Padesát let sestrou. Dagmar Hanulíková nad povoláním nikdy neváhala
18. 7. 2023
Podle sestry urologického oddělení vítkovické nemocnice jsou pacienti stále náročnější a berou spoustu věcí jako samozřejmost.
Padesát let – to je veliký kus lidského života. A přesně tolik let pracuje jako zdravotní sestra Dagmar Hanulíková. Přestože se narodila v Havlíčkově Brodě, ještě jako dítě se s rodiči přestěhovala do Ostravy, kde žije dosud. A protože maminka pracovala jako zdravotní sestra, jablko nepadlo daleko od stromu. V 15 letech paní Hanulíková, tehdy pod dívčím jménem Lidáková, začala studovat Střední zdravotnickou školu v Ostravě-Vítkovicích. „Povolání sestřičky se mi vždy moc líbilo, takže volba byla jasná,“ říká Dagmar Hanulíková, která po vystudování střední školy svoji první práci našla na lůžkovém oddělení urologického oddělení ostravské městské nemocnice. V té době si dala za cíl pracovat na operačním sále, proto si zvolila urologický obor.
Po pěti letech práce v městské nemocnici odešla na tři roky na mateřskou dovolenou, po které zamířila do vítkovické nemocnice do urologické ambulance. A vítkovické nemocnici zůstala, až na další tři roky mateřské dovolené v letech 1989 až 1991, věrná dosud. Za klíčové pro vítkovickou nemocnici považuje paní Hanulíková postavení nového pavilonu gynekologicko-urologického koncem devadesátých let 20. století. Zde vznikla dvě patra lůžkového urologického oddělení plus operační a endoskopický trakt včetně zázemí pro zdravotnický personál. Do té doby nebylo ve Vítkovicích samostatné urologické oddělení, pacienti navštěvovali pouze urologickou ambulanci.
„V době postavení nového pavilonu bylo urologické oddělení ve Vítkovicích nejlépe přístrojově vybavené v celém kraji. V roce 1989 jsem tak začala pracovat na endoskopickém a operačním traktu. Tým, který se zde sešel, byl výjimečný a tím byla výjimečná i práce sama. Měli jsme skvělý kolektiv lékařů, sester a pomocného personálu. Navíc jsem se rozhodla v mém oboru dále vzdělávat,“ uvádí sestra, která v roce 1995 ukončila specializaci v práci sestry na endoskopii v Brně, a o tři roky později ukončila pomaturitní specializaci v oboru instrumentování na operačním sále v Ostravě-Porubě. Od roku 2008 zastávala funkci staniční sestry na urologickém oddělení, kde působí dodnes. Přestože do důchodu odešla v roce 2014, stále pracuje na plný úvazek. „Jsem ráda s lidmi, ráda jim pomáhám, baví mě všechno kromě práce s počítačem (smích),“ doplnila Dagmar Hanulíková.
Paní Hanulíková vzpomíná na své začátky, kdy začala pracovat na urologii. V té době neexistovaly jednorázové pomůcky, vše se sterilizovalo na oddělení – od injekčních stříkaček, jehel, skleněných cévek na cévkování žen, až po operační sady pro rouškování pacientů na operačním sále, kdy se prádlo skládalo do bubnu a sterilizovalo. „Dnes si už nikdo nedovede představit, že by operační rukavice nebyly jednorázové – a přesto to tak bylo. Také práce sestry se hodně změnila, přibylo více administrativy. Změnu práce vidím v péči o pacienta. Máme větší přehled díky sdílené komunikaci přes počítačové programy, kdy známe rychleji výsledky z počítačové tomografie, magnetické rezonance, rentgenu nebo laboratoře. Změna je i v tom, že na pracovištích je spousta nových přístrojů, a abychom je mohli ovládat, musíme se pravidelně vzdělávat,“ vysvětluje.
A kolik pacientů jí „prošlo“ rukama a jak se změnili? „Chtěla jsem je spočítat, ale zavařila se mi kalkulačka (smích). Ale byly jich stovky. Z mého pohledu padesátileté praxe mám pocit, že jsou pacienti stále náročnější a berou spoustu věcí jako samozřejmost. Ale je zde stále spousta pacientů, kteří si váží práce zdravotního personálu,“ porovnává sestra, která za svoji éru poznala celou řadu pacientů, kteří zanechali v jejím životě stopu. „Vždy mě potěšilo, když jsem viděla, jak od nás odchází vyléčený a spokojený pacient. To mé práci vždy dávalo smysl. Jistě se za tu dobu vyskytly případy, které nedopadly dobře, ale na ty jsem už zapomněla,“ dodala. Své osobní volno tráví nejraději s rodinou – manželem, dvěma dětmi a dvěma krásnými vnučkami. „Svůj volný čas dělím mezi vnoučaty a zálibami. Ráda čtu, chodím do přírody a mám ráda cestování,“ uzavírá povídání Dagmar Hanulíková.
✒ TOMÁŠ ŽELAZKO ARCHIV NEMOCNICE AGEL OSTRAVA-VÍTKOVICE
Facebook