Významné události

Představujeme členy Vědecké rady AGELu: prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.

29. 7. 2020

Český psychiatr a sexuolog si váží mezinárodních ocenění od řady psychiatrických společností, ale na nejvyšší místo řadí medaili udělenou prezidentem republiky.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc.

Český psychiatr a sexuolog prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. je emeritní přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze a byl dlouholetým předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Jako první v zemích bývalého východního bloku zorganizoval Evropskou a Světovou psychiatrickou konferenci v Československu. Po maturitě na gymnáziu absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Během studií pracoval jako pomocná vědecká síla v Sexuologickém ústavu Karlovy univerzity u svého otce prof. MUDr. Jana Rabocha, DrSc. Absolvoval prázdninové praxe v Institutu experimentální endokrinologie prof. Gustava Dörnera v berlínské nemocnici Charité, na Psychiatrické univerzitní klinice u prof. Jana Grosse v Hamburku a na Andrologické univerzitní klinice profesora Richarda Willeho v Kielu. V roce 1975 nastoupil na Psychiatrickou kliniku profesora Jana Dobiáše na Karlově jako sekundární lékař, později se stal asistentem a docentem. V roce 1990 byl ustanoven do funkce zástupce přednosty, v roce 1992 byl jmenován profesorem v oboru psychiatrie. Od roku 1999 do roku 2020 byl přednostou kliniky. Je vedoucím Centra psychiatrických a behaviorálních věd 1. LF UK a VFN. Absolvoval četné zahraniční krátkodobé pobyty na univerzitních pracovištích v USA a Německu. Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. je čestným členem České psychiatrické společnosti, Společnosti všeobecného lékařství, Spolku lékařů českých, České lékařské společnosti JEP, Slovenské psychiatrické společnosti a Světové psychiatrické společnosti. Je „International Fellow“ Americké psychiatrické společnosti. V roce 2012 obdržel z rukou tehdejšího prezidenta Václava Klause Medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství.

V současné době psychickým onemocněním v Česku trpí přibližně každý desátý člověk, během svého života se s ním potýká až polovina lidí. Počet onemocnění stále roste – čím je nárůst psychických onemocnění způsoben?
Základní příčiny jsou dvě. Medicína udělala obrovské pokroky a to vedlo k tomu, že se život prodloužil. To umožňuje mnoha chorobám se „více projevit“. Druhou příčinou jsou obrovské změny životního stylu, které – většinou negativně – ovlivňují naše zdraví. Choroby, tzv. civilizační, které tady byly už v minulosti, jsou mnohem četnější. Bez pochyby s prodloužením lidského věku přibyly demence, častější jsou poruchy nálady. Objevují se také nové poruchy, jako je třeba posttraumatická stresová porucha, která reflektuje všechny obrovské stresy, jako jsou válečné konflikty, teroristické útoky, povodně a další katastrofy.

Ovlivňují nás i jiné stresy?
Kromě velkých katastrof se lidé potýkají s každodenními nejistotami. Že přijdou o zaměstnání, peníze. To působí na všechny, ale u těch, kteří jsou určitým způsobem disponováni, to může vést k rozvoji neurotických a afektivních poruch. Se stresem se lidé potýkali vždycky, je ale otázkou, jestli je větší stres, když kolem běhá tygr a hrozí, že nás sežere, nebo že vás vyhodí z práce. Faktem ale je, že člověk dřív s tygrem mohl bojovat, teď se však uzavírá dovnitř. Často schází kvalitní rodinné či partnerské zázemí a podpora a z toho pramení psychické potíže.

Jak je to s depresemi?
Za posledních deset let se počet pacientů s depresemi v Česku zdvojnásobil. Do určité míry je to způsobené tím, že se rozšířila nabídka psychiatrické pomoci. Zároveň se pomalu mění přístup společnosti, o psychických problémech se mluví a píše, i tak ale zůstává více těch, kteří deprese mají, než těch, kteří se léčí. Stále platí, že zatímco většina lidí se schizofrenií je v péči lékařů, u depresivních pacientů tomu tak není.

Slovo deprese slyšíme skoro pořád, takže mnohdy neznáme jeho pravý význam. Přibývá lidí trpících depresemi, nebo se jen zlehčuje psychiatrický pojem?
Máte pravdu. V současné době má skoro každý „depku“. Nicméně se zdá, že afektivních poruch v moderních společnostech skutečně přibývá. Příčiny jsou určitě komplexní. Souvisí to s měnícím se životním stylem, způsobem výchovy dětí, reprodukčními návyky, zevním prostředím, četnými stresovými situacemi. Otevírá se prostor pro choroby „modernity“, kam patří i duševní poruchy, především deprese. Připomínám, že klinicky významná deprese je stav, který trvá minimálně dva týdny, v rámci kterého postižený trpí patologicky smutnou, neodklonitelnou náladou, ovlivňující jeho běžný život včetně nezájmu o jinak příjemné aktivity.

Jaká je prevence proti vzniku duševních onemocnění?
Nedá se říct jedna konkrétní věc, která by vzniku nemocí zabránila. Na to, jestli člověk bude lépe zvládat některé svoje nepříznivé genetické dispozice a stresy kolem něj, má rozhodně vliv, jestli má dobré profesionální i partnerské zázemí, přátele, koníčky. Podle mého názoru bychom měli žít s pokorou ke světu, přírodě, společnosti, bez zbytečných extrémů, ale pestře. Velkým uměním je poznat sami sebe a podle toho se chovat a jednat. Samozřejmě pomáhá i fyzická aktivita a sportování.

Kolik lidí psychickými nemocemi trpí?
Pravděpodobnost, že onemocním od narození do úmrtí nějakou duševní poruchou, je zhruba 30 procent. Může to být třeba i školní fobie nebo demence. Odhaduje se, že aktuálně je ve společnosti asi 10 až 20 procent lidí s nějakým psychickým onemocněním.

Jaká duševní onemocnění jsou nejčastější?
Nejčastější jsou neurotické problémy, kam patří panická porucha, sociální fobie, úzkostně-depresivní porucha, generalizovaná úzkostná porucha. Na dalším místě jsou afektivní poruchy, tedy především deprese, se kterými se celoživotně setká 8 až 20 procent populace. Například schizofrenií, o které se hodně mluví, trpí jen asi 1 procento populace.

Jací jsou Češi pacienti, váží si svého zdraví?
Myslím, že stále si svého zdraví dostatečně nevážíme a neděláme dost pro to, abychom si náš život byli schopni plně užívat. Stále paternalisticky spoléháme na někoho jiného, třeba lékaře, který to za nás vyřeší. Velmi věřím na „helping by doing“, tedy pomoci si sám tím, že budu něco aktivně dělat. Medicína v posledních letech vlivem různých byznysových aktivit tak trochu zapomínala na prevenci. Myslím, že se k tomu opět vracíme a velmi budeme zdůrazňovat aktivní roli každého člověka při řešení stavu svého zdraví, a tím i duševní a celkové životní spokojenosti.

Jak na tom česká psychiatrie je, pokud jde o léčebné postupy a metody, ve srovnání se světem?
Používáme prakticky všechna dostupná psychofarmaka, psychoterapeutické techniky, biologickou léčbu a moderní další metody, takže to rozhodně je srovnatelné se světem. Psychofarmakologická léčba je dobře dostupná, v některých ohledech jsme na tom i lépe než mnohé jiné státy – zkušenosti kolegů z Kalifornské univerzity v Berkeley mluví o tom, že tam mnozí nemocní končí právě kvůli nedostatečné léčbě jako bezdomovci, na ulici, což se u nás prakticky neděje. Pokud jde o používané biologické léčebné metody, jdeme se světem, rozvíjíme například magnetickou stimulaci mozku, která se využívá při léčbě depresí a psychotických poruch. U nás na klinice používáme také moderní chronobioterapii – léčbu depresí silným světlem – a na rozdíl například od Švýcarska ji hradí zdravotní pojišťovny.

Vy jste o vlivu potravin a životního stylu na psychiku napsal dvě knihy. Co nejpodstatnějšího v knihách je?
Za posledních dvacet let se počet lidí obracejících se na psychiatry zvýšil dvojnásobně. Pokud jde o pacienty s depresí, dokonce trojnásobně. A svůj díl viny na tom nese náš špatný životní styl. Existuje celá řada zpráv o tom, že současná společnost se málo hýbe, tráví mnoho času u svých počítačů či chytrých telefonů. Dietní návyky se zásadním způsobem změnily, a to ne v optimálním směru. Jsme světovými šampiony v konzumaci alkoholu, hodně kouříme. Naopak konzumace ovoce, zeleniny či dokonce ryb je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi neskonale nižší. Naše potrava obsahuje stále méně vitaminů, za to více tuků, ale těch špatných. Stoupá spotřeba nasycených mastných kyselin a naopak se nám nedostává některých nenasycených mastných kyselin, které jsou obsaženy například právě v mořských rybách. Není proto překvapivé, že některé studie uvádějí, že do roku 2030 bude skoro 40 procent našich obyvatel obézních. Vždy je třeba si zachovat zdravý rozum. Naše strava má být pestrá a vyvážená. Všechny extrémy škodí. Je možné to uvést na příkladu tolik proskribovaného alkoholu. V našem nedávném průzkumu mezi 1200 dotázanými, tedy na reprezentativním vzorku naší populace, jasně vyšlo, že lidé, kteří pijí hodně, jsou na tom psychicky nejhůře. Nejlépe jsou na tom mírní konzumenti alkoholu. Jsou nejméně vyhořelí a nejméně depresivní. Úplní abstinenti mají více duševních problémů než ti, kteří si dopřejí občas dvě tři deci vína. Pro mne z toho a dalších studií vyplývá, že zdravému jedinci alkohol nezakazuji, ale ani abstinujícímu neradím, aby začal pít kvůli zlepšení psychiky. Ovšem asketický stejně jako extrémní životní styl vychází v psychiatrických studiích jako negativní.

V knihách nedoporučujete diety – proč?
Diety ani specifické stravování nepovažuji za nejšťastnější způsob, jak svou duši potěšit. Veškeré veganství, vegetariánství a další typy omezeného stravování nejsou optimální pro psychické zdraví člověka. Nejsou přirozené. Pokud bych měl z pohledu nejlepší psychické pohody něco doporučit, byla by to určitě středomořská kuchyně. Ryby, zelenina, ovoce, obiloviny a luštěniny konzumované ve společnosti našich blízkých v klidném a příjemném prostředí – tudy vede cesta, jak předejít depresím a dokonce i rozvoji Alzheimerovy demence. Nesmíme ale také zapomenout na dostatečný spánek, rekreační aktivity, ale například i altruistickou činnost.

Pojďme nyní přímo k Vám. V životě jste dostal řadu uznání a ocenění. Co pro Vás je nejvýznamnějším oceněním?
Velmi si vážím mezinárodních ocenění, tedy například uznání od Americké, Slovenské nebo Světové psychiatrické společnosti. Ale na nejvyšší místo řadím medaili udělenou prezidentem republiky. Byl to skutečně zážitek jít na Hrad, kde vás pozdraví hradní stráž, prezident s vámi osobně pohovoří, máte možnost se vidět s ostatními oceněnými. A když jste potom ve staroslavném Vladislavském sále a hradní stráž přináší prezidentskou standardu a další symboly našeho státu ztichlým prostorem, kterým se line jen hlasitý slavnostní pochod vojáků, tak máte husí kůži. Na to se nedá zapomenout.

V závěru rozhovoru můžete prozradit něco o Vašem soukromí. Jak Vás ovlivnil otec prof. MUDr. Jan Raboch, DrSc., který byl dlouholetým přednostou Sexuologického ústavu UK, předsedou Sexuologické společnosti a jediným českým prezidentem výběrové International Academy of Sex Research?
Jsem přesvědčen, že trvalými hodnotami pro každého by měla být rodina, obec a stát. Přál bych každému mít takového otce, jakého jsem měl já. Byl to velký profesionál, mezinárodně uznávaný odborník, vědec, velmi rozvážný člověk, který se staral o rodinu, o své děti, ale měl také výrazné koníčky, především tenis. Řídil nás nedirektivně, ale chytře tak, že jeho představy jsem asi naplnil.

Vaše manželka Hana je zubní lékařka. Máte dva syny – Tomáše (1978) a Jana (1981). Zdědili medicínské geny po rodičích?
Geny skutečně zdědit museli, ale v životní dráze se rozhodli jinak. Vzpomínám na dávný rozhovor s jedním ze svých synů. Bylo to v době, kdy manželka byla na mateřské, já byl sekundárním lékařem s platem něco přes 1 000 korun měsíčně. Kromě toho, že jsem se připravoval na atestace, psal vědecké práce, musel jsem také uživit rodinu. Hodně jsem sloužil jak na klinice, tak i na záchytné stanici, která nám tehdy patřila. Dále jsem pracoval v nadúvazcích v manželské poradně, protialkoholní poradně, psychiatrické ambulanci. Ptal jsem se tehdy staršího syna, zda by také chtěl být lékařem. Odpověděl, že ne, protože by nechtěl pracovat tolik, jako já.

Tvrdíte, že každý člověk by měl mít koníčky. Vy rád hrajete tenis a jezdíte na kole? Jak často hrajete tenis a „sednete“ na kolo? Sportujete pravidelně a máte nějaké rekordy?
Skutečně všechny druhy sportů jsou mým celoživotním zájmem. Na základní škole jsme začínali přehazovanou, vybíjenou, kopanou, hokejem, volejbalem, basketbalem. Mým preferovaným sportem ale byl a je celoživotně tenis. V posledních letech k tomu přibyla rekreační cyklistika a úplně aktuálně se učím hrát i golf. Přál bych si sportovat co možná nejvíce. Ale samozřejmě je to velmi limitováno volným časem, v posledních letech i fyzickou výdrží a zdravotním stavem. Ale nestěžuji si – 2 až 3krát týdně se musím nějak fyzicky hýbat. Bez toho bych své profesionální povinnosti nebyl schopen plnit. Rekordy v této oblasti jistě nějaké mám, ale nepovažuji je za důležité. Byl jsem soutěživý typ. Dříve jsem chodil na tenis a chtěl jsem především vyhrát. Nyní vidím, že je to méně důležité a jdu si především zahrát. Za zásadní považuji po hře či jízdě na kole se posadit se svou manželkou či přáteli, dát si něco dobrého k jídlu či pití, poklábosit a završit tak příjemně, ale také zdravě strávený čas. Jsem rád, že můj nejstarší vnuk, šestiletý Lukáš již také začal hrát tenis a baví ho to.