Biomedicínský technik z Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí závodně skáče o tyči
16. 8. 2023
Technik Bc. Daniel Přeček z Telemedicínského centra se atletice začal věnovat na základní škole.
Biomedicínský technik Bc. Daniel Přeček z Nemocnice AGEL Třinec- -Podlesí po vystudování Střední odborné školy v Havířově začal studovat Fakultu Elektrotechniky a Informatiky na Vysoké škole Báňské – Technické univerzitě v Ostravě, kde v roce 2021 ukončil bakalářské studium. V současné době dokončuje navazující inženýrské studium.
Proč jste si vybral tento obor?
Stalo se tak na Dni otevřených dveří, kam jsme se byli s kamarády podívat. Fakulta, na kterou jsem se chtěl hlásit, nabízela velké množství kvalitních a zajímavých oborů. Když jsem obcházel jednotlivé stánky, zaujala mě nejvíce biomedicína. Studenti tam prezentovali vlastní inovativní práce, při kterých dokázali skloubit elektrotechniku, fyziku, medicínu, SW a HW. Biomedicínský technik má tak možnost překonat bariéry mezi medicínou a technikou a proniknout do světa moderních zdravotnických technologií, jako jsou zobrazovací systémy, biomechanika, zdravotnické přístroje a diagnostika. V mém případě jsem měl i na základě mé střední školy větší vztah k té technické stránce než k té medicínské, jak to měli například kolegové z gymnázií nebo zdravotnických škol. Postupem studia jsem si ale i k této stránce oboru našel cestu a poslední dobou je to směr, ve kterém se toho učím nejvíce.
Jste v Nemocnici AGEL Třinec-Podlesí již více než rok a jste v nedávno vzniklém týmu Telemedicínského centra, které svými projekty již dlouhodobě aktivně ovlivňuje směřování moderní medicíny v Česku. Čím se může centrum pochlubit?
Ano, nastupoval jsem minulý rok v létě. Inovativní projekty v této nemocnici vznikaly již dříve, což je jedna z věcí, které mě přesvědčily sem nastoupit. Jsem také rád, že se podařilo tu skupinku lidí, která za tím stála, sjednotit do jednoho týmu Telemedicínského centra. Zabýváme se zde mnoha věcmi, navenek jdou určitě nejvíce vidět ty nejprogresivnější, jako je využití 3D tisku, virtuální a rozšířené reality nebo využití umělé inteligence pro zpracování dat.
Telemedicínské centrum tvoří jak lékaři, tak i tým biomedicínských inženýrů a techniků. Co vše máte vy na starosti?
Jsou zde opravdu šikovní lidé, ať už se jedná o lékaře, nebo biomedicínské techniky či inženýry. Je proto běžné, že jednou přijde s nápadem na něco nového doktor a jednou technik. Důležité je, že si dokážeme navzájem vyhovět. Jednotlivé práce máme systematicky rozděleny. Neznamená to však, že by si každý hleděl svého, v mnoha věcech se dokážeme zastoupit, snažíme se tedy mít představu i o práci ostatních kolegů. Já osobně spolupracuji hlavně s doktorem Januškou a doktorem Hudcem, kteří dělají nekoronární intervence. Pomáhám s procesem výběru pacientů k některým z těchto výkonů a zajišťuji přípravu a využití virtuální a rozšířené reality, a to ať už předoperačně, nebo také přímo na sále. Jsou zde kolegové, kteří se zase hodně věnují zpracování dat z telemonitorace, 3D tisku nebo studiím. Velké oblibě se těší také využití strojového učení, které jsme schopni dle konkrétních požadavků aplikovat. Kromě toho máme i další, řekl bych běžnější, práci na intervenční kardiologii, arytmologii nebo echokardiografii.
Pojďme nyní k vašemu koníčku. Jste nadšeným sportovcem, atletem. Jak a kdy jste se dostal k odvětví, kterému se přezdívá královna sportu?
Atletice jsem se začal věnovat již na základní škole Marušky Kudeříkové v Havířově, která byla sportovně orientovaná. Nábor do atletických tříd probíhal v 5. třídě.
Zaujala vás na atletice její všestrannost? Kdy jste se rozhodl pro skok o tyči?
Jistě, člověk by si měl zkusit vše. V roce 2009 jsem se ještě jako mladší žák věnoval všem disciplínám, se zaměřením na sprint, překážky, dálku a výšku. O rok později jsem poznal trenéra Zdeňka Žídka, který mě vzal pod svá křídla a přivedl mě k disciplíně skok o tyči. V roce 2010 jsem se pod jeho vedením účastnil svého prvního závodu, kdy jsem se jako mladší žák zúčastnil Mistrovství Moravy a Slezska starších žáků ve vícebojích v Olomouci. Svou tyčkařskou kariéru jsem tedy zahájil výkonem 2,04 metru (smích). Po několika dalších závodech jsem však v roce 2011 – na konci osmé třídy – musel s atletikou skončit, protože jsme neměli peníze na klubové příspěvky.
Kdy jste se vrátil k atletice?
V roce 2014, kdy jsem byl již na střední škole, jsem se byl podívat na florbalový zápas žen u nás v Havířově. Shodou okolností tam byl také můj bývalý trenér pan Žídek, který si mě vzal stranou a chtěl, abychom se spolu vrátili ke skoku o tyči. Z jeho nabídky jsem byl nadšený a kývl jsem. Trénoval mě zdarma ve svém volném čase. Byl to dobrý člověk, který k nám na trénink občas přivedl také kluky z dětského domova, kterým jsme spolu ukazovali i jiné možnosti, jako je atletika. Skok o tyči je krásná disciplína, při které se uplatňuje technická dovednost, gymnastické prvky a fyzika. A abych mohl závodit, podepsal jsem smlouvu v klubu AO Slavia Havířov, za který jsem začal nastupovat v družstevních soutěžích juniorů a II. lize mužů.
Jaké výsledky jste měl v žácích, dorostencích a juniorech?
Nějaký ten pohár a medaile by se doma určitě našly. Ještě jako žák jsem získaval medaile ve sprintu, skocích a dlouhých tratích. V juniorech jsem se již věnoval převážně skoku o tyči, kde jsem získal také několik medailí na Mistrovství Moravy a Slezska a dalších závodech. V roce 2015 na závodech v Bratislavě jsem se na svém prvním Mistrovství České republiky umístil na 11. místě s výkonem 3,80 metru. Následující rok jsem na mistrovství ČR skončil 9. s výkonem 3,95 metru. Na klubové úrovni jsme se s Havířovem dostali do prestižnější I. ligy mužů a žen, kde jsem se umísťoval kolem 4. až 6. místa. Na těchto závodech jsem poprvé překonal hranici 4 metrů.
Jaké výsledky jste měl později?
Ještě v roce 2016 měl můj trenér zdravotní potíže, a tak jsem se domluvil v Ostravě s trenérkou Zuzkou Uhrovou a začal trénovat u ní v klubu SSK Vítkovice, s tím, že jsem zůstal závodit za Havířov. Dostalo se mi zde z její strany velké pozornosti, bylo zde také lepší zázemí pro skok o tyči a větší výběr tyčí. V roce 2017 jsem vyhrál například závody Athletics Indoor Ostrava III v nové ostravské hale a sbíral body v I. lize mužů a žen.
Kolik stojí jedna lepší tyč a kolik jste jich na závody vozil?
V Havířově jsme toho moc neměli, jelikož se tam v tom čase této disciplíně na klubové úrovni nikdo nevěnoval. Jedna nová tyč stojí přes 20 tisíc korun, existuje mnoho různých délek a tvrdostí. Běžně má s sebou tyčkař na závodech takových tyčí několik a volí konkrétní až podle aktuální situace.
Poté jste začal studovat Vysokou školu Báňskou. Jak jste skloubil školu se sportem?
Asi lépe, než bych čekal, pomohl mi určitě i učitel kondiční kulturistiky, pan Alan Panec, který se dříve u nás v Havířově věnoval také atletice a držel rekord ve skoku o tyči. Měl jsem tedy průpravu ke skoku o tyči i v rámci zvoleného předmětu. Jako student VŠB-TUO jsem pak školu reprezentoval na Akademickém Mistrovství ČR, konaném v Praze. Na tento závod jsme jeli společně s kamarády z VŠB a Ostravské univerzity autem, s tyčema připevněnýma na střeše auta. Jako Ostraváci jsme zabodovali a odvezli si všechny tři medaile, já skončil na třetím místě. Na dalším Akademickém mistrovství v halové sezóně jsem se umístil pátý. V mužích jsem vyhrál i Přebor MS kraje mužů a žen v Ostravě nebo také získal druhá místa v závodech Mistrovství Moravy a Slezska a Athletics Indoor Ostrava.
Jaká je hodnota vašeho rekordu?
V době vysokoškolských studií se mi poměrně dařilo a s každým závodem jsem si posouval osobní rekord, který je aktuálně 4,26 metru.
Vaši kariéru poté ovlivnilo zranění.
Bylo toho více, nejprve byly komplikace s možným přestupem do Ostravy, a tak mi přestaly Vítkovice půjčovat tyč na závody. Následně jsem si v létě 2018 při pádu z kola přetrhl vazy v rameni, a tím pro mě sezóna skončila. V dalším roce jsem se vrátil až na letní sezónu do závodu II. ligy mužů a žen, kde jsem jedno kolo vyhrál.
Měl jste někdy nebezpečný pád?
V květnu 2017 na soutěži družstev v Ostravě jsem si okusil nepříjemnou situaci, kdy jsem při skoku zlomil tyč, kterou jsem měl ještě ke všemu půjčenou od kluků z Třince. To nebyl příjemný okamžik a nějakou dobu mi pak z toho momentu zůstal v hlavě blok, kvůli kterého jsem dlouhou dobu nedokázal udělat celý skok technicky správně.
Vrcholoví skokané skáčí šest metrů, takže to je někdy adrenalin. Mnoha tyčkařům se během kariéry stane, že se najednou dostaví strach ze skákání. Stalo se to i vám? A jak se vám ho podařilo zbavit?
Skok o tyči je velký adrenalin, proto ho plno lidí sleduje. Samozřejmě kluci jako Armand Duplantis skáčou úplně jiné výšky, musí mít hlavu správně nastavenou a soustředit se. Armand drží aktuální světový rekord 6,22 metru. Člověk si pak nemůže při skoku dovolit žádné zaváhání. Když to vztáhnu na sebe, tak jsem určitě po zlomení tyče trochu strach měl, snažil jsem se to hlavně odbourat například v gymnastické průpravě, kde jsem si například na kruzích simuloval přechod na tyč, zvrat a obrat.
Máte ještě tyčkařský sen?
Atletiku jsem se snažil vždy dělat spíše pro radost, a ne pro výsledky. V letošním roce se převážně věnuji práci a dokončení studia na vysoké škole. Tyčkařský sen asi nemám, chtěl bych však Havířovu sportovně nadále pomoci a určitě bych chtěl někdy vidět ligové závody i u nás v Havířově. Dříve byl u nás stadion ve špatném stavu, majitel se nestaral. Před pár lety jsme však vytvořili nový klub Atletika Havířov 1965, s cílem sjednotit havířovskou atletiku a zlepšit komunikaci s městem. Myslím, že se nám to povedlo a kluci v klubu odvádí skvělou práci. Řekl bych, že je to tedy otázka času. Podařilo se nám také postoupit do I. ligy mužů a žen.
Zbývá vám čas na nějaké další koníčky?
Máme doma fenku, border kolii, se kterou se účastním každoročních závodů se psem Hard Dog Race. Chodím také rád na hory, máme chalupu na Morávce v lesích, takže i tam se rádi s přítelkyní a psem projdeme, ať už třeba jen na hřiby.
✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO ING. TOMÁŠ ŽELAZKO, ARCHIV DANIELA PŘEČKA
Facebook