S celebritou

Yvetta Blanarovičová si poprvé zahrála ve filmu v jedenácti letech

22. 4. 2021

Herečka a zpěvačka se filmovou rolí čertíka v pohádkách Princezna ze mlejna I. a II. nezapomenutelně zapsala do paměti diváků.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Yvetty Blanarovičové

Herečka a zpěvačka Yvetta Blanarovičová se narodila ve slovenských Bojnicích. Studovala státní konzervatoř ve slovenské Žilině obor zpěv a hru na housle a poté Státní konzervatoř v Praze. Během studií byla obsazena do několika rolí v Národním divadle a v Realistickém divadle v Praze a také se stala jedním ze zakládajících členů divadla Imaginace. Její filmovou kariéru odstartoval v 11 letech film Prázdniny. Můžeme ji vidět v mnoha českých filmech (Stav stroskotání, Golet v údolí) a pohádkách především režiséra Zdeňka Trošky (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna ze mlejna a Princezna ze mlejna II). V roce 1988 získala cenu za nejlepší herecký výkon za roli čarodějnice Černavy v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Také za svou roli čertíka v Princezně ze mlejna byla roku 1995 nominována na Českého lva a za tutéž roli obdržela v roce 1994 cenu za nejlepší herecký výkon. Zahrála si v úspěšných seriálech Pojišťovna štěstí, Přítelkyně z domu smutku, Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě. V řadě muzikálů ztvárnila hlavní roli (Cats, My Fair Lady, Mamzelle Nitouche, Muž z La Manchy, Pokrevní bratři, Carmen, Zasněžená romance, Mata Hari), vystupuje se svou kapelou, různými Big Bandy. V roce 2020 úspěšně odstartovala sérii velkých koncertů s Filharmonií Hradec Králové a Pardubice. Natočila několik hudebních CD, velký úspěch zaznamenalo CD pohádek Čertoviny, na kterém se podílela autorsky. Yvetta Blanarovičová se objevila také v mnoha divadelních rolích, například jako Kitty (Anna Karenina), Elisa Doulittle (My fair Lady), Eržika (Nikola Šohaj loupežník), Lidunka (Fidlovačka), Carmen (Carmen), Vysoká hra (Florance), a také se věnuje dabingu. Sympatické Yvettě jsme položili několik otázek.

Když se řekne dětství – na co si vzpomenete jako první?
Na pohádky Děti z Bullerbynu, které nám četla moje mamka, na Bojnický zámek, louky plné pampelišek, ze kterých jsme dělali med a na lesy plné malin a borůvek. A nesmím zapomenout na krávy, kterých bylo u řeky Nitry nespočet a my se jako děti koupali v čisté vodě, nebo na lány obilí, ve kterém jsme lítali a hráli si na schovku. Pole tam teď nejsou, ještěže Bojnický zámek stojí.

Kdy jste měla své první oficiální vystoupení na veřejnosti?
Bylo to ve třech letech, s jesličkami jsme měli velké vystoupení v kulturním domě a já tam zpívala s panenkou v náručí. Jediné co mne tehdy prý zajímalo nebyl plný sál, ale pan fotograf, takže jsem se ho uprostřed písničky zeptala, jestli mě taky kameruje (smích).

Vaše první herecká role byla v 11 letech, kdy jste ve filmu Prázdniny měla jednu z hlavních rolí. Ten snímek šel však po natočení do trezoru, takže ho skoro nikdo neviděl. Jak jste si jako dítě natáčení užila?
S mamkou jsem jezdila na výlety po slovenských hradech a zámcích a v Košicích si mne filmaři vyhlídli, udělala jsem konkurz a odjela na pár týdnů na natáčení. Už tehdy mi vůbec nevadilo vstávání, šrumec na place. Cítila jsem se tam jako ryba ve vodě. Hlavně mi nedocházelo, že natáčím svůj první film. Doteď jsem však ten film neviděla.

Vy jste od 15 let žila sama – nejprve v Žilině a poté v Praze? To muselo být asi těžké, že?
V Žilině to byla taková velká rodina, hned se nás ujali starší ze šesťáku, pomáhali nám, ale po půlroce jsem pochopila, že mne táhne jít dál a zkusit štěstí v oboru herectví. Nakonec mě po talentovkách vzali rovnou do druhého ročníku. Konzervatoř v Praze byla obrovská, několik oborů, nabitý program, studium od rána do večera. Stýskalo se mi, hlavně po mámě, ale po roce, když jsem ovládala češtinu, začala hostovat v divadle, nebyl na stesky čas.

Studovala jste v Žilině operní zpěv a hru na housle. K nelibosti Vašeho tatínka, který z Vás chtěl mít houslistku, jste šla studovat hudebnědramatický obor v Praze. Proč jste se nakonec rozhodla pro herectví? 
Neumím to popsat jinak, než že jsem cítila, že to je správná cesta. Tančila a zpívala jsem odmala, vyhrávala recitační soutěže, v Praze jsem mohla dělat všechno. Byla to komplexní výuka.

Kdo Vás z hereckých legend učil? Měla jste v té době herecký vzor?
Měla jsem štěstí na profesory. Herectví mne učil Jiří Vala, který byl v té době šéf hereckého oddělení, pak Jaroslava Adamová, která svou nekompromisností a důkladností byla nejlepším startem, a pak režisér Národního divadla v Praze Václav Hudeček, který mne obsadil do krásných rolí, zejména v absolventských představeních. Na zpěv jsem měla paní profesorku Kubátovou, na jevištní mluvu jednu z největších mágů jazyka profesorku Makovičkovou. Jí můžu vděčit za to, že mluvit česky bez přízvuku jsem začala už po roce studia. 

V populárních filmových pohádkách Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna I. a II. jste zaujala rolí čertíka. Jak se vám osobně role líbila?
V životě každého herce nastane okamžik, kdy se filmovou rolí zapíše do paměti diváků. A já jsem velmi ráda, že se filmová pohádka Princezna ze mlejna zařadila mezi ty oblíbené. Čertík byl donedávna se mnou pořád. Zlomilo se to až dramatickou rolí v seriálu Ulice, kde jsem hrála postavu Zdeňky, která trpí Alzheimerem.

Hodně pohádek jste točila pod režisérem Zdeňkem Troškou. Který režisér Vám nejvíce dal, se kterým se Vám nejlépe spolupracovalo?
Tak absolutní důvěru jsem měla ve Zdeňkovi, ale přiznám se, že každý režisér, ať to byl Dušan Klein, s kterým jsem točila Kdo se bojí utíká, nebo Zeno Dostál – Golet v údolí, Libuše Koutná – Dvanáct měsíčků, nebo Hynek Bočan – Seriál přítelkyně z domu smutku a také Jirka Adamec – Seriál Pojišťovna štěstí byl pro mne něčím nezapomenutelným. Ráda vzpomínám na natáčení seriálu slovenské verze Ordinácia v rúžovej záhrade a teď, protože je to čerstvé, na celý tým seriálu Ulice.

Jako herečka máte na svém kontě i řadu ocenění na různých filmových festivalech. Kterého si obzvláště vážíte?
Asi nejvíc mne překvapila cena Thalie za Lizu v My Fair Lady. Tehdy byla opera spojená s muzikálem a v nominacích byly vynikající operní divy Eva Urbanová a Lívia Ághová. V den, kdy bylo slavnostní udílení cen v Národním divadle, jsem zrovna hrála a přiznám se, ani jsem na Thalii nepomyslela. O to větší bylo překvapení, když mi tehdy Láďa Županič, jako tehdejší ředitel a zároveň můj divadelní partner v My Fair Lady (jako profesor Higgins), přinesl na děkovačku obrovskou kytici. Tehdy mi tleskalo patnáct set diváků vestoje. Obstát v tak velké a kvalitní konkurenci vždy potěší. I když mám ale v knihovně desítky sošek, cen z domova i zahraničí, postupem času zjistíte, že to je minulost. Vždy vstupuji do další práce jako člověk, který sice něco umí, ale ne tolik, aby se nemohl naučit víc.

Na konzervatoři jste vystudovala i zpěv. Lidé Vás znají především jako herečku a muzikálovou zpěvačku. Před pandemií – měla jste nějaké samostatné koncerty?
Těsně před pandemií jsem měla koncerty s Filharmonií Hradec Králové a Pardubice, z deseti koncertů jsme odehráli tři. Tak věřím, že se ty další v budoucnu uskuteční. Koncertuji, mám svou kapelu, skládám muziku a také textuji. Baví mě to, protože v divadle se měním v postavu dané inscenace, kdežto na koncertních pódiích musím posluchače přesvědčit jako Yvetta Blanarovičová. Mám v kapele vynikající muzikanty, proto mě to taky baví.

Věnujete se i dabingu. Ke které zahraniční herečce patří Váš hlas?
Dabuji Helen Hunt, pak Caterine Zeta Jones, Millu Jovovich, ale nejtěžším dabingem byl pro mne film Pátý element, nejdelším Jsem do tebe blázen, protože jsem tento seriál dabovala tři roky. Nadabovala jsem tolik filmů, že ani já sama se nepamatuji, kolik jich bylo.

Rok 2020 a 2021 je pro mnoho lidí kvůli koronaviru tragický. Vás jako umělce to postihlo v první řadě. Co jste v době, kdy bylo a je zakázané vystupovat, dělala?
Víte, všichni jsme věřili, že se do normálního života vrátíme v září minulého roku, ale tahle pandemie je nezlomná a vstoupili jsme do dalšího roku opět s mizivou vidinou nějakého normálu. Tak se snažím na to nemyslet. Maluji obrazy, naučila jsem se stříhat videa, učím zpěv a herectví, připravovala jsem děti na talentové zkoušky a hlavně jsem byla na home office La Sophia, a to je každodenní maratón psaní, schvalování, vyúčtování. Rozjíždíme kampaň ke XIII. ročníku Mezinárodní soutěže Talent La Sophia, připravuji letní kemp pro sportovně a umělecky nadané děti. Radši nemyslím, co bude, držím se pravidla, že je důležité co je teď.

Před více než deseti lety jste založila společnost La Sophia, která pomáhá talentovaným dětem napříč Českem i Slovenskem. Můžete přiblížit, jak organizace funguje a na jaké děti se zaměřujete?
Projekty La Sophia mají několik segmentů, přičemž vlajkovou lodí je Mezinárodní soutěž Talent La Sophia, která vyhledává umělecky a sportovně talentované děti. Každý rok se nám díky tomu rekrutují děti do nadačního systému. Převážně jsou to děti a mládež z dětských domovů, sociálně znevýhodněných rodin, handicapované, z Klokánků či disfunkčních rodin ve věku od sedmi do osmnácti let z celé České a Slovenské republiky. Cílem všech projektů La Sophia je poskytnout dětem individuální přístup a pomoci jim především v oblasti vzdělávání, seberealizace, podpory a rozvíjení talentu.

Co připravujete pro své fanoušky na rok 2021? Věřme, že se situace brzy vrátí do normálu.
Především se těším na představení Angelika, Kvítek Mandragory nebo činoherní představení Vysoká hra. Těším se na koncerty, které věřím, že se uskuteční, a všechny kulturní akce, co mám zatím v diáři. Víte, ono „Věř a bude ti dáno“, pomáhá, ale dává si to načas (smích).

Jak se na zpívání před svými fanoušky připravujete? Z Vás energie čiší, vypadáte pořád skvěle – jaký máte recept na věčné mládí? 
Vždy, když dostanu tuhle otázku, nevím, jak na ni odpovědět, aby to nebylo klišé. Asi takhle: nezabývám se zbytečnostmi, to je luxus, který si nemůžu dovolit. Hodně čtu, hodně pracuji, sportuji, když mám čas, vařím, když se mi chce, takže skoro pořád, protože vaření miluji. Jednoduše žiju svůj život a užívám si ho.

Máte dospělého syna Matyáše. Zdědil umělecké geny?
Matyáš se věnuje byznysu, vystudoval management. V uměleckém prostředí se sice pohyboval od malička, ale blíž k němu zaplaťpánbůh nepřilnul. Je to těžká řehole.

A poslední otázka. Jak odpočíváte, kde trávíte volné chvíle?
Snažím se chodit pěšky. Cestovat teď není jednoduché, a přiznám se, starám se o mamku, které je 84 let, tak jsem to radši z bezpečnostních důvodů ani nepokoušela. Chodím buď po lese nebo jen tak. Začala jsem hrát golf, tak se těším na jaro. V zásadě, snažím se pořád něco dělat, protože odpočívámna můj vkus docela dlouho (smích).