Zdravotník se zajímavým koníčkem

Julie Švecová reprezentovala na mistrovstvích Evropy ve vzpírání

8. 2. 2020

Fyzioterapeutka Nemocnice Prostějov závodně vzpírá více než 12 let a šest let reprezentuje Česko.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Mgr. Gabriela Holíková, archiv Mgr. Julie Švecové

Mgr. Julie Švecová se narodila v roce 1984 ve Šternberku. Po vystudování bakalářského studia Fyzioterapie na Fakultě biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení technického v Kladně pracovala tři roky v ambulantním provozu polikliniky Barrandov. Během zaměstnání vystudovala trenérskou licenci A na vzpírání v rámci dvouletého studia na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Karlovy. Poté se přestěhovala zpět na Moravu. V průběhu studia oboru Management sportu na Masarykově univerzitě v Brně v roce 2016 založila neziskovou organizaci Vzpírání Haná, kde funguje jako předsedkyně oddílu, trenérka vzpírání i manažerka. Vedle této činnosti, kterou zatím dělá dobrovolně, nastoupila v dubnu 2019 jako fyzioterapeutka do Nemocnice Prostějov, kde pracuje na rehabilitačním oddělení AGEL Sport Clinic.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Už od základní školy jsem chtěla pracovat ve zdravotnictví. Bohužel na Střední zdravotnickou školu v Prostějově mě vzít nemohli, protože mám sluchový hendikep. Dozvěděla jsem se ale, že na medicíně to nevadí, tak jsem šla na gymnázium a poté chtěla studovat vysokou školu. Po maturitě jsem se dostala na obor Všeobecné lékařství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ale kvůli mému hendikepu se mi školu nepodařilo dokončit. Poté jsem zkusila Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy obor informatika, ale nakonec jsem se přes spolužáka dostala k fyzioterapii. Tam jsem teprve byla schopna, i bez nějaké pomoci – tehdy neexistovala možnost přepisu přednášek, jako je tomu dnes – bez problému dostudovat. Na fyzioterapii je dobré to, že teorii mohu nastudovat z knížek, praxi vidím a cítím. Co mi chybí na sluchu, to mám navíc v citu (smích).

Proč jste se rozhodla studovat obor fyzioterapie?
Hlavně proto, že jsem v té době už vzpírala, a hodně lidí kolem mě něco bolelo. Chtěla jsem jim umět pomoci. Podvědomě jsem třeba věděla, co mám dělat, abych si neublížila, ale neuměla jsem to ostatním vysvětlit a obhájit. To si myslím, že teď umím. Díky fyzioterapii jsem si i zlepšila techniku vzpírání, a našla spoustu souvislostí mezi rehabilitací a silovým sportem.

Pojďme k Vašemu koníčku – vzpírání. Jak dlouho se tomuto sportu věnujete a kdo Vás k němu přivedl?
Vzpírám třináctý rok a přivedl mě k tomu kamarád, se kterým jsem předtím dělala silový trojboj.

Od kterého roku jste v reprezentaci?
Od roku 2014, ale první mezinárodní závody jsem měla v roce 2015, a to mistrovství Evropy v Gruzii.

Kolika mistrovství Evropy jste se zúčastnila a kde všude jste se díky sportu podívala?
Na mistrovství Evropy jsem byla v roce 2015 v Gruzii, 2016 v Norsku, 2017 v Chorvatsku, 2018 v Rumunsku. Většinou jsem skončila mezi 9. až 11. místem. Letos jsem se účastnila Evropských her masters v Itálii, kde jsem zároveň závodila ve vzpírání (a to vyhrála absolutně) i v judu. Díky tomu, že jsem byla v judu druhá, tak jsem se mohla zúčastnit i veteránského mistrovství světa v Maroku, kde jsem se ale už neumístila. Loni na podzim jsem se podívala do Polska na závody V4, kde jsem byla druhá.

Jaký byl Váš největší úspěch?
Každý považuje za úspěch něco jiného, takže těžko říct. Pro mě byl úspěch to, že jsem se dostala do reprezentace ve 30 letech, což se jinak moc nestává. V tom věku už jsem vlastně byla veteránka. Také jsem byla hrdá na to, že jsem nějakou dobu byla v TOP 10 historického žebříčku všech vzpěraček z Česka, ale už mě některé aktuální reprezentantky sesadily. Tak mám nyní motivaci k dalšímu zlepšování, znovu se do desítky vrátit. Popravdě, ani sama nevím, kolikrát jsem vyhrála mistrovství České republiky. Nepřikládám tomu takovou váhu. Někdo to naopak bere jako největší úspěchy.

Jak často trénujete?
Jak kdy. Většinou 3 až 4krát týdně, k tomu 2krát týdně judo. Když mám soustředění, tak dvoufázově, 6 dní v týdnu. Když máme po závodní sezóně, tak i méně často.

Máte nějaký sportovní sen?
Mám vždy nějaké malé sny, kam chci směřovat. Když se splní, stanovím si další malé sny. Teď bych ráda trhla národní rekord v ženách v kategorii do 64 kg, což je 81 kilogramů. A také chci v nadhozu pokořit 100 kilogramů. Už jsem se o to snažila, ale nepodařilo se. A můj platonický sen je zúčastnit se mistrovství světa žen ve vzpírání. Většina sportovců má sny zúčastnit se olympijských her. Tam jsem se vždy chtěla podívat, ale ne jako sportovec. Ráda bych tam jela jako fyzioterapeutka nebo trenérka. 

Máte speciální jídelníček, hlídáte si stravu?
Když shazuju nebo přibírám do váhovky, tak ano. Jinak si jen hlídám bílkoviny, a zbytek neřeším.

Vozíte si na závody nějaký talisman? Máte nějaké rituály?
Večer před závody si dám skleničku růžového vína, poté déle spím. Na závodech si dám rýžovou kaši s jablkem a skořicí, poté předzávodní masáž hřejivou emulzí. Talisman jsem kdysi měla, teď zrovna nemám. Snad jím může být závodní pásek, na který mi můj trenér napsal „Největší sílu máš v srdci“. I když už je skoro smazaný, stejně ho tam vždy přečtu.

V roce 2016 jste založila vzpírárnu v Náměšti na Hané, kde děláte vše – předsedkyni, manažerku, trenérku atd. Kolik máte členů a kdo vám finančně vypomáhá?
Aktivních členů je teď 33. Někdo odešel, další přišli, stále se to mění. Finančně nám pomáhá svaz vzpírání, obec i kraj. Podávám žádosti o dotace, tak k různým příležitostem něco dostaneme. Pak se občas naskytnou nějaké dary, ale to se nedá předvídat. Osobně také vzpírárně daruji peníze, které se vydělají prodejem podepsaných kalendářů vzpěraček.

Kromě toho, že sama aktivně vzpíráte, jste vystudovala trenérský kurz licence A na vzpírání (nejvyšší licence). Kolik a jak staré vzpěrače trénujete? Máte nějaké úspěchy jako trenérka? 
Nejmladší členové mají 7 let, nejstaršímu je 48. Na náborových letácích píši, že vzpírání je pro každého, takže bereme každého od 6 do 100 let (smích). Úspěchů už máme spoustu. Národní rekordy, mistry republiky, letos naše ligové družstvo juniorek odvezlo bronzové medaile z mistrovství republiky, mladší žáci v lize postoupili do finále. A mám už dva svěřence v SCM – tedy v centru talentované mládeže, kde jsou sportovci do 20 let, s vyhlídkou na zařazení do reprezentace. Jednomu je 18 let a druhé 15.

V roce 2015 jste vydala první kalendář vzpěraček a vydáváte jej každý rok. Jak Vás to napadlo a jste v kalendářích také vyfocena?
Hodně vzpěraček štvalo, že se vzpírání bere jako sport pro škaredé, tlusté holky nebo mužatky. Já se toho jen chopila a dovedla nápad až do konce. Dnes už je snad lepší osvěta. Když jsem začínala, bylo v Česku asi 25 vzpěraček, letos jich je aktivně závodících 150. Původně jsem chtěla, aby v každém kalendáři byly vždy jiné vzpěračky z celého Česka, a aby byl každý ročník jinak pojatý, ale zákazníci rozhodli. Nakonec tedy základní koncept zůstal stejný, a opakují se některé reprezentantky. Jsem vyfocena kromě druhého ročníku ve všech. Mě v kalendáři chtěla moje máma, která si každý rok odebírá větší počet kusů do své firmy jako dárky pro klienty, a měla to jako podmínku (smích).

Jaký má kalendář náklad a kde všude fotíte?
Kalendář jsem vydávala většinou po 400 kusech, loni jich bylo již 530, protože se mi povedla navázat spolupráce s firmou Pemag, která jich velké množství odebrala pro své zákazníky. Proto se také loni fotilo v Mikulově s vinařskou tématikou. Další rok to bude zase jiné, záleží, jestli budeme opět s někým spolupracovat, nebo ne. Fotit se dá kdekoliv. První ročník se nafotil u jezera Balaton při závodech v Novém Hrozenkově, který tradičně probíhá v létě venku.

V kalendáři jsou dost provokativní fotky pěkných dívek-vzpěraček. Kdo časopis kupuje a co děláte s penězi za kalendář?
Samozřejmě muži (smích). Celkem 100 kusů odebírá Český svaz vzpírání, větší množství pak moje máma do své firmy. Cenu kalendáře stanovuji tak, aby pokryla náklady. V tomto počtu výtisků jsou náklady takové, že o výdělku se moc mluvit nedá. Přesto jsem se rozhodla nějakým způsobem kalendáře využít i pro charitu. Už druhý rok jsem na Facebooku udělala dražební skupinu pro samostatně neprodejné plakáty, ke kterým jsem vždy přidala i kalendář, a výtěžek dražby šel konkrétnímu člověku. Před třemi roky jsme podpořili judistu Jakuba, který si potřeboval koupit bionickou protézu, předloni jsme přispěli nevidomému Markovi na přípravu na IronMana. Super je, že fotografové David Nogol a Petra Horáková dělají dražené fotky bez nároku na odměnu, plakáty tiskárna Z-studio vytiskla zdarma, a někteří dražící pouze poslali finance a odměny se vzdali ve prospěch charity.

Vy máte hendikep – jste nedoslýchavá. Jak moc Vás to v životě a sportu omezuje?
Má to své klady i zápory. Zastávám názor, že hendikep není důvod, aby se člověk choval jinak, než zdravý. Vše se dá nějak řešit. Ve vzpírání akorát požádám na závodech rozhodčího, aby mi místo pípnutí (povel k odhození činky) mávnul rukou. Nikdy to nebyl problém. Občas z toho vznikají i vtipné situace, kdy rozhodčí zapomene a celé publikum vzpěračů, co mě znají, najednou mává, že už to můžu zahodit. V judu to je trošku horší. Nemohu se prát s naslouchátkem, tak neslyším nic. Rozhodčí tedy ukončí zápas povelem a musí se mě dotknout. Ani tam to ale na žádných závodech nikdo nevnímal jako problém. Soupeřky byly také vždy obeznámeny s tím, že pokud se vzdají, nestačí říct „mate“, ale musí do mě zaplácat rukou. V životě mě to omezuje hlavně v tom, že nemohu telefonovat. Spousta lidí a úřadů nereaguje na sms nebo e-maily, a pokud někde uvedu telefon, tak i když doplním poznámku o svém hendikepu, stejně mi volají. Jak už jsem řekla, mám to horší i při studiu. Nicméně dnes už existuje služba, kde si na přednášku, školení, konferenci nebo klidně i na schůzku s klientem můžu objednat přepis. Přijde člověk s notebookem, a píše mi každé slovo, co slyší. Škoda jen, že je nedostatek přepisovatelů pro jiná města, než je Brno.

Pracujete, vzpíráte, trénujete, vydáváte kalendář? Jak vše stíháte a máte ještě čas na další záliby?
Sbírám parfémy, hlavně miniaturky a niché. Už tomu tedy nevěnuji tolik času co dříve, ale jako zálibu to stále počítám. Pak také ráda píši povídky, docela mě i baví psát články do novin o vzpírárně. Jen to nesmí být pod tlakem (smích).