy nebyl.
Kolik kilometrů jste ročně najezdil v době, kdy jste vyhrával olympiádu a mistrovství světa? A kolik najezdíte nyní?
Zhruba před dvaceti roky se trénovalo trošku jinak než nyní. Vše bylo v minulosti postavené na objemech, takže jsem ročně najel i 30 tisíc kilometrů, což odpovídá tréninkům silničářů. Dnes jsou tréninky postavené na dynamice, přibyla různá cvičení, posilovna. Důvodem je fakt, že se výrazně zkrátila délka závodů. Když jsem začínal v dospělých v osmnácti letech, jezdili jsme závody přes dvě hodiny, dnes to je hodina dvacet, hodina třicet. Samozřejmě se změnil nejen trénink, ale vše se více zprofesionalizovalo. Máme modernější technologie pro trénink, v tomhle se vše neuvěřitelně posouvá dopředu. Rok od roku se více tlačí na rychlost, výbušnost. Je to nejen na horských kolech, ale také v celé cyklistice, kde se vše zrychlilo. Celkově se sport neskutečně zrychlil – vidíme to na fotbale, hokeji. Zkuste se podívat na zápasy třeba před 20 roky.
Vy, Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar jste v posledních dvaceti letech zatraktivnili českou cyklistiku. Kolik si myslíte, že jste přivedli mladých kluků k cyklistice?
Jsem rád, že jsme k cyklistice přivedli řadu mladých i starších lidí. Cyklistika se pořádně dostala do médií, a lidé zjistili, že jde o atraktivní moderní sport. Pro lidi to byla motivace začít s horským kolem nebo cyklistikou. Ten boom byl a je stále vidět na závodech v Česku. Zdeněk v cyklokrosu a poté na silnici, Roman na silnici, i já jsme ukázali cestu ostatním závodníkům, že Česká republika není nějaký odpad světa, co se týče výkonnostní cyklistiky, ale že i u nás může vyrůst a trénovat kvalitní závodník. Myslím, že se ukázala cesta, že se nemusíme bát těch vyspělých cyklistických zemí. Do cyklistiky to přitáhlo mnoho mladých lidí, tudíž máme nyní větší základnu, z které může logicky vyjít více talentů, kteří se pak ve světě chytnou. Také materiálovými podmínkami i vědomostmi o cyklistice jsme na tom o hodně lépe než před dvaceti, třiceti roky, a můžeme se srovnávat se světem.
Loni v září jste uzavřel bikovou profi kariéru. Letos – aspoň pro sportovní fanoušky překvapivě – jste absolvoval první závod v terénním triatlonu a evropský pohár na Maltě vyhrál. Určitě budete světová špička na kole, ale jak vám jde plavání a běh?
V posledních dvou letech jsem měl více aktivit. Protože jsem vždy dával sportu maximum, tak to v posledních dvou letech kvůli různým aktivitám neplatilo. Tak jsem se rozhodl oficiálně ukončit bikovou kariéru. Věděl jsem, že u sportu zůstanu, měl jsem i nějaké mimosportovní aktivity, které se nakonec trošku posunuly. Chtěl jsem najít nový impuls – dlouhodobě jsem přemýšlel třeba o Ironmanu, ale loni na podzim jsem se rozhodl, že zkusím terénní triatlon Xterra. Skočil jsem do toho po hlavě, v Čeladné jsme vytvořili tým mladých kluků, a osobně uvidím, kam mne tělo a trénink pustí. Také mne zajímá jak celý Evropský pohár a světový pohár Xterra vypadá a také získám nové zkušenosti.
Terénní triatlon se kromě horských kol skládá z plavání a běhu. Jak jste na tom s těmito disciplínami?
Plavat jsem naštěstí vždy nějakým způsobem uměl. Samozřejmě se nebavím o závodním plavání, ale neměl jsem problém plavat delší distance. Z plavání jsem, na rozdíl od běhu, neměl obavy. V minulosti jsem většinou běhal během zimní přípravy. Navíc jsme museli kompletně předělat styl běhu, protože jsem měl z cyklistiky naučené různé pohyby. Takže techniku běhu předěláváme. V běhu i plavání mám velké rezervy, zde mám největší šanci se posunout, protože „motor“ mám, ale musím mít správnou techniku.
Na Maltě scházela světová triatlonová špička. Jak dopadne vaše srovnání s těmito hvězdami tohoto sportu?
Evropské závody začínají v červnu, takže jsem si závodem na Maltě chtěl oťuknout, jak takový závod vypadá a jak na tom budu v plavání a běhu. Loni jsem absolvoval první krátký triatlon v Česku, a chtěl jsem poznat, jak to vypadá v depech a podobně. Další závod už mě čeká světový pohár, který bude v červnu v Belgii. Tam už bude kompletní světová špička včetně 15 až 20 „super hvězd“. Uvidíme, kam mne to posune. Jsem na to hodně zvědavý, triatlonový svět je úplně jiný než ten cyklistický, takže je to pro mne nové a zajímavé.
Cyklisti zažívají při závodech různé počasí – horko, zima, déšť, atd. Jaké nejhorší počasí jste při závodě zažil?
Zažil jsem toho hodně. Nejhorší, co se týče počasí, byla horka v Jižní Africe, kdy bylo přes 40 stupňů. Člověk v tom závodí, nikde se neschová. Samozřejmě problémem je nárazový vítr, kroupy, sníh. Taky se nám stalo, že nám před závodem napadl sníh. Pro mne vždycky bylo nejhorší, když zapršelo a bylo plno bláta, a na kole se nedalo jet. Skoro 90 procent trati musíte běžet, protože technika na kole kvůli blátu nefunguje. Potom je to pro člověka úplná bezmoc.
Cyklisté (všeobecně) jezdí ve velkých rychlostech a k závodům patří někdy hrůzostrašně vypadající pády. Jaká zranění vás potkala během sportovní kariéry?
Mně se zranění vyhýbala, až na jednu komplikovanou zlomeninu ruky, se kterou jsem musel být operován. Bylo to po takovém nevinném pádu, kterých za sezónu absolvujete několik. Bylo to před olympiádou v Riu 2016, kdy vlastně na prvních závodech na Kypru jsem spadnul. Jinak během kariéry jsem měl kvůli pádům pětkrát zlomená žebra, různé odřeniny nepočítám.
Na horském kole vypadají sjezdy dost nebezpečně. Jakou maximální rychlostí jste jezdil?
Na některých tratích se jezdí 80 až 90 km/h. Takové rychlé sjezdy nejsou na crosscountry, kde sjezdy jsou kratší, ale třeba na etapových závodech, maratonech. Má maximální rychlost na horském kole byla přes stovku.
Máte při závodech nějaký talisman nebo dodržujete nějaké rituály?
Zásadní rituál nebo talisman jsem nikdy neměl. Vždy jsem dodržoval sestavu činností, co musím stihnout, abych nic nezapomněl – najíst se v tu pravou dobu, všechno si nachystat, co si vzít s sebou na závod.
Stále závodíte a sportovní život se u mnoha sportovců prodlužuje (viz Jágr). Víte, do kolika let budete sportovat na vrcholové úrovni?
Je to o čase a o prioritách, samozřejmě aktivně chci zůstat co nejdéle. Jak jsem říkal, na vrcholový sport jsem od dob covidu neměl již tolik času. A díky triatlonu jsem si to trošku zkomplikoval, protože jsem opět v profi nastavení – tréninky jsou časově náročnější, vznik triatlonového týmu. Je to časově hodně náročné. Navíc zdraví není jako na začátku kariéry. Během sportování se mi nyní pořád něco ozývá, například z Malty jsem si přivezl naražené chodidlo. Myslel jsem si, že ukončím sportovní kariéru a budu jezdit na kole pro radost. Ale trénovat, když nemám žádnou ambici, a že to dělám jen pro radost, mi nejde. Kdybych nezávodil, to by mi scházel ten sportovní adrenalin. Uvidím, jak se bude dařit kombinovat tréninky a závody se zdravím.
Jste rodák z Ústí nad Orlicí, kde jste dlouho žil. Nyní již několik let bydlíte v Čeladné. Co bylo důvodem přestěhovat se do této beskydské obce?
Většinu kariéry jsem strávil doma v Ústí nad Orlicí, ale tam už to za ty roky byl takový stereotyp. Vyjíždíte z jednoho místa a točíte stokilometrové okruhy. Nikdy bych to neřekl, že se přestěhuji z Ústí. Spíš to vypadalo na Prahu, ale byt v Praze jsem prodal a teď jsem tady. Žena je z Ostravy, takže Beskydy byly hned na ráně. Ale měl jsem tady už i předtím kamarády. Nejprve jsme žili v Ostravě, a to jsem na většinu tréninků jezdil stejně do hor, takže nejprve jsme si v Čeladné pořídili byt a později postavili barák. Je to tady ideální, mnohem vyšší kopce, takže trénink je rozmanitý.
✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO ARCHIV JAROSLAVA KULHAVÉHO
Facebook