Ondřej Pavelec se po skončení kariéry věnuje golfu a začal trénovat mládež
13. 2. 2023
Legendární hokejový brankář celou svou kariéru strávil v NHL. S českou reprezentací vybojoval na světových šampionátech zlato v Německu a bronz na Slovensku.
Bývalý český hokejový brankář Ondřej Pavelec se narodil 31. srpna 1987 v Kladně, kde hrál do svých sedmnácti let. V roce 2005 odešel do zámoří, kde hrál juniorské soutěže. Od 17 let pravidelně oblékal dres mládežnických výběrů. V roce 2005 byl vyhodnocen jako nejlepší brankář na MS do 18 let a byl členem All Stars Teamu. Svůj první zápas v NHL odchytal v týmu Atlanta Trashers proti Tampě Bay 20. října 2007. Celkem v NHL nastoupil v téměř 400 zápasech, kromě Atlanta Trashers (2007-2011), chytal také za Winnipeg Jets (2011-2017) a New York Rangers (2017- 2018). Premiéru v seniorském týmu české reprezentace zaznamenal 29. dubna 2010 proti Švédsku. Za českou reprezentaci nastoupil k 64 zápasům a má zlato z Mistrovství světa v Německu v roce 2010 a o rok později bronz z Mistrovství světa na Slovensku. Zachytal si také na Mistrovství světa 2013, které se konalo ve Finsku a Švédsku, a o dva roky později v Česku. Zúčastnil se dvou olympijských her – v kanadském Vancouveru v roce 2010 a o čtyři roky později v Soči.
V kolika letech jste začal hrát hokej?
V pěti letech. K hokeji mě přivedla moje sestra, která hrála hokej a na kladenský zimák mne dovedla. A už jsem u toho zůstal. Hokejovým brankářem byl i můj děda.
Vybavíte si svoje první hokejové kroky?
To jsem se ještě nenaučil ani bruslit, a už mě strčili do brány. Tehdy hodili do šatny výstroj a zeptali se: „Tak kdo si tam stoupne?“ Vyšlo to tak nějak na mě, ale okamžitě mě to chytlo. Tak jsem u toho zůstal.
Kromě hokeje jste dělal i jiné sporty?
V dětství jsem hrál také fotbal. Přes zimu jsme byli na zimním stadionu, v letních měsících na fotbalovém hřišti. Výběr sportu byl jasný i díky úrazu ve fotbale – otřesu mozku. Tím pádem jsem s fotbalem skončil ve 13 letech.
Jaké jste měl hokejové vzory?
V dětství jsem sledoval národní tým, a kdo tam byl, ten se mi líbil. Před Naganem (olympijské hry, kde Česko získalo zlato) Roman Turek, pak Dominik Hašek, po němRoman Čechmánek, Milan Hnilička, Tomáš Vokoun. Když jsem odešel do zámoří, tak Martin Brodeur (3× vítěz Stanley Cupu a 2× olympijský vítěz) a Patrick Roy (4× vítěz Stanley Cupu).
Vybavíte si Nagano – asi nejslavnější turnaj století, a české zlato?
Bylo to něco neuvěřitelného. Mně bylo v té době deset, jako všude ve školách jsme se vůbec neučili. Pamatuju si, jak jsme hned po finále šli s klukama hrát hokej ven s tenisákem. Hráli jsme si na Hašky a Jágry.
Kdy vám začalo docházet, že můžete v hokeji hodně dokázat?
Já hokej opravdu hrál hlavně pro zábavu. Měl jsem z něj radost, bavil mě. NHL byla mým snem, ale v dětství by mě nenapadlo, že bych ji mohl někdy hrát. Až do doby, kdy jsem se přehoupl z dorostu do juniorky. Tam přišly první reprezentační výběry.
Poměrně brzy jste odešel do zámoří – v 17 letech? Žil jste tam sám, nestýskalo se vám po příbuzných?
Bylo to moje rozhodnutí, já jsem se tam těšil, i když jsem nevěděl, do čeho jdu. Pro NHL jsem byl ochoten udělat všechno. Rodiče byli v té době zcela „vyřízení“ a snášeli to těžce. Měl jsem obrovské štěstí na rodinu, u které jsem tehdy bydlel, a to mi v začátcích v zámoří dost pomohlo.
Pamatujete si na svůj první zápas v NHL? V roce 2007 proti Tampě?
Moc dobře. My jsme tehdy během týdne s Tampou odehráli dva zápasy. První u nich, poté jsme letěli do Otavy na zápas a pak opět do Tampy. První zápas v Tampě jsem nastoupil do třetí třetiny a Venca Prospal mi dával gól. Poté v Otavě jsem chytal také třetinu a další zápas v Tampě jsem začal chytat od první minuty. Pamatuji si na tento zápas detailně. Vůbec to pro nás nevypadalo dobře. My jsme ve druhé třetině prohrávali 4:1 a Tampa měla dvě minuty dvojnásobnou přesilovku 5 na 3. A kdybych tehdy dostal gól, tak by mne trenéři střídali a má kariéra by možná vypadala úplně jinak. Nakonec Ilja Kovalčuk dál tři góly a my to otočili a vyhráli 6:4.
Jak těžké bylo prosadit se v nejlepší lize světa?
Určitě nějaké předpoklady k tomu musíte mít. Tvrdím, že kdo to má hrát v NHL, tak dříve nebo později to bude hrát. Musíte mít i štěstí, a to jsem měl. Poté, co jsem byl poslán na farmu, tak se v prvním týmu zranil gólman a já se vrátil k týmu. Samozřejmostí je „makat“ nejen na tréninku, ale přidávat si i mimo trénink. Celá řada perfektních hráčů se v NHL neprosadila. Musíte mít to štěstí, záleží na trenérovi, na systému hry. Těch faktorů je hodně.
Narodil jste se 31. srpna, celou kariéru jste měl na drese číslo 31 a v 31 letech jste ukončil kariéru, čímž jste překvapil celý hokejový svět. Nelitujete aspoň občas, že někdy nehrajete? Proč jste nezvolil po NHL českou extraligu nebo KHL?
Věděl jsem od začátku, že nechci hrát do 40 let. Moje rozhodnutí skončit s hokejem bylo správné, v té době jsem ztratil radost i motivaci hrát hokej. A ani minutu toho rozhodnutí nelituju. Dělám věci, které jsem dřív dělat nemohl. Jezdím na hokeje, na fotbaly, hraju golf.
Co považujete za svůj TOP úspěch v kariéře?
Když jsem se úspěšně popral s konkurencí, která v NHL byla a je. Pamatuji si, že na kempu klubu před sezónou bylo osm brankářů, kteří chytali NHL. Cením si, že se mi podařilo v NHL vydržet 11 let. Je těžké se do NHL dostat a ještě těžší se v ní udržet.
A co je vám líto, že se nepovedlo?
Jakoukoliv soutěž hrajete, abyste ji vyhrál. Mrzí mě, že jsem nezískal Stanley Cup. Nedosáhli na něj ale i lepší hráči, než jsem byl já. Sní o něm každý hokejista, ale podaří se to málokomu.
Můžete sestavit svoji nejlepší pětku, se kterou jste v životě hrál? K sobě přiřaďte dva obránce a tři útočníky.
To je těžké, nerad bych někoho urazil, těch skvělých hráčů bylo hodně. Ale rozdělím to na NHL a Česko. Z české zůstanu v Kladně. Mezi obránci Marek Židlický a Tomáš Kaberle, a útočníci Jarda Jágr, Michal Frolík a Jakub Voráček. Z NHL obránci Chris Chelios (3× vítěz Stanley Cupu, stříbro olympiáda), Tobias Enström (bronz z mistrovství světa), útočníci Marián Hossa (3× vítěz Stanley Cupu), Ilja Kovalčuk (zlato a bronz z olympiády, 2× zlato, 2× stříbro, 3× bronz z mistrovství světa), Vjačeslav Kozlov (2× vítěz Stanley Cupu, bronz z mistrovství světa).
Na kterého útočníka nerad vzpomínáte?
Na dva – Sidney Crosby (2× vítěz Stanley Cupu, 2× zlato olympiáda) a Jevgenij Malkin (3× vítěz Stanley Cupu, 2× zlato, 2× stříbro, 3× bronz z mistrovství světa) z Pittsburgu Penguins, proti nim se nám nikdy nedařilo. Oba měli velkou úspěšnost střelby. Pittsburg vystřelil za zápas 20 střel, ale soupeřům dali šest branek. Vždy čekali na šanci, kterou dokázali využít.
Který trenér vám nejvíce dal?
Rád vzpomínám na všechny trenéry. V Atlantě na Boba Hartleye, pak Paul Maurice ve Winnipegu. Zažil jsem mnoho brankářských trenérů, nejvíce mi pomohli Wade Flaherty (Winnipeg), Clint Malarchuk (Atlanta) a Scott Gouthro (juniorka Cape Breton). Na ty já nejvíce vzpomínám. S nimi jste v každodenním kontaktu a snaží se vás výkonnostně posunout pořád dopředu.
V minulosti jsme získávali tituly mistrů světa, nyní je obrovský úspěch jakákoliv medaile. Kde vy vidíte příčinu, proč Česko opustilo přední příčky?
Je možné, že po zlatu na olympiádě v Naganu v roce 1998 a zlatém hattricku (3× zlato na mistrovství světa v letech 1999, 2000 a 2001) zřejmě došlo k uspokojení v českém hokeji. Ale něco nastat muselo, možná nastal pocit, že vše půjde samo. V té době jsem ale hrál a nedíval se, kdo způsobil ten pokles výkonnosti. Nejsem kompetentní tu dobu hodnotit.
Začal jste – jako celá řada úspěšných bývalých hokejových legend – pomáhat českému hokeji. V současné době děláte trenéra brankářů české juniorské reprezentace do 20 let. Vrátí se – i díky vám – český hokej na dřívější pozice?
Kvůli mně určitě ne. Je zapotřebí poskládat celou řadu puzzlí, aby to dostalo dobrý finální obraz. Já si dal od hokeje delší pauzu, v té době jsem byl vyhořelý. Po téměř třech letech mne zlákali v Ústí nad Labem, kde vypomáhám s tréninkem brankářů. Takže jsem se v hokeji začal rozkoukávat, přišla nabídka od reprezentace do 20 let a taková nabídka se neodmítá. Pokud ale malým kouskem přispěju k zlepšení českého hokeje, tak to rád udělám.
Co jste dělal ty tři roky?
Hlavně golf! Já jsem se do něj zbláznil a tento sport zabere hrozně moc času. Rozhodně nemám žádné velké ambice, ale chci ho prostě umět. Je to náročný sport, ale hlavně je to obrovský relax.
Hodně hokejistů hraje golf. Řadíte se mezi ty lepší?
Já si nemyslím, jsem spíš průměr. Jsem dřevěný na ruce (smích) protože jsem byl gólman a hokejku jsem moc nepoužíval. V tom mám nevýhodu vůči ostatním. Nejlepší golfisté mezi hokejisty jsou praváci (co drželi hokejku napravo) – výborně hrají Zbyněk Irgl, Radek Dvořák, Jakub Voráček nebo bratři Frolíkové. To jsou typy lidí, kteří mohou dělat každý sport. Na co šáhnou, to jim jde. Těm závidím. A jsou lidé jako já, kteří si musí vše vydřít (smích).
Hodně našich úspěšných sportovců zůstalo po své kariéře v cizině. Proč jste se vrátil?
U mě se střídala období. Když mi bylo kolem 20 let, tak jsem si nedovedl představit později žít v Americe. Později jsem tam naopak chtěl zůstat. Mám v Čechách rodiče, babičku, ségru, spoustu kamarádu. Dovedu si představit, že budu zimu trávit v Americe, a zbytek roku v Čechách.
Co vás život v Americe naučil? Žil jste tam od 17 do 31 let a vlastně pořád sám.
Když pominu jazyk, tak určitě samostatnosti. Jste tam sám, bez rodiny, kamarádů, jen vy a nikdo jiný. Ale mně to nevadilo, já tam jít chtěl, těšil jsem se na to. Pak je naprosto bez debat, jak vás zámoří připraví po hokejové stránce. To je obrovský skok.
Objevil jste se ve třech filmech – Babovřesky a Vyšehrad: Fylm. Jaké bylo pro vás natáčení?
My jsme se na natáčení Babovřesk hodně těšili, nevěděli jsme, co od toho čekat (ve filmu hraje postavy hokejistů pět skutečných hráčů – kromě Ondřeje ještě Jakub Voráček, Radek Smoleňák, Jiří Tlustý a Jakub Kovář). Z pana režiséra Zdeňka Trošky jsme měli velký respekt. Pomáhal nám štáb a všichni včetně herců k nám byli benevolentní. Navíc jsme neměli velké role, byla to pro nás spíše zábava. V prvním díle jsme natáčeli jeden den, ve druhém šest dnů od 6 do 18 hodin, takže to bylo náročné.
Dočetl jsem se, že máte rád Plzeň. Proč jste se s kladenskými spoluhráči Jakubem Voráčkem, Jiřím Tlustým a Michaelem Frolíkem rozhodli koupit vinný sklípek, a ne třeba pivovárek?
Dostali jsme se k tomu úplně náhodou. My jsme na jižní Moravu jezdili často a byla možnost sklípek ve Vrbicích u Hustopečí odkoupit, tak jsme to brali jako super nápad. Každopádně se to rozeběhlo dobře a nyní budeme ke sklípku přistavovat menší penzion. Sklípek není na zbohatnutí, spíše pro zábavu. Snad budeme první vinný sklípek, kde se bude také točit plzeňské pivo (smích).
A poslední otázka. Před lety jste vyhrál anketu o nejkrásnějšího českého hokejistu. Údajně jste dostal i několik nabídek k sňatku. Jak se tyto nabídky dávají?
(Smích). To bylo v období, kdy jsme získali medaile na mistrovství světa. Nic velkého to ale nebylo. Nabídky jsem dostával přes sociální sítě (smích). ✒ TOMÁŠ ŽELAZKO
Facebook