Významné události

Docent Jaroslav Feyereisl dostal v roce 2016 státní vyznamenání – medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy a výchovy

6. 11. 2022

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: Docent MUDr. Jaroslav Feyereisl, CSc.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Docenta MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc.

Docent MUDr. Jaroslav Feyereisl, CSc. je přední český gynekolog a porodník, vysokoškolský pedagog a odborný publicista. Po berounském gymnáziu absolvoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Do roku 1987 pracoval jako sekundární lékař a posléze jako odborný asistent na II. gynekologicko-porodnické klinice FVL UK v Praze. V roce 1988 obhájil kandidátskou práci a v roce 1994 byl jmenován docentem. V letech 1988 až 1989 a 1992 až 1994 působil na Univerzitní ženské klinice v Bernu ve Švýcarsku. Od roku 1998 působí v Ústavu pro péči o matku a dítě a od roku 2000 vede gynekologicko- -porodnické pracoviště a Perinatologické centrum v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze (ÚPMD). V roce 2016 dostal od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání – medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy a výchovy. Docent Feyereisl je ve svém oboru považován za světovou špičku. Věnuje se také postgraduálnímu vzdělávání lékařů, řídí Katedru gynekologie a porodnictví Institutu pro postgraduální vzdělávání lékařů. Je předsedou Komise pro státní závěrečné zkoušky z gynekologie a porodnictví, členem Mezinárodní společnosti pro kontinenci (I.C.S.) a členem Švýcarské a Německé gynekologicko-porodnické společnosti.

Pane docente, proč jste se rozhodl studovat Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze?

Zájem o biologii, vůbec přírodní vědy a vědomí, že úroveň medicíny v tehdejším Československu byla velmi dobrá, zejména v oblasti gynekologie a porodnictví.

Na přelomu devadesátých let jste působil celkem tři roky ve Švýcarsku. Co vám taková zahraniční zkušenost přinesla?

Měl jsem tu možnost pracovat tři roky na univerzitní ženské klinice v Bernu. Na Universitäts frauenklinik Bern jsem měl prostor dívat se na provoz, vybavení a jak vše funguje, nebo jakým způsobem byla celá klinika řízena. Spoustu námětů ze Švýcarska jsem převzal do Podolí, kde jsem poté v roce 1998 nastoupil a od roku 2000 Ústav a péči o matku a dítě vedu. Lékaři z Bernu si samozřejmě taky stěžovali, že mají málo peněz na rozvoj, ale v porovnání s našimi podmínkami to byl sen, který byl jen těžko dosažitelný. Dnes se ta situace pomalu obrací. Když se někdy přijedou podívat kolegové ze Švýcarska, občas řeknou, že by chtěli něco od nás tam, což je pro mě splněný sen a velké zadostiučinění. Považuji za čest, že mohu pokračovat v práci proslulého chirurga, rentgenologa, ale též vizionáře a filantropa prof. Rudolfa Jedličky na jím vybudovaném pracovišti v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí.

Patříte mezi světovou špičku mezi porodníky. Pozorujete v posledních letech změny v porodnictví?

Nyní máme speciální termín: těhotenství po čtyřicítce. S tím jsme se dřív nesetkávali. V posledních letech jsme měli několik porodů ve třiačtyřiceti – mluvím o prvních porodech. S tím souvisí, že stoupl počet císařských řezů, které u nás v ústavu tvoří už přes čtyřicet procent. Je to tím, že se na mnoho těhotenství díváme jako na riziková, a když vidíme náznak komplikací, rovnou je řešíme císařským řezem. Ovšem roli v tom hraje i to, že se k nám do Podolí dostávají ty nejzávažnější případy.

„Považuji za čest, že můžu pokračovat v práci proslulého chirurga, rentgenologa, ale též vizionáře a filantropa prof. Rudolfa Jedličky na jím vybudovaném pracovišti v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí.“

Jsou dnes tyto ženy, které u vás rodí, více emancipované?

Bezesporu. Na porodních sálech vidíme emancipované ženy vyšších věkových ročníků, které si z důvodu dosažení vzdělání a určitého životního standardu posouvají porody do vyššího věku. Těhotenství nad 40 let s sebou přináší specifická rizika a vyžaduje speciální péči, která se liší od těhotenství do 40 let.

Proč je vaše porodnice tak vyhledávaná?

Ročně v ÚPMD proběhne pět a půl tisíce porodů a poptávka je tak extrémní, že i kdybychom měli kapacitu dvojnásobnou, pořád bychom všechny zájemkyně neuspokojili. Vytvořili jsme systém, aby se přes formulář na internetu mohla zaregistrovat každý den aspoň část žen. Registrace se spouští v určitou hodinu a místa jsou zaplněná během pár minut. I jinde jsou registrační systémy, ale nikde nemají plno tak rychle. Na jedné straně je to problém, na druhé straně nás samozřejmě těší, že k nám lidé mají důvěru.

Byl jste přímo u porodu například obou dcer Karla Gotta, Báry Basikové, nebo prvních českých paterčat. Je možné si vyžádat k porodu přímo vás?

Dělám to výjimečně, například když je dopředu naplánován císařský řez. Jako ředitel ústavu mám spoustu dalších povinností, takže práci musím plánovat. Kromě toho mě volají při nejzávažnějších komplikacích, většinou to jsou vážné formy poporodního krvácení. Máme systém, že pokud je to jen trochu možné, vyjíždíme i k závažným případům do jiných porodnic. Protože máme pět a půl tisíce porodů ročně, jsme vycvičeni v řešení komplikací víc než porodníci v malých nemocnicích. Ale že bych běžně chodil na přání k porodům, to není v mých silách.

Pojďme přímo k porodům. Mají ženy u porodu svého partnera?

Naprostá většina má s sebou partnera. Zažili jsme i přání, aby bylo u porodu víc lidí, ale vzhledem k provozním možnostem, které máme, jsme to museli omezit nejvýš na dva. To znamená, že některé rodičky mají kromě partnera i svou dulu, tedy ženu, která je provázela těhotenstvím a mají k ní důvěru. Většina rodiček vnímá příznivě, že tam má partnera. Myslím, že jeho přítomnost má mnohem větší přínos pro ni, než pro něj. Většina mužů tam jde proto, že si to žena přeje.

Jak muži porody snášejí – statečně, nebo omdlévají?

Většina jich absolvuje porod dobře. Zdravotnický personál je poučený, a když vidí, že se partner začíná kolébat, posadí ho nebo opře o zeď. Já jsem tam od toho, abych se věnoval rodičce, takže si obvykle až na konci všimnu, nakolik je doprovod bledý a roztřesený. Myslím, že pro ty, kteří jsou u porodu poprvé a jsou opravdu konfrontováni s vlastním procesem, je to překvapení, až šok.

Jste nekompromisní vůči domácím porodům. Proč?

Neznám porodníka, který by nebyl. Věřím, že kdyby každá žena, která chce rodit doma, věděla, co všechno hrozí, ani jediná by neriskovala, že její dítě něco takového potká. Nevycházejí z objektivních informací. Kdybychom u každé ženy věděli, jestli nastanou, či nenastanou komplikace, tak by nebyl problém vybrat ty, které můžou rodit doma. Ale nikdo nikdy není schopný předvídat, kdy porod proběhne normálně a kdy se naopak během okamžiku promění ve smrtelné riziko. Komplikace znamenají nutnost okamžité narkózy, transfúze, práci anesteziologa, neonatologa, který se postará o přidušené dítě. Kdyby agresivní porodní asistentky informovaly ženy objektivně, musely by jim o rizicích říct. To nedělají, protože ze zatajování mají finanční prospěch. V minulosti sice ženy běžně rodily doma, ale taky třetina dětí umírala. Já s těmi porodními asistentkami bojuju po celou dobu své profesní kariéry. Tvrdí, že žena má právo se rozhodnout. Má. Ale za podmínek, že je objektivně informována. A to nedělají.

Za svou činnost jste dostal řadu ocenění. V roce 2016 od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání – medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy a výchovy. Co pro vás znamená?

Je to určitým způsobem završení mé práce a vrchol mé kariéry. V oboru jsem od roku 1980, kdy jsem nastoupil na tehdejší kliniku u Apolináře, kde jsem pracoval 18 let. Z toho tři roky jsem strávil ve Švýcarsku na stáži. To bylo pro mě z odborného hlediska asi nejzajímavější období. Navíc jsem ve Švýcarsku měl možnost pozorovat dobře fungující kliniku a její vedení. Pak jsem přešel do Podolí a v srpnu 2000 se stal ředitelem.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Trvá i 12 hodin a je věnován mému oboru, řízení a ochraně ústavu a práci pro vytváření dobrých podmínek pro činnost pracovních týmů, výuce studentů, vlastní klinické práci a studiu. Odpovědnost za 700 zaměstnanců a ohromný rozsah klinické práce, výuky a výzkumu mi neumožní mít čas na koníčky.

Pane docente, řada lidí je lékařům vděčná a někteří se za pomoc revanšují drobným dárkem. Dočetl jsem se, že vy jste za jeden porod dostal hrob. Je to pravda?

Ano. Slíbil jsem jednomu otci, že partnerku přivedu k porodu a budu u něj. Ale zkomplikovalo se to a já musel končit kleštěmi. Situaci bylo třeba řešit velmi rychle. Stačil jsem mu říct, že by měl rychle odejít, protože to nebude nic příjemného. Pak už jsem na něj neměl čas. Všechno dopadlo dobře. Křičící dítě jsem předal pediatrovi, ošetřil jsem rodičku, otočil se a on tam pořád seděl. Bledý, třesoucí se, neschopný něco říct. Pak začal: „Pane docente, já vám dám všechno, co si vzpomenete“. Padaly nejrůznější nabídky – to zažila většina porodníků. Tak jsem ho nechal vychladnout a zapomněl na něj. Za čtrnáct dnů mi sestra dává telefon, že mě shání nějaký patrně pomatený člověk a je velmi neodbytný. Byl to on. Znovu mi děkoval a říkal, že sice určitě všechno mám, ale přesto ho napadlo, co bych mohl potřebovat. Povídá: „Víte, já mám na starosti pražské hřbitovy“. Zkrátka, nabídl mi místo na hrob. Vyprávěl, že jsou hroby, za které lidé neplatí, nestarají se o ně spoustu let a ty se pak poskytují dalším. Dohodli jsme se na schůzce. Jenže já to popletl a místo na Olšanech jsem čekal ve Strašnicích. Volám mu, kde je, a on na to: „Ale ne, pane docente, vy ve Strašnicích neležíte“… Nakonec jsme se našli, a tak jsem přišel ke krásné hrobce, která bude navždy spojena s jedním porodem.

V rozhovoru nyní přejděme k vám. S manželkou máte dvě děti. Zdědily po vás medicínské geny?

Dcera je lékařka v oboru pediatrie, momentálně je na mateřské dovolené, ale mimo jiné pracovala také v Nottinghamu ve Velké Británii. Syn absolvoval postgraduální studium na univerzitě v Pussanu v Jižní Korei. Jeho oborem jsou počítače a ochranné systémy.

Pane docente, celý život se věnujete medicíně. Říkal jste, že máte málo času na záliby. Jaké máte koníčky, když přece jen zbyde trošku času?

Občas navštívím koncert vážné hudby v Rudolfinu. Někdy si přečtu knihu, jdu na procházku a také mám rád cestování, zejména miluji řecké ostrovy.