S celebritou

Nejvyšším cílem Karolíny Muchové je vyhrát grandslam

25. 1. 2023

Když Karolína s tenisem začínala, nechtěla být hvězdou. Prostě ji jen bavil tenis a parta okolo něj. Ona ani rodiče neplánovali, že jednou bude tenisovou profesionálkou.

Text: Mgr. Karel Tejkal, Ing. Tomáš Želazko / Foto: Perinvest (Pavel Lebeda), archiv Karolíny Muchové

Olomoucká rodačka Karolína Muchová začala s tenisem v sedmi letech. V rámci hlavních soutěží okruhu ITF debutovala v říjnu 2013 v chorvatském Dubrovníku. V rámci okruhu ITF získala dva tituly ve dvouhře a jeden ve čtyřhře. K největším úspěchům Karolíny patří semifinále Australian Open v roce 2021, čtvrtfinále Wimbledonu v letech 2019 a 2021 a osmifinále na US Open v roce 2020. Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v květnu 2021 na 19. místě.

V kolika letech jste začala hrát tenis a kdo vás k němu přivedl?

K tenisu mě přivedl táta v sedmi letech. Už ho hrála kamarádka a mě to chytlo. Jako dítě jsem zkoušela celou řadu sportů, ale tenis vedl. Líbilo se mi, že tam jsem sama. Byli jsme na turnaji, který jsem hned vyhrála, a tak jsem u něj zůstala až doteď. Narodila jsem se v Olomouci, kde jsme bydleli v lokalitě mezi sportovišti – u fotbalového stadionu, kurty jsem měla za barákem, kousek to bylo i na házenou, kterou jsem také chvíli zkoušela. Výborné místo.

Váš otec hrál fotbal na vrcholové úrovni, takže jste po něm zdědila sportovní talent. Proč jste se nevrhla na fotbal, a kterým sportům jste se jako malá věnovala?

Vyrůstala jsem s klukama, fotbal jsem hrála s tátou, hrál ho i brácha, takže jsem ho zkusila, ale bylo to v době, kdy ženský fotbal nebyl populární, jako začíná být dnes. Mamince se navíc moc nelíbilo, že jsem mezi kluky a dělám neholčičí sport, tak mě dala na mažoretky a akvabely. Také jsem zkoušela zmíněnou házenou, za školu jsem hrála florbal. V klučičí partě jsme dělali každý den něco – hokej, baseball, bylo to hodně pestré, sportovala jsem snad každý den.

Jaký jste měla tenisový vzor?

Začala jsem vnímat až Rogera Federera a snažila jsem se dělat některé věci jako on, i když hraje jednoručný beckhand. Ale nebylo to tak, že jsem začínala s tenisem a chtěla být jako nějaká hvězda. Hrála jsem ho proto, že mě to bavilo, líbilo se mi s lidmi, se kterými jsem trénovala u naší trenérky, ale nebrala jsem to ani já ani rodina tak, že jednou budu tenisovou profesionálkou.

Co považujete za největší úspěch vaší krátké kariéry?

Super pocit bylo vyhrát svůj první WTA titul v kariéře, to bylo v Soulu před třemi roky a odrazilo mě to, dodalo sebedůvěru, že na to mám. A potom loňské semifinále na Australian Open, kde jsem se těžkým losem prokousala až do semifinále, hrála jsem super zápasy, na to jsem pyšná.

Svět před časem zasáhla pandemie koronaviru. Jak jste toto období prožívala a jak se vám hrálo před prázdnými tribunami a s řadou tvrdých opatření?

Byla to velká změna, ale myslím, že lidé jsou schopni se přizpůsobit, a my tenisté jsme byli rádi, že vůbec můžeme hrát. Že nám umožnili cestování, a i když nebyli na tribunách diváci, mohli jsme dělat svou práci a současně i to, co nás baví.

Jaký je rozdíl hrát před prázdným hledištěm, bez reakcí diváků?

To je ohromný rozdíl. Z plných tribun si berete energii, diváci dělají zvukovou kulisu i při výměnách. Na prázdném stadionu se ozývá míček jinak, vše se rozléhá, slyšet jsou jen trenéři, každé zatleskání. Mně na tenise nejvíc baví ta show, hrát pro diváky, užívat si jejich reakce.

Jaké to je, když má hráč stoprocentní podporu publika při domácích zápasech, což není pro tenisty úplně běžné, jako jste to zažila třeba v Praze na Spartě v roce 2019?

To je super, to mi pomáhá hodně, i když jsem byla hodně unavená, myslela, že už nemůžu, vyhecovalo mě to tak, že jsme se dostala až do finále, to bylo úplně skvělé.

Legenda Mats Wilander o vás řekl: „Vidím v ní budoucí grandslamovou vítězku“. Jaké jsou vaše tenisové cíle?

Vyhrát grandslam je určitě ten nejvyšší cíl. Když něco podobného poví taková legenda, jako je Mats Wilander, je to příjemné poslouchat, ale vím, jaké je k tomu třeba úsilí, dřina, kolik věcí se musí spojit, aby se něco takového povedlo. Věřím, že na to mám, ale vím, jak moc je pro to třeba udělat.

Celou vaši kariéru vás trápí různá zranění. Jak jste snášela období, kdy jste byla zraněná a nemohla jste ani hrát, ani trénovat?

Lehké to určitě není, ale mám v sobě víru, že to překonám, že se to zlomí. Měla jsem určitě pár těžkých dní, kdy jsem byla zraněná a věděla, že nebudu hrát půl roku. To bylo těžké, to není na psychiku dobré, ale vždy jsem věřila, že se to zlomí. Teď po dvou letech hraji dva turnaje po sobě, druhým je AGEL Open v Ostravě, cítím se dobře, raději to klepu, vážím si toho a doufám, že jsem na dobré cestě.

Co dělá profesionální tenista, když má od sportu zdravotní přestávku?

Dělá toho víc, než, když hraje – rehabilitace, plavání, různá cvičení, zkoušení různé léčby. Volný čas jsem byla hodně s rodinou, využila jsme toho, že jsem doma.

České hráčky patří dlouhodobě mezi top světové tenistky – Petra Kvitová, Karolína Plíšková, Barbora Krejčíková, Marie Bouzková, Markéta Vondroušová, vy a na scénu vstupují mladé talenty. Jak si vysvětlujete, že taková malá země produkuje tolik dobrých tenistek?

Asi máme v Česku dobré jídlo (smích). Je toho celá řada, určitě máme třeba dobré trenéry. Když jsme se dívala třeba v Americe, jak dětem hází míčky, aby je jakkoli odehrály, když jich je třeba 20 na kurtu, a u nás je piplají od malička, každý úder, přijde mi to daleko kvalitnější. Super je i to, že malé holky na těch úspěšných vidí, že to jde, že je úspěch možný, a nebojí se toho.

Panují názory, že mezi světovými tenistkami je příliš velká rivalita. Jak vycházíte s ostatními tenistkami?

Nenapadá mě tenistka, se kterou bych měla problém. Pochopitelně, že ne všechny se stejně baví, někdo je rád ve své bublině, drží se svého týmu, ale s některými jdu na oběd, na večeři. Rivalita je pochopitelně na kurtu, ale nevidím to nijak morbidně.

Už jste několikrát reprezentovala Českou republiku ve Fed Cupu. Jak se těšíte na tyto srazy a zápasy?

Ráda reprezentuji Česko, je to něco úplně jiného, i když na kurtu jste nakonec stejně sama, hrajete za tým. Je to čest. Kdykoli se mě kapitán zeptá, přijmu ráda pozvánku a budu makat o každý bod, který se připíše Česku.

Máte nějaké rituály před či při zápase?

Já mám rituálů plno, poslouchám hudbu, vždy mám písničku na turnaj, co mě chytne v daném období, tu poslouchám. Tady v Ostravě (AGEL Cup) posloucháme s týmem od Karla Gotta Tancuj Karolíno. Před zápasem si ve stejný čas namotávám rakety, abych se zklidnila před nástupem na kurt, ale nic úplně speciálního. Talisman nemám.

Váš bratr je fotbalový brankář. Sledujete ho, radíte si navzájem?

Neradíme si, ale v kontaktu jsme neustále. Jsem moc ráda, že konečně dostal šanci a chytá. A chytá výborně, poté, co seděl v Teplicích rok na lavičce. Sleduji jeho zápasy a jsem moc ráda, že se mu daří.

Jsou na vás pyšní rodiče, že se jim podařilo vychovat dva top sportovce?

To je otázka na ně, nechci úplně odpovídat místo nich, ale myslím, že pyšní jsou. Když to jde, tak moje i bráchovy zápasy sledují osobně.

K vašim koníčkům patří hudba – zejména hra na kytaru. Od kolika let hrajete? A troufla byste si zahrát před početným publikem? Třeba po vítězství na některém Grand Slamu?

Baví mě to hodně, ale jsem samouk, brnkám si pro sebe, maximálně pro přátele, ale že bych s tím vyšla na pódium, to si nemyslím. Ale neříkám, že někdy v budoucnu ne, protože mě to hodně baví a je to jeden z mých největších koníčků mimo tenis.

Máte ráda i koncerty naživo. Na jakých koncertech jste byla v poslední době?

Na koncerty chodím hodně, naposledy jsem byla, když hrál Harry Styles, což je takový popík, nebo na Ericu Claptonovi.

Jak si mladá úspěšná sportovkyně udělá radost?

Třeba po důležitém vítězství? Dobré jídlo, posezením s přáteli, koupím si něco na sebe, pěknou dovolenou, přijde na to. Když uhraju dobře něco na turnaji, tak si pak něco za odměnu koupím.

Procestovala jste toho hodně. Většinou ale znáte jen letiště – hotel – kurty. Kde se vám nejvíce líbilo?

Není to tak hrozné, záleží na tom, kde se hraje a jaký je program. Třeba nedávno v Tallinnu jsem hrála každý druhý den, a tak jsem měla prostor prozkoumat město, to bylo super. Někdy je to naopak nasázené od pondělka do soboty a znáte jen cestu na kurty z auta. Mám hodně ráda New York, a pak Austrálii, ta je skvělá. Zatím si nedělám seznam, co jednou… Dalekou budoucnost nyní neřeším, ale třeba tu Austrálii, tu si chci jednou určitě pořádně projet.

Který jeden top sportovec, politik nebo umělec – herec či zpěvák – by stál za to, abyste s ním povečeřela? A proč zrovna tento?

Nebudu originální, Roger Federer. Je to člověk, ze kterého mám respekt. I když se s ním třeba bavili lidé z týmu, tak já utíkám. Mimo tenis je to pak řada zpěváků, zahraničních, tam mám v hlavě celou řadu jmen.