S celebritou

Pavel Patera dnes relaxuje dlouhými procházkami

10. 4. 2022

Česká hokejová legenda získala zlatou medaili na olympiádě v Naganu, je čtyřnásobným mistrem světa, a také mistr tří lig – české, ruské a švédské.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Pavla Patery, BK Mladá Boleslav

Hokejová legenda Pavel Patera se narodil v roce 1971 v Kladně. Za českou reprezentaci odehrál 197 utkání a vstřelil 48 branek. Je vítězem olympiády v roce 1998 v japonském Naganu, světovým šampionem z mistrovství světa ve Vídni 1996, v Lillehammeru 1999, v Petrohradě 2000 a v Norimberku 2001 a bronzovým medailistou z mistrovství světa v letech 1997 a 1998. Stal se také mistrem tří lig – české v klubu HC Vsetín, ruské v klubu Avangard Omsk a švédské v klubu Färjestad BK. V sezóně 1999/2000 a 2000/2001 si zahrál několik zápasů NHL za týmy Dallas Stars a Minnesota Wild. Pavel Patera je členem Síně slávy českého hokeje, přičemž se může pochlubit hromadou individuálních poct. V českém elitním výběru dělal také kapitána – například na šampionátu 1999 v Norsku. Po skončení kariéry v roce 2015 začal trénovat – nejprve mládež v rodném Kladně, a o rok později již seniorský tým v první lize. Od roku 2018 do konce ledna 2022 působil jako asistent trenéra v týmu BK Mladá Boleslav. Jednoho ze symbolů zlaté éry českého hokeje jsme se zeptali na střípky z jeho života.

V kolika letech jste začal hrát hokej?

V šesti letech v Kladně.

Dělal jste v dětství kromě hokeje i jiné sporty?

Dřív nebyly počítače, internet, nic, co by nás zrazovalo od toho chodit ven, takže jsme hráli fotbal, hokej, líný tenis v podstatě celé odpoledne po škole až do večera. V zimě jsme trávili spoustu hodin na zamrzlých rybnících, v létě zase na fotbalových hřištích nebo tenisových kurtech. Téměř celý den jsme byli venku a strašně nás to bavilo. Nejhorší vždycky bylo, když zavolali rodiče, že už musíme domů.

Jaké jste měl hokejové vzory?

Protože mne nikdy nenapadlo, že budu hrát jinde než v Kladně, měl jsem vzory právě zde. Byli to Milan Nový a později Vladimír Kameš.

Pamatujete si na svůj první ligový zápas v extralize?

Poprvé jsem si zahrál v Jihlavě (v sezóně 1990/1991) a první gól jsem dal Litvínovu. Osobně jsem měl velké štěstí, že jsem se do áčka Kladna dostal v době, kdy hodně kvalitních hráčů po revoluci odcházelo hrát do zahraničí. Kdyby nebylo sametové revoluce, tak bych se tak lehce do áčka nedostal.

V roce 2015 jste ukončil kariéru. Když nyní sledujete Jaromíra Jágra (v únoru měl 50 let) – téměř stejně mladého – nelitujete toho, že dnes nepřidáte nějaký gól nebo nahrávku v extralize?

Ne, nelituji ničeho ve své kariéře. Samozřejmě, rozhodnutí skončit, bylo těžké. Věk se ale nedá zastavit. Hrál jsem do 43 let, a myslím, že i to už bylo hodně.

Co považujete za svůj TOP úspěch v kariéře? Tituly v české, švédské, ruské lize, zlato z olympiády v Naganu, nebo zlata z mistrovství světa?

Nagano byl asi nejslavnější triumf, soupisky týmů byly našlapané, bylo nejtěžší olympiádu vyhrát. Ale radost je vždycky stejná, ať vyhrajete cokoliv.

A naopak – co je vaše největší hokejové zklamání?

Jako dítě jsem si nepředstavoval, že bych jednou mohl vyhrát olympiádu nebo mistrovství světa. Můj sen byl vyhrát s Kladnem titul, a to se mi nepovedlo. Ale asi nejde vyhrát všechno.

Nedá mi to, ale zeptám se i na NHL. Jak je možné, že tak úspěšný hokejista – podobně jako třeba Dopita, Procházka a další – se neprosadil v nejlepší soutěži NHL? Co tomu u vás scházelo – tím, že jste moc technický hráč?

Nebyl jsem trpělivý. Když mne v Dallasu poslali na farmu, neskousnul jsem to. Zase na druhé straně, kdybych byl v NHL, neměl bych takové úspěchy s reprezentací, což mi to bohatě vynahradilo.

Můžete sestavit ze svých spoluhráčů nejlepší pětku, se kterou jste v životě hrál? K sobě přiřaďte jednoho brankáře, dva obránce a dva útočníky.

Do brány určitě Dominik Hašek. Ale dám k sobě jednoho obránce a tři útočníky, je těžké vybírat z tolika vynikajících hráčů. Do obrany František Kaberle, a do útoku Martin Procházka, Otakar Vejvoda a Tomáš Vlasák.

Vaše pověstná „Blue line“ s Procházkou a Vejvodou svou technickou hrou dělala problémy všem mužstvům. Jak to, že jste se dokázali tak dlouho prosazovat?

Dávali jsme si tak rychlé nahrávky, že oni nestíhali. V naší éře se ještě nepoužívaly videa, takže se soupeři nemohli na nás lépe připravit. Dnes by to bylo určitě daleko horší.

Vaše lajna vynikala i v přesilových hrách. Jak jste se na ně připravovali?

Nijak zvlášť jsme je netrénovali. Improvizovali jsme podle situace. Dříve hrály přesilovku stabilní pětky, ne jako dnes, kdy se to skládá z různých typů hráčů.

Byl jste výborný střelec. Který brankář vám dělal největší problémy?

Neseděli mi Roman Čechmánek a Roman Turek. 

Za celou kariéru jste zažil hodně trenérů. Který trenér vám nejvíce dal?

Nerad bych na někoho zapomenul, bylo jich hodně. Ale v mládí na Kladně pan Beran. A rád vzpomínám na trenéry v mých ligových začátcích – pány Jána Nelibu, Otakara Vejvodu staršího a Zdeňka Müllera.

Proč jste se po hráčské kariéře začal věnovat trenérství?

Chtěl jsem zůstat u hokeje. Když jsem končil s kariérou, nevěděl jsem, kam mě to nasměruje. Jestli budu mít vůbec nějakou příležitost, a zda bude o mě zájem. Našel jsem se v trenérství, které mě strašně baví a naplňuje. A snažím se v něm zdokonalovat stejně, jako jsem se snažil ve hře.

Poslední roky trénujete. Co byste chtěl jako trenér dokázat?

Jako trenér si nechci před sebe stavět různé velké cíle. Mám rád, když se hráči, které trénuji, zlepšují a mohu jim předávat své zkušenosti.

Jaký je rozdíl v hokeji za posledních dvacet let?

Dá se říct, že je to jiný sport. Úplně něco jiného. Tenkrát bylo na všechno více času a teď, jak je více techniky, každý si soupeře přečte, tak rozhodují jen malé detaily. Týmy jsou vyrovnané. Není to jako dříve, kdy byl jeden tým silnější a například Vsetín tehdy vyhrával skoro každý zápas. Také se výrazně změnila pravidla. Před dvaceti lety jste mohl hrát víc hokejkou a rozhodčí to moc nepískali. Současnost svědčí spíše techničtějším hráčům. Dřív se třeba hákování téměř nepískalo, to už jste museli někoho opravdu sundat na led, aby rozhodčí písknul.

Český tým na přelomu století rozdával největší hokejovou radost a lidé hokejem doslova žili. V té době jsme získávali tituly mistrů světa, nyní je obrovský úspěch jakákoliv medaile. Kde vy vidíte příčinu, proč Česko opustilo přední příčky?

Těch problémů je více. Bohužel se nám nedaří vychovávat v mládeži velké talenty, dříve jich bylo daleko více. Možná jsme zaspali ve výchově, v metodice – asi to bude všechno dohromady. Hodně se svádí na to, že u nás děti před sportem dávají přednost počítačům. Ale ty mají také děti v Americe, Kanadě, Švédsku, Finsku, Rusku – v tom bych příčinu neviděl.

Do českého hokeje se postupně vrací úspěšní hokejisté devadesátých let. Vrátí se český hokej na dřívější pozice?

To je věštění z křišťálové koule. Hráči, co v minulosti něco vyhráli a budou se vzdělávat, budou pracovití, tak českému hokeji mají co dát.

Máte dvě dcery a syna – podědili sportovní geny?

Kluk už hokej nehraje, ale je rozhodčím a to ho baví. Holky hrají tenis. Já jsem spokojený, že dělají, co je baví, a také, že se dobře učí.

Chodíte sám aktivně sportovat?

Mám nejraději dlouhé procházky s manželkou a se psem.

Projel jste téměř celý svět. Kde se vám nejvíce líbilo?

Jsem spokojený doma v Unhošti. Ale líbí se mi na horách, nejlépe v Krkonoších.