Zdravotník se zajímavým koníčkem

Petr Hruban vydal dvě knihy fotek z moravských jeskyní a štol

15. 4. 2019

Sanitář prostějovské nemocnice je vášnivým fotografem a speleologem, který kvůli vydání dvou fotoknih prolezl téměř 100 kilometrů štol na Jesenicku a jeskyní na Moravě.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: archiv Petra Hrubana, Ing. Tomáš Želazko

Obrovským koníčkem sanitáře prostějovské nemocnice Petra Hrubana je již více než 35 let fotografování. K tomu přidal před 15 roky speleologii (obor zabývající se výzkumem podzemí a jeskyní) a oba své koníčky propojil. Jeho dech beroucí záběry z nitra Země mohli lidé zhlédnout na jeho více než dvaceti výstavách a ve dvou knihách – Olomoucké podzemí (vyšlo v roce 2009) a Zlatohorské podzemí (vyšlo v roce 2011).

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Začínal jsem jako zootechnik, což je práce s živým tvorem. Poté jsem prošel různými dalšími pracemi jako například v zemědělství, v elektro prodejně. Ale před pěti roky jsem se rozhodl pro práci ve zdravotnictví, kde je pro mne důležité, že je to práce s lidmi.

Na jakém oddělení v prostějovské nemocnici pracujete?
Jsem sanitář na poliklinice. Když mívám služby, tak většinou jsem na oddělení lůžkové části nemocnice.

Co se Vám na práci líbí?
Práce je zajímavá v tom, že není stejná. Každý den se děje něco jiného. Hlavně je to práce s lidmi, což je hlavní důvod, proč tuto práci dělám, a líbí se mi.

Pojďme k Vašim koníčkům. Jak dlouho fotíte a jak jste se k focení dostal?
Fotím zhruba 35 let a k tomuto koníčku jsem se dostal už jako kluk, kdy jsem měl fotoaparáty po dědečkovi.

Jakým fotoaparátem jste fotil na začátku a jaký máte nyní?
Začínal jsem fotit dědečkovým starým fotoaparátem Balde – byl to měchový fotoaparát. Fotky jsem z něj nedělal, spíš diapozitivy. Dříve byla doba, že diák se dal promítat na stěnu a měl krásnou kresbu. Později jsem začínal fotit barevně, přičemž jsem měl fotoaparát Minolta. Od tohoto typu jsem později přešel ke značce Canon a té se držím do dneška, kdy mám doma šest fotoaparátů.

Vystudoval jste nějakou školu výtvarné fotografie, nebo máte nějaké kurzy?
Nevystudoval. Vzhledem k tomu, že jsem se věnoval focení pro jednu prostějovskou školu – střední zemědělskou školu – tak jsem tam získal fotografickou praxi. Myslím si, že už se fotografování věnuji dost dlouho a relativně na dobré úrovni.

Jaká témata patří mezi Vaše oblíbené?
Na začátku jsem fotil přírodu, krajiny, hrady, zámky, sakrální architekturu, která mne hodně oslovuje. Později jsem se dostával více k podzemí, protože mne zajímalo tajemno. A postupem času jsem získával trošičku fotografické jméno a díky tomu jsem byl vpouštěný do míst, kde se běžný smrtelník nedostane.

Kolik jste absolvoval výstav a jaké fotky mohli návštěvníci výstav vidět?
Zhruba dvacet výstav, zejména v Olomouckém kraji. Na prvních výstavách byly fotografie přírody, sakrální architektury, a hradů a zámků. A později už jsem se specializoval hlavně na podzemí, takže výstavy byly vždy „Krásy a tajemno podzemí“ – takže byly fotky především z jeskyní, starých štol nebo historického podzemí.

Jak a kdy jste se dostal ke speleologii?
Když chce fotograf fotit podzemí, tak vás tam nepustí, protože mají obavy z toho, že se vám něco stane. Ke speleologii jsem se dostal asi před 18 lety, abych měl možnost navštěvovat podzemí. A protože jsem se stal členem České speleologické společnosti Sovinec, tak mám do podzemí dveře otevřené.

Je to pro Vás adrenalin lézt v jeskyních a štolách, kde není světlo a jsou stísněné podmínky?
V žádném případě. Jako adrenalin bych to neviděl, protože daleko větší adrenalin je, když jdete venku po chodníku a nevíte, jestli vás někdo srazí, nebo nesrazí. Nebo vás může někdo přepadnout. Takže nechodím do podzemí za adrenalinem, ale spíše za tou krásou.

Jak Vás napadlo fotit v jeskyních a štolách a z fotek udělat knihy?
Podzemí mě vždycky zajímalo, hlavně historicky, a Zlaté Hory a Olomoucko jsou mojí srdeční záležitostí. Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem se seznámil s lidmi, kteří mi dokážou zajistit vstupy na různá místa. Začal jsem mapovat podzemí, a to velmi důkladně. Nevynechal jsem jediné místo, kam jsem se mohl dostat. Pro mě je to koníček, tedy spíš kůň.

Vyšly Vám dvě knihy – Olomoucké podzemí a Zlatohorské podzemí. Kolik fotek je v knihách a jak dlouho jste je pořizoval?
Olomoucké podzemí jsem fotografoval zhruba dva roky a je tam více než 150 fotografií. U Zlatohorského podzemí je to 173 snímků a focení trvalo zhruba tři roky. Potom vlastní příprava knihy trvala asi půl roku. Než se daly dohromady texty, protože je to kniha čtyřjazyčná a kromě českého jazyka je tam němčina, angličtina, polština. Takže jsem musel oslovit i překladatele, aby texty byly skutečně odborně přeloženy.

Kniha Zlatohorské podzemí je psaná čtyřjazyčně, kromě češtiny jsoutexty přeložené do polštiny, němčiny a angličtiny. Co Vás k tomu vedlo? 
Polština a němčina jsou pro knihu velmi důležité, protože dřív byla ta oblast součástí pohraničí a hodně obyvatel nemělo češtinu jako mateřský jazyk. Díky překladům si knihu mohou přečíst i oni. Hornictví a lesnictví byly hlavní odvětví, takže v každé rodině měli aspoň jednoho muže, který ve štolách pracoval. Navíc tam byly zaměstnané i ženy, které například vařily v kuchyních. Angličtinu pak beru jako světový jazyk, kterému rozumí hodně čtenářů.

Jaké fotky jsou ve Vašich knihách?
V knihách Zlatohorské podzemí jsou to fotografie důlních prostorů a jsou to hlavně štoly ve Zlatých horách, kde se těžilo hlavně zlato a barevné kovy. V Olomouckém podzemí jsou fotografie historického podzemí, tedy něco z dob válečných, z doby Marie Terezie jako v Minérské galerii. A pak jsou tam hlavně sakrální věci – krypty kostelů, sklepy kostelů, protože Olomouc je historicky velice známá. No a ty sklepy jsou tam většinou dvoje pod sebou. To znamená, že ne jenom jedno patro sklepů, ale dostáváte se i do spodnějšího patra a měl jsem štěstí, že jsem získal kontakt na arcibiskupství, kdy jedna paní byla vstřícná a dovolila mi přes generálního vikáře vstup právě do těchto prostor.

Kolik Vás stálo vydání knih?
Padly na ni všechny mé úspory a nečekám, že se mi někdy všechno vrátí. Ani jsem nechtěl, aby to byla komerční záležitost o zisku. Mám co jíst, kde spát. Někteří si pořád stěžují, jak mají málo. Ano, jsou mezi námi i skutečně chudí. Ale většina lidí na tom opravdu zle ještě nebyla.

Jaká specifika má focení pod zemí?
Je to hlavně velmi náročné na zdroj světla, protože ve štolách je logicky pořád tma. Proto také podobných publikací není tolik, ne každý se do takového focení chce naplno ponořit. Možná právě proto jsem se těm štolám a jeskyním začal věnovat. Chce to hodně umu a zkušeností, a ty každý nemá. Fotím zásadně na klasické filmy, takže dopředu nevím, jak bude fotka vypadat. Přesto se mi daří dělat dobré fotky a z nich pak vybírám ty nejlepší. Ani ten výběr není snadný a člověk u něj musí hodně přemýšlet.

Co vše jste při focení knih do podzemí nosil?
Taková výbava váží i dvacet kilogramů, jedna baterie sama o sobě má tři. Ty jsou nejtěžší a je jich potřeba hodně, aby se dalo místo dobře nasvítit. Kromě nich musím nosit stativ, samozřejmě fotoaparát, objektivy a bohužel i vodu v holínkách. Ale váha se rozloží na víc lidí, takže to není tak zlé.

Takže jste tam nešel sám?
V žádném případě! Jedno z pravidel bezpečného návratu je nechodit sám do podzemí. Ideální jsou skupiny tří a více lidí. Tím si navíc zajistím ruce navíc, které při focení budou držet osvětlení. Nejsem zastáncem dobrodružství. Jinak člověk vystavuje nebezpečí sebe, ale hlavně i členy Báňské záchranné služby, kteří by jej případně šli hledat.

Jaká jsou další bezpečnostní opatření?
Rozhodně musí někdo na povrchu vědět, že jdu do podzemí a do jaké oblasti. Dál je potřeba mít dobré osvětlení na cestu a pořídit si helmu, pořádné boty a horolezecké vybavení. Bez toho by nikdo neměl do takových míst chodit.

Jak je to s vnímáním času a počasí, když jste pod povrchem?
V podzemí je jiný čas a člověk ho jinak vnímá. Když chodím a dívám se, tak vylezu ven za půl dne a mám pocit, že jsem byl uvnitř jen hodinu. I s počasím je to jiné. V jeskyních je celý rok stálá teplota, průměrně je to asi sedm stupňů. Některé jsou chladnější, například na Sovinci, a nejteplejší jsou v Teplicích.

Zažil jste někdy v podzemí situace, kdy jste si opravdu říkal, že je zle?
Jednou jsme byli ve Starém Hackelsbergu, je to štola ze 14. století a točili jsme se pořád dokola. Výztuže uvnitř jsou všechny stejné, takže se podle nich nedá orientovat. Pár desítek minut jsme opravdu bloudili. V Bohdíkově zase kamarád ucpal plazivku, tedy nízký tunel, kterým se musel proplazit. Šel první a najednou na mě volal, že nemůže ven ani zpátky, že se někde zasekl. To už jsem si začal říkat, jak dlouho s tou vodou a jídlem, co mám, vydržíme. Naštěstí se po nějaké době ven vysoukal. V Malé Morávce se se mnou utrhl svah a já proletěl o 45 metrů níže až na spodní patro. Kamarád mi musel vhodit lano, protože jinak bych se ven nedostal. Děkuji ale, že vše vždy dopadne dobře!!!

Jaký je to pocit, když vstoupíte do míst, kde nikdo několik set let nebyl, a navíc jsou tam pochovaní lidé?
Člověk musí zachovat respekt k těm místům, chovat se klidně, aby nevyrušil energie, které tam jsou. Projevit úctu k nebožtíkům, kteří tam jsou pohřbení. Já na energie věřím, cítím je tam a vážím si jich. Do knihy Zlatohorské podzemí jsem vybral i fotografii ostatků neznámého vojína. Původně měl na sobě uniformu, ale lidé si postupně odnášeli části uniformy, odznaky i kosti a považovali to za suvenýr. Tam žádná úcta k mrtvému nebyla.

Plánujete nějakou další knihu?
Plánuji nyní vydat jednu knihu, ale pravděpodobně to bude trvat ještě dva tři roky. Kniha bude o podzemí oblasti Rýmařovska, která je velice bohatá na důlní díla. Oblast je ale dost rozsáhlá, takže fotografování bude trvat delší dobu.

Byl jste v podzemí i v zahraničí?
V cizině jsem nebyl, protože za svůj život určitě nestihnu prolézt celou Moravu. Kromě Olomouce a Jeseníku už se pohybuji i v jiných místech, ale ta tedy zatím neuvažuji dávat do knižní formy, protože by to nebylo úplné. Samozřejmě kolem Olomouce jsem navštívil oblast Hrubé Vody, kde je velké množství důlních děl, oblast Přerova a Tovačova, kde jsem byl v Tovačově na zámku ve starých kostelích, kde byly krypty, které jsou dneska vlastně nepřístupné. V Prostějově jsem byl v řadě míst, kde jsou gotické sklepy. Také jsem dva roky fotil jeskyně v Moravském krasu, Býčí skálu – ale protože to není moje základní organizace, tak ty fotografie mám jenom pro sebe a pro výstavy. Ale nemohu je vydat knižně.

Pracujete, hodně fotíte. Jaké máte další koníčky?
Baví mě hudba, považuji ji za bránu do vyšších sfér. Ale musí to být opravdu hudba, ne to moderní tuc tuc. Taky nemám problém hodit na sebe oblek a jít do divadla nebo si zatančit.