S celebritou

Člověk musí hledat rovnováhu hlavně sám v sobě

3. 8. 2023

Nemoci vnitřního ústrojí byly pro populaci středověku neuchopitelné. Proto pokud někoho vnitřní zdravotní obtíže trápily, spoléhal se výlučně na Boha, případně na bylinky nebo rozličné magické praktiky.

Kdo z nás si občas nepostěžuje na fungování českého zdravotnictví nebo na kvalitu ošetření? Buďme však rádi, že nežijeme ve středověku. Ten byl totiž z hlediska péče o nemocné naprostou noční můrou, hlavně v Evropě. Nemoci byly považovány za trest Boží a podle toho se k nim a k jejich léčení přistupovalo. Nad některými medikamenty a zákroky zůstává dnešnímu člověku rozum stát. Které to byly a co jsou naopak jen pověry? Na to odpovídá Vlastimil Vondruška, jeden z našich nejúspěšnějších spisovatelů, ale také historik, který se zabývá dějinami všedního života ve středověku.

Jste autorem historických románů, které čtenáři oceňují kromě jiného pro velice realistický popis minulých časů. Nakolik přesně lze ovšem středověk uchopit?

Původní profesí jsem sice historik, ale dal jsem se na dráhu spisovatele a jako autor historických románů si mohu dovolit luxus spojovat fakta a imaginaci. O běžném životě se toho totiž mnoho nedochovalo, a když, tak jen v náznacích. Zatímco středoevropská historiografie lpí na německém pozitivismu, tedy na představě, že existovalo jen to, co se dá v pramenech doložit, francouzská s úspěchem aplikuje metodu hermeneutickou. Ta vychází z koncepce, že z dikce pramenů lze vyvodit i to, co tam není výslovně zapsáno. A to se snažím aplikovat i já. Jde o umění vcítit se na základě kusých zmínek do dávno minulých časů.

Jak byste tedy středověk z hlediska myšlení a vědy charakterizoval?

Byla to doba, v níž se podivuhodným způsobem mísila iracionalita náboženské víry s racionálním pragmatismem, bez něhož by lidé nepřežili, a společnost by se zhroutila. Proto se na konkrétní postoje našich předků nemůžeme dívat dnešníma očima. To, co nám dnes může připadat jako naivní, to bylo tehdy chápáno jako objektivní poznání. Pokud říkáme, že věda podléhala pověrám, pak pro ně to pověra nebyla!

Platilo to i o lékařské vědě?

Dobové lékařství se nemohlo pohybovat jinak, než v tomto rámci. V principu platilo, že vše v lidském životě řídí Bůh a prostý věřící by se neměl protivit jeho úsudku. Jinými slovy, pokud onemocníme, je to Jeho rozhodnutí a my se můžeme jen modlit, aby nám odpustil hříchy, protože nemoc byla chápána jako trest. Tahle představa je stará jako lidstvo samo. To je tedy ona iracionalita života. Nicméně nezávisle na tom lidé věděli, že si musí k zachování své existence obstarávat živobytí, chránit se před nepřízní počasí, udržovat pořádek. Prosili sice Boha o pomoc, ale jinak to měli ve svých rukách a chovali se pragmaticky. Pokud někoho trápily vnitřní problémy, což byly nemoci tehdejším rozumem neuchopitelné, spoléhali se výlučně na Boha, případně na bylinky a různé magické praktiky. Existovala však i škála léčebných zákroků, které byly ryze praktické. Sem patří především léčba zranění a v tomto případě se medicína často pohybovala v pozoruhodně účinných mantinelech. Neměli bychom však zapomínat ani na efekt modlitby ve smyslu dnešního placeba.

Dnešní lékařská věda stojí ovšem na jiných základech. Odnesla si vůbec něco ze svého dávného dědictví?

Jsem spisovatel a historik, nikoli odborník na lékařské vědy, nicméně nepochybuji, že žádný vědní obor není schopen překročit stín svých počátků a tradice. Pokusím se to ukázat na rozdílu v dávné filozofii lékařské péče mezi Západem (tedy Evropou) a Východem (především Čínou). Základní rozdíl vychází z odlišného duchovního vývoje. S jistou mírou zjednodušení lze říci, že křesťanství podporovalo fatalismus věřících. Za všech okolností bylo správné spoléhat se na Boha, tedy na zásah zvenčí. Východní náboženství, ať již to je buddhismus, taoismus nebo hinduismus, klade podstatně větší důraz na aktivní přístup věřících. Existují sice vnější síly, ale člověk musí v první řadě hledat rovnováhu a harmonii sám v sobě. Tím je dáno, že se nemocný křesťan obracel na lékaře, až když onemocněl, zatímco orientální přístup k životu velel dbát na sebe neustále. Moderním jazykem řečeno, prevence je nejlepším lékem. Evropský středověk byl navíc světem rytířských válek, kdy byli urození mužové často zraněni. Od lékaře se tedy žádal aktuální zásah. I orientální svět zažíval četné války. Od lékaře se však vyžadovalo nejen ošetření ran, ale v první řadě harmonizace tělesného i psychického stavu. Tenhle vývoj determinoval na další staletí filozofický rozdíl mezi evropskou a čínskou medicínou. Zatímco ta evropská se věnovala výhradně léčbě ex post, tedy spíše následků, ta čínská se musela kromě banálního šití ran a rovnání zlomenin věnovat metodám předcházení nemocem. To vychází z učení o rovnováze a komplementární jednotě protikladů (jing a jang), které bylo středobodem východoasijských věd. Laicky řečeno, středověká evropská medicína se věnovala izolovaným částem těla, zatímco čínská celému tělu jako organismu, v němž vše souvisí se vším. Existoval ale rozdíl v kvalitě péče, protože ta odborná musela být nákladná a lékařů bylo málo. Není náhoda, že nejstarší univerzita (právní statut není jasný, někdy se označuje jen jako škola) je už v 9. století doložena v italském Salernu a šlo o učení zaměřené na lékařské vědy (Schola medica salernitana). Nicméně lékařské fakulty žily tak trochu ve stínu fakult, které nabízely výnosnější profese – teologickou a právnickou. Zatímco služby kněze a notáře potřeboval panovník a šlechta neustále, lékaře povolávali, až když „bylo zle“. Proto to nebylo živobytí z nejlepších. Aby se lékař dobře uživil, musel zůstat na univerzitě jako mistr, a pokud žil ve městě, často si hledal zámožnou manželku.

Lékařství nebylo jednoduché nejen materiálně, ale šlo svým způsobem proti víře, jak jste už sám řekl. Ovlivňovalo to nějak středověkého lékaře?

Lékařské fakulty měly velice dlouho kontakty s učenci z řad nevěřících, protože se křesťanští lékaři po staletí inspirovali zkušenostmi antickými, židovskými a především arabskými. Právě tihle univerzitní mistři reprezentovali vrchol vědeckého poznání. Mnozí z nich se totiž nezabývali jen praxí, ale stejně jako učenci jiných profesí dychtili objevovat. Někdy se proto dostali do sporu s církví, protože v žádné době se neodpouští, aby věda vyvracela ideologická dogmata, která hlásají vládcové a jejich nohsledi. Já osobně středověké učence nesmírně ctím a obdivuji, protože oni to dělali z čisté a nespoutané touhy po vědění, a samozřejmě ve své režii, nikoli v rámci grantů. 

Byla vůbec pro poddané k dispozici nějaká lékařská péče?

Pokud říkám, že se vzdělaní lékaři věnovali jen zámožným, neznamená to, že se většina středověké společnosti ocitla zcela bez zdravotní péče. Lidé si museli umět poradit a nejrůznější léčebné prakticky se tradovaly po staletí z generace na generaci. Mnohé byly samozřejmě neúčinné, ale možná bychom se divili, kolik toho dokázali jen pomocí přírodní medicíny vyléčit. Myšlení našich předků nebylo totiž determinované vědeckými postuláty jako dnes, ale existovala přirozená intuice, která je daná většině vyšších živočichů. Právě o tu se při léčbě nemocí prostí lidé opírali.

Jak ale do středověkého systému univerzitních medicínských věd zapadala církev, pokud hájila dominanci víry nad poznáním?

Církev se samozřejmě snažila umlčet ve jménu učení o neomylnosti papeže nové objevy, ale vždycky se najdou učenci, kteří vidí dále. A jsou za to pronásledováni, protože nezapadají do formálních škatulek. Dříve se jim říkalo kacíři, dnes dezinformátoři. Ne vše, co se nám nelíbí, musí být nutně mylné. Přední filozof minulého století Karl Raimund Popper proto jako základ pro verifikaci koncipoval teorii „falzifikace vědy“. Podrobněji o tom píšu v knize O svobodě myšlení. I dnes jsou proto aktuální myšlenky středověkého učence Pierra Abélarda (1079–1142), že máme poznávat, abychom mohli věřit, a nikoli obráceně.

Takže proti sobě stály dva systémy, jak nemocné léčit?

Ne tak úplně. V rovině výzkumu samozřejmě existovaly spory a byli proskribováni ti, co se nedrželi slova papeže. Ale v praktické rovině se náboženství a lékařská věda svým způsobem doplňovaly. Známe okřídlené rčení: „Věř, a víra tvá tě uzdraví“. To je samozřejmě postulát fatalistický. Nicméně člověk je bytost nesmírně složitá. Dnes se zkoumají schopnosti mozku některé projevy nemocí zpomalit či úplně zastavit. Středověký člověk bezvýhradně věřil, a modlitba byla něco jako psychoterapie. Pokud si byl nemocný jistý, že mu Bůh pomůže, pak bylo jeho nastavení pozitivní, a to mělo své konsekvence. Ostatně mnohá zázračná uzdravení nebyla podvodem, ale výsledkem psychologických mechanismů.

A co epidemie? Ty jsou pro středověk charakteristické a lékaři si s nimi příliš poradit neuměli.

V případě morových epidemií existovala „dělba práce“. Zatímco církev nabádala k pokání, protože mor byl trestem za hříchy lidstva, lékaři se snažili najít lék. Nedokázali odhalit příčinu morových ran, ale k některým dílčím poznatkům se dopracovali. Jedním z nich bylo logické zjištění, že je třeba nemocné oddělit od zdravých. Počátky a dějiny karantén jsou známé, nemá cenu je opakovat. Já bych se ale zastavil u jiné věci, která s tím souvisí, a to je ohleduplnost veřejné správy vůči společnosti. Radnice se v časech morových epidemií snažily obyvatele nefrustrovat, proto zakazovaly pohřební průvody, nesměly se zveřejňovat seznamy zemřelých, ve smutečním směli chodit jen nejbližší příbuzní zemřelého. V toskánské Pistoi bylo dokonce zakázáno při pohřbu zvonit z kostelních věží, aby hlas zvonu nelekal nemocné. Jak říkám, jsem jen spisovatel, ale připadá mi zvláštní, jak si média libovala při epidemii Covidu ve vyhlašování počtu nakažených a mrtvých, a jak ráda ukazovala dusící se chudáky na jednotkách intenzivní péče. A pak že byl středověk drsný a necitlivý!

Využíváte některé znalosti o středověké lékařské vědě ve své literární tvorbě?

Musím říci, že poměrně málo. V obsáhlých historických ságách jako je Přemyslovská epopej nebo Lucemburská epopej se samozřejmě při onemocnění některého z hrdinů o lékařích zmiňuji. Nicméně většinou píši o skutečných historických osobnostech, a tak je pro mne důležité spíše to, zda se uzdravila nebo jí byl uchystán okázalý pohřeb. V historických detektivkách se pak snažím v duchu dobových znalostí přispět k vyšetřování tím, jak odhadnout čas úmrtí či jak odhalit jed.

Společnost AGEL je sponzorem vaší nejnovější knihy, která se jmenuje Zapomenutý zločin. Řeknete nám o tomto díle více?

Jde o čtenářskou prémii, která vychází k malému výročí. Před třiceti lety jsem napsal první příběh mého středověkého hrdiny Oldřicha z Chlumu, a o něco dříve jeho renesančního kolegy Jiřího Adama z Dobronína. Od té doby vyšlo 30 knih s tím prvním a 16 s tím druhým. To je myslím důvod k oslavě a jsem rád, že společnost AGEL v téhle pro kulturu rozhodně nelehké době pomohla, aby kniha spatřila světlo světa. Protože slavím výročí dvou hrdinů, které od sebe dělí více než 200 let, zkusil jsem napsat příběh, v němž se navzdory propasti času ti dva při řešení kriminální záhady setkají. Jak, to si ale už musí čtenář zjistit sám.

PhDr. VLASTIMIL VONDRUŠKA,CSc

Vystudoval historii a etnografii na Univerzitě Karlově, pracoval v Národním muzeu, je autorem řady výstav a expozicí. Od roku 1990 se věnuje podnikání, publicistice a literatuře. Společně s manželkou Alenou založil sklárnu Královská huť v Doksech, kde se vyráběly kopie středověkého a renesančního skla, za což získal ocenění ministra kultury. Od roku 2009 se věnuje výhradně literární tvorbě. Vyšlo mu patnáct vědeckých a populárně naučných knih o životě v minulosti, více než sedmdesát historických románů a historických detektivek, obsáhlý román ze současnosti a také několik knih pro mládež. Na českém trhu prodal už dva miliony knih. Některé tituly vyšly i anglicky, německy, polsky, řecky a srbsky. Věnuje se rovněž novinářské publicistice a je autorem několika knih o současném dění. Je také autorem několika rozhlasových a divadelních her a filmu Jménem krále. Ve své divadelní hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron si dokonce zahrál hlavní roli univerzitního mistra. Řadu let spolupracoval s Českým rozhlasem a pořádá četná setkání se čtenáři v knihovnách. Za své dílo byl oceněn Zlatou stuhou IBBY, cenou knihovníků SUK, Krameriovou cenou za novinářskou práci, cenou Český bestseller 2015 a několika cenami čtenářů nakladatelství MOBA. V roce 2017 obdržel za svou tvorbu státní vyznamenání.

✒ ING. TOMÁŠ ŽELAZKO S PŘISPĚNÍM REDAKCE  ARCHIV VLASTIMILA VONDRUŠKY