Hokejista František Musil odehrál v NHL přes 800 zápasů
7. 8. 2022
Legendární obránce a mistr světa z roku 1985 považuje za svůj největší životní úspěch výchovu svých tří dětí.
Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: HC Oceláři, archiv Františka Musila
Hokejová legenda František Musil se narodil v roce 1964 v Pardubicích. Již v roce 1983 si pardubického zadáka draftovala Minnesota North Stars. V té době, jako osmnáctiletý, získal stříbro na mistrovství světa a o dva roky později dokonce zlatou medaili v Praze. Protože nejlepší hokejová soutěž světa NHL pro Musila byla velkým lákadlem, rozhodl se pro emigraci. A tak v roce 1986 „utekl“ z dresu mistrovské jihlavské Dukly do zámoří, kde postupně působil v Minnesotě North Stars, Calgary Flames, Ottawě Sennators a Edmontonu Oilers. V roce 1992 na mistrovství světa v Praze a Bratislavě s československým týmem vybojoval bronzovou medaili a na tomto šampionátu byl vyhlášen nejlepším pravým obráncem. Po sezóně 2000/2001 ukončil kariéru. Později dělal skauta a působil i na trenérské lavičce. Například jako asistent trenéra Evžena Hadamczika byl na střídačce České republiky při získání stříbrné medaile na Mistrovství světa v lotyšské Rize 2006 nebo během olympijských her v Soči v roce 2014. Musil se oženil s bývalou československou tenistkou Andreou Holíkovou, takže jeho tchánem byl Jaroslav Holík a švagrem je Bobby Holík. S manželkou Andreou mají tři děti – dceru Danu a syny Davida a Adama, kteří oba nyní hrají v české extralize i reprezentaci.
V kolika letech jste začal hrát hokej?
Tak to si nepamatuji přesně. Vím, že mne do pardubického klubu přihlásil otec. Vyrůstal jsem v Pardubicích, kde je hokej nejoblíbenější sport.
Dělal jste v dětství kromě hokeje i jiné sporty?
Vyrůstal jsem na sídlišti v Polabinách a hodně času jsem trávil s kamarády a samozřejmě s rodinou. Měl jsem normální klukovský život, pořád jsme si hráli za barákem.
Jaké vzpomínáte na hokejové roky v Pardubicích?
V Pardubicích jsme měli výborný ročník 1964. Dominik Hašek v bráně, Martin Střída, Miloš Hrubeš, Libor Dolana, Jiří Jiroutek a řada dalších. Vyrůstali jsme spolu a téměř neprohrávali. Ta generace byla výborná, a později kluci získali i tituly. Ale to já už tam nebyl.
Jaké jste měl vzory?
V lize jsem začínal za trenéra Zdeňka Uhra, kdy hrála lajna Martinec, Novák, Šťastný – na ty jsem se chodil dívat jako mladý. Nebo se mi líbili hráči Slovanu bratři Šťastní (Marián, Peter, Anton) – to byli hráči. Pamatuji si, že když jsem byl malý, tak mi taťka říkal: „Až přijede Dukla Jihlava, tak se dívej na Honzu Suchýho a Jardu Holíka“.
Úspěch jste měl už jako velmi mladý. Medaile z juniorských šampionátů, poté bronz a vyvrcholilo to zlatem v Praze. O rok později jste ve 21 letech emigroval. Jaký byl důvod vašeho útěku?
V Pardubicích jsem vybočoval z té jejich technické hry, na kterou byli zaměřeni. Byl jsem trošičku z jiného těsta, vždy jsem chtěl hrát nejlepší soutěž světa, i když jsme v té době o NHL moc nevěděli. Sledoval jsem, kde se dalo, zápasy s Peterem Šťastným, Vladimírem Nedomanským a Petrem Ihnačákem (všichni emigrovali z Československa). Pamatuji si, jako mladý kluk jsem po večerech pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu (zakázané rádio vysílané v Západní Evropě) a postupem času jsem si uvědomoval, že něco umím, když jsem v reprezentaci, a že bych NHL mohl zkusit – byl to můj sen.
Přece jen útěk z Československa nebyl v té době vůbec jednoduchý. Byl jste hráč jihlavské Dukly, tedy voják. Neměl jste z útěku strach?
Jako mladý kluk jsem měl sny, nějaké představy. Chtěl jsem utéct, ale neuvědomoval jsem si, jak je to složité. Nejenom ten útěk, ale i to rozhodnutí. Nerad o tom mluvím, protože si myslím, že to je taková má intimní věc. Velký podnět k útěku byla situace po Mistrovství světa v Sovětském svazu v roce 1986. Po zisku zlata na Mistrovství světa 1985 v Praze přišla generační obměna kádru a my v Moskvě neuspěli (Československý tým skončil na 5. místě). Vedení hokejového svazu přinutilo hráče podepsat smlouvy, kterou já jsem odmítl podepsat. Bylo to přesně v době, kdy se hrál Fed Cup na Štvanici a Martina Navrátilová byla po své emigraci poprvé v České republice (hrála za USA a celé hlediště jí fandilo). Takže jsem se rozhodl přes Jugoslávii utéct do Spojených států.
V NHL jste za celou éru odehrál přes 800 zápasů. Byly pro vás jako Čechoslováka těžké začátky?
Těžké, těžké. Člověk jde za svým snem a má nějaké představy, ale pak si uvědomí, že byl vychovávaný v nějakém umělém prostředí, v nějaké bublině, ale to si nechtěl připustit. Najednou přišel vlastně z komunistického režimu do tvrdého kapitalismu, o kterém neměl ani ponětí, takže ty začátky byly obrovsky těžké nejenom na ledě, ale i mimo led. Trvalo mi to dlouho, než jsem se přizpůsobil. Myslím si, že jsme v té době byli daleko více odolnější. Museli jsme být odolní nejenom tím režimem, byli jsme rodiči také vychováváni jako osobnosti, s přístupem ke starým lidem, autoritám. Bylo to jiné – neříkám, že dobré, ale jiné. Myslím si, že to mi hodně pomohlo, ta mentální stránka, ta tvrdost a vlastně dobrá výchova rodičů.
Utekl jste v roce 1986, o tři roky později byla revoluce. Jak jste ty neuvěřitelné časy prožíval v zámoří?
Samozřejmě jsem to sledoval, ale neprožil to přímo. Takže to přímé nadšení, tu vlnu entuziazmu musí člověk prožít. Před časem jsem sledoval dokumentární filmy o té době, tak mne to hodně vrátilo myšlenkami zpět a vlastně jsem si uvědomil, že jsem tu dobu až tolik nesledoval a neprožíval, co se dělo v Československu.
Dosáhl jste řady úspěchů. Který je podle vás ten největší top?
Rodina, kterou mám. Děti, které jsem vychoval, že jsem dokázal být s jednou ženou a mám ji pořád stejně rád.
Můžete sestavit ze svých spoluhráčů nejlepší pětku, se kterou jste v životě hrál?
To je těžké. Vyrůstal jsem od mládí s hráči, ke kterým mám blíže. Ve všech týmech, kde jsem hrál, byli famózní hokejisti, což mne osobně vždy hokejově posunulo dál. Hrál jsem s vynikajícími hráči a proti vynikajícím hráčům. V zámoří i v Československu jsem hrál s řadou velmi kvalitních hokejistů. Myslím si, že by nebylo fér, kdybych na někoho zapomenul. Ale jedno jméno prozradím – Dominik Hašek. My jsme velcí kamarádi, vyrůstali jsme spolu, jsme stejně staří, navzájem jsme si pomáhali. Potom se naše cesty trochu rozešly, ale to je normální život.
Byl jste výborný obránce. Který útočník vám dělal největší problémy?
Víte, já jsem byl hlavně obránce, který si uvědomoval na co má a co by neměl dělat (František Musil byl považován za velmi tvrdého hráče – pozn. red.). Když to vezmu v takovém tom obecném kontextu, tak mi asi dělali větší problémy malí a rychlí hokejisti typu Pavel Bure (známý jako „Ruská raketa“). Naopak mi až tolik nevadili – kromě Jardy Jágra – velcí hráči, kteří nebyli tak pohybliví.
V roce 2005 jste se vrátil s rodinou domů. Co bylo důvodem?
Tak především konec kariéry. Zvažovali jsme, jestli v zámoří zůstat. Nakonec jsme se dohodli, že v Česku máme rodiče. A že je také zapotřebí našim dětem představit českou kulturu, protože se všechny tři narodily v Kanadě. Doma jsme se vždy snažili zachovávat české tradice, českou řeč. Bylo to těžké rozhodnutí, a i ten návrat nebyl jednoduchý. Ale nakonec to bylo dobré rozhodnutí.
Několik let jste dělal asistenta Aloisi Hadamczikovi u české reprezentace. Jak na toto období vzpomínáte?
Vzpomínám rád. Přiznám se, že Lojza (Hadamczik) byl velký obdivovatel a kamarád Jardy Holíka (tchán Františka Musila). Velmi jsem si vážil toho, že mne oslovil, protože jsem Lojzu tolik neznal. Nečekal jsem tuto nabídku, ale byla to pro mě velká výzva. Od Lojzy jsem se strašně moc věcí naučil, nejenom po hokejové stránce, ale i po lidské stránce. Dodnes si voláme a dobře spolu vycházíme.
Československý a později český tým vozil medaile z velkých akcí – mistrovství světa nebo olympiády. Kde vy vidíte příčinu, proč Česko opustilo přední příčky? Často jste kritizoval vedení českého hokeje.
Nebál jsem se říct, co si myslím. Nemyslím si, že jsem jen kritizoval. Myslím si, že v Česku stále vychováváme top hráče. Musíme si ale uvědomit, že jiná je doba – rodiny a děti mají daleko více jiných sportů než za naší doby. Myslím si, že výhra na olympiádě v Naganu byla na jednu stranu super, ale na druhou stranu nás trochu uspala a my jsme přestali tvrdě pracovat. A to jako všichni – hráči, trenéři, funkcionáři – usnuli na vavřínech.
Pojďme k ikoně československého hokeje – k vašemu tchánovi Jaroslavu Holíkovi. Po úspěšné kariéře hráče před dvaceti roky jako trenér dvakrát přivedl juniory ke zlatu na mistrovství světa (2000 a 2001). Váš tchán byl známý bouřlivák. Vy na ledě také. Jaké jste měli vztahy a co vám životně dal?
Strašně moc, strašně moc. Děda byl strašně citlivý člověk, byl to bojovník (dojatě).
Máte dceru a dva syny, kteří hrají hokej. Hraje dcera tenis po mamince?
Dcera samozřejmě neměla jinou možnost než hrát tenis. Nebyla špatná, ale manželka v určitou dobu vycítila, že by zřejmě nebyla výbornou hráčkou. Sice hrála i trénovala na slušné úrovni, ale psychická stránka nebyla tam, kde by měla být, aby mohla udělat ten další potřebný výkonnostní krok. Nechtěli jsme, aby tenis hrála jen proto, že jsme to chtěli. Takže s tenisem skončila a šla hrát volejbal. A v týmovém sportu se našla. Po návratu do zámoří hrála jejich nejvyšší volejbalovou soutěž a při tom vystudovala americkou univerzitu, kde získala stipendium. Vystudovala MBA a získala výbornou práci v Praze. Nyní je vdaná, má dvě děti a je spokojená. Víte, člověk dospěje do určitého věku, kdy už není lídr, vůdce, ale je podporovatel a vlastně obdivovatel dětí a má radost, že jsou šťastní. A to nás s manželkou dělá šťastné.
Vaši synové úspěšně hrají hokej. David odehrál několik zápasů v NHL a nyní hraje, stejně jako mladší syn Adam, českou extraligu a loni reprezentovali Česko na mistrovství světa. Jste na ně pyšný?
Já jsem strašně hrdý na všechny tři. Jsem hrdý na to, že jsme vychovali dobré lidi. Že jsou spolehliví, že nezklamou. To bylo naše poslání a potom je člověk pyšný, že se mu to povedlo. Je pro nás zadostiučinění, když jsou děti šťastné a zdravé. To zní jako klišé, ale ono je v tom hodně pravdy.
Pojďme od rodiny přímo k vám. Sportujete aktivně?
Já mám takovou, jak bych to řekl, krizi povolání. My jsme se v minulosti hodně natrénovali, nadřeli, nastresovali, že už nechceme hrát tenis a hokej. Takže jsme se začali věnovat skialpingu, turistice, běháme na běžkách, jezdíme na kole. Našli jsme si jiné zájmy, museli si najít novou etapu života.
Poslední otázka. Projel jste téměř celý svět. Kde se vám nejvíce líbilo a kde nyní žijete?
Narodili jsme se v Česku a cítíme se jako Češi. Jsme zde velice spokojeni, ale západní Kanada je náš druhý domov.
Facebook