Zdravotník se zajímavým koníčkem

Jan Čihák je lyžařským reprezentačním trenérem sportovců s postižením

11. 12. 2017

Devětadvacetiletý pracovník AGEL Sport Clinic se lyžování věnuje od útlého věku.

Text: Ing. Tomáš Želazko / Foto: Ing. Tomáš Želazko, archiv Jana Čiháka

Devětadvacetiletý Jan Čihák je rodákem z Hlinska na Vysočině. Po vystudování Střední odborné školy zdravotnické v Chrudimi studoval tři roky zdravotnického záchranáře na Vyšší odborné zdravotnické škole Bílá Vločka v Českých Budějovicích. Od roku 2007 do 2011 pracoval v nemocnici v Českých Budějovicích na ARO. Již druhým rokem pracuje v AGEL Sport Clinic jako vrchní sestra. Jan Čihák se svou partnerkou Radkou vychovávají syna Jonáše.

Jak jste se dostal ke zdravotnictví?
Cesta byla poměrně lehká, i když to nebylo přímo to, co jsem původně v životě chtěl. Od mala jsem byl zarytý sportovní hasič a vždy jsem obdivoval ty hrdiny, co se vrhají do ohně a vynášejí z něj lidi. Tudíž má cesta vedla na střední hasičskou školu, ale matika a fyzika byla holt silnější než já (smích). Protože jsem chtěl být hasičem, tak jsem to vzal obloukem přes zdravotní školu. A pak to přišlo a uzákonili hasičům státní maturity a bez ní, nebo vyššího vzdělání, se nebylo možné k nim dostat. A tak jsem u zdravotnictví zůstal, ale i tak jsem nepřestal snít svůj sen být záchranářem. Místo hasiče jsem chtěl být horským záchranářem.

Co vše děláte v AGEL Sport Clinic?
Dělám tu absolutně vše – sanitáře, sestru, vrchní sestru, která přispívá na tomto zajímavém oddělení k jeho chodu. Objednávám materiál, prádlo, plánuji zástupy. Myslím si, že pro mě tak akorát. Nechtěl bych být v kůži vrchní sestry na klasickém oddělení a velmi je obdivuji.

V AGEL Sport Clinic se setkáváte s celou řadou vrcholových sportovců – s kým si nejvíce rozumíte?
Já jednoznačně s každým, kdo je tělem i duší sportovec. Každý sportovec je zajímavý a může vám do praxe přinést spoustu poznatků.

Nyní k Vašemu koníčku – sportu, zejména lyžování. Co Vás ke sportu přivedlo?
Lyžování bylo mé hobby od útlého věku. Poprvé jsem sjel sjezdovku na běžkách a nechtěl jsem ze sjezdovky pryč. A tak začala má touha, vášeň, láska, ale hlavně životní styl.

V kolika letech jste začal sportovat a dělal jste nějaký sport vrcholově?
Začal jsem opravdu od útlého věku. Sportů bylo opravdu hodně – plavání, stolní tenis, fotbal. Opravdová láska ke sportu přišla až s lyžemi a hasičským sportem. První titul mistra České republiky v hasičském sportu jsem získal v osmi letech, před tím to byla jen bronzová místa. V hasičském sportu mám mnoho titulů buď jako jednotlivec, nebo v týmech. K lyžování nebyly ideální podmínky, i když jsem bydlel pomalu u sjezdovky. Ale skloubení léta a zimy bylo naprosto ideální u těchto dvou sportů.

V kterém roce jste se stal profesionálním učitelem lyžování a co jste musel vše absolvovat?
Bylo to v sezóně 2005/2006 a musel jsem absolvovat intenzivní kurz, který byl v anglickém jazyce. Dnes již působím i jako „lektor“ v dětském lektorském sboru APUL (asociace profesionálních učitelů lyžování).

Jak jste se dostal k trénování sportovců s postižením?
To bylo v sezóně 2011/2012, když jsem začal učit monoski (speciální lyžařské sportovní nářadí, které kompenzuje fyzické postižení jedince). Vše pak nabralo velmi rychlý spád, takže najednou jsem se ocitl v kolotoči závodů a tréninků. Vše nejdříve začalo samo sebou u dětí a klientů bez závodních ambicí.

Kolik jste jich trénoval a jaký měli hendikep?
Začal jsem se čtyřmi sportovci – dva vozíčkáři, jeden s amputací a jeden se zakrněním rukou. Kluci začali v nejnižší soutěži a během jedné sezóny jsme to dotáhli s jedním ze závodníků ke světovému poháru a na mistrovství světa. Nyní připravuji jedenáct sportovců, trénuji lyžaře se zrakovým postižením a lyžaře s tělesným postižením.

Co všechno obnáší pozice trenéra?
Moje práce začíná na Svazu zrakově postižených sportovců, kde působím jako vedoucí sekce alpského lyžování a reprezentační šéftrenér. Musím se prokousat anglickými manuály ohledně pravidel, materiálu, dopingu, kritérií, co přichází od Mezinárodního paralympijského výboru. Dále komunikace s mými nadřízenými okolo rozpočtu, nákupy materiálů, psaní materiálních rozpočtů, hledám sponzory, objednávám lyže, kombinézy, vrtačky, vrtáky, helmy atd.Když už se začnete trošku motat okolo sportovců, tak vše musíte dát do pohybu. Každý si představí sportovce na stupni vítězů. Jenže než ta ohromná flotila vyrazí směrem k této krásné představě, tak ty sportovce musíte dát dohromady. Sepsat plány soustředění, závodů, které objedeme. Jelikož ne každý jezdí hned světový pohár, tak to docela dá zabrat. Než se dostanete těsně před svah, tak musíte zařídit ubytování, dopravu, skipass, rozvrh, co se kdy bude dělat, jak to budeme dělat, co je k tomu potřeba. Když se dostanete na svah, kde už nejsem sám a mám druhého trenéra, tak začíná teprve sranda. Den na sjezdovce začíná ráno brzkým budíčkem, pak snídaně, nachystat lyže a odjezd na svah. Na svahu rozcvička, volné jízdy na zahřátí a jdete pilovat techniku nebo jízdu v branách. Poté hodnotíte techniku, najetí bran, řešíte kritické úseky atd. Když dojezdíte, tak následuje odpočinek, strečink, lehký regenerační trénink a jdete se věnovat tomu, co jste natočil na svahu, a vše rozebíráte do posledního detailu, aby si samotný jezdec uvědomil, k čemu tam vlastně došlo. Večer řešíte organizační plán na další dny a připravujete lyže na další den.

Jak často trénujete, jezdíte také na ledovce?
Příprava začíná již v samotném létě a neskončí vlastně nikdy kromě asi tří, čtyř měsíců, kdy probíhá zase letní příprava. V ideálním případě neskončí příprava na sněhu vůbec. Ledovce využíváme pořád, i v zimě, ale více se snažíme z finančních důvodů využívat české hory. Stane se, že jste na horách bez pár dní téměř dva měsíce v kuse a domů se podíváte pomalu jen na pár dní. A to není vůbec sranda, jelikož všichni máme rodinu, práci.

Jak často mají Vaši „svěřenci“ závody a kde všude?
Kolotoč závodů pro nás začíná již začátkem listopadu. První bývají závody v Holandsku v kryté hale. Závody jsou super – je to odměna i pro trenéra po tom všem, co okolo toho nejdříve musíte absolvovat.

Jaký úspěch jste jako trenér se svými svěřenci dosáhl?
Z finále evropského poháru máme 4. a 5. místa. Z velkých akcí jsem dovedl mého kamaráda až na 12. pozici na mistrovství světa.

Na sport se shánějí finance těžce. Jak jste na tom vy?
Těžce? To je velmi lehké slovo. Je to hrozné. Pokud nemáte půl kila gelu na hlavě a míč u nohy, tak nejste pomalu zajímavý. Tento rok se potýkáme s malinko lepší situací, jelikož je paralympijský rok, ale i tak je to bída. Všichni chtějí mít ve sportu postižených sportovců paralympijské vítěze, ale bez profesionalizace – kdybychom se věnovali pouze sportu – to prostě nejde. Takže každou korunu vítáme. Jenom materiál pro tým na jednu sezónu se pohybuje v částkách minimálně 200 až 300 tisíc korun.

Jaký je rozdíl mezi „normálními“ a hendikepovanými lyžaři? Jsou vděčnější, férovější?
Rozdíl je velký. Naši nejlepší sportovci nejezdí v audinách, nemají možnost se věnovat pouze lyžování, nemáme možnost být na přípravě, když je u nás léto, na Novém Zélandě nebo v Chile. Náturu má člověk stejnou, ať jste takový nebo makový. Všude potkáte blbce. Důležité je najít společný prostor, kde můžete společně pracovat a fungovat. 

Jaké máte jako trenér plány a výhledy do budoucna?
Plány jsou jednoduché. Chci spolu s ostatními přispět co nejvíce k profesionalizaci sportu postižených a vymanit všechny ty duše, co tvrdě makají, z okovů normálního zaměstnání a nechat je jen na sněhu. Teď nás čeká paralympiáda. Máme již dva závodníky, co tam jedou, a na mně je ještě pokusit se tam dostat další dva páry. Prozatím je tohle můj kariérní vrchol, jelikož na minulou paralympiádu nám z neznámých důvodů jeli místo nás zranění sportovci, kteří tam nic, kromě našeho Patrika Hetmera, nepředvedli.

Jste dost akční. Kromě lyžování jste například hodně procestoval. Absolvoval jste řadu expedic – kde všude jste byl?
Projel jsem si třeba Makedonii, Rumunsko, Španělsko – byl jsem od Karibiku, kde to bylo srovnané se zemí po hurikánu, po Afriku. Ale nejvíce prahnu k evropským horám a pobaltským státům. Moje osudová hora je Mont Blanc, kde bývá mnoho úrazů včetně smrtelných – a to nejvíce na celém světě. Já tu horu miluji, jsou tam úžasné cesty, krásné výhledy.

Jaké máte další koníčky?
Nejvíce miluji hory, takže vše s nimi spojené. Lezení, turistika, skialpinismus, freeridové lyžování v prašanu, který vás doslova dusí, když ho máte až po prsa. Ale také kituji, chodím na slacklině a vlastním i potápěčský průkaz. Mám rád dobrodružství, a když třeba vynášíte vozíčkáře na Mont Blanc – tak jak řekla Lucka Výborná – „je to totální sebevražedná euforie“.

Máte práci, spoustu koníčků. Máte čas na přítelkyni a syna?
Veškerý můj volný čas se točí pouze okolo nich. Upřímně mám ho velmi málo, ale o to víc se jim ho snažím věnovat. Ty co mám doma, miluji tak, jako nic jiného na světě. Proto doufám, že jednou budu ten profesionální trenér nebo ukončím svoji maličkou, ale i přesto velkou kariéru, a zůstanu u zdravotnictví a bude více času na ty, na nichž mi opravdu nejvíce záleží. Má přítelkyně je mi velkým vzorem, jelikož mě přivedla k této parádě se sportovci s postižením a spolu s jejími kolegy z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci katedry ATV a APA, kde vyučuje, mi pomáhá hledat nové talenty. A syn Jonáš v nás vidí velký vzor, je to zlaté dítě, které se nebojí. Proto chci využít všechen svůj čas na rozvoj jeho potenciálu, lásky k přírodě, rodině a lidem.