S celebritou

Petra Černocká bude vždy čarodějkou Saxanou

2. 2. 2021

Populární zpěvačka a herečka se těší, že se po pandemii vrátí na jeviště a bude zpívat.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Petra Novotná, archiv Petry Černocké

Zpěvačka a herečka Petra Černocká se narodila v pražské rodině právníka a úřednice, ale její hudební nadání ji přivedlo na pražskou konzervatoř. V roce 1970 absolvovala obor operní zpěv a klavír. Ještě za studií na konzervatoři začala vystupovat se skupinou Pastýři vedenou Petrem Hannigem. V roce 1968 získala angažmá v divadle Semafor a od roku 1971 spolupracovala řadu let s hudební skupinou Kardinálové Zdeňka Merty, s níž natočila svůj snad největší hit laděný v stylu country Náklaďák. Nahrávala i s velkými hudebními tělesy, například s orchestrem Karla Vlacha nazpívala skladbu Koukej, se mnou si píseň broukej a další. Po rozpadu Kardinálů se nějaký čas objevovala na koncertech po boku zpěváka Jiřího Štědroně se skupinou Golf. Posledních 15 let vystupuje v komorních recitálech s kytaristou a svým druhým manželem Jiřím Pracným. Kromě své pěvecké kariéry zazářila i na filmovém plátně. V roce 1971 si zahrála hlavní roli ve filmové komedii režiséra Václava Vorlíčka Dívka na koštěti, k níž nazpívala i známou titulní píseň Saxana. Za postavu studentky čarodějnické školy získala v následujícím roce diváckou cenu Herečka roku. V minulosti si kromě menších rolí také zahrála v bratislavské televizní trilogii Nepokojná láska z roku 1976 či ve slovenském filmu Otec z roku 1981. V roce 2011 se vrátila na filmové plátno ve snímku Saxána a Lexikon kouzel režiséra Václava Vorlíčka. Petra Černocká má dceru Báru, která je také zpěvačkou, a vnučku Olivii Coco. Sympatické Petře jsme položili několik otázek.

Když se řekne dětství – na co si vzpomenete jako první?
Kupodivu se jedná právě o neveselou vzpomínku na to, jak mě tatínek hodil do rybníka se slovy – a plav! Předtím mě, pravda, trénoval v obýváku na židli, kam mě položil na bříško a učil mě synchronně mávat ručičkama a nožičkama ve stylu prsa. No, tehdy měli rodiče spartánskou výchovu za jedinou správnou.

V útlém věku Vám zemřela maminka. Přesto, měla jste šťastné dětství?
V tomto směru jsem měla celkem štěstí. Táta byl právník, máma úřednice a o pět let starší inteligentní bráška. Takže slušná středostavovská rodina, kde se všichni měli rádi. Všechno by šlo jako na drátkách, kdyby maminka neměla vrozenou srdeční vadu, která se zhoršovala. Pobývala střídavě doma a v Nemocnici Na Bulovce, takže jsem jako malá občas musela chodit i do celotýdenní školky. A později jako školačka jsem byla dítě s klíčem na krku, od kterého se očekávalo dost samostatnosti. Když byla maminka v nemocnici, tak jsme po škole s bráškou šli domů, napsali úkoly, potom šli někam ven a pak už dorazil z práce tatínek a mohl se nám trochu věnovat. Byla to docela škola. Nakonec, to mi bylo devět, se už maminka z Bulovky nevrátila.

V dobách studia konzervatoře jste začala zpívat v kapele Pastýři, která se skládala převážně z konzervatoristů, a to pod vedením Petra Hanniga. Měla jste v té době nějaký pěvecký vzor?
Vyloženě vzor, ke kterému bych se chtěla připodobnit asi ne. Měla jsem ráda americké folkové zpěvačky a obdivovala jsem i některé české. Třeba Martu Kubišovou a Marthu a Tenu Elefteriadu. To byla krásné hlasy.

Kromě zpívání jste získala angažmá v divadle, a to ne ledajakém – v Divadle Semafor. Měla jste možnost vystupovat se Šimkem a Grossmannem v neopakovatelné hře Besídka v rašeliništi, později se Suchým a Šlitrem v Jonášovi a dr. Matrace. Jak na to vzpomínáte?
To bylo skvělé období mého života. Vystupovala jsem v nejprestižnějším divadle v Praze s neuvěřitelnými a nesmírně populárními kolegy. Nejvíc jsem se smála Šimkovi a Grossmannovi, ale zároveň jsem věděla, že opravdovým gigantem je Jiří Suchý. Doteď tvrdím, že je to největší textařská osobnost a žijící legenda populární hudby. V mých očích ho nikdy nikdo nepřekonal.

Jenže přišel vstup bratrských vojsk a následné období normalizace. V té době ale vznikl film Václava Vorlíčka a Miloše Macourka Dívka na koštěti, kde jste hrála hlavní roli Saxanu – roli, která Vás proslavila na celý život. Jak na natáčení po boku hvězd jako Menšík, Bláha a další vzpomínáte?
Na natáčení vzpomínám úměrně tomu, kolikrát se na to někdo ptá. A to si pište, že snad nemine den, aby mi, byť letmo, tuto filmovou postavu někdo nepřipomněl. Jsem s ní tak svázaná napříč třemi generacemi, že neexistuje nic, co bych z té „slavné“ doby už nezveřejnila. Skoro se bojím, že čtenáři časopisů si už u článků věnovaných mé osobě říkají – ach jo, už zase vytahuje tu Saxanu!

Saxana vás provází půl století. Celý život zpíváte, máte řadu dalších aktivit – není Vám to někdy až nepříjemné?
Bez Saxany se žádný rozhovor neobejde a je to naprosto pochopitelný, protože ten film si diváci zamilovali. Vlastně napříč třemi generacemi. Dívku na koštěti dnes už viděli i všichni spolužáci mé vnučky. Ale bylo období, kdy se o Saxaně nikdo ani nezmínil. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy jsem se pohybovala kolem čtvrtého až osmého místa ve Zlatém slavíku, jsem byla jednoznačně jen zpěvačkou. Film se jen sem tam promítal v nějakém kině pro děti. Jenže po revoluci se zase vrátily tyhle slavný filmy na obrazovku a jsou tam opravdu často. Takže od té doby už jsem zase ta Saxana.

Díky roli Saxany jste se stala v divácké soutěži nejpopulárnější herečkou roku 1972 a s filmem jezdila i po světě. Jak jste si slávu užívala?
Byla jsem ve filmové delegaci třeba v Tunisu nebo Mexiku. No to bylo pro mě v té době přímo omračující. V Mexiku jsem byla v únoru a na pokoj mi třeba přinesli čerstvé jahody! Připadala jsem si jako opravdová hvězda. Do ciziny mě pustili díky filmu, jinak mně vycestovat úřady nikdy nepovolily. Byla to neuvěřitelná doba, dnes se to jeví těžko pochopitelné. A ještě divnější je, že jsme se tomu tehdy nedivili a byla to pro nás vlastně normální realita.

Pojďme k posledním letům před dobou pandemie. Jak často jste vystupovala se svým představením Saxana dětem, ve kterém za doprovodu kytaristy – vašeho druhého manžela – Jiřího Pracného zpíváte písničky, které jste si pro děti zkomponovala?
Před pandemií jsem měla asi tak deset vystoupení měsíčně s recitálem s Jirkou Pracným a asi tak tři vystoupení pro děti, pro které jsem napsala i několik písniček. Většinou ale šlo o vystoupení jaksi smíšená. Něco pro rodiče, něco pro děti a k tomu i pár soutěží. Vlastně jsem se přizpůsobila publiku, jaké se šešlo.

Rok 2020 byl pro mnoho lidí kvůli koronaviru tragický. Vás jako umělce to postihlo v první řadě. Co jste v době, kdy bylo zakázané vystupovat, dělala?
Začala jsem víc malovat, ale ke skládání písniček je pro mě důležitá dobrá nálada. Tak že jsem písničku nenapsala. Prostě jsem „vyvětrala“ celý dům.

Co připravujete pro své fanoušky na rok 2021? Věřme, že se situace vrátí do normálu.
Nic speciálního nechystám. Bude mi stačit, když se zase vrátím na jeviště a budu zpívat.

Jak se na zpívání před svými fanoušky připravujete? Omlouvám se, ale vypadáte pořád skvěle – jaký máte recept na věčné mládí?
Myslím, že jsem už ve svých letech docela profík, takže žádnou speciální přípravu nepotřebuji. Ráda improvizuji. A s tím věčným mládím bych moc neoperovala. Tenhle recept nemá nikdo z nás. Vypadám, myslím jenom dost zachovale. Třeba je to právě tím, že jsem nepodstoupila, žádné zkrášlovací zásahy. A tím pádem jsem si stále podobná.

Vaše dcera po Vás podědila talent a zpívá. Vedla jste ji ke zpěvu záměrně, zpívalo se u Vás doma?
Bára se jevila už jako dítě hodně muzikální, tak jsem ji donutila chodit alespoň na klavír. Jenže jí to moc dlouho nevydrželo. Naštěstí základy harmonie chápe, doprovodit se umí, takže ji taky těší psát si vlastní písničky a texty. Jsem ráda, že není jen interpretka, ale i autorka. Ty texty jí jdou moc dobře. Že by to bylo tím, že vystudovala na Karlově univerzitě novinařinu? Nevím. Fakt je, že si složila písničky na svoje sólové CD Diva Baara a vystupuje se svojí kapelou  s Yellow Sisters.

V roce 2011 jste se stala babičkou, když se Vaši dceři Báře narodila dcerka Olivie Coco. Rozmazlujete svou jedinou vnučku?
Když byla Coco předškolní, tak jsem kolem ní samozřejmě panáčkovala a hýčkala ji, jak se patří, ale teď už je to devítiletá holka. Musela jsem změnit systém a chovám se k ní teď jako k docela velké holce. Řekla bych, že to oceňuje. Moje srandičky a vtípky má ale pořád ráda. Myslím, že na mě bude jednou vzpomínat jako na zábavnou babičku. Loni mi vyšla fotokniha, která má dlouhý název, ale tučně je vytištěno právě SAXANA, jak jinak. Mapuje můj život od holčičky až po tu babičku. Je tam zvěčněna na fotkách i Coco, třeba čerstvě tři dny po narození, tak si tou knihou snad, už jako dospělá, bude taky ráda listovat. Jak vidíte, nic nenechávám náhodě a mapuji svůj život, dokud je čas.

A poslední otázka. Jak odpočíváte? Kde je Vám nejlépe, kde trávíte volné chvíle?
O odpočívání mi raději nemluvte. Jsem už odpočatá až do aleluja. Spíš si ordinuji denně hodinové procházky. Občas zajdu za nějakou kamarádkou, na co dřív nebylo moc času. A teď jsem si pořídila jezevčičí mrně. Je to už v pořadí můj pátý jezevčík. Takže máme doma trochu veselo. Můj kocour to tak ale nevidí, ale už si na sebe začínají zvykat.