Zdravotník se zajímavým koníčkem

Adéla Voráčková se zúčastnila mistrovství světa Spartan Race

8. 2. 2019

Zdravotnická záchranářka neurologické JIP Vítkovické nemocnice se od dvanácti let zúčastňuje parkurových soutěží a od svých šestnácti let závodně běhá.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Bc. Adély Voráčkové

Ostravská rodačka Bc. Adéla Voráčková po absolvování gymnázia vystudovala Ostravskou univerzitu – obor zdravotnický záchranář. Od srpna 2017 pracuje na neurologické jednotce intenzivní péče Vítkovické nemocnice.

Proč jste se rozhodla pro zdravotnictví?
Jako pubertálnímu gymplákovi se mi honilo hlavou plno směrů. Ale nakonec jsem se dala cestou v rodinných stopách. Pomáhat lidem je zkrátka hezké. Bohužel zjišťuji, že většina lidí si za své onemocnění může sama, mají špatný životní styl, nedodržují léčbu a neváží si svého zdraví. Ano, zdraví je jen jedno.

Pracoval někdo z Vaší rodiny ve zdravotnictví?
Otec byl chirurg a sportovní lékař, babička – otcova matka – zase praktická doktorka. Máma je zdravotní sestra, stejně jako teta. 

A proč jste si vybrala obor zdravotnický záchranář?
Obor zněl tak akčně a měla jsem vidinu, jak budeme s mým psem zachraňovat lidi někde na horách. Nadšení rychle vyprchalo, když jsem začala nahlížet do fungování a hlavně zneužívání zdravotnického systému.

Jak Vás baví práce na JIPce ve Vítkovicích?
Práce zde není jednoduchá, setkáváte se s nemocnými lidmi, kteří se najednou přestanou hýbat, mluvit, polykat, myslet. O to více si vážím toho, že se můžu radovat z pohybu.

Jaký máte kolektiv?
Chtěla bych vyzdvihnout především mé pracovní oddělení – neurologickou JIPku. Jsem nesmírně ráda, že jsem zrovna součástí tohoto oddělení, kde jsou báječní kolegové, nadřízená a doktoři. Panuje zde přátelská atmosféra, která je dle mě tím nejdůležitějším v pracovním kolektivu a v tomto oboru vůbec. Děkuji všem z neurologické JIPky za to, že jsou takoví, jací jsou.

Vy jste byla od malička dost aktivní? Co všechno jste dělala?
Od malička mě a sestru rodiče vedli všestranně. Přes týden jsme absolvovaly vždy několik různých kroužků – od hudebních jako klavír, flétna, kytara, přes umělecké – výtvarný a keramický kroužek, až po pohybové jako balet, gymnastika, aerobik.

Nakonec u Vás vyhrál sport.
První pohybovou činností pro mě byl „balet“ a gymnastika. Jsem ráda, že jsem se s pohybem seznámila právě takto. Ladnost, dynamika, obratnost jsou totiž základem pohybu. V devíti letech jsem propadla koňské mánii, od 12 let dodnes se zúčastňuji parkurových soutěží. Koně a práce okolo i daly a dávají disciplínu, pravidelnost, sílu, vytrvalost, oddanost. Pro mnoho lidí je jezdectví cizí, kdo se s ním však seznámí, většinou mu podlehne.

Měla jste v parkuru nějaké úspěchy?
Pár úspěchů bylo, ale asi nic, co by stálo za zmínku. Pro mě úspěch už je, když s mým koněm absolvujeme závod v harmonii a bez chyb na překážkách, umístění na předních příčkách zde beru už nyní pouze jen jako třešničku.

Jak často se dnes věnujete jezdectví?
Mám svého koně, v týdnu ho nyní navštěvuji 4 až 5krát. Dva dny v týdnu ho má na starost kamarádka, stejně tak, když se toulám někde po vícedenních běžeckých závodech.

Jak jste se dostala k atletice?
Jelikož jsem věčně nestíhala a dodnes nestíhám, tak jsem musela téměř denně zapojovat do svých přesunů běh (smích). V 16 letech jsem se tedy rozhodla, že princeznou a kavární povalečkou nebudu, a začala jsem běhat na dráze, jako atletka. Denně jsem kroužila na stadiónu, dýchala přes zimu ostravský smog, s bolavýma nohama nebyla téměř schopna normální chůze. A stejně jsem se do tohoto pohybu zamilovala a stal se pro mě součástí života. Pod křídla si mě ihned vzal trenér a mohla začít má životní éra v atletickém klubu SSK Vítkovice. Bylo to jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.

Dělala jste všechny disciplíny nebo jste se začala věnovat nějaké speciálně?
Pouze jsem běhala, po dvou letech jsem se začala specializovat na 3 000 metrů překážek, tzv. steeplechase. Tuto disciplínu běhám již několik let, stále v extraligovém týmu SSK Vítkovice.

Můžete se pochlubit Vaším nejlepším výsledkem v této disciplíně?
V roce 2011 se mi podařilo vybojovat bronz na Mistrovství ČR juniorek. V roce 2018 jsme jako extraligový tým žen z SSK Vítkovic vybojovaly bronzovou medaili na Mistrovství ČR družstev. Za mistrovskou dospěláckou republikovou medaili v jednotlivcích stále „běžím“, ale zatím né a né ji dohnat. Snad se někdy zadaří, ale hlavně bych si přála stáhnout svůj osobní čas na této vzdálenosti.

Od kdy se věnujete „Spartan Race“ (kombinace běhu a zdolávání překážek – běží se za jakéhokoliv počasí a terén bývá velmi náročný)?
Vždy mě bavilo pobíhat po beskydském lese u chaty. Je to radost, vyžaduje to pozornost a v kopcích se skrývá víc než jen pot. V roce 2017 jsem poprvé individuálně absolvovala překážkový závod „Spartan Race“, kde jsem bez speciální přípravy vybojovala 2. místo v elitní kategorii a zjistila, že jsem našla něco, kde zužitkuji svou dosavadní celkovou sportovní přípravu. Lehce jsem se vnitřně tomuto „Spartan světu“ na začátku bránila, ale běhat v kopcích, lesích a houpat se na rukou – tomu nešlo odolat.

Jakého nejlepšího výsledku jste dosáhla?
Nejvíce mě potěšilo 5. místo na Mistrovství Evropy Spartan Race ve francouzském Morzine. Dále 4. místo na Mistrovství světa TRRIFECTA (3 závody ve 2 dnech) v řecké Spartě.

Loni jste se zúčastnila svého prvního mistrovství světa „Spartan Race“? Kde se mistrovství konalo a jaká byla trať?
Toto velké klání se konalo jako poslední léta v USA, v kopcovitém Olympic Valley v oblasti Lake Tahoe. Čekala mě trasa typu BEAST – délka zhruba 22 kilometrů s 34 překážkami. Samotnou překážkou pro mnohé bylo již jen místo šampionátu, jelikož start byl ve výšce okolo 2 000 metrů a závod nás dovedl až do výšek 2 500 metrů. Počasí bylo velice suché, slunečné a cestu na vrchol doprovázel větrný tanec zdejší prašné půdy a kamínků.

V takové výšce asi neběháte pravidelně?
Ne, bohužel z časového i finančního hlediska jsem zatím trénovala a daří se mi stále občas trénovat pouze v Tatrách, okolí Štrbského plesa (zhruba 1 300 metrů nad mořem). Trasa v USA vypadala z mého úhlu pohledu běžecky, ale bohužel tomu tak pro mě nebylo. Po vyběhnutí prvního kopce, po třech mílích už pociťuji, že si plíce dýchají, jak chtějí. Po 30metrovém plavání v chladném jezírku, se mi plíce sevřely ještě víc a malá vlnka, kterou mi jiná závodnice šplouchla do obličeje, mě málem stála život. Protože tam byl silný vítr, mokré oblečení na těle bylo velice nepříjemné. Domnívala jsem se, že z nedostatečné aklimatizace můžu být leda tak unavená, ale ono se nedalo pořádně dýchat. Místy jsem si připadala jako hysterka, které by bylo třeba dát sáček na hlavu (smích).

Můžete popsat některé další absolvované překážky?
Třeba Twister, což je ručkování po tyči s úchyty, která se přetáčí, Atlas je nošení kulaté betonové koule, double Sand Bag zase nošení dvou břemen. Další překážkou bylo Rolling Mud – tedy probíhání vykopanými bahnitými jámami s vodou, které bylo zakončeno Dunky Wall – podplaváním nafukovací stěny. Nebo Olympus – šikmá zeď s otvory, úchyty, řetězy a Apehanger – ručkování po visutém lanovém žebříku.

Kolikátá jste skončila?
O výsledek jsem se po doběhu do cíle nějak nezajímala, protože pocitově to bylo hrozné! Ten závod nebyl pohádkou jak ME ve Francii, ale peklem. Ano, uznávám – řádná aklimatizace je důležitá! Po dvou hodinách v cíli jsem zjistila, že jsem na 19. místě, což bylo překvapující a potěšující. Jelikož jsem tam jela s přáním být v TOP 20. Teď, s odstupem času, jsem se odvážila podívat do výsledkové listiny a zase mě napadá, co by, kdyby... No nic, asi budu muset opět na nějaký takový velký závod vyrazit.

Myslíte si, že při pořádné aklimatizaci, byste mohla atakovat stupně vítězů?
První tři holky byly fantastické, úžasné a běhají jiný level než já. Ráda bych zmínila, že naše česká Zuzka Kocumová znovu ukázala, že Česko září i ve světě, tentokrát v barvě bronzu.

Zúčastnit se takového mistrovství – to musí být i finančně náročné.
Ano, bohužel je, každá legrace něco stojí. Tímto bych chtěla především poděkovat generálnímu partnerovi AGEL, že jsem se mohla vydat na cestu za oceán, dále přátelům i kolegům za neskutečnou podporu, dík patří i firmě KILPI, které mě obléká a nesmím opomenout podporu z DP-MED.

Po takovém závodě – kolik času potřebujete, abyste se dostala do „normálu“ a jak regenerujete?
Dva dny, den po závodě je pro mě důležité se jít vyběhat a další den si nechávám většinou volno od běhání. Ale pracovat můžu klidně tentýž den. Pro mě je regenerací spánek a trávení času s mými zvířaty, což je kůň a pes.

Jak často běháte, nebo spíš trénujete?
Na tuto otázku nerada odpovídám, odpověď by působila chaoticky. Ale odpovím vám v číslech, ty mají všichni rádi. Týden bez závodů vypadá následovně: 4 až 5krát jízda na koni, 5 až 6krát běh, 5 až 6krát posilování (doma) a snažím se ještě 1 až 2krát týdně jezdit na kole či plavat.

Pracujete, běháte, jezdíte na koních. Máte vůbec čas na něco jiného?
A potřebuji čas ještě na něco? Dělám to, co mě baví. Mám okolo sebe dobré lidi – neskutečně mi vnitřně pomáhají, motivují mě a dokazují, že nic není nemožné a úsměv může být, i když to v tréninku bolí! Myslím si, že když člověk chce mít čas na něco jiného, vždy si ho najde.

A poslední otázka. Jaký máte sen?
Sen nemám, spíše přání – být zdravá, mít stále radost z toho, co dělám a zlepšovat se. No, a když do závodu vložíte srdce opojené vášní, hlavu přepnete na režim „závodník“, tak téměř vše je možné! Kdo ví, co zítřejší den přinese.