S celebritou

David Matásek jezdí na žlutém skútru a miluje cestování

5. 10. 2022

Populární herec svůj první film Jak svět přichází o básníky natočil během studií na konzervatoři.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Divadlo Verze, Pavel Hejný, Pavel Mára

Herec a dříve i hudebník David Matásek pochází z umělecky založené rodiny. Jeho otcem byl scénograf Petr Matásek, matka Jana Matásková byla grafičkou. Vystudoval pražskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1984. Jeho prvním filmem byl v roce 1982 Jak svět přichází o básníky, kde si zahrál Kendyho, kamaráda hlavní postavy Štěpána Šafránka. V roce 1988 se podílel na založení hudební skupiny Orlík, jejíž byl spolu s Danielem Landou nejvýraznější osobností. Vydali dvě alba, kterých se prodalo asi 200 tisíc. V roce 1992 ohlásili konec skupiny a po rozpadu Orlíku působil několik let ve skupině Hagen Baden. V letech 1991 až 1995 působil v Národním divadle, v letech 1995 až 2002 v Divadle Komedie a od roku 2002 je opět členem činohry Národního divadla, kde působí dodnes.

Paralelně hostoval v divadlech v Kladně, Divadle Ta Fantastika, Viola, Divadle Palace, Divadle v Rytířské nebo v Divadle Verze. V současné době Davida Matáska můžeme vidět v inscenacích Audience u Královny, Plukovník Švec, Misantrop, Stát jsem já. Kromě divadla se věnuje filmové a televizní tvorbě, dabingu a rozhlasové činnosti. Patří i mezi nejobsazovanější televizní tváře. Kromě velmi populárních básníků – Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách (1993), Jak básníci neztrácejí naději (2003), Jak básníci čekají na zázrak (2016), hrál například ve filmech Člověk proti zkáze, Samotáři, Probudím se včera či Hodinový manžel, nebo v seriálech Dobrodružství kriminalistiky, Redakce, Letiště, Přešlapy nebo Polda. Populární herec má čtyři děti – Lindu, Marii, Benjamina a Antonína, a jednu vnučku.

Pocházíte z umělecké rodiny. Jaké jste měl dětství?

Byl jsem dlouho jedináček. Měl jsem ultra mladé rodiče, našim bylo 19 let, když jsem se narodil. A v podstatě se ani jako rodiče necítili, takže u nás doma se rodičům neříkalo tati a mami, ale křestními jmény nebo zdrobnělinami. Já dodneška svojí mámě říkám Nanynko. A samozřejmě tím, že byli mladí, tak to byla spíš taková hippie výchova – tedy docela volná. Tím, že jsem byl jedináček, měli na mne spoustu času. V celé rodině jsem byl dlouho první vnouček, byl jsem dobře vychovaný a výřečný, takže babičky i dědečkové mne měli rádi. Trošku se to zvrhlo, když mi bylo 9 let, a z porodnice si rodiče přivezli dva kluky – příšerný zlobílky. Táta byl výtvarník, jevištní scénograf, který měl domovskou scénu v Plzni a navíc pořád jezdil po všech možných divadlech v republice. Věčně nebyl doma a máma na mé malé bratry nestačila. S výchovou jsem musel pomáhat a tím jsem dostal skvělou školu, která se mi později v životě hodila. Získal jsem dovednosti, které se mi při výchově svých dětí náramně hodily. Moje ženy, prvomatky, pak „čuměly“, jaký jsem sekáč, co vše umím. A ještě jednu věc z dětství mám v živé paměti. Viděl jsem svého tátu poprvé brečet, když jsme z rádia poslouchali, že nás přepadly vojska Varšavské smlouvy. To bylo strašný. Máma šla přes celou Prahu za svojí mámou, jestli je v pořádku, protože se v té čtvrti střílelo.

Kdy jste měl své první oficiální vystoupení na veřejnosti?

Ve škole na druhém stupni, když mi bylo 12 let. V té době jsme se kvůli tátově práci přestěhovali z Prahy do Hradce Králové, kde si paní češtinářka všimla, že hezky čtu a navrhla, zda bych nechtěl recitovat básničky. Mne by to ani ve snu nenapadlo, protože jako dítě jsem neměl moc rád nějaké exaltované (nadšené, zanícené) projevy. Přestože jsem chodil do divadla za tátou, kde se mi herci zdáli příliš exaltovaní, herečky uječené, míval jsem z toho nepříjemný pocit a divadla se bál. No a vidíte – takhle jsem nakonec dopadl (smích). Tenkrát jsem přišel domů a společně s rodiči jsme vybrali od Jaroslava Seiferta nádhernou básničku, která byla povídáním mezi starším a mladším dítětem, kdy mladší se ptá staršího na víly. No a tak to začalo – první soutěž na škole, pak postupně další soutěže, a najednou jsem byl v národním kole a už jsem byl ztracen.

Vystudoval jste Pražskou konzervatoř, hudebně-dramatický obor. Proč jste se rozhodl pro herectví?

Když jsem začal recitovat básničky, začal jsem se více věnovat literatuře a přihlásil jsem se na lidovou konzervatoř v Hradci Králové. V osmé třídě jsem se neúspěšně pokoušel o studium na gymnáziu. A o rok později jsem se již hlásil na konzervatoř. Musím se přiznat, že jsem o divadle v té době věděl hodně málo. Samozřejmě nějaké vědomosti jsem měl z tátovy práce, ale spíše po té výtvarné stránce. Navíc naši ještě z nějaké rezistence (vzdoru) proti systému doma neměli ani televizi. Začal jsem studovat na konzervatoři a všichni se mne ptali: „Kdo tě učí?“ A já jsem ty profesory neznal a říkal jim: „Nějaký pan Vala.“ Strašná ostuda, protože ty profesory každý znal z televize. My jsme v Hradci Králové hodně poslouchali rádio, kde nebyli v té době tak slavní umělci nebo měli omezenou možnost pracovat z politických důvodů. Po konzervatoři se mojí kolegyní stala Táňa Fišerová, jejíž hlas jsem z rádia miloval. O divadle jsem opravdu mnoho nevěděl. Někdo mne na konzervatoř musel asi prstem pošťouchnout. Někdy je osud dobrá věc.

Váš první film, Jak svět přichází o básníky, jste natáčel během studia na konzervatoři. Jak vás tento první, tak populární film, ovlivnil?

Jednoznačně musím říct, že jsme si s Pavlem (Křížem) neuměli představit, co to pro nás bude znamenat. V té době ani režisér Dušan Klein nevěděl, co ten film udělá s jeho dalším osudem. Pan Klein byl tehdy ne příliš slavným režisérem českých detektivek a film Jak svět přichází o básníky byl jeho první mládežnický film. Studio Barrandov pro pana režiséra nemělo téma, ale on potřeboval a chtěl točit. Přinesl si knížku doktora Ladislava Pecháčka Amatéři, aneb Jak svět přichází o básníky, podle které vznikl film. A potom samozřejmě celá ta šestidílná série. Vzpomínám si, že jsme museli jezdit točit do Mělníka. Byli jsme otráveni, že musíme ráno vstávat a taky nám hrozil postih ve škole. My jsme podle pravidel konzervatoře nesměli v maturitním čtvrtém ročníku točit, ale měli se připravovat na zkoušky z dospělosti. Ale točili jsme a prošlo nám to.

Ve velmi mladém věku jste se dostal do Národního divadla, ve kterém působila řada hereckých hvězd.

Do Národního divadla jsem přišel v takovém turbulentním období po revoluci, na začátku roku 1991, kdy tam nastoupil nový šéf Ivan Rajmont. Soubor chtěl trochu omladit a přišel také s úplně jinou dramaturgií. Atmosféra v divadle byla zvláštní. Někteří starší kolegové se báli změn, nesouhlasili s nimi, a odešli. Další kolegové sice zůstali, ale nesouhlasili se změnami a jenom reptali. V Národním divadle jsem v té době potkal lidi, které jsem určitým způsobem obdivoval. A když jsem je pak poznal a viděl na jevišti jako kolegy, tak ještě o to více. Viděl jsem z blízka pana Kemra, a říkal si: To je neevropské herectví, to jsou úplně jiné pohyby – on hraje jako japonský mistr Butó (Japonský tanečník). Jednou jsem se šel podívat na něj z třetí galerie, a jedinému jsem mu z vystupujících herců rozuměl, co říká, a proč ty věty říká. Když něco udělal, tak to gesto mělo určitý význam.

V posledních měsících celý svět ovlivnil koronavirus. Co jste v této nelehké době dělal?

Musím se přiznat, že když covid přišel, nebylo to pro mě z uměleckého hlediska nic strašného. Začaly pro mne jiné aktivity – například jsem začal točit audioknihy. Co bylo ale podstatné, najednou jsem byl více doma, více součásti rodiny. Když více než 20 večerů v měsíci nejste doma, úplně ztratíte kontakt s rodinou. Děti jsou přes den ve škole a večery doma, a já to měl naopak. A najednou jsme byli všichni večer doma, seděli u stolu, žena třeba zapálila svíčku, po večeři jsme si povídali, malému jsem přečetl pohádku. Nebo jsme celá rodina strávili několik týdnů na chalupě. Spíše po návratu do divadla jsem měl problém. Dostal jsem se během toho dlouhého období z pravidelného rytmu a měl jsem strach, že návrat psychicky nedám. V životě se mi nestalo, že bych měl před vystoupením takovou trému – ne před premiérou, ale i před normálním představením, které jsem hrál před tím padesátkrát. Nakonec jsem musel vyhledat odbornou pomoc – kouče, který mě toho bloku zbavil.

Jaké jsou vaše pracovní plány na druhou polovinu letošního roku? Čím své fanoušky potěšíte?

Moc se těším na zkoušky psychodramatu Rej od Artura Schnitzlera, což je dialog dvou lidí před a po sexu. Je to 100 let stará hra, která ukazuje psychologii myšlení muže a ženy před a po aktu. Na to se moc těším. Ještě před Vánocemi začneme zkoušet realistické drama Ladislava Stroupežnického – Naše furianty, které v Národním divadle nesmí chybět. Po dlouhých pěti nebo šesti letech se osobně vrátím zpátky do historické budovy, kde jsem dlouho nehrál.

Co netradičního jste musel udělat nebo se naučit pro nějakou roli?

Herectví je skvělé povolání, protože zůstanete dítětem do pozdního věku. Jednak se musíme pořád něco učit, nejen text a pohyb po jevišti, ale učíme se i různé profese, které samozřejmě předstíráme. Žádný herec – doktor Štrosmajer (hrdina ze seriálu Nemocnice na kraji města) vám koleno neoperuje, ale aspoň se o tomto oboru něco dozvíte. Když se připravuje dlouhodobější projekt, najme se odborný poradce, který hercům vše řekne, vysvětlí. Je to super, najednou si hrajete třeba na prodavače, na pilota. Kvůli roli jsem se musel naučit střílet z pistole. To mi docela šlo. Na to, že mám modrou knížku, tak jsem střílel excelentně. V tomhle je naše povolání dobré, že člověk nezakrní, a nechodíte třeba rutině do fabriky.

Máte před vystoupením nějaký rituál?

Mám. Potřebuji být na chvilku sám, nemusí to být moc dlouho, třeba tři, čtyři minuty. Pokud možno v úplném klidu, takže v divadle to není problém. Ale když hrajeme třeba po hradech – jako třeba na Shakespearovských slavnostech – tak si musím najít nějaké místo, někdy to je i záchod. Chci být sám se sebou a třeba si i nějaký složitý text říct nejenom pro sebe i nahlas a neotravovat s tím kolegy.

Hrál jste i záporné postavy? Stala se Vám kvůli tomu nějaká nemilá věc, nebo vás fanoušci mají všude rádi?

Starší lidé si filmové role berou jako pravdivé. Nevím, čím to bylo, ale 12 let jsem hrál jenom záporné role, takové „vyčůránky“ s kravatou. V té době jednou šel proti mně starší pár, a dědeček říkal: „Babičko, pojď raději na druhou stranu, tady jde Karel“ (v seriálu Letiště hrál David Matásek kariérního stevarda). Báli se mě. Zavolal jsem na ně, ať se nebojí, že to byla jen role a že nejsem takový – nakonec jsme se tomu zasmáli.

Který režisér vám nejvíce dal? Se kterým se vám nejlépe spolupracovalo?

Velmi rád dělám s mladými lidmi. Nyní máme kolem sebe spoustu mladých režisérů, kteří mají slávu ještě před sebou – jsou chytří, empatičtí a pracovití. Ovšem vůbec jim nezávidím, protože doba je skutečně nelehká – spousta lidí si myslí, že kultura a umění není potřeba. Jsem rád, že jsem potkal Honzu Friče v Národním divadle, že jsem mohl pracovat s Danielou Špinar, s Petrou Tejnorovou, s Jirkou Havelkou – to nejsou úplně nejmladší režiséři, ale patří do mladší generace. Vždy, když přijde někdo nový, tak se hrozně na něj těším, protože přichází s nějakou novou metodou. Mne baví sledovat nové věci, naslouchat a nějak hledat společnou řeč.

Hrajete v divadle, ve filmech, seriálech, dabujete. Je nějaká role, kterou byste odmítl? Třeba pro politické strany?

Několik lidí z politických stran mne teď oslovilo, abych jim pomohl s kampaní. Ale vždycky jsem to musel slušnou formou odmítnout, což pochopili. Když mi bylo 26 let a byla revoluce, byl jsem aktivní jako blázen, chodil jsem na všechny mítinky, četl jsem prohlášení. Taky si myslím, že se hercům přikládá nějaká magická moc, kterou nemají. Jsou známí díky bulváru, díky televizi, ale herci jsou obyčejní lidé, kteří mají obyčejné starosti. Elity národa jsou někde jinde.

Máte čtyři děti. Zdědily umělecké sklony po vás?

Byl bych hrozně nerad, kdyby se věnovaly divadlu. Svou práci dělám rád, divadlo pořád chválím, ale v tomto oboru není člověk vůbec svým vlastním pánem. Z dětí mám radost, jsou veselé. Kluci jsou někdy jako kašpaři, je s nimi sranda, umí různě napodobovat, vypráví různé historky. To mám radost, ale kdyby se do budoucna chytli nějakého řemesla, byl bych asi radši.

Zjistil jsem si, že jezdíte na žlutém skútru, kterému se říká vespa – italsky vosa.

Na dovolené v Řecku zhruba před 15 roky jsem si půjčil skútr a úplně jsem mu propadl. Po návratu z dovolené jsem si koupil svůj první skútr, do té doby jsem po Praze jezdil hodně na kole. Zjistil jsem, že kolem vesp jsou moc fajn lidi, začali jsme se sdružovat a jezdíme pořád na srazy. Teď jsme byli se ženou na třídenním výletě po Čechách. Navštívili jsme moc hezká místa, poznali prima lidi. Najednou ten svět poznáváte z trošku jiné stránky, a člověk je svým pánem.

Jezdil jste na skútru v Alpách. Jakou rychlostí jezdíte a nemáte obavy z alpských cest?

U slabších vesp je maximální rychlost 90 až 100 km/h, takže se můžeme třeba v Alpách kochat krásnou přírodou. Mám hory hrozně rád, a když se blížíte k Salzburku po rovině podél Dunaje, najednou uvidíte v dálce ty kopce, tak se mi rozbuší srdce – prostě adrenalin. Vyjeli jsme na vespách na Grossglockner, jeli jsme do sedel Passo dello Stelvio, Passo Pordoi – to jsou nádherná místa, příroda je krásná a kámoši s vámi. Celý rok se zabýváte nějakými vznešenými myšlenkami, žijete v nějaké sociální bublině lidí od divadla a najednou se dostanete mezi lidi, který v divadle třeba byli jednou, dvakrát v životě a mají trochu jiný hodnotový žebříček. Je dobré poznávat nové lidi.

Cvičíte jógu, chodíte do sauny. Jak často? Udržujete se takto v kondici?

Na jógu by se mělo chodit ideálně dvakrát, třikrát týdně. Já se dostanu maximálně na hodinu týdně. Jógu jsem začal cvičit v padesáti letech, do té doby jsem jógu považoval za určitý výstřelek. Nakonec jsem tomuto cvičení propadl. Díky cvičení se nejen cítím lépe fyzicky, ale zlepšilo se mi spaní, soustředění, dýchání, a samozřejmě i obranyschopnost proti nemocem. Do sauny chodím pravidelně. Přímo v Národním divadle máme saunu, kterou nám doporučuje navštěvovat vedení divadla. A pak se ženou při různých cestách navštěvujeme nejbližší saunu. Je to taková chvíle, kdy tam jsme spolu, můžeme si povídat, nebo jenom tak spolu být.

Rád také cestujete. Kde se vám nejvíce líbilo a jak nejraději odpočíváte?

Nejraději odpočívám na cestách. Kdybych měl jet do nějakého letoviska a byla tam jen pláž, tak bych se za chvíli zbláznil. Když jsme byli s dětmi v Řecku, hned po dvou dnech jsme si půjčili auto nebo poté lodičku a vyráželi na výlety kolem pobřeží. Mám rád, když se pořád něco děje. Před rokem jsme si půjčili malé obytné auto a jeli na nádhernou dovolenou do Skandinávie. Tři týdny jsme navštěvovali krásná místa Švédska, Norska, Dánska, spali v kempech a bylo to nádherné. Takže vlastně nejlépe si odpočinu na cestách s rodinou.