S celebritou

Jaroslav Sakala jako jeden z prvních na světě skočil 200 metrů

25. 5. 2021

K největším úspěchům legendárního skokana na lyžích patří bronzová medaile na olympiádě v roce 1992 a několik cenných kovů ze světových šampionátů včetně zlaté medaile v letech na lyžích.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Jaroslava Sakaly

Český skokan na lyžích Jaroslav Sakala se narodil v roce 1969 v Krnově. Skokanskou kariéru začal v deseti letech. Na zimní olympiádě v Albertville 1992 získal československý skokanský tým Tomáš Goder, František Jež, Jiří Parma a Jaroslav Sakala bronzovou medaili. Následující dvě sezóny byly jeho nejúspěšnější, když několikrát zvítězil v závodech světového poháru, a v sezóně 1993/1994 a v celkovém hodnocení světového poháru se umístil na druhém místě za Andreasem Goldbergerem. Na mistrovství světa ve švédském Falunu v roce 1993 vyskákal individuální stříbro a bronz, navíc měl velkou zásluhu na druhé příčce v družstvech. Sezónu 1993/1994 pak vyšperkoval vítězstvím na mistrovství světa v letech na lyžích ve slovinské Planici (březen 1994). V roce 1994 zároveň jako první český skokan překonal hranici 200 metrů. Po roce 1995 však i díky neshodám s reprezentačním svazem a rodinným problémům přišel pokles výkonnosti. Závodil dále, ale mezi světovou špičkou již nefiguroval. V květnu 2002 oznámil konec kariéry. Jaroslav Sakala se následně věnoval podnikání, provozoval skokanský web, vedl nejprve českou ženskou skokanskou reprezentaci, poté ve Slovinsku mládež. V současnosti ve Frenštátě pod Radhoštěm trénuje mládež. Jeho syn Filip působí v české kokanské reprezentaci.

V kolika letech jste začal skákat na lyžích a kdo Vás k tomuto sportu přivedl?
Náhoda. V deseti letech mě srazilo auto. Když jsem po nějakém týdnu odcházel z nemocnice v Krnově, doktorka mým rodičům doporučila, ať mě dají na nějaký sport, kde bych vybil svou energii. Byl jsem samý průšvih, úrazy, pády s kolem z mostu a podobné srandy. Tehdy o letních prázdninách otevírali ve Vrbně pod Pradědem nové skokanské můstky, a můj otec to chtěl vidět. Vzal mě s sebou a já zatoužil lyžovat i v létě. Chtěl jsem být u nás na vesnici a hlavně ve škole frajer. Moji mámu a babičku málem trefil šlak, když jsem přišel s tím, že budu skákat na lyžích. Na první trénink jsem jel tajně.

Kromě skoků na lyžích jste dělal i jiné sporty?
Já jsem jako každý kluk na vesnici začal s fotbalem. Jinak jsem vyzkoušel všechno, co dělaly ostatní děti na vesnici – v létě fotbal, v zimě lyže na kopci bez lanovek.

V kolika letech jste přešel do líhně skoku – Frenštátu pod Radhoštěm?
Trénoval jsem ve Vrbně pod Pradědem, ale byl jsem v tréninkovém centru mládeže v Novém městě na Moravě jako sdruženář (severská kombinace – skok a běh na lyžích). Běh mi ale moc nešel, takže mne ve 14 letech vybrali již jen jako skokana do vrcholového střediska sportu ve Frenštátě.

Jaké jste měl vzory?
Samozřejmě to byl Jiří Raška (olympijský vítěz z Frenštátu), který byl dlouhé roky i můj trenér. A pak také Pavel Ploc a Fin Matti Nykänen.

Kdy jste poprvé reprezentoval?
Poprvé v roce 1985 (v šestnácti letech) na Alpském turné. To jsem se také poprvé dostal na západ.

A na svůj první start ve Světovém poháru si pamatujete?
Určitě jsem byl ještě junior skákající v národní skupině. Bylo to na Slovensku ve Štrbském plese, asi v roce 1987. Byl jsem okolo 55. místa.

Co považujete za svůj TOP úspěch v kariéře?
Stříbrná medaile na Mistrovství světa ve Falunu. Měl jsem dobrou sezónu, ovšem před i během závodu jsem byl hodně nervózní. Po prvním kole jsem byl druhý, a v druhém kole jsem jel předposlední. Když jsem vlezl na lavičku a chystal se skočit, tak mi do stopy spadla reklamní plachta. Čtyři nebo pět minut jsem seděl na té lavičce a říkal jsem si: „To je pech (smůla) – opravdu mám šanci na medaili a s těmahle tvrdýma nohama nemám šanci nic udělat“. Stále jsem se uklidňoval, že o nic vlastně nejde, že mi neúspěch kvůli této situaci nemůže nikdo vyčítat. Naštěstí jsem to nervově vydržel, skočil nejdelší skok kola a celkově skončil druhý za Norem Espenem Bredesenem. To považuji za svůj největší úspěch, že jsem v těžkých podmínkách situaci zvládnul.

Co Vás naopak nejvíce mrzí, že se Vám nepodařilo?
Hrozně mne mrzí olympiáda v Lillehammeru v roce 1994. V trénincích jsem skákal velmi dobře a všichni počítali, že budu mít medaili (Česká republika nezískala na této olympiádě žádnou medaili). Bohužel jsem skončil sedmý. Navíc následné negativní reakce v novinách i u veřejnosti, pro které bylo sedmé místo propadák.

Neodpustím si poznámku. Co by dnes za to český skok dal, že (nejlepší letošní výkon českého skokana bylo 26. místo)?
Ano, asi tak. Ale to já tak neberu, protože tenkrát byla situace, že jsem sám od sebe čekal medaili. Byl jsem opravdu dost zklamaný.

Který trenér Vám nejvíce dal?
Musím říct, že jsem měl na trenéry fakt štěstí. Na vojně v Dukle Liberec mne trénoval Zbyněk Hubač, v reprezentaci Rudolf Höhnl, nebo na začátku mé kariéry v reprezentaci Dalibor Motejlek. Ale nejvíce mi dal Jiří Raška. Trénoval mne jako juniora a kvůli němu jsem se vrátil po vojně do Frenštátu. Když jsem byl šest měsíců na základní prezenční službě (byla dvouletá), dostal jsem nabídku zůstat na vojně jako voják z povolání a věnovat se skokům za velmi dobrých podmínek. Po odmítnutí mne téměř všichni odsuzovali, a říkali, že si sám pohřbívám svoji kariéru, že půjdu zpět do Frenštátu, do klubu, kde nejsou peníze. Risknul jsem to, odkroutil dva roky a vrátil se – myslím si, že to bylo mé nejdůležitější rozhodnutí.

Vy jste jako první Čech skočil přes 200 metrů. Zkuste laikovi sdělit, co jste vnímal během takového letu?
Ono se to laikovi hodně špatně vysvětluje, protože člověk, pokud to neprožije, tak si to vůbec nedokáže představit. Na mamutím můstku letíte nějakých 70 metrů a ještě nevidíte, kam budete doskakovat. Před vámi je horizont a teprve až ho přeletíte, tak se vám otevře dolina. Pak vidíte větvičky, barevné čáry ukazující metry. Takže když jsem proletěl zhruba 80 metrů, tak jsem se díval na poslední čáru (ukazovala tehdy 200 metrů) jak daleko je, jestli ji vůbec zdolám.

Skokani před 25 roky skákali na mamutích můstcích výjimečně 200 metrů, dnes se skáče o 40 metrů dále. Kde se to zastaví?
Protože dnes jsou skoky opravdu bezpečnější, osobně bych byl rád, kdyby federace v budoucnu povolila i větší vzdálenosti na nových leteckých můstcích.

Ale některé pády vypadají hrozně.
Skok na lyžích není tak nebezpečný, jak to vypadá. Dnes jsou nebezpečnější různé adrenalinové sporty jako bungee jumping nebo skok padákem. Pokud skokan spadne, musel udělat nějakou chybu. Buď se lekne, špatně zareaguje nebo má příliš mnoho respektu.

Měl jste někdy strach, nebo spíše obavy při tak dlouhých skocích?
Spíš bych to nazval respekt než strach. Když jsem analyzoval svoji kariéru, tak mi respekt z můstků vždy pomáhal. Mé reakce byly opravdu promyšlené a i ty skoky byly takové s citem. Ve chvíli, kdy jsem neměl respekt a měl jsem všechno tak automatizované, tak se mi přestalo dařit, protože jsem vymýšlel věci, které ke kvalitnímu skoku nepatřily.

Skončil jste v roce 2002. Nebylo to brzy, když vidíme třeba Jardu Jágra jak stále „válí“ nebo japonského skokana Kasaie, který ve 48 letech se ještě loni umisťoval v desítce nejlepších ve Světovém poháru?
Byl jsem vždy maximalista, i na trénicích. Vzpomínám si naprosto přesně – 8. května 2002 jsem se ráno probudil, a měl jsem jít na trénink. Ale něco se zlomilo a věděl jsem, že je nejlepší čas kariéru zabalit. Byl jsem unavený, bez motivace a říkal si, že už by to nikam nevedlo.

Co jste dělal po skončení aktivní kariéry?
Když jsem oznámil, že končím, oslovil mne trenér mužské reprezentace Ján Tanczoš s nabídkou dělat mu asistenta. To mi polichotilo a odjel jsem s týmem na týdenní soustředění do Itálie, kde jsem si ale uvědomil, že bez zkušeností a znalostí získané studiem trénovat nemohu. Opravdu jsem v té době klukům, se kterými jsem do té doby skákal, nic nemohl dát. Věnoval jsem se jiným sportům – byl jsem učitel carvingového lyžování a jezdil jsem do Alp s lyžařskou školou, nebo jsem dělal něco pro sportovní aerobik v Praze. Ve Slovinsku jsem později vystudoval trenérskou školu.

Pojďme postupně – nedlouho po skončení kariéry jste se vrhl na dráhu podnikatele. Otevřel jste si bar a později také obchod se sportovními potřebami, jenže jste jako mnoho úspěšných sportovců (třeba Hašek nebo Čechmánek) narazil a zkrachoval jste. 
Byla to má životní etapa, kdy jsem nechtěl být na nikom závislý, nechtěl jsem být na pracovním úřadě, nechtěl jsem ze sebe dělat chudáčka, který skončil kariéru a neví, co dělat. Nevyšlo to. Navíc jsem celý život důvěřivý, půjčil jsem větší finanční částku, o kterou jsem přišel. Do té situace jsem se sám dostal a do dnešního dne se snažím, aby to co dělám, mělo nějaký smysl.

Tvrdí se, že jste v té době byl na dně. Rozpadlo se Vám manželství, přišel jste o všechny peníze, a přežíval s kočkou v malé chatce na Valašsku, kde netekla ani teplá voda. Co Vás zachránilo – nabídka trénovat? 
Podnikal jsem od roku 2004 téměř pět let. V roce 2008 jsem dostal nabídku trénovat ženský reprezentační tým, za co jsem byl rád, protože jsem v holkách viděl perspektivu. A po dvou letech jsem začal trénovat ve Frenštátě mládež.

Sedm let jste trénoval mládež ve Slovinsku a od roku 2018 jste zpátky ve Frenštátě. Co dělá sportovní legenda nyní?
Trénuji v Dukle Frenštát mládež od 15 let, celkem sedm skokanů včetně jedné dívky. Také mám na starosti (jako šeftrenér) trenéry, kteří trénují malé děti. Navíc dělám ještě ve skupině Team11, která sdružuje sportovce a sympatizanty sportu s cílem vzdělávání, zdokonalování a školení v oblasti sportu, rekreace a sportovněpodnikatelského řízení a vedení.

Pojďme zpět ke skokům. V minulosti Raška, Motejlek, poté Ploc, Parma, Vy a další, pak ještě Janda. Kde Vy vidíte příčinu, proč Česko opustilo přední příčky?
Změnilo se financování sportu v naší republice obecně, zanikla střediska vrcholového sportu, během devadesátých let odešli staří špičkoví trenéři – Mikeska do Německa, Höhnl do Švýcarska, Motejlek do USA, jiní šli do důchodu. Zůstali mladí trenéři a zapomněli se od těch zkušených učit a naslouchat jim. Dnes speciálně u těch českých trenérů – ihned po skončení závodní kariéry druhý den jsou trenéři. Bez zkušeností, sebereflexe a všichni vidíme, kam to vede, takže to je pro skok opravdu tragédie.

V České reprezentaci před několika lety působil jako asistent trenéra pan Doležal, který nyní vede úspěšně polský tým a jeho svěřenci patří mezi nejlepší na světě. Jak to, že v Česku se mu nepodařilo to, co v Polsku?
Proti některým lidem ze skokanského úseku na svazu není možné bojovat, takže já to řešil odchodem v roce 2011 do Slovinska. Michal Doležal udělal to samé o rok později. Michal chtěl tady něco budovat, ale nedokázal se s některými lidmi dohodnout. Tak se sbalil a šel do Polska, kde dostal nabídku.

Dlouhé roky jste kritikem českého svazu i českých trenérů. Co jim vytýkáte?
Nemám vůbec nic proti instituci jako je svaz lyžařů nebo úsek skoků, protože ta organizace je pro náš sport nepostradatelná. Ale mám výhrady vůči konkrétním lidem. Myslím si, že když někdo zastává určitý post, tak by měl k tomu mít vědomosti a zkušenosti. A to někteří nemají, proto skoky na lyžích jsou na dně.

Situace kolem areálů a můstků v Česku, na kterých vyrostli medailisté z olympiád i mistrovství světa, je tragická. Jak to vypadá s můstky ve Frenštátě pod Radhoštěm?
Snažíme se areál udržovat tak, že trenéři, skokané, jejich rodiče sami opravují, renovují, aby se udržel certifikát, na jehož základě se dá ve Frenštátě závodit. Takže díky dobrovolnictví se dá u nás závodně skákat.

Můstky i kvalitou skokanů se s týmy jako Norsko, Německo, Rakousko, Slovinsko nebo Polsko nemůžeme srovnávat. Najdou se u nás talenti, kteří by navázali na úspěchy předchozích generací?
Talenti jsou všude. Rozdíl je v tom, že v naší společnosti chybí určitá disciplína. Lidé mají pocit, že na všechno mohou dosáhnout a chtějí všechno najednou a hned. Že se člověk k úspěchu musí dopracovat postupně, na to jsme zapomněli. Možná, že k tomu přispěla i doba po revoluci, že jsme do té doby dlouho nic neměli a najednou máme všechny možnosti. Dnes děti mají na výběr ze spousty sportů a rodiče by ze svých dětí chtěli úspěšné hokejisty, fotbalisty nebo tenisty. Kdo dnes dá dítě na skok na lyžích? Navíc to dítě, aby bylo úspěšné, musí být trošku „gauner“, který se nebojí a který jde do všeho po hlavě.

Jste zapsaný v Guinessově knize rekordů. Prozradíte našim čtenářům čím? A kdo Vás k neobvyklé myšlence přivedl?
Skákal jsem 24 hodin na můstku K95 nepřetržitě. Už nevím, kolik jsem celkově uletěl metrů ani kolik jsem vyšlapal schodů, vím ale jistě, že bych se znovu do něčeho podobného nepustil (během 23 hodin a 7 minut absolvoval sto skoků o celkové vzdálenosti 9135 metrů!). Sportovní psycholog Oleg Mazurov mi jednou vyprávěl, jak se svými svěřenci zkoušeli posilovat nepřetržitě 24 hodin. Mě nenapadlo nic lepšího, než to zkusit na můstku. Mí přátelé se toho chytili a zorganizovali to veřejně i se zapsáním toho rekordu. Ovšem ta zkušenost mi velmi pomáhá dnes v trenérské práci, takže nelituji.

A poslední otázka – před časem jste absolvoval zákrok v novojičínské nemocnici. O co šlo a jak se k Vám ten týden chovali naši zdravotníci? 
Dlouhé roky jsem měl pod bradou bulku, která se postupně zvětšovala. Po návratu ze Slovinska mi trochu začala vadit a měl jsem i obavy, zda to není vážné. Naštěstí to byla cysta, kterou mi odstranili. Jsem rád, že jsem šel do Jičína. Lékaři i sestry jsou v novojičínské nemocnici perfektní.